ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.154.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 154/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. dubna 2012 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného P. I. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. 3 To 411/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 47/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. 3 To 411/2011, zrušil k odvolání obviněného rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 6 T 47/2010, a nově obviněného uznal vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny jej odsoudil podle §325 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §76 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému také trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, spočívající v zákazu vstupu na všechna fotbalová utkání pořádaná na území ČR Českomoravským fotbalovým svazem, včetně utkání reprezentace ČR a utkání pohárových soutěží konaných na základě mezinárodních dohod národních federací, a to v trvání 24 měsíců.
Odvolací soud uznal obviněného vinným uvedenými přečiny v podstatě na stejném skutkovém základě, jak jej zjistil již soud I. stupně, který zrušeným rozsudkem uznal obviněného vinným stejnými přečiny a uložil mu také stejný trest, jaký byl uložen soudem odvolacím. Odvolací soud, oproti rozsudku soudu I. stupně, pouze vypustil z popisu skutku zjištění o velikosti kamene 7 x 10 cm. Jednání obviněného přitom ve své podstatě spočívalo v tom, že dne 6. 11. 2010, v době kolem 20:20 hod. ve S. O. , během fotbalového utkání FC Baník Ostrava – FC Viktoria Plzeň, v přítomnosti většího počtu osob, napadl zasahující policisty a strážníky tak, že hodil kamenem směrem na řadu policistů a strážníků, kteří byli zřetelně označeni svými stejnokroji, a následně po tomto jednání byl zadržen.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že z žádného důkazu objektivně nevyplynulo, že by se skutečně dopustil vytýkaného jednání a jeho vina je prokazována výhradně výpověďmi dvou strážníků městské policie, kteří proti němu zasahovali a následně jej předali k zadržení Policii ČR. Soud jejich výpovědi vyhodnotil jako věrohodné, ač jsou v nich podle obviněného značné rozpory, které konkrétně uvádí ve vztahu k vzájemné vzdálenosti mezi ním a strážníky, a ohledně velikosti na ně hozeného kamene. Tyto rozpory spatřuje ve výpovědi svědka M. Ž. Další zakročující strážník, svědek M. K. , že pak vypovídal pouze zprostředkovaně, když převzal popis události uvedený jeho kolegou M. Ž. Soudy, že se přes námitky obhajoby těmito podstatnými rozpory nezabývaly. Obviněný také poukázal na rozpor mezi obsahem vysvětlení obou svědků, kde uváděli, že daná osoba opakovaně házela kameny a kusy betonu, ale v hrubém rozporu s tím před soudem prvního stupně uvedli, že obviněný hodil pouze jeden kámen. Jejich výpovědi proto hodnotí obviněný jako zcela nevěrohodné, když si také ani nevybavili, že měl u sebe igelitovou tašku, a popřeli násilí vůči němu (přimáčknutí na auto, přehnutí přes zábradlí, použití obušku), ač v důsledku jejich jednání bylo u něj zjištěno pohmoždění ledvin.
Obviněný proto nepovažuje bez pochybností za prokázané, že by se dopustil daného jednání, a nesprávné právní posouzení zjištěného skutkového stavu spatřuje také v tom, že nebylo prokázáno, že by vytýkané jednání bylo způsobilé naplnit podmínky kvalifikované skutkové podstaty, tj. spáchání útoku se zbraní. Vzhledem ke své dosavadní bezúhonnosti pak považuje také uložený trest za nepřiměřený, byť se měl dopustit údajně dvou trestných činů.
V závěru dovolání obviněný uvedl, že „v případě, že nebyly konkrétními skutkovými okolnostmi naplněny právní znaky skutkové podstaty trestného činu“, nelze jej uznat vinným danými přečiny. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek krajského soudu v plném rozsahu zrušil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedených požadavků na hmotně právní povahu námitek v rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že dovolací námitky obviněného z podstatné části uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají. Námitkami, že z žádného důkazu objektivně nevyplynulo, že by se skutečně dopustil vytýkaného jednání, a jeho vina je prokazována výhradně výpověďmi dvou svědků, z nichž ale vyplývají značné rozpory, takže jsou nevěrohodné, obviněný totiž nic nenamítá proti právnímu posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Naopak je z těchto námitek zjevné, že tento skutek považuje za neprokázaný, a s poukazem na nevěrohodnost usvědčujících výpovědí svědků, resp. neúplnost dokazování, se domáhá jeho změny tak, že zasahující policisty a strážníky nenapadl hozením kamenem. Obviněný tak i dovolacímu soudu předkládá k posouzení svoji obhajobu, kterou uplatňoval v průběhu celého trestního stíhání a která je založena na jeho vlastním hodnocení důkazů. Tuto obhajobu ale soud I. stupně i soud odvolací považovaly za vyvrácenou, a to právě s ohledem na obviněným zpochybňované výpovědi zakročujících strážníků M. Ž. a M. K. , kdy zejména výpověď M. Ž. je z hlediska identifikace obviněného zcela jednoznačná. Domáhá-li se obviněný, aby také Nejvyšší soud přezkoumal důkazní situaci a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů z hlediska jím namítaných rozporů, je zřejmé, že nerozlišuje mezi odvoláním jako řádným opravným prostředkem, a dovoláním, jako mimořádným opravným prostředkem proti již pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolání ale není dalším odvoláním, jak se mylně domnívá obviněný, a dovolací soud je povinen přezkoumat napadené rozhodnutí pouze z hlediska námitek, které odpovídají důvodům dovolání taxativně uvedeným v ustanovení §265b tr. ř. Protože podstatná část námitek obviněného uplatněnému důvodu dovolání neodpovídala, Nejvyšší soud k nim nepřihlížel. V přímém rozporu se zákonem, a tedy zcela nepřípustné, jsou přitom námitky obviněného, kdy poukazuje na obsah protokolů o zadržení a úředních záznamů o podaném vysvětlení (viz §158 odst. 5 tr. ř.).
Nejvyšší soud přitom zjistil, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů není žádný rozpor a skutková zjištění uvedená ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě z provedených důkazů logicky vyplývají.
Jedinou námitkou odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je námitka obviněného proti právnímu posouzení skutku podle kvalifikované skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Namítá-li obviněný v této souvislosti, že nebyla prokázána způsobilost vytýkaného jednání naplnit podmínky výše uvedené kvalifikované skutkové podstaty, je tato námitka zjevně neopodstatněná. Již odvolací soud zcela správně jako nepodstatné odmítl odvolací námitky obviněného ohledně rozměrů hozeného kamene a vzdálenosti, na kterou byl hozen. Přitom správně také vycházel z toho, že se jednalo o kámen, který bylo možno vložit do dlaně a který byl způsobilý poranit zasahující příslušníky i strážníky. Je-li podle §118 tr. zákoníku zbraní cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším, spáchal obviněný přečin podle §325 tr. zákoníku se zbraní a napadené rozhodnutí tak z hlediska této námitky nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Zcela mimo uplatněný důvod dovolání je pak i námitka obviněného o nepřiměřenosti uloženého trestu, která vůbec nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Proti výroku o trestu lze podat dovolání zásadně pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které ale obviněný nenamítal. Nad rámec dovolání Nejvyšší soud uvádí, že uložený trest naopak považuje za zcela přiměřený, a to včetně uloženého zákazu vstupu na všechna fotbalová utkání. Obviněný se totiž projevil jako osoba, pro kterou účast na sportovním utkání není sportovním zážitkem, ale příležitostí k výtržnickému jednání, kdy za využití anonymity davu stejně smýšlejících osob naopak řádný průběh sportovních akcí narušuje.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš