ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.448.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 448/2012-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. dubna 2012 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného D. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 9 To 549/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 1 T 112/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 9. 2011, sp. zn. 1 T 112/2011, byl obviněný uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 1 T 203/2010. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. D. a D. J..
Citovaný rozsudek prvoinstančního soudu státní zástupce, a obvinění D. V. a J. D., napadli odvoláním. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 9 To 549/2011, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečné zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu obviněného D. V. a J. D.. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněného D. V. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl také uložen trest propadnutí věci. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 1 T 203/2010. Nově pak rozhodl také o trestu spoluobviněného Jiřího Dvořáka. Odvolání obviněných, a státního zástupce ohledně D. J., byla podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný D. V. řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spatřuje v tom, že rozhodnutí soudů nemají oporu v provedeném dokazování. První námitkou obviněného je jeho nesouhlas se zpřísněním trestu, které odvolací soud učinil na podkladě odvolání státního zástupce. Za přísný považuje již trest uložený nalézacím soudem, a proto podle jeho názoru nebyl důvod k jeho zvýšení. Dále zpochybňuje způsob provedení výpovědí z přípravného řízení, kdy podle obviněného došlo u svědků J. S., K. H. a B. S. k doplnění množství drogy vyšetřovatelem, ačkoliv se k množství drogy tito svědci nevyjádřili, přičemž také došlo k ovlivňování svědkyně K. H. vyšetřovatelem. Obviněný se proto domnívá, že pokud soud vycházel z takto provedených výpovědí, jsou jeho zjištění neobjektivní a nemůže obstát jeho závěr o věrohodnosti těchto svědků. Následně poukazuje na skutečnost, že skončil s výrobou pervitinu a zbavil se prostředků, které sloužily k jeho výrobě, pervitin nenabízel a nesloužil ani k jeho obohacování, předával ho zdarma, což potvrdili i někteří svědci. Nesouhlasí rovněž se zjištěným množstvím předaného pervitinu, ke kterému dospěl nalézací soud, a to s ohledem na způsob, jak byli svědci vyslýcháni v přípravném řízení, přičemž právě na základě těchto výpovědí bylo zjištěno množství pervitinu uvedené ve skutkové větě výroku o vině.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadená rozhodnutí a přikázal soudům věc k novému projednání, případně aby sám ve věci rozhodl rozsudkem.
Nejvyšší státní zastupitelství k dovolání uvedlo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Namítá-li obviněný v dovolání způsob jakým byly pořízeny výslechy svědků v přípravném řízení, jedná se o námitku procesně právní, která není podřaditelná nejen pod uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod, jak jsou taxativně uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř. Na základě této námitky pak obviněný zpochybňoval použitelnost těchto důkazů a závěr nalézacího soudu o jejich věrohodnosti, avšak tímto opět vybočil z mezí dovolacího důvodu v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když nezpochybnil právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, nýbrž výlučně brojil proti hodnocení důkazů a v něm učiněným skutkovým zjištění. Pokud se obviněný v dovolání domáhal změny právní kvalifikace jeho jednání pouze podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, uplatnil tak námitku obecně hmotně právní, avšak její existenci zakládá pouze na výše uvedených, výhradně skutkových námitkách, kdy vzhledem ke způsobu pořízení výpovědí svědků policejním orgánem, který je podle obviněného svévolně doplnil, nebylo možné dovozovat takové množství pervitinu, k jakému dospěl nalézací soud. Tyto námitky však nebyly způsobilé založit pochybnosti o použité právní kvalifikaci skutku a založit tím přezkumnou povinnost dovolacího soudu, nakolik se nejednalo o námitky podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod.
V řízení o dovolání lze do skutkových zjištění zasahovat jen ve výjimečných případech, kdy je zjevná existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Přitom Nejvyšší soud v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Vina obviněného byla bezpochyby prokázána výpovědí řady svědků, přičemž jeho trestné činnosti odpovídalo i jeho částečné doznání, což nalézací soud blíže rozvádí na str. 18 odůvodnění rozsudku. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Takový rozpor ostatně ani obviněný nenamítal.
Nad rámec je k výhradě obviněného, že bylo vyšetřovatelem nějak zasahováno do výpovědí nebo docházelo k ovlivňování svědků nutno uvést, že tuto skutečnost zmiňovala pouze přítelkyně obviněného, svědkyně K. H., čemuž soud prvního stupně neuvěřil, neboť svědkyně byla řádné poučena a poučení podepsala. Ostatní svědci nenaznačili jakoukoliv změnu jejich výpovědi nebo ovlivňování. Právě naopak svědek J. S. v hlavním líčení uvedl, že výpověď z přípravného řízení je pravdivá, nebyl k ní nucen, vypovídal, co je uvedeno v protokole, konkrétní čísla uváděl proto, že to požadoval policista, který si to pak sám formuloval. Je tedy zřejmé, že policista do souvislé výpovědi formuloval pouze to, co tento svědek skutečně vypovídal. Přitom tuto výpověď obviněný v dovolání označil jako jednu z výpovědí, do které bylo vyšetřovatelem zasahováno.
Vybočení z mezí uplatněného dovolacího důvodu v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nastalo také námitkou obviněného, kterou nesouhlasil s výší uloženého trestu a považoval ho za nepřiměřeně přísný. Není totiž zaměřena proti právnímu posouzení skutku ani jinému hmotně právnímu posouzení. Nepřiměřenost trestu (výši trestu) nelze namítat pod daným dovolacím důvodem, ani pod žádným jiným dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 tr. ř. Tento názor je aplikovaný již v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, která uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (§39 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. R 22/2003 tr. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2003).
Na základě uvedených důvodů, když obviněný neuvedl žádnou námitku, která by odpovídala uplatněnému důvodu dovolání, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš