ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1614.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1614/2011 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. února 2012 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných K. S., a J. Š., která podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. 6 To 2/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 7/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. S. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 48 T 7/2010, byli oba obvinění uznáni vinnými jednáním uvedeným ve výroku o vině pod bodem III./1, 2, čímž se dopustili pomoci ke spáchání zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) k §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného v bodě III./2 ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný J. Š. byl pak sám uznán vinným pod bodem IV. výroku o vině trestným činem nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zákona. Obviněný K. S. byl odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Obviněný J. Š. byl odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen také trest propadnutí věci, a to 25 ks razítek v rozsudku konkrétně identifikovaných. Oběma obviněným byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena také solidární povinnost nahradit poškozené České spořitelně, a. s., škodu ve výši 14.937.992,- Kč a se zbytkem nároku byla tato poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních (§229 odst. 2 tr. ř.). Tímž rozsudkem byli odsouzeni i další spoluobvinění R. N. a M. S..
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podali všichni obvinění odvolání. Odvolání obviněného M. S. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. 6 To 2/2011, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. K odvolání ostatních spoluobviněných pak rozsudek soudu I. stupně zrušil v rozsahu uvedeném ve výrokové části podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. Podle §259 odst. 1 tr. ř. pak věc ohledně jednání uvedeného v rozsudku soudu I. stupně pod bodem I., jež se týkalo spoluobviněného R. N., a pod bodem III./1 rozsudku soudu I. stupně, vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak ohledně jednání pod bodem III./2 rozsudku soudu I. stupně odvolací soud opět uznal obviněné K. S. a J. Š. vinnými stejným jednáním jak bylo uvedeno již v rozsudku soudu I. stupně, čímž spáchali pomoc k zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, k §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl K. S. odsouzen podle §211 odst. 6 a §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Obviněný J. Š. byl odsouzen za uvedený trestný čin, a trestný čin nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zákona, který ve výroku o vině pod bodem IV. rozsudku soudu I. stupně zůstal odvoláním nedotčen, podle §211 odst. 6 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku byl J. Š. uložen také trest propadnutí věci (razítek ve výroku konkrétně uvedených).
Rozsudek odvolacího soudu napadli obvinění J. Š. a K. S. řádně a včas podanými dovoláními, ve kterých shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný J. Š. v dovolání uvádí, že si je vědom judikatury Nejvyššího soudu, podle které mu v řízení o dovolání nepřísluší přezkoumávat správnost zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., ale s odkazem na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu ČR namítá, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu je tzv. „extrémní nesoulad“. Podle jeho názoru shromážděné důkazy neumožňují učinit závěr o jeho vině, a soudy důkazy hodnotily toliko v jeho neprospěch. Nezhodnotily, že nikdy nebyl ředitelem společnosti MT, s. r. o. (Merewa Trading, s. r. o.), vystupoval jen jako prostředník jednatelky této společnosti M. S., plnil pouze její pokyny, a byla to právě tato jednatelka, která sepsala předmětné smlouvy a nikoliv on. Jednatelka společnosti M. S. nebyla dosud vyslechnuta, zdržuje se na neznámém místě, jeho obhajoba tak provedenými důkazy nebyla vyvrácena a za současného důkazního stavu tak nelze vůbec dovozovat jeho trestní odpovědnost. Soudy také v odůvodnění rozhodnutí pominuly vypořádat se s tím, proč odmítly provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru grafologie, když mu nebylo prokázáno, že by smlouvy tvořil, podepisoval nebo razítkoval a nevyplývá to ani z telefonních odposlechů. Nezpochybňuje, že ve své kanceláři měl po dobu delší tří let k dispozici předmětná razítka, tato mu ale nepatřila, a nikdy je ani nepoužil, ač by se tím zvýšila věrohodnost listin předkládaných bankám (např. razítko notáře). To podle jeho názoru svědčí o věrohodnosti jeho obhajoby, že nikdy žádné smlouvy nesepisoval, nepodepisoval a nerazítkoval, když ani neexistuje důkaz, že by těchto razítek vůbec bylo někdy užito. V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný K. S. předně namítá, že „nebylo možné rozdělit rozhodovací činnost ohledně jednání, které mělo být skutkovou podstatou trestného činu úvěrového podvodu“, protože tak fakticky dochází k rozšiřování represivní role trestního práva. Pokud by byl totiž následně po zrušovacím rozsudku odvolacího soudu uznán vinným, byl by mu ukládán úhrnný trest odnětí svobody. Dále pak nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jeho obhajoba je nevěrohodná a byla vyvrácena provedenými důkazy. Uvádí, že s bankou jednal zcela běžným a předvídatelným způsobem, snažil se odstraňovat překážky pro poskytnutí úvěru, spočívající ve formulaci návrhů smluv a sladění data vzniku jednotlivých obchodních společností, s daty poskytnutí úvěrových prostředků. Podle jeho názoru dokonce i záznamy odposlechů telefonických hovorů potvrzují jeho obhajobu v tom, že namítal nemožnost uzavření smluv mezi bankou a obchodními společnostmi, které teprve v budoucnu vzniknou. Za vnitřně rozporný přitom považuje názor vrchního soudu o tom, že je nepochybné, že se dopustil trestného činu úvěrového podvodu, ale nelze se blíže vyjádřit k tomu, zda měl i úmysl způsobit bance škodu. Žádný ze spoluobviněných jej přitom neoznačil za svého společníka, ale včetně všech svědků pouze za zprostředkovatele, který plnil úkoly klientů a předkládal zpracované údaje bance. Jeho výpověď, že potvrdila i účetní a daňová poradkyně Ing. E. M., která jako svědkyně uvedla, že jediným podkladem pro její rozhodování byly listiny nebo tvrzení majitele společnosti. Odvolací soud se ale s touto jeho obhajobou nevypořádal, nic nesvědčí o tom, že by měl z žalovaného jednání nějaký prospěch a jeho jediným cílem bylo pomoci žadateli získat úvěr, když pouze v takovém případě mu náležela zprostředkovatelská provize. Rozhodně nebylo v jeho silách rozpoznat, že se někdo pokouší spáchat trestný čin a nedošlo tak ani k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu. Soudy tak neodstranily nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, a jejich rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení daného skutku, přičemž také poukázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu České republiky týkající se principu presumpce neviny. V závěru dovolání obviněný K. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a uložil soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedla, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou a navrhla, aby byla dovolání jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že obviněný J. Š. vůbec neuvedl v dovolání takové námitky, které by odpovídaly uplatněnému důvodu dovolání, a vědom si této skutečnosti namítá existenci tzv. „extrémního nesouladu“, s odkazem na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu České republiky týkající se zásady „in dubio pro reo“. Jeho námitky se tak týkají výhradně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, čímž napadá správnost skutkových zjištění soudu uvedených sice v rozsudku soudu I. stupně, ale již z části neexistujících vzhledem k rozhodnutí odvolacího soudu. Namítá – li totiž obviněný J. Š., že nebyl nikdy ředitelem společnosti MT, s. r. o., že pouze plnil pokyny jednatelky této obchodní společnosti M. S., která sepsala předmětné smlouvy a nebyla v řízení vyslechnuta, z čehož dovozuje, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena, namítá existenci extrémního rozporu ohledně výroku o vině v bodě III./1 rozsudku soudu I . stupně. Tato část výroku o jeho vině ale byla odvolacím soudem zrušena a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný J. Š. tak nejen, že uplatnil z podstatné části námitky neodpovídající důvodu dovolání, na kterém své dovolání založil, ale napadá také výrok o vině, který nenabyl právní moci, a proto nemůže být v tomto řízení předmětem přezkumu dovolacím soudem, ani z hlediska tzv. extrémního nesouladu. Přitom rovněž k tomuto skutku namítanému neprovedení navrhovaného znaleckého posudku z oboru grafologie pak lze poznamenat, že by byl ve věci zcela nadbytečný, protože grafologie je věda zabývající se odhalením psychických vlastností pisatele na základě charakteristických rysů individuálního rukopisu. Pravost podpisu, nebo identifikace pisatele ručně psaného textu, což má zjevně obviněný na mysli, by bylo možné zkoumat znalcem z oboru písmoznalectví.
Pokud pak jde o obecné skutkové námitky tohoto obviněného o vyhodnocení důkazů toliko v jeho neprospěch, nebo námitky, že nepoužil razítka (pokud mají vztah ke skutku uvedenému ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu), týkají se tyto sice pravomocného výroku o vině, ale nelze jim přisvědčit. Obviněný J. Š. jen opakuje i v dovolání svoji obhajobu již z řízení před soudem I. stupně (viz str. 23 rozsudku soudu I. stupně), který jeho tvrzení ohledně u něj zajištěných razítek považoval za naprosto rozporné nejen s logikou věci, ale zejména s obsahem odposlechů telefonických hovorů. Již soud I. stupně přitom v odůvodnění rozsudku uvádí podrobně i jednotlivé části těchto odposlechů, na základě kterých dospěl k zjištění, že to byli právě spoluobvinění J. Š. a K. S., kdo vytvářel dané smlouvy s vědomím, že jde o smlouvy fiktivní (resp. podvodné). V tomto směru by bylo zcela nadbytečné opakovat důvody soudu I. stupně, s kterými se ztotožnil nejen soud odvolací, ale také Nejvyšší soud. Proto postačí plně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (zejména č. 24 – 26). Že se obviněný J. Š. podílel na vyhotovení padělaných smluv vyplývá nejen z výpovědi spoluobviněného M. S. ohledně okolností, za kterých jej využil ke spáchání trestné činnosti, a k založení obchodní společnosti Ecrits, s. r. o. (blíže viz str. 20 -21 rozsudku soudu I. stupně), ale také z dalších důkazů, když bylo spolehlivě zjištěno, že smlouvy nevyhotovili a nepodepsali jednatelé daných obchodních společností, použitá razítka ani nejsou jejich skutečnými razítky, přičemž podstatná část použitých razítek byla nalezena právě u obviněného J. Š. při domovní prohlídce. I když obviněný popírá skutkové zjištění soudů, že se podílel na vyhotovení daných padělaných smluv, nic by takovéto jiné zjištění na jeho trestní odpovědnosti neměnilo, protože z provedených důkazů je zřejmé, že o této skutečnosti by musel vědět a jednal by s tímto vědomím.
Nejvyšší soud tak ve věci neshledal obviněným J. Š. namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, jehož důsledkem by mohlo být nesprávné právní posouzení skutku. Dovolání tohoto obviněného bylo proto odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Rovněž námitky obviněného K. S. z podstatné části neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S právním posouzením skutku nebo jiným nesprávným hmotně právním posouzením sice souvisí jeho námitka, že nebylo možné rozdělit jeho jednání, jak to učinil odvolací soud, protože pokud by byl následně uznán vinným (za jednání ad III./1), byl by mu ukládán úhrnný trest odnětí svobody. K tomu obecně lze poukázat na ustanovení §12 odst. 12 tr. ř., podle kterého se skutkem rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není – li výslovně stanoveno jinak. V případě obviněného ale nejde o pokračující jednání, protože v případě bodů III./1 a 2 jde o pomoc (účastenství) k trestným činům různých pachatelů a v takovém případě je pokračování v trestném činu účastníka vyloučeno. Jedná se proto v obou uvedených bodech o dva samostatné skutky a trestné činy.
Mimo uplatněný důvod dovolání jsou pak námitky obviněného K. S., kterými se domáhá jiného hodnocení důkazů (sladění data vzniku obchodních společností, obsahu telefonních odposlechů, výpovědí svědkyně E. M. a spoluobviněných) a jiných skutkových zjištění, než ke kterým shodně dospěly soudy obou stupňů. Obviněný se tak v podstatě u Nejvyššího soudu, jakoby soudu třetí instance, domáhá jiného hodnocení důkazů a prosazuje svoji obhajobu s tím, že byl v podstatě pouhým zprostředkovatelem, který o ničem nevěděl. Dovolání ale není dalším odvoláním a Nejvyšší soud je oprávněn a povinen přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze z hlediska námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v ustanovení §265b tr. ř.
Výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění je možný pouze v již zmíněném případě, že by dovolací soud zjistil ve věci extrémní rozpor (nesoulad) mezi provedenými důkazy, a na jejich základě, resp. zhodnocení, učiněnými skutkovými zjištěními, jehož důsledkem by bylo nesprávné právní posouzení skutku. Takový rozpor ani v případě obviněného K. S. ale Nejvyšší soud ve věci neshledal. Jednání tohoto obviněného úzce souvisí s jednáním spoluobviněného J. Š., takže výše uvedené závěry do značené míry platí i v případě tohoto obviněného, který jednoznačně znal roli tzv. „bílého koně“, spoluobviněného M. S.. Spolehlivě to vyplývá z odposlechu telefonního hovoru, jak na něj soud I. stupně poukazuje na str. 21 odůvodnění rozsudku. Ač se obviněný K. S. staví do role pouhého zprostředkovatele, který nic nepozměňoval či nepadělal, přesto aktivně zpracovával návrh podnikatelského záměru či nájemní smlouvy. Vzhledem k tomu, že v důsledku jeho předchozího jednání již neměl důvěru České spořitelny, a. s., obrátil se ve věci úvěru pro společnost Ecrits, s. r. o., jejímž v podstatě nastrčeným jednatelem byl spoluobviněný M. S., na další banku, a to Uni Credit Bank CR, a. s. Veškeré podklady přitom zajišťoval ve spolupráci se spoluobviněným J. Š.. Založení obchodní společnosti Ecrits, s. r. o. i sám označil za ryze účelové, byť pouze proto, že banka požadovala založení nové společnosti z důvodu nezadluženosti. Významný je pak i důkaz záznamem telefonického hovoru mezi oběma dovolateli ze dne 29. 1. 2009, jak na něj poukazuje soud I. stupně, a z kterého vyplývá podíl obou na padělání smluv a výběru obchodních společností podle razítek, která měli k dispozici a o nichž tedy i obviněný K. S. věděl a počítal s jejich použitím. Vedle podrobných důvodů uvedených zejména na str. 24 – 25 rozsudku soudu I. stupně, lze k námitce obviněného K. S. ohledně opravy datumu ve smlouvách, které v dovolání opět interpretuje ve svůj prospěch, a to i s poukazem na záznam telefonického hovoru, odkázat také na zcela logický argument soudu I. stupně vycházející z provedených důkazů, že v podstatě by neměl důvod do vzoru smluv předepisovat jakékoliv datum, kdyby je nepřipravoval společně se spoluobviněným J. Š.. Přitom nutno zdůraznit, že se znalostí všech rozhodných okolností jejich jednání, protože i tento obviněný v podstatě vytrhává jednotlivé důkazy ze souvislosti s důkazy dalšími a izolovaně je pak hodnotí ve svůj prospěch. Na tomto základě pak obviněný také zakládá svoji námitku, že nebylo v jeho silách rozpoznat, zda se někdo pokouší spáchat trestný čin a nemůže tak být podle něj naplněna ani subjektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu (pomoci k němu).
Tato námitka o nenaplnění subjektivní stránky je námitkou hmotně právní a tedy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání. I když z podstatné části je založena na výše uvedených skutkových námitkách, obviněný K. S. také v dovolání namítl nesprávné právní posouzení „žalovaného skutku“, čímž v podstatě napadá i právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Proto lze tuto hmotně právní námitku o absenci zavinění podřadit pod uplatněný důvod dovolání. Z popisu skutku, jak je uveden v napadeném rozsudku odvolacího soudu, je ale zjevné, že obsahuje všechny podstatné skutečnosti naplňující znaky pomoci k trestnému činu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Pokud totiž obviněný K. S. společně se spoluobviněným J. Š., po vzájemné dohodě poskytli hlavnímu pachateli M. S. pomoc k podvodnému vylákání úvěru od Uni Credit Bank CR, a. s., ve výši 12,3 mil. Kč, a to tím, že společně vyhotovili předmětné smlouvy s danými obchodními společnostmi, které opatřili podpisy a razítky údajných budoucích nájemců, ačkoliv si byli vědomi, že žádné smlouvy s budoucími nájemci uzavřeny nebyly, přičemž tyto smlouvy, jako součást k žádosti o úvěr po podpisu M. S., jako jednatelem společnosti Ecrits, s. r. o., a žadatelem o úvěr, předložili dne 3. 3. 2009 prostřednictvím obviněného K. S. bance, přičemž jen v důsledku toho, že banka vlastním šetřením zjistila, že se jedná o padělky smluv, takže k uzavření úvěrové smlouvy a k vyplacení úvěru nedošlo, je zřejmé, že úmyslně umožnil M. S. spáchání pokusu daného trestného činu opatřením prostředků při sjednávání úvěrové smlouvy, s bezprostředně hrozící škodou velkého rozsahu, kdy k dokonání trestného činu nedošlo. Námitka obviněného K. S. o nenaplnění subjektivní stránky je proto zjevně neopodstatněná. Pokud přitom obviněný K. S. namítá vnitřní rozpornost odůvodnění rozsudku vrchního soudu v tom, že se nelze blíže vyjádřit k tomu, zda měl i úmysl způsobit bance škodu, jedná se o část odůvodnění právě ke zrušené části rozsudku soudu I. stupně (viz „ohledně naposledy uvedených bodů“, str. 8 rozsudku). Nijak tím tedy není zpochybněna subjektivní stránka jeho pomocného jednání, jímž byl vrchním soudem uznán vinným. Dovolání obviněného K. S. bylo proto jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o návrzích obviněných na odklad výkonu rozhodnutí podle §265o tr. ř., protože pro to neshledal důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2012
Předseda senátu :
JUDr. Michal Mikláš