ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1604.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1604/2011-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 22. února 2012, v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného S. S. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 To 319/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 42/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 6 T 42/2011, byl obviněný S. S. uznán vinným dvěma přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že (stručně uvedeno) dne 16. 4. 2011 a následně dne 8. 5. 2011 řídil v A. osobní motorové vozidlo, přestože věděl, že v té době vykonává trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 12. 2001, sp. zn. 1 T 28/2001, který nabyl právní moci dne 13. 7. 2002.
Za tyto přečiny mu byl podle §337 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
K odvolání obviněného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 To 319/2011, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. pak nově rozhodl tak, že na základě stejného skutkového stavu uznal obviněného vinným jedním pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle §337 odst. 1 tr. zákoníku jej pak odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že hlavní líčení dne 31. 5. 2011, kdy byl také vyhlášen odsuzující rozsudek, se konalo v jeho nepřítomnosti, ač téhož dne telefonicky omluvil svoji neúčast pro nemoc, která mu znemožňovala účastnit se hlavního líčení, žádal, aby se hlavní líčení v jeho nepřítomnosti nekonalo a bylo odročeno, protože trvá na své účasti u jednání. Namítá proto, že bylo porušeno ustanovení §202 tr. ř. a jeho právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 větě první Listiny základních práv a svobod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že soudy obou stupňů stíhané jednání nesprávně právně posoudily, což se promítlo i do vadných výroků o trestu. S poukazem na možnost zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, pokud je to odůvodněno extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, namítá, že nebylo prokázáno vykonávání trestu zákazu činnosti v době stíhaných skutků, a to zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 12. 2001, sp. zn. 1 T 28/2001. K tomu poukazuje na rozporné údaje v jeho rejstříku trestů, výpisu z evidenční karty řidiče, a zprávy vězeňské služby o výkonu vazby a trestu, které podle jeho názoru nelze odstranit jejich hodnocením. Poukazuje také na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 42/2003, kterým mu byl m. j. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let, a to za jednání při výcvikové jízdě za účelem rozšíření řidičského oprávnění skupiny A a C.
V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek krajského soudu, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která zrušením pozbydou podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, který se zabýval totožnou námitkou obviněného ohledně konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Nedošlo proto k porušení žádného ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nebyl naplněn.
K námitkám obviněného ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že obviněný namítá pouze vadné hodnocení provedených důkazů a tím fakticky soudem učiněná skutková zjištění. Ve věci přitom neshledala žádné extrémní rozpory. Navrhla proto, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obviněný konkrétně namítá, že konáním hlavního líčení dne 31. 5. 2011 v jeho nepřítomnosti, a to přes jeho omluvu, žádost o odročení a trvání na své přítomnosti, bylo porušeno ustanovení §202 tr. ř.
Podle §202 odst. 2 tr. ř. se může hlavní líčení provést v nepřítomnosti obžalovaného, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Podle §202 odst. 4 tr. ř. hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.
V daném případě je zjevné, a ani obviněný to nenamítá, že konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti nebránila žádná z překážek uvedených v citovaném ustanovení §202 odst. 4 tr. ř.
Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že se obviněný k hlavnímu líčení nedostavil, ač byl řádně a včas předvolán a proto bylo hlavní líčení, při splnění podmínek uvedených v §202 odst. 2 tr. ř., provedeno v jeho nepřítomnosti.
K shodné námitce obviněného odvolací soud vyslechl obviněného a konstatoval, že jeho omluva byla způsobilá vysvětlit jeho nepřítomnost, ale nebyla relevantní pro závěr, že nebyly splněny podmínky pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti podle §202 odst. 2 tr. ř., když ani z jeho výpovědi nevyplynulo, že by se domáhal odročení hlavního líčení a trval na své účasti. Následně se ani nedomáhal, že by chtěl před soudem k věci vypovídat.
S těmito závěry soudů obou stupňů se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Obviněný sice namítá, že v den konání hlavního líčení omluvil telefonicky svoji neúčast pro nemoc, žádal o jeho odročení a trval na své osobní účasti u hlavního líčení, ale jedná se pouze o jeho dodatečné, ničím nepodložené tvrzení. Z protokolu o hlavním líčení je přitom zřejmé, že soud I. stupně neměl žádnou informaci o omluvě obviněného, a ani ve spise není žádný záznam o tom, že by se telefonicky v den konání hlavního líčení omluvil z účasti. Až v odvolání ze dne 21. 6. 2011, které bylo osobně doručeno soudu I. stupně dne 22. 6. 2011, obviněný m. j. namítal, že „trval na účasti u tohoto jednání, vyslechnutí mé osoby k věci…“. Ve veřejném zasedání odvolacího soudu dne 31. 8. 2011, pak obhájkyně obviněného namítala již konkrétněji, že se obviněný včas před hlavním líčením telefonicky omlouval, což navrhla prokázat jeho výslechem. Ač obviněný v písemném odvolání tvrdil, že žádal i o svůj výslech k věci před soudem I. stupně, tak stejně jako v přípravném řízení odmítl k věci vypovídat, ani před odvolacím soudem nevyužil možnost vypovídat k věci, ale pouze k prokázání svého tvrzení o telefonické omluvě z hlavního líčení dne 31. 5. 2011. V rámci této své výpovědi před odvolacím soudem obviněný bez jakéhokoliv časového upřesnění uvedl, že k soudu volal v den hlavního líčení, nemohli mu spojit soudce (Mgr. P. Holuba), protože měl nějakou jinou soudní věc, ale zapisovatelce řekl své iniciály, aby to soudci po ukončení hlavního líčení dala na vědomí a dál to neřešil. Vůbec poprvé až u odvolacího soudu také uvedl důvod, proč se nemohl dostavit k soudu, a to zdravotní důvody jeho matky, což ale ničím nedoložil, ani dodatečně soudu I. stupně, ani odvolacímu soudu. Přitom z písemného odvolání obviněného, a stejně tak ani z jeho výpovědi před odvolacím soudem, nevyplývá žádná relevantní okolnost, která by mu objektivně bránila dostavit se k soudu a zúčastnit se hlavního líčení, ke kterému byl řádně a včas předvolán. V předvolání k hlavnímu líčení byl přitom výslovně poučen o tom, že pokud se bez řádné a důvodné omluvy nedostaví k hlavnímu líčení, může soud za splnění podmínek §202 odst. 2 tr. ř. provést hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, a bude-li žádat provedení dalších důkazů, ať tak učiní písemně. Obviněný se tak s vědomím, že soud I. stupně může ve věci rozhodnout i v jeho nepřítomnosti, nedostavil k hlavnímu líčení, neučinil ani žádný návrh na provedení dalších důkazů, a poukazuje přitom pouze na svoji ničím nedoloženou a v den hlavního líčení učiněnou telefonickou omluvu, z které ani žádná žádost o odročení jednání soudu nevyplývá, jak zjistil odvolací soud jeho výslechem.
Odvolací soud nijak nezpochybnil existenci této telefonické omluvy, dospěl ale k správnému závěru, že nebyla dostatečná pro závěr o nesplnění podmínek konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle §202 odst. 2 tr. ř. Všechny podmínky tohoto zákonného ustanovení, jehož obsah je výše podrobně citován, byly totiž v této trestní věci splněny.
Stejně tak byly splněny i podmínky pro čtení důkazů podle §202 odst. 3 tr. ř., když omluvu obviněného nelze vzhledem k uvedeným skutečnostem považovat za řádnou, a soud vyhlásil usnesení, že hlavní líčení se bude konat v jeho nepřítomnosti. Obviněný také není osobou, která nemá žádné zkušenosti s řízením před trestním soudem. Z opisu z evidence rejstříku trestů právě naopak vyplývá, že v minulosti již byl 18x odsouzen. Námitka obviněného o porušení ustanovení §202 tr. ř. je proto zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou, zda ve věci nedošlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jak je také namítáno v dovolání. Dospěl ale k závěru, že ani v tomto směru nebylo postupem soudu právo obviněného porušeno. Podle uvedeného článku Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tento článek ale nelze vykládat tak, že obviněný má být v každém případě donucen k účasti na jednání soudu, protože nejde o povinnost, ale právo obviněného. Pro zachování práva na projednání věci v jeho přítomnosti proto musí soud obviněnému vytvořit reálnou možnost osobně se jednání zúčastnit a vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu a k důkazům na nichž je obžaloba (návrh na potrestání) založena. Tato reálná možnost byla obviněnému S. S. soudem I. stupně dána, když byl řádně a s dostatečným časovým předstihem předvolán k hlavnímu líčení, včetně poučení o možném provedení hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, pokud se bez řádné a důvodné omluvy k hlavnímu líčení nedostaví. Protože se obviněný bez řádné a důvodné omluvy k hlavnímu líčení nedostavil, a nebyla zjištěna ani žádná okolnost, která by mu objektivně neumožnila dostavit se k hlavnímu líčení, obviněný sám o své vůli nevyužil svého práva na projednání jeho trestní věci v hlavním líčení v jeho přítomnosti.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný sice v dovolání obecně namítá, že soudy „nesprávně stíhané jednání právně posoudily ve výrocích o vině“, přičemž ale konkrétně proti výroku o vině namítá pouze neprokázání výkonu trestu zákazu činnosti rozsudkem uvedeným v tzv. skutkové větě. Je tak zjevné, že nesprávné právní posouzení skutku spatřuje obviněný v nesprávném skutkovém zjištění soudů, že v dané době vykonával trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 12. 2001, sp. zn. 1 T 28/2001. Vyplývá to i ze skutečnosti, že obviněný při absenci jakýchkoliv konkrétních hmotně právních námitek proti právnímu posouzení skutku, současně poukazuje na tzv. extrémní rozpor, který umožňuje dovolacímu soudu zasáhnout do skutkových zjištění.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že při absenci jakýchkoliv konkrétních hmotně právních námitek obviněného, neodpovídá jeho námitka, o neprokázání výkonu trestu zákazu činnosti v době stíhaných skutků, uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Přitom Nejvyšší soud ve vytýkaném skutkovém zjištění nezjistil žádný, natož pak obviněným nepřímo namítaný extrémní rozpor. Takový konkrétní rozpor ani obviněný v dovolání neuvádí a opět se omezuje pouze na obecnou námitku o rozporných údajích ve výpisu z rejstříku trestů, výpisu z evidenční karty řidiče a zprávy vězeňské služby o výkonu vazby a trestu. Těchto rozporů si byl ale již soud I. stupně plně vědom a na základě opisu rejstříku trestů a přílohových spisů učinil závěr o tom, že obviněný v době rozhodování soudu (a tím i v době činu) ještě nevykonal trest zákazu činnosti, který mu byl uložen na dobu tří let rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 12. 2001, sp. zn. 1 T 28/2001, který nabyl právní moci dne 13. 7. 2002.
Toto zjištění prověřil také odvolací soud a plně se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně. Obviněný však přesto nesprávnost tohoto skutkového zjištění namítá i v dovolání, aniž by přitom konkrétně uvedl, proč tyto závěry soudů považuje za nesprávné. Nutno také zdůraznit, že extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, a skutkovými zjištěními soudů, má v řízení o dovolání význam pouze v případě, že v jeho důsledku došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. V daném případě k tomu nedošlo a Nejvyšší soud ani takový rozpor neshledal, přičemž obviněný jej namítá ve vztahu ke konkrétnímu trestu zákazu činnosti, ač je zřejmé, že vedle tohoto trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 12. 2001, sp. zn. 1 T 28/2001, má vykonávat ještě řadu dalších trestů zákazu činnosti, spočívajících v zákazu řízení všech motorových vozidel, jak je soud I. stupně podrobně uvádí na str. 3 odůvodnění rozsudku. Na tuto skutečnost také poukázal odvolací soud s tím, že ale v předmětné době vykonával právě tento trest zákazu činnosti z rozsudku uvedeného ve výroku o vině. Odvolací soud přitom hypoteticky poukázal na skutečnost, že i kdyby to nebyl tento konkrétní trest zákazu činnosti, nic by to neměnilo na právním posouzení jednání obviněného podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože v rozhodné době mu skutečně běžel zákaz řízení motorových vozidel.
Poukazuje-li obviněný v dovolání na trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let, uložený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 42/2003, který mu byl uložen při výcvikové jízdě v autoškole za účelem rozšíření řidičského oprávnění skupiny A a C, platí zákaz řízení všech motorových vozidel obecně, tj. bez ohledu na příslušnou skupinu.
Proto Nejvyšší soud, když shledal námitky obviněného v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zjevně neopodstatněnými, a námitky v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly zcela mimo tento důvod, přičemž ve věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš