ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.352.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 352/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. dubna 2012 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 5 To 413/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 3 T 145/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 3 T 145/2011, byl obviněný M. M. uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 5 To 413/2011, bylo odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že jeho jednání není možné kvalifikovat jako pokus přečinu ublížení na zdraví, protože je zřejmé, že nemohlo dosáhnout soudem tvrzené intenzity útoku, tedy takové, která by odůvodňovala tuto právní kvalifikaci. Obviněný se domnívá, že pod uvedeným dovolacím důvodem lze namítat také rozpor rozhodnutí soudu se zásadou in dubio pro reo. Soud totiž plně uvěřil svědectví poškozené a popis útoku ještě přitvrdil, když intenzitu útoku z popisu „šlápnutí“ změnil na „kopnutí“. Soud nejenže nevyložil skutkový děj v jeho prospěch, ale dokonce to učinil v jeho neprospěch. Skutkové zjištění proto podle obviněného nevyplývá ze žádného provedeného důkazu. Na základě výše uvedeného pak obviněný namítá, že i právní posouzení skutku jako přečinu výtržnictví je nutno považovat za nesprávné, když je založeno na skutečnosti, že měl fyzicky napadnout poškozenou. V situaci, kdy skutkové zjištění o způsobu a intenzitě fyzického napadení nevyplývá ze žádného provedeného důkazu, nelze pak dovodit ani naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví.
Poškozená Z. B. o svém fyzickém napadení totiž hovoří jako o „šlápnutí“, a pokud sama netvrdí intenzitu útoku jako soud (kopnutí), mohly být zhmožděniny a oděrky důsledkem požitého alkoholu, kdy i pouhé odstrčení může znamenat ztrátu stability a případně i pád. Přesný skutkový děj podle obviněného nebyl prokázán, jde pouze o tvrzení proti tvrzení a sám fyzický útok proti poškozené popírá.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství k dovolání uvedlo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Namítá-li obviněný nenaplnění znaků skutkové podstaty pokusu přečinu ublížení na zdraví, a to konkrétně, že intenzita útoku neodpovídala této právní kvalifikaci, uplatňuje tím obecně hmotně právní námitku. Avšak v situaci, kdy toto tvrzení obviněný zakládá na nesprávném vyhodnocení důkazní situace soudy nižších stupňů, nelze shledat tuto námitku jako odpovídající deklarovanému důvodu dovolání, protože se jedná o námitku skutkovou, která nemůže založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný totiž nenamítá, že z popisu skutku, jak jej učinily soudy nižších stupňů, nevyplývá dostatečná intenzita fyzického útoku pro danou právní kvalifikaci, nýbrž uvádí, že soudy uváděná intenzita útoku nemá oporu v důkazech. Tímto se obviněný domáhá změny skutkových zjištění, že intenzita jeho jednání nedosahovala soudem zjištěnou intenzitu útoku, přičemž teprve sekundárně až na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo dojít k jiné právní kvalifikaci. Obviněný opakovaně v dovolání provádí vlastní hodnocení důkazu, a na základě toho pak dovozuje nenaplnění jednotlivých znaků přečinu ublížení na zdraví, čímž vybočil z mezí uplatněného dovolacího důvodu. Tento závěr je nutno vztáhnout rovněž na námitku ohledně právní kvalifikace jeho jednání také jako přečinu výtržnictví, kterou obviněný založil na výše uvedené argumentaci. Pokud v dovolání uvedl, že z žádného provedeného důkazu nevyplývá naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví, je zřejmé, že opět výhradně brojí proti rozsahu dokazování a hodnocení důkazů, nikoliv proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení, jak to vyžaduje deklarovaný dovolací důvod. Neuvádí tak žádné námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Část těchto námitek obviněný uplatnil již v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi patřičně vypořádal (viz str. 3 odůvodnění rozhodnutí soudu II. stupně).
Pokud jde o údajné porušení zásady in dubio pro reo, které podle obviněného je možné podřadit pod dovolací důvod v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze to považovat za relevantně uplatněnou výhradu. Tato námitka rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo "in dubio pro reo" vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má tedy vztah ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí "v pochybnostech ve prospěch obviněného". Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení a tato námitka také nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jediným důvodem umožňujícím výjimečný zásah do skutkových zjištění až v řízení o dovolání, je existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, který by ve svém důsledku znamenal také nesprávné právní posouzení skutku. Takovýto rozpor ale Nejvyšší soud ve věci neshledal a ani obviněný jej výslovně nenamítá. Pokud nalézací soud považoval svědeckou výpověď poškozených Z. B. a R. S. za věrohodné a vybudoval na těchto výpovědích, a ostatních navazujících důkazech, svá skutková zjištění, lze konstatovat, že nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Tyto výpovědi byly po celou dobu trestního řízení takřka konstantní, což nelze konstatovat ohledně výpovědí obviněného, který uváděl v hlavním líčení zcela odlišnou verzi než v přípravném řízení. Nejvyšší soud odkazuje na str. 6-8 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, kde nalézací soud podrobně uvedl, na základě jakých důkazů učinil skutková zjištění a také patřičně odůvodnil, proč byla výpověď poškozených hodnocena jako věrohodná. Dospěl tak ke skutkovým zjištěním, které mají oporu v řádně provedených důkazech, a následně tato skutková zjištění správně právně kvalifikoval. Obviněný nejen že zcela popírá fyzický útok proti poškozené Z. B., ale bagatelizuje i intenzitu tohoto útoku. Poškozená přitom v hlavním líčení jednoznačně uvedla, že právě obviněný M. M. k ní přišel a 2x jí šlápl na hlavu, resp. chytil se zábradlí a shora na ni šlápl. Myslí si, že pak byly další údery, které si již ale nepamatuje, protože si chránila hlavu. K otázce šlápnutí nebo kopnutí se pak správně vyjádřil soud odvolací na str. 3 usnesení. Svědek R. S. rovněž opakovaně uvedl, že oba útočníci do nich kopali. O intenzitě kopnutí, resp. šlápnutí, obviněným M. M. do poškozené, přitom spolehlivě svědčí zranění, která utrpěla, byť se obviněný v podstatě snaží tvrdit, že si to v opilosti mohla sama způsobit, např. pádem. Extremní rozpor, který by umožnil Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudu I. a II. stupně nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně, a skutkovými zjištěními na straně druhé, je patrná logická návaznost.
Protože námitky obviněného nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, bylo jeho dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš