ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.190.2012.2
sp. zn. 7 Tdo 190/2012-I-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 22. 2. 2012 dovolání, které podal obviněný P. P. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 7 To 347/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 30/2011, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 7 To 347/2011, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 10 T 30/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň-město přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 10 T 30/2011, byl obviněný P. P. uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku a odsouzen podle §325 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na pět roků a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci (správně propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty), a to osobního motorového vozidla zn. Renault 21 s klíčem a doklady. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu Plzeň-město v podstatě v tom, že obviněný dne 15. 12. 2010 kolem 21,22 hodin v P. v ulici U T. užil násilí proti policejní hlídce, která se ho opětovně pokoušela zastavit jako řidiče podezřelého ze spáchání přestupků, na což obviněný reagoval tím, že jako řidič osobního motorového vozidla zn. Renault 21 pod vlivem alkoholu se střetl přední částí vozidla s přední částí vozidla policie, které mělo zapnuto výstražné světelné i zvukové zařízení s předním nápisem STOP, čímž došlo ke zraněním tří policistů specifikovaným ve výroku o vině a ke vzniku škody na vozidle policie ve výši 62 471 Kč.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 7 To 347/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávnost právní kvalifikace skutku ve smyslu tohoto dovolacího důvodu spatřoval v tom, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu, jímž byl uznán vinným. Uvedl, že střet s policejním vozidlem nebyl z jeho strany úmyslný. Vyjádřil názor, že při správném posouzení skutku měly soudy jeho jednání kvalifikovat jako jednání, jehož se dopustil z nedbalosti. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Skutek se posoudí též podle §325 odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku, jestliže pachatel spáchá uvedený čin se zbraní, ublíží takovým činem jinému na zdraví a způsobí takovým činem větší škodu.
Z toho, jak je v ustanovení §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vymezena subjektivní stránka trestného činu, vyplývá, že jednání pachatele, které záleží v užití násilí, musí být vedeno úmyslem ovlivnit výkon pravomoci úřední osoby a že úmyslem pachatele musí být zahrnuto také užití násilí.
Spočívá-li výkon pravomoci úřední osoby v silniční kontrole prováděné Policií České republiky, je trestný čin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchán typicky takovým jednáním, při kterém řidič v úmyslu vyhnout se kontrole najíždí vozidlem na policisty nebo na policejní vozidlo proto, aby si vynutil volný průjezd místem a aby mohl pokračovat v jízdě, aniž by se podrobil silniční kontrole.
V posuzované věci soudy zjistily, že úmysl obviněného směřoval k tomu, aby se mu podařilo uprchnout před silniční kontrolou a aby se tak vyhnul potrestání za své protiprávní jednání. Tento úmysl vyplýval z objektivně zjištěných okolností týkajících se toho, že obviněný vůbec nebyl držitelem řidičského oprávnění, jeho vozidlo nesplňovalo technické podmínky provozu na pozemních komunikacích, neprošlo technickou a emisní kontrolou, nebylo osazeno odpovídající registrační značkou, nebyla ohledně něj uzavřena smlouva o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla atd. K tomu přistupoval také způsob jízdy obviněného, který neuposlechl výzvy policejní hlídky k zastavení, pokračoval v jízdě a během jízdy, kdy byl pronásledován policií, vícekrát závažným způsobem porušil pravidla silničního provozu. Konkrétně se jednalo o to, že obviněný evidentně překračoval rychlostní limit stanovený pro jízdu v obci, nerespektoval světelnou signalizaci na křižovatkách, projížděl jednosměrné ulice v protisměru, vjel na chodník, vjel do křižovatky na červenou atd. Lze konstatovat, že motiv uprchnutí v dané situaci u obviněného postupně logicky zesiloval. Úmysl vyhnout se silniční kontrole obviněný demonstroval nejvýrazněji tím, že když se mu v průběhu pronásledování policisté snažili jedním z policejních vozidel zatarasit cestu, toto vozidlo i za cenu vjetí na chodník objel a dále policii unikal.
Za tohoto stavu není přesvědčivý závěr soudů, že v konečném stadiu celého incidentu obviněný najel do policejního vozidla úmyslně. Pokud se obviněný na jedné straně snažil doslova za každou cenu vyhnout silniční kontrole a dopadení za předcházející protiprávní jednání, je s tím na druhé straně sotva slučitelná úvaha, že obviněný chtěl narazit do policejního vozidla ve smyslu tzv. přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebo že s nárazem do policejního vozidla byl srozuměn ve smyslu tzv. nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Srážka s policejním vozidlem, tak jak k ní došlo, byla prakticky čelní srážkou, která zcela vylučovala možnost, že by obviněný v jízdě pokračoval a že by unikl. Nárazem do policejního vozidla, pokud by byl ze subjektivního hlediska obviněného úmyslný, by si obviněný sám znemožnil dosažení záměru vyhnout se dopadení a uniknout. Ostatně pokud je ve výroku o vině uvedeno, že obviněný se s t ř e t l přední části svého vozidla s přední částí vozidla policie, nijak z tohoto zjištění nevyplývá, že obviněný do vozidla policie narazil úmyslně. Střet obou vozidel lze logicky dobře vysvětlit jako výsledek situace, která bezprostředně předcházela. Obviněný provedl před jedním z policejních vozidel, které jelo za ním, ostrý manévr, při němž se otočil do protisměrné části ulice se dvěma jízdními pruhy oddělenými středním dělícím pásem od dvou jízdních pruhů ve směru, jímž jel předtím, a zjevně hodlal pokračovat v jízdě v opačném směru, než v jakém se pohybovalo policejní vozidlo jedoucí bezprostředně za ním. Mezitím však další policejní vozidlo v reakci na uvedený manévr obviněného přejelo do jízdních pruhů, jimiž obviněný po otočení hodlal pokračovat v jízdě, a ocitlo se čelně proti vozidlu obviněného mírně šikmo na středové linii vymezující oba jízdní pruhy ve směru pohybu vozidla obviněného. Uváží-li se, že obviněný byl ve vypjaté stresové situaci vyplývající z pronásledování policií a z usilovné snahy uniknout, že mezi místem, kde se obviněný otočil, a místem srážky s policejním vozidlem byla vzdálenost jen 43 metrů a že policejní vozidlo se před obviněným objevilo z jeho hlediska náhle a navíc v protisměru, ještě ani zcela nestálo a do místa střetu se dostalo diagonálním pohybem z protisměrných jízdních pruhů, pak se střet obou vozidel reálně jeví jako následek toho, že obviněný nezvládl řízení svého vozidla. Tomu také odpovídá zjištění, že každý z obou jízdních pruhů ve směru jízdy obviněného byl široký nejméně 3,6 metru, což obviněnému objektivně umožňovalo volně objet policejní vozidlo, a to – vzhledem k pozici policejního vozidla na střední linii obou jízdních pruhů – jak zprava, tak zleva. Policejní vozidlo totiž nezaujímalo postavení, při kterém by obviněnému zatarasilo cestu úplně a neproniknutelně nebo při kterém by ho v možnosti projetí omezovalo tak, že by si projetí musel zajistit nárazem do policejního vozidla, aby ho nějak odhodil, odrazil či posunul apod.
Střetem obou vozidel a okolnostmi, za nichž k němu došlo, se zabýval znalec z oboru dopravy Ing. Tomáš Wirland, který ve svém posudku podrobně rozebral všechna dostupná zjištění a konstatoval, že technicky nelze prokázat úmyslné najetí vozidla obviněného do vozidla policie. Soudy tento závěr znalce sice zaznamenaly, ovšem jinak ho pominuly a poukázaly na tu část posudku, v níž znalec konstatoval, že obviněný mohl střetu zabránit tím, že by danou dopravní situaci vůbec nevyvolal a že by na výzvy policie zastavil. Toto konstatování znalce je sice výstižným vysvětlením celé věci, avšak není způsobilé přijatelně odůvodnit úsudek, že obviněný úmyslně narazil do policejního vozidla. S citovaným konstatováním je stejně dobře slučitelná i varianta, že ke střetu došlo proto, že obviněný nesprávně vyhodnotil vzniklou situaci a nezvládl řízení svého vozidla tak, aby se dokázal vyhnout policejnímu vozidlu. Soudy zdůraznily agresivní, riskantní a bezohledný způsob jízdy obviněného po celou dobu od momentu, kdy byl poprvé policií vyzván, aby zastavil, včetně toho, že první zátaras vytvořený policejním vozidlem obviněný riskantně objel po chodníku, zatímco při druhém pokusu policie zatarasit obviněnému cestu došlo ke střetu s policejním vozidlem, které použilo výstražnou signalizaci vyzývající obviněného k zastavení. Nejvyšší soud nemíní bagatelizovat vysokou míru nebezpečnosti jízdy obviněného a závažnost okolností jeho jednání, ale zároveň musí uznat, že tu není žádný přesvědčivý důvod považovat střet obou vozidel za úmyslné najetí obviněného do policejního vozidla.
Z toho vyplývá, že zjištění soudů, podle něhož se obviněný střetl přední částí svého vozidla s přední částí vozidla policie, nelze pokládat za úmyslné užití násilí ve smyslu §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Právní posouzení skutku jako zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku tudíž je v rozporu se zákonem. Napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení tak jsou rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, jak to předvídá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení i předcházející rozsudek, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nedojde-li v dalším řízení ke změně skutkových zjištění, Okresní soud Plzeň-město nebude moci kvalifikovat skutek jako trestný čin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, natož pak podle §325 odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku, avšak zváží, zda nejde o jiný trestný čin, zejména přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 2 tr. zákoníku.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec