ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.429.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 429/2012-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 16. května 2012 v Brně dovolání obviněného B. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 9 To 420/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 77/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. B. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 50 T 77/2011, uznal obviněného B. B. (dále jen „obviněný“) vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za který mu podle §175 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let.
Obviněný podle skutkových zjištění soudu spáchal tento zločin tím, že „dne 1. 4. 2011 okolo 16.07 hod., během vystupování z autobusu, v zastávce T. v P. – L. , se svou matkou svědkyní M. B. , ze směru od metra L poté, co jej revizor přepravní kontroly poškozený M. U. , vyzval k předložení platné jízdenky, mu obviněný odpověděl, že vystupuje a následně z pouzdra na opasku vytáhnul na revizora, který stál ve dveřích autobusu, střelnou zbraň, registrovanou na jeho matku svědkyni M. B. , přičemž sám je držitelem zbrojního průkazu pro skupiny oprávnění A, B, E, a tuto zbraň revizorovi ze vzdálenosti 20 cm namířil na břicho, aby tak zabránil v dalším provádění přepravní kontroly vůči jeho osobě a vytlačil jej z autobusu ven, když jeho matka již stála před autobusem a následně společně s matkou z místa odešli“.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 9 To 423/2011, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že nemohl naplnit skutkovou podstatu zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, protože se podle jeho názoru jedná buď o trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku anebo se nejedná o žádný trestný čin, protože jednal v negativním skutkovém omylu či v rámci nutné obrany. Namítl, že skutkové závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Uvedl, že jednání poškozeného M. U. nevnímal jako kontrolu prováděnou revizorem. Podle názoru obviněného se soudy obou stupňů nevypořádaly s tím, že mohl jednat ve skutkovém omylu negativním podle §18 odst. 1 tr. zákoníku, protože se domníval, že se nejedná o ,,pravého“ revizora. Jednání revizora považoval za útok na svoji osobu a v takové situaci vytáhl zbraň, a to nikoliv proto, aby přinutil revizora pod pohrůžkou násilí, aby upustil od kontroly, ale proto, aby se bránil útoku revizora. Obviněný je proto přesvědčen, že jednal vůči revizorovi v mezích nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku, což vylučuje trestnost jeho činu, a soudy obou stupňů ho měly zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Obviněný zdůraznil, že nejednal v úmyslu vydírat revizora, ale chtěl odvrátit útok revizora a zároveň ochránit zbraň před jejím možným odcizením. Obviněný uvedl, že nemířil zbraní na revizora, ale že si zbraň plynulým pohybem přiložil na prsa, aby demonstroval, že má účinný prostředek k odvrácení útoku revizora. Namítl proto, že nebyla naplněna objektivní stránka zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť nejednal tak, aby násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutil revizora k tomu, aby ukončil kontrolu. Podle obviněného kontrola cestovních dokladů fakticky vůbec nezačala, obviněný se snažil chránit zbraň a až poté vystoupil z autobusu. Dále namítl, že nebyl naplněn ani objekt trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, protože neohrožoval zdraví ani život poškozeného tím, že na něj mířil zbraní, což potvrdila i svědkyně M. B.
Obviněný namítl také vady v postupu orgánů činných v trestním řízení, které podle jeho názoru vedly k porušení jeho práva na spravedlivý soudní proces, práva na obhajobu a presumpce neviny. Namítl, že soud prvního stupně neprovedl všechny potřebné důkazy pro řádné objasnění skutkového stavu věci. Bylo porušeno ustanovení §104b tr. ř., protože svědkovi, jehož jméno neuvedl, ale jde zřejmě o poškozeného M. U. , nebyly ukázány minimálně další tři zbraně s lesklým ústím, aby byl mezi nimi schopen rozeznat, kterou zbraní měl obviněný na něj mířit. Tento důkaz byl podle názoru obviněného proveden nezákonně a nemohou z něho být vyvozovány žádné závěry. Obviněný uplatnil také námitku, že byla porušena zásada in dubio pro reo, neboť nebyla bez pochybností prokázána jeho vina, protože výpovědi jednotlivých svědků z přípravného řízení a hlavního líčení jsou ve vzájemném rozporu. Soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy, a to výpovědi poškozeného M. U. a svědka J. H. , protože v těchto výpovědích jsou podle něj podstatné rozpory.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 9 To 423/2011, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 50 T 77/2011, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání obviněného je sice podáno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však převážná část uplatněných námitek směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž obviněný napadá učiněná skutková zjištění, která však nelze napadat dovoláním. Tvrzení obviněného o nutné obraně je nesmyslné, protože obviněný neměl žádný rozumný důvod k tomu, aby se domníval, že se jedná o nepravého revizora. Pokud by obviněný měl své jízdní doklady v pořádku, tak ani v případě, že by se jednalo o nepravého revizora, by nemělo smysl s ním vyvolávat konflikt. Nejvyšší státní zástupce uzavřel vyjádření tím, že nejsou naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného B. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a podle §265r odst. l písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.:
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který je možné podat jen z některého z důvodů výslovně stanovených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Přitom nestačí takový důvod pouze formálně deklarovat, ale je nutné, aby uplatněné námitky odpovídaly svým obsahem tomuto důvodu. Podání dovolání z jiného důvodu je ze zákona vyloučeno.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., je dovolací soud zásadně vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu věci tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav věci. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat, přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních ustanovení a nikoliv ustanovení hmotně právních.
Obviněný namítl, že jednal ve skutkovém omylu negativním podle §18 odst. 1 tr. zákoníku, protože se nesprávně domníval, že se jedná o nepravého revizora, a že jednal vůči revizorovi v mezích nutné obrany. Tyto námitky obviněný uplatnil již ve svém odvolání, odvolací soud se jimi zabýval a v souladu se zákonem se s nimi ve svém rozhodnutí vypořádal. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně založil svůj závěr o vině obviněného na výpovědích poškozeného M. U. a svědka J. H. Dále uvedl, že to byl obviněný, který svojí trestnou činností vyvolal v autobusu vypjatou atmosféru, na kterou poškozený M. U. zareagoval rozumně vzhledem k pohrůžce zbraní, když v obavě o svůj život ustal v kontrole a vystoupil z autobusu. Obhajobu obviněného založenou na tom, že se cítil být ohrožen údajně nepravým revizorem, je proto třeba považovat za absurdní. Není totiž zřejmé, z čeho obviněný dovodil, že poškozený M. U. není skutečným revizorem. Soud prvního stupně usoudil, že obviněný zjevně neměl platnou jízdenku, neboť jinak by se revizorovi při kontrole prokázal stejně jako ostatní cestující, aniž by zkoumal, zda jde o skutečného revizora. Nelze přijmout ani námitku obviněného, že jednal v mezích nutné obrany. Poškozený M. U. byl oprávněn vykonávat svoji práci spočívající v kontrole jízdenek a obviněný na výzvu revizora reagoval pohrůžkou zbraní, kterou namířil proti poškozenému M. U. Odvolací soud uvedl, že nikdo nemohl předpokládat, že obviněný bude ozbrojen, a není zřejmé, jak měl být obviněný ohrožen revizorem vykonávajícím běžnou kontrolu jízdenek. Navíc nešlo o použití zbraně na volném prostranství, příp. při přímém konfliktu, ale za situace, v níž obviněný v přeplněném autobusu při přepravní kontrole mířil na revizora.
Nejvyšší soud proto nepřisvědčil zmíněným námitkám obviněného a pro stručnost zcela odkazuje na správné závěry odvolacího soudu. Z učiněných skutkových zjištění vůbec nevyplývá, že by obviněný jednal ve skutkovém omylu negativním podle §18 odst. 1 tr. zákoníku ani za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, která předpokládá odvracení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem. Nepřisvědčil ani tomu, že soudy měly postupovat podle zásady in dubio pro reo. Jde o zásadu procesní vztahující se primárně k dokazování a nikoliv k hmotněprávnímu posouzení věci ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka, objekt a objektivní stránka zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu obviněný poté, co byl vyzván poškozeným M. U. k předložení platné jízdenky, mu odpověděl, že vystupuje a následně vytáhl z pouzdra na opasku střelnou zbraň a namířil ji ze vzdálenosti 20 cm na břicho revizora, aby zabránil v dalším provádění přepravní kontroly vůči jeho osobě a vytlačil jej z autobusu ven. Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že byla naplněna subjektivní stránka, objektivní stránka i objekt zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka, které bylo jednáním obviněného narušeno. Objektivní stránka trestného činu spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Obviněný v této trestní věci svým jednáním chtěl zabránit poškozenému v dokončení přepravní kontroly, tedy namířením zbraně jej nutil, aby již neprováděl další kontrolu. Zbraň namířená na revizora, poškozeného M. U. , jej měla donutit, aby upustil od provádění přepravní kontroly obviněného, k čemuž také došlo. Obviněný proto naplnil objektivní i subjektivní stránku výše uvedeného zločinu. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitkám obviněného a pro stručnost zcela odkazuje na správné závěry odvolacího soudu. Právní posouzení skutku jako zločinu vydírání spáchaného se zbraní podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku je proto správné.
Ostatní námitky obviněného jsou námitkami skutkovými a nelze se jimi v dovolacím řízení zabývat. Těmito námitkami obviněný napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. Obviněný tak sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho svým obsahem nenaplňují. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.:
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud - ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že nejde o první alternativu tohoto dovolacího důvodu, protože soud druhého stupně konal odvolací řízení, podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku soudu prvního stupně i správnost postupu řízení a odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by byla naplněna za předpokladu, že by rozhodnutí soudu druhého stupně a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami obsahově předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje. Nejvyšší soud neshledal s ohledem na skutečnosti uvedené v předchozích částech odůvodnění tohoto rozhodnutí žádnou vadu, která by naplnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a není proto naplněn ani důvod dovolání podle §265l odst. l písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného B. B. je ve svém celku zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2012
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek