ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.504.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 504/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 5. 2012 o dovolání obviněného R. G. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 13 To 408/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 1 T 111/2011 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 24. 10. 2011, sp. zn. 1 T 111/2011, byli obvinění R. G. a T. F. jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Obviněný R. G. byl za tyto trestné činy a dále za trestný čin, jímž byl uznán vinným ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 4 T 19/2010, odsouzen podle §173 odst. l tr. zákoníku, §43 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na jeden rok, přičemž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu uloženém ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2 a další obsahově navazující rozhodnutí (správně měl být odsouzen jen k souhrnnému trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku). Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání obviněných R. G. a T. F., podaná proti výroku o vině a dalším výrokům, byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 13 To 408/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný R. G. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že „nikde nevyplývá skutečnost, že by jednání … naplňovalo právní kvalifikaci zločinu loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku“. V této souvislosti poukázal na to, že vůči poškozenému nepoužil násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí a neměl úmysl směřující k vymožení nějakého dluhu poškozeného, resp. jeho přítelkyně. Mimo meze dovolacího důvodu, namítl, že výrok o vině je založen na výpovědi poškozeného, kterou označil za naprosto nedůvěryhodnou. Obviněný R. G. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno zčásti z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí jen formálně deklarovat zákonný dovolací důvod. Zároveň je nutné, aby mu obsahově odpovídaly také uplatněné námitky.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pokud je dovolacím důvodem „nesprávné právní posouzení skutku“, rozumí se tím právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Také ve variantě, v níž je dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, se jedná o aplikaci norem hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy.
Jako zločin loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu Praha – západ, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obvinění dne 11. 4. 2010 kolem 9:30 hodin v R., ul. N. S., okr. Praha – západ, po předchozí domluvě společně vnikli do bytu obývaného poškozeným T. V., kterého obviněný T. F. v prostoru vstupních dveří napadl opakovanými údery pěstí do hlavy a kopy směřujícími do různých částí těla, žádal vrácení peněz, které půjčil přítelkyni poškozeného K. L., dotlačil poškozeného do koupelny, kde ho mimo jiné udeřil lahví do hlavy a bil ho kladívkem přes ruku s cílem uspokojit své pohledávky vůči K. L., donutil poškozeného odmontovat monitor od počítače a odnést ho ke vchodovým dveřím domu, kde se poškozenému podařilo utéci, a poté oba obvinění společně prohledali byt, přičemž odcizili věci specifikované ve výroku o vině v celkové hodnotě 14.100,- Kč.
Zločinu loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Skutkový stav uvedený ve výroku o vině evidentně odpovídá znakům spolupachatelství zločinu loupeže podle §23 tr. zákoníku, §173 odst. l tr. zákoníku.
Nic na tom nemění námitka, že obviněný R. G. sám se vůči poškozenému nedopustil žádného násilí ani pohrůžky násilí. Ze zásad, jimiž se řídí spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, mimo jiné vyplývá, že není třeba, aby každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu, ale postačí, že k naplnění těchto znaků dojde souhrnem dílčích jednání spolupachatelů. Pokud každý ze spolupachatelů odpovídá, jako by trestný čin spáchal sám, znamená to, že bez ohledu na povahu a rozsah svého dílčího jednání odpovídá za celý rozsah společného jednání všech spolupachatelů a také za celý následek, který vzešel ze společného jednání. Zjištění, že jednání obviněného R. G. spočívalo v prohledání bytu poškozeného a v odcizení věcí, je v kontextu toho, že šlo o společný útok obou obviněných proti poškozenému, dostatečným podkladem závěru o vině obviněného R. G. spolupachatelstvím zločinu loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku.
Úmysl obviněného R. G. zahrnoval to, že cílem akce je vymožení dluhu poškozeného, resp. jeho přítelkyně, i to, že se jedná o společnou akci obou obviněných. Jasně o tom svědčí především zjištění, že obviněný R. G. společně s obviněným T. F. se podílel na prohledávání bytu poškozeného a na odcizení věcí z tohoto bytu, dále zjištění, že obviněný R. G. poškozenému výslovně řekl, kam má dát odmontovaný monitor od počítače, a konečně zjištění, že obviněný R. G. takto jednal za situace, kdy do bytu poškozeného vnikl zároveň s obviněným T. F. a z jeho slovních projevů vůči poškozenému seznal, že jde o to, aby poškozený byl přinucen k uspokojení dluhu. Obviněný R. G. se v žádném stádiu posuzovaného činu ani náznakem nijak nedistancoval od jednání obviněného T. F. a od jeho cíle. Ostatně sám poškozený vnímal celou akci jako společný útok obou obviněných.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha – západ, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů, včetně zjištění týkajících se jednání obviněného R. G., mají jasné obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi poškozeného z přípravného řízení, kterou Okresní soud Praha – západ v hlavním líčení přečetl podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. K tomuto postupu Okresní soud Praha – západ přistoupil poté, co poškozený ve svědecké výpovědi učiněné v hlavním líčení vypovídal neurčitě, váhavě a zdrženlivě, a to v očividném rozporu se svou výpovědí z přípravného řízení, jejíž pravdivost nakonec připustil poté, co byla přečtena. Okresní soud Praha – západ opřel skutková zjištění o svědeckou výpověď poškozeného z přípravného řízení po pečlivém zhodnocení této výpovědi a svědecké výpovědi poškozeného z hlavního líčení. Pro závěr, že věrohodnou je výpověď z přípravného řízení, měl Okresní soud Praha – západ dostatek přesvědčivých důvodů, neboť tato výpověď byla v podstatě ve všech směrech byť nepřímo podporována dalšími důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi. Návaznost této výpovědi na ostatní důkazy a okolnosti Okresní soud Praha – západ zevrubně popsal v odůvodnění rozsudku. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Okresní soud Praha - západ jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlil, proč považuje svědeckou výpověď poškozeného z přípravného řízení za věrohodnou a podporovanou dalšími důkazy. Okresní soud Praha – západ náležitě vyložil své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustil žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Krajský soud v Praze nijak nepochybil, pokud toto hodnocení akceptoval jako správné. To, že obviněný R. G. nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného R. G. podle 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec