ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1524.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1524/2011-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. února 2012 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. B. , které podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 8 To 289/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 149/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 2 T 149/2010, byl obviněný uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a podle §353 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest propadnutí věci, a to brokovnice, ve výroku rozsudku konkrétně popsané.
Uvedeného přečinu se podle rozsudku soudu I. stupně obviněný dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 1. 5. 2010 v 19.25 hodin na účelové komunikaci v k. ú. K., okr. Břeclav, mířil svou legálně drženou jednoranovou brokovnicí, na protijedoucí osobní motorové vozidlo řízené J. L., ve kterém se jako spolujezdkyně nacházela L. S., poté co řidič J. L. uviděl, že je na vozidlo mířeno zbraní, s vozidlem u obviněného zastavil, vystoupil z vozidla a pokoušel se obviněnému zbraň odebrat, aby jej již neohrožoval, neboť měl z jeho jednání důvodnou obavu o své zdraví a život, během přetahování o zbraň mu obviněný vyhrožoval, aby zbraň pustil nebo ho zastřelí, přičemž J. L. narazil hlavou do obličeje obviněného a způsobil mu zranění ve výroku o vině uvedené.
Odvolání obviněného proti výroku o vině i trestu, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 8 To 289/2011, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž současně namítl také existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudů.
Obviněný namítá, že popsané jednání nenaplňuje skutkovou podstatu přečinu, jímž byl uznán vinným a nejedná se ani o jiný trestný čin. Skutková zjištění podle jeho názoru předně neumožňují závěr o úmyslné formě zavinění a subjektivní stránka není ve výroku rozhodnutí vyjádřena skutkovými okolnostmi. Závěr odvolacího soudu o minimálně nepřímém úmyslu není nijak vysvětlen, poukázáno je pouze na vzájemný negativní vztah obviněného a poškozeného. I když motiv jednání nemusí být v trestním řízení zjištěn, v kontextu celé poněkud neuvěřitelné situace se soudy ani nepokusily vysvětlit, proč měl obviněný jednat popsaným způsobem, když jde o dosud bezúhonného člověka, který se řadu let věnuje myslivosti a se zbraněmi vždy zacházel zodpovědně. Soudy přitom uvěřily verzi poškozeného a jemu blízkých osob.
Podle obviněného nebyl naplněn ani znak vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, když je ze skutkové věty na první pohled zjevné, že se nemohlo jednat o vážně míněnou výhrůžku. Obviněný až poté, co se s poškozeným přetahoval o zbraň, a tedy v emocionálně značně vypjaté situaci řekl poškozenému, aby zbraň pustil, nebo ho zastřelí. Přitom se sám mohl důvodně obávat, že jestliže mu poškozený odebere zbraň, bude jej naopak on s ní ohrožovat, když v doprovodu s dalšími osobami byl poškozený v převaze a jedná se o výrazně mladšího a fyzicky zdatnějšího muže. Poukázal přitom také na Komentář k trestnímu zákoníku, podle kterého je nebezpečné vyhrožování třeba odlišit od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo.
Obviněný namítá také nenaplnění znaku důvodné obavy, když z popisu skutku vyplývá, že důvodná obava u poškozeného nemohla vzniknout. Považuje za protismyslné, aby psychicky zdravý člověk, pokud na jeho automobil z dálky mířil zbraní, přijel až k němu, zastavil vozidlo, a vydal se proti namířené zbrani, aby mu ji odebral holýma rukama. Tímto by se dostal do mnohem většího nebezpečí, a pokud se situace skutečně udála, svědčí to o tom, že poškozený strach nebo důvodnou obavu z jeho jednání vůbec neměl a toto jednání nebylo ani způsobilé důvodnou obavu vyvolat. I v této souvislosti obviněný poukázal na Komentář k trestnímu zákoníku, podle kterého je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj., zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu. Tyto okolnosti nebyly v řízení ani částečně zjištěny, důkazní návrhy mj. k charakteru obviněného a jejich vzájemným vztahům s poškozeným byly odmítnuty a nedostatečně soudy hodnotily také jejich fyzické dispozice. Pokud soudy za výhrůžku považovaly údajné vyjádření, že poškozeného zastřelí, pokud nepustí zbraň, pak chybí logická posloupnost děje, neboť by došlo k výhrůžce až poté, co u poškozeného vznikla důvodná obava. Pokud pak soudy za výhrůžku považovaly samotné míření zbraní, pak není zřejmé, proč v postavení poškozené nevystupovala také svědkyně L. S., která také seděla ve vozidle.
Obviněný také zásadně nesouhlasí s hodnocením výpovědí vyslechnutých svědků, mezi kterými nejsou pouze drobné rozpory, které lze přičítat delšímu časovému odstupu od události, jak uvedl soud I. stupně, ale jde o rozpory zásadní povahy. Cituje přitom části výpovědí poškozeného, svědkyně L. S. a svědka M. M., přičemž poukazuje na rozpory ohledně způsobu a vzdálenosti míření na vozidlo. Všichni tito svědci přitom při podání vysvětlení dva dny od incidentu tento vykreslili naprosto odlišně a ani u hlavního líčení se nemohou shodnout na tom, kdy měl začít mířit na vozidlo a jakým způsobem tak měl učinit. Naproti tomu obviněný poukazuje na svoji od počátku konstantní výpověď bez jakýchkoliv rozporů, přičemž do jeho výpovědi zapadá i jediný objektivní důkaz, když z fotografie vozidla poškozeného je patrné, že sjelo z asfaltové silnice na pole, kde jsou vidět i stopy pneumatik. Je tak zřejmé, že poškozený nezastavil 4 m od něj, ale naopak na něj najížděl, až musel uskočit, což je v souladu s jeho výpovědí.
Obviněný také nesouhlasí se závěrem soudů, že mezi ním a poškozeným byl negativní vztah, když on sám s poškozeným žádné konflikty nevyhledával, nijak se o něj nezajímal, ale poškozený měl neshody s celým mysliveckým spolkem a jeho vztah k myslivcům byl obecně negativní. Obviněný přitom uvádí, že jeho vztah k poškozenému byl neutrální a neměl žádný důvod na něj mířit zbraní. Myslivost je jeho největší životní zálibou a odsouzení vnímá jako nespravedlnost, která jej psychicky poznamenala. V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že část námitek obviněného neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání, pokud jimi napadá úplnost dokazování a provádí vlastní hodnocení důkazů. Z těchto námitek, že také nelze dovodit existenci tzv. extrémního rozporu. Další námitky obviněného lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání, ale státní zástupce je nepovažuje za důvodné. Míření obviněného brokovnicí na vozidlo lze považovat za tzv. výhrůžku skutkem, která byla nepochybně způsobilá vyvolat obavu ze způsobení smrti nebo těžké újmy na zdraví, a v takovémto případě je nevýznamná otázka fyzických dispozic či věku pachatele a poškozeného. Již tato první fáze jednání obviněného tak naplňuje skutkovou podstatu daného přečinu, přičemž není rozhodné, do jaké míry byla obava z usmrcení u poškozeného reálně vyvolána. Skutkovou podstatu přečinu podle §353 tr. zákoníku pak naplňovala i závěrečná fáze jednání obviněného, kdy vůči poškozenému pronášel slovní výhrůžky zastřelením. I když se tak stalo v emocionálně vypjaté situaci, byla tato důsledkem předchozího průběhu incidentu, kterýž byl iniciován obviněným. Pokud jde o subjektivní stránku daného přečinu, státní zástupce uvedl, že se nevyžaduje pro její naplnění, aby měl pachatel vážný úmysl výhrůžky realizovat, tj. v daném případě zbraň skutečně použít, ale vzhledem k charakteru výhrůžek (střelnou zbraní, slovně zastřelením) musel být obviněný přinejmenším srozuměn s tím, že takovýmto jednáním vzbudí v poškozeném obavu z usmrcení. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud předně konstatuje, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněným uplatněnému důvodu dovolání tak odpovídají hmotně právní námitky o nenaplnění úmyslné formy zavinění, jakož i znaků „vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou nebo jinou těžkou újmou“ a „ může vzbudit důvodnou obavu“, skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku.
Pokud obviněný namítá, že skutková zjištění neumožňují učinit závěr o úmyslné formě zavinění, je nutno uvést, že samotný způsob jednání obviněného, uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, existenci úmyslné formy zavinění spolehlivě vyjadřuje. Zavinění, jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy. Bylo-li soudem I. stupně na základě provedených důkazů zjištěno, že obviněný mířil brokovnicí jednak na protijedoucí osobní motorové vozidlo, ve kterém se nacházely dvě osoby, a poté při přetahování o zbraň slovně vyhrožoval poškozenému, aby zbraň pustil, nebo ho zastřelí, musel si být obviněný vědom, že osoby ve vozidle se můžou v důsledku tohoto ohrožení střelnou zbraní obávat o svůj život nebo zdraví. Osoba jedoucí ve vozidle, na které je mířeno střelnou zbraní, nemůže vědět, že mířící osoba nemá v úmyslu zbraň skutečně použít, a její obavy tak jsou zcela důvodné, čehož si také obviněný musel být vědom. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu, nelze mu nic vytknout již jen k této první fázi jednání obviněného. Pokud pak obviněný dále vyhrožoval poškozenému při přetahování o zbraň zastřelením, právě s ohledem na nebezpečnost dané zbraně pro život nebo zdraví člověka, a také s ohledem na emočně obojstranně vypjatou situaci, i v tomto případě si musel být vědom, že výhrůžka zastřelením může u poškozeného vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví. Skutková zjištění uvedena ve výroku o vině tak umožňují spolehlivý závěr o existenci zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Další námitky obviněného v souvislosti se zaviněním pak směřují toliko proti nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí soudů, a proto jsou v řízení o dovolání bez významu, když dovolání proti odůvodnění není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Z hlediska zavinění je pak bez významu i námitka obviněného o nezjištění motivu jeho jednání, když pohnutka není znakem dané skutkové podstaty.
K námitce obviněného o nenaplnění znaku „vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou“, je třeba předně uvést, že soudy shledaly naplněným pouze znak spočívající ve vyhrožování usmrcením, jak to také obviněný následně v dovolání uvádí. Naplnění tohoto znaku skutkové podstaty zpochybňuje ve vztahu k druhé části svého jednání s tím, že se nemohlo jednat o vážně míněnou výhrůžku, protože k ní došlo při přetahování o zbraň v emocionálně vypjaté situaci, kdy se mohl důvodně obávat, že pokud mu poškozený odebere zbraň, bude jej s ní naopak ohrožovat on. Předně je nutno zdůraznit, že v průběhu celého jednání obviněného se jednalo o vyhrožování za použití střelné zbraně, resp. při přetahování přímo zastřelením touto zbraní. Jak správně uvedl již státní zástupce ve vyjádření k dovolání, je výhrůžka střelnou zbraní nepochybně způsobilá vyvolat obavu ze způsobení smrti nebo těžké újmy na zdraví, a to i u osoby, která má jinak výraznou fyzickou převahu. Obviněný sice poukazuje na emočně vypjatou situaci a možnost vlastního ohrožení zbraní ze strany poškozeného, ale nelze přehlédnout, že podle zjištění soudů tuto vypjatou situaci vyvolalo právě jeho jednání, a pro posouzení zda je někomu vyhrožováno usmrcením je významné, jak subjektivně vyhrožování vnímala osoba, které bylo vyhrožováno a ne obviněný jako vyhrožující osoba. Poškozený J. L. přitom vypověděl, že měl strach, že pokud by pušku pustil, tak by jej obviněný skutečně zastřelil. Z výpovědi tohoto svědka, a také svědků L. S. a M. M. přitom shodně vyplývá, že důvodem zastavení vozidla bylo to, že obviněný namířil zbraň na přijíždějící vozidlo, přičemž cílem následného jednání poškozeného J. L. bylo výhradně odebrání zbraně obviněnému, aby je s ní neohrožoval. K tomu také obviněného slovně vyzýval, ale ten se bránil nejen tím, že zbraň nechtěl pustit, ale také přímou výhrůžkou zastřelením. Snahu J. L. pouze odebrat zbraň obviněnému potvrzuje i skutečnost, že po zmocnění se zbraně byla tato odhozena stranou. Námitka obviněného, že se sám mohl důvodně obávat ohrožování zbraní ze strany poškozeného J. L., pokud by se tento zmocnil zbraně, je proto nedůvodná a neodpovídá celkovému průběhu konfliktu, jak jej na základě provedených důkazů zjistil soud I. stupně. Naopak je zcela důvodná obava J. L. o život nebo zdraví v situaci, kdy je mu při vyvrcholení celého konfliktu v rámci přetahování o zbraň vyhrožováno obviněným přímo zastřelením. Tato výhrůžka přitom zazněla až v této druhé fázi celé události, kdy již poškozený J. L. držel zbraň společně s obviněným, a měl tak možnost zabránil případné realizaci této bezprostřední výhrůžky právě tím, že bude zbraň držet a obviněnému ji odebere. Důvodnost obavy J. L. o život nebo zdraví při výhrůžce zastřelením, ve fází vyvrcholení konfliktu i emocí je tak zjevná. Nedůvodná je proto námitka obviněného o neexistenci důvodné obavy poškozeného J. L., když se vydal proti namířené zbrani a holýma rukama se snažil obviněnému odebrat zbraň. Na počátku byla pouze výhrůžka namířenou zbraní, a až při bezprostředním vzájemném kontaktu a držení zbraně i poškozeným, došlo také k přímé výhrůžce obviněného zastřelením. Nejedná se ani o případ toliko silných slov, jak namítá obviněný s odkazem na Komentář k trestnímu zákoníku. Takovéto případy jsou typické zejména za situace, kdy vyhrožující osoba nemá u sebe zbraň a z okolností je zjevné, že reálně nemá důvod, možnost ani zájem svoji výhrůžku uskutečnit, čehož si je napadená osoba vědoma a taky to tak vnímá. V této trestní věci si ale jak obviněný tak i poškozený byli předně vědomi napjatých vztahů mezi myslivci a poškozeným, obviněný měl v rukou bezprostředně použitelnou účinnou zbraň a výhrůžka usmrcením zazněla z jeho strany v okamžiku obojstranně vypjaté emotivní situace při přetahování o tuto zbraň. Proto lze uvěřit výpovědi poškozeného, že měl strach pušku pustit, aby ho obviněný skutečně nezastřelil a tedy měl důvodnou obavu ve smyslu ustanovení §353 odst. 1 tr. zákoníku. Zákon přitom vyžaduje, aby vyhrožování bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu, která však nemusí vzniknout (viz „... že to může vzbudit důvodnou obavu...“). Její vznik ale musí být reálný. O existenci důvodné obavy poškozeného svědčí skutková zjištění soudu I. stupně, a vyplývá ze zhodnocení všech výše uvedených konkrétních okolností případu, jejichž nezhodnocení obviněný také obecně namítá v dovolání. Vzhledem k použité zbrani je pak nevýznamné, že poškozený byl mladší a fyzicky zdatnější, jak již bylo výše uvedeno.
Nejvyšší soud proto zjistil, že uvedené hmotně právní námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Další námitky obviněného pak neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání, protože mají výlučně skutkovou povahu, když se obviněný domáhá jiných skutkových zjištění, než ke kterým dospěl soud I. stupně. Konkrétně obviněný namítá neúplnost dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů s tím, že soud založil skutkové závěry pouze na výpovědích poškozeného, jeho přítelkyně a kamaráda, přičemž mezi jejich výpověďmi jsou podle obviněného zásadní rozpory, a neodpovídají ani objektivnímu důkazu, fotografii o místě zastavení vozidla poškozeného. Také vztah dvou svědků k poškozenému podle obviněného značně snižuje jejich věrohodnost a ve věci namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudu. Existenci tohoto rozporu ale Nejvyšší soud ve věci neshledal.
Je skutečností, že proti sobě stojí výpověď obviněného, který popírá míření na auto a vyhrožování zastřelením, a na druhé straně výpovědi celkem tří svědků, kteří shodně obviněného z tohoto jednání usvědčují. Že svědci J. L. a L. S. bezprostředně po zastavení vozidla a vystoupení z něj křičeli na obviněného, že na ně mířil zbraní, potvrzuje i obviněný samotný, byť míření popírá. Tato bezprostřední reakce obou svědků, potvrzena také obviněným, ale svědčí pro závěr o pravdivosti jejich výpovědí. Soudu I. stupně lze přisvědčit i v tom, že nepovažoval za podstatné rozpory ve výpovědích těchto svědků ohledně časového momentu, kdy obviněný začal mířit na vozidlo a ohledně způsobu držení zbraně. Oba tito svědci jedoucí ve vozidle totiž shodně potvrdili podstatnou skutečnost, že obviněný na ještě jedoucí vozidlo mířil zbraní a potvrdil to také třetí svědek M. M.. Věrohodnost všech přímých svědků přitom nemůže zpochybnit jejich bližší, resp. přátelský vztah, a pokud by se společně rozhodli nepravdivě vypovídat, lze naopak předpokládat, že mezi jejich výpověďmi by žádné rozpory nebyly. Výpověď svědka M. M., že po odebrání zbraně obviněnému tuto odhodili kousek dál, a náčrtek místa činu s vyznačením polohy ležící zbraně vedle přední části vozidla poškozeného, pak také svědčí pro pravdivost výpovědí svědků, že s vozidlem zastavili před obviněným, a nikoliv vedle něj, jak tvrdí obviněný.
Z hlediska namítaných rozporů ve výpovědích svědků, Nejvyšší soud při dodržení zákona nemohl přisvědčit námitce, že všichni tři svědci vykreslili celý incident dva dny po něm naprosto odlišně, a to při podání vysvětlení na Policii ČR. Podle §158 odst. 5 tr. ř. totiž úřední záznam o obsahu vysvětlení, slouží pouze státnímu zástupci a obviněnému k zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede. Nestanoví-li tento zákon jinak, úřední záznam nelze v řízení před soudem použít jako důkaz. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jako obsah.
Nejvyšší soud proto na základě výše uvedených důvodů zjistil, že skutková zjištění soudu I. stupně naplňují v dovolání namítané znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a hmotně právní námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Protože ve věci nezjistil ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš