ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.778.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 778/2012-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. listopadu 2012 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných G. F. M. a S. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 8 To 6/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 5/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 49 T 5/2011, byl obviněný G. F. M. v části A uznán vinným pod bodem I. zločinem vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, pod bodem II. přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem III. přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), odst. 2, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Stejným rozsudkem byla obviněná S. S. v části B podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby ze skutků popsaných pod body I. a II. V části C byly této obviněné podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku za použití §230 odst. 1 tr. ř. zabrány věci popsané ve výroku tohoto rozsudku.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba obvinění a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu a v neprospěch obviněné proti zprošťujícímu výroku. Tato odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 8 To 6/2012, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali oba obvinění řádně a včas dovolání.
Obviněný G. F. M. opřel své dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., když pak v obsahu dovolání neuvedl, jaké námitky přiřadil kterému z dovolacích důvodů. V úvodu obsáhlého dovolání upozornil, že Vrchní soud se především nesprávně vypořádal s námitkami obhajoby stran věrohodnosti svědka T. a nebyl tak nadevší pochybnost prokázán skutkový stav. Uvedl, že prvotní výpověď tohoto svědka ohledně popisu osoby, jež měla konflikt s poškozeným, se značně rozchází se skutečnostmi, jež jsou uvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí soudů, rozchází se s pozdějším tvrzením tohoto svědka, jakož i s tvrzeními svědků R. a V. Vrchní soud pak konstatoval, že v baru J. došlo ke konfliktu mezi poškozeným a nějakou osobou, avšak kdo byla tato osoba, nebylo podle názoru obviněného prokázáno. Obviněný považuje za pochybné zakládat skutkový stav na rekognici, jíž byl obviněný usvědčen pouze jedním svědkem.
Odůvodnění:soudů týkající se odmítnutí provedení důkazů výslechem dalších svědků, jež trávili předmětný večer v baru J., je podle obviněného zcela nedostatečné a neprovedením těchto důkazů došlo k porušení zásady materiální pravdy. Skutkové zjištění, že obviněný byl předmětné noci v baru J. a byl osobou, na níž poškozený slovně útočil, nemá podle přesvědčení obviněného oporu v provedeném dokazování. Obviněný a jeho manželka tvrdili, že obviněný předmětné noci v baru nebyl, tuto skutečnost nevyvrátil ani svědek V. ani svědkyně R., ostatní osoby v baru nebyly vyslechnuty a jediný svědek T., jehož popis osoby obviněného se však značně liší od jeho skutečného vzhledu, vypověděl, že to byl obviněný, na koho v baru slovně zaútočil poškozený.
Obviněný dále poukázal na údajně opomenuté důkazy, a to zejména revizní znalecký posudek, který by byl způsobilý vyvrátit závěry znaleckého posudku z oboru balistika, jehož vypovídací hodnota je podle obviněného pochybná. Obhajoba od počátku namítala správnost znaleckého posudku, zpochybnila některé jeho závěry, a to zejména objektivní nemožnost určení individuální shody střely se zbraní. Pokud pak soud revizní posudek neprovedl, jedná se opomenutý důkaz, který vedl k nezákonnému odsouzení obviněného. Dále byly podle názoru obviněného přehlíženy alternativní vyšetřovací linie, zejména neprovedený důkaz výslechem svědka, který uvedl, že mu poškozený sdělil, že po něm bylo v době krátce před spácháním trestného činu vraždy dvakrát stříleno. Přes návrh obhajoby dále nebyli vyslechnuti zasahující policisté a nebylo tak možno skutkově ověřit okolnosti a důvody týkající se zásahu na místě činu, výslechu obviněného bez advokáta či tlumočníka.
Obviněný se dále domnívá, že některé důkazy byly získány procesně nepřípustným způsobem. Pokud jde o domovní prohlídku, poukázal na zjevnou nesrovnalost, kdy vrchní soud uvedl, že státní zástupce podal návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce dne 4. 3. 2011 a Obvodní soud pro Prahu 10 vydal tento příkaz rovněž 4. 2. 2011. I kdyby se podle obviněného jednalo jen o chybu v psaní, rozhodně by k takovému pochybení nemělo docházet ve věci, jíž obhájci přikládají tak zásadní význam. Obviněný zdůraznil, že jeho manželka chtěla dobrovolně umožnit vstup vyšetřovacích orgánů a nebylo tedy nutné přistupovat k tak krajnímu řešení, jakým je domovní prohlídka. Soud však domovní prohlídku nařídil a došlo tím k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručené svobody domovní a jedná se tak podle obviněného o důkaz, jež nebyl získán v souladu se základními zásadami trestního procesu.
Obviněný se také domnívá, že argumentace soudu spočívající v tom, že svědek T. poznal obviněného v soudní síni in natura je nemístná, neboť v jednací síni si jistě svědek nemohl splést obviněného například se soudcem, obhájcem v taláru či s justiční stráží v uniformě. Přitom podstata rekognice spočívá v tom, že poznávající osoba neměla možnost vidět pachatele mezi spácháním činu a samotnou rekognicí a poznávaného musí poznat mezi několika osobami podobného vzhledu.
Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podle obviněného zcela pominuly význam důkazů, které hovořily v jeho prospěch. Měly sice postupovat v souladu se zásadou materiální pravdy, přikládaly však podle názoru obviněného mimořádný význam důkazům, které ve skutečnosti důkazy vůbec nebyly, resp. měly zcela nedostatečnou vypovídací hodnotu. Jako například nenalezení DNA obviněného na nedopalku cigarety nalezené poblíž zastávky I. P. P., z tohoto důkazu podle obviněného vyplývá, že se tedy na daném místě nenacházel. Obviněný tedy neakceptuje závěry soudu o nevypovídací hodnotě tohoto důkazu. Stejně tak nelze podle obviněného akceptovat důkaz videozáznamem z bezpečnostní kamery, ze které podle něj vyplývá toliko, že do předmětné tramvaje nastoupily dvě osoby, z nichž jednou byl poškozený a soud se vůbec nezabýval otázkou, zda osoba, která nastoupila na zastávce I. P. P. je tatáž, která s poškozeným cestovala až do konečné stanice.
Obviněný dále poukázal na to, že porovnáním střely a pistole se nepodařilo jednoznačně prokázat její vystřelení z pistole Heckler & Koch model P 2000, ráže 9 mm Luger. Nebylo tedy postaveno na jisto, z jaké zbraně byl poškozený zastřelen, s čímž se soudy dostatečně nevypořádaly. Nelze se podle obviněného spokojit se závěry soudů obou stupňů, že byly pracovníky kriminalistického ústavu nalezeny shodné individuální znaky na nábojnicích z místa činu, a vystřelených z předmětné zbraně. Znalci v řízení nereagovali na otázky rozporu mezi nemožností identifikovat individuální shodu stop na nábojnici vystřelenou z domnělé doličné zbraně a individuálními stopami na nábojnici nalezené na místě činu. Znalci nemohli vyloučit a soud se tím přes námitky nezabýval, zda zbraň ze stejné výrobní série, která byla obviněnému před časem odcizena, anebo jakákoli jiná zbraň výrobně blízká, mohla či nemohla vykazovat podobné znaky považované dotazovanými znalci za znaky individuální shody. Obviněný dále podrobně popisoval způsob výroby a montáže střelných zbraní. Soud měl podle obviněného umožnit obhajobě vyžádání zprávy zkušební laboratoře zbrojovky Heckler & Koch, která jako nestranný expert mohla by vnést do celé věci objektivní výsledky. Soudy dále podcenily znalosti a vědomosti obviněného, jakožto experta přes palné zbraně, který kdyby byl skutečným pachatelem uvedeného trestného činu, mohl spolehlivě zlikvidovat identifikaci předmětné zbraně, což však neučinil. Když soudy nezohlednily tyto skutečnosti, svědčí to podle obviněného o vůli soudů odsoudit jej bez ohledu na to, zda je či není vrahem. Obviněný dále namítal, že znalci kriminalistického ústavu údajně použili k testům, na jejichž základě konstatovali individuální shodu zbraně, střelivo, které neodpovídalo střelivu, jež bylo použito k vraždě a nábojnice nemohou vykazovat stejné znaky.
Další námitka obviněného směřuje proti porušení práva obviněného na obhajobu, kdy neměl údajně prvních osm hodin obhájce a stejně tak v prvních fázích řízení postrádal tlumočníka. Zásada kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní byla podle obviněného porušena nevyhověním řadě žádostí obhájce obviněného, jako například k záznamu z prvního výslechu obviněného na PČR. Obviněný byl uznán vinným trestným činem vraždy, avšak důkazy podle něj nebyly způsobilé tento závěr podložit. Navíc měl městský soud k dispozici toliko důkazy nepřímé. Na závěr dovolání obviněný namítl, že vrchní soud porušil svou povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí, když odvolání odmítl formalisticky s tím, že se plně ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu I. i II. stupně v dovoláním napadených částech a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podala dovolání také obviněná S. S. , které opřela o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. j), g) tr. ř., neboť bylo podle ní rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu o tom, že jako držitelka zbrojního průkazu nedostála své povinnosti bezpečného uložení zbraní, neboť obviněný měl přístup do trezoru, v němž byly uloženy a následkem toho došlo ke spáchání závažného zločinu. Opatření soudu považuje obviněná vůči své osobě za nepřiměřené a nesplňující účel, který mu zákon přikládá, neboť podle ní došlo k nesprávnému posouzení toho, co ve skutečnosti představuje ohrožení bezpečnosti. Obviněná je v prvé řadě přesvědčena, že manžel se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Tím, že dostatečně nezabezpečila zbraně, které měla ve svém vlastnictví, nedošlo k žádnému ohrožení bezpečnosti. Navíc nebylo prokázáno, že ostatní zbraně, které manžel nevynesl, nebyly dostatečně zabezpečeny. Nelze tedy podle obviněné extenzivním výkladem dospět k závěru, že odnesl-li jednu zbraň, mohl odnést i ostatní, které se v bytě nacházely. Proto považuje za nesprávné zabrání všech zbraní, tedy i opakovací pušky Winchester a samonabíjecí pistole Remington, neboť nebylo prokázáno, že i tyto zbraně nebyly dostatečně zabezpečeny a mohly ohrožovat bezpečnost majetku, lidí či společnosti. Dále obviněná zdůvodňuje uložení zbraní v trezoru, k němuž měl manžel přístup tím, že střelba byla jejich koníčkem, manžel byl také původním vlastníkem zbraní a v manžela měla důvěru a nechtěla takovým opatřením, kterým by mu přístup ke zbraním zamezila, ohrozit důvěru jejich manželského vztahu. Dále poukazuje na to, že se soudy nezabývaly jejími námitkami stran nepřiměřenosti ochranného opatření vůči její osobě. Namítla, že se ničeho nedopustila a přesto jí byly zabaveny zbraně, které představují v jejím životě významnou majetkovou hodnotu. Obviněná je přesvědčena, že v jejím případě bylo možné v souladu se zásadou přiměřenosti aplikovat ustanovení §101 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, tedy omezit dispozici se zbraněmi.
Závěrem obviněná upozornila, že bylo v průběhu trestního řízení s ní i s jejím manželem zacházeno v markantním rozporu s Ústavou a Listinou zaručenými právy, zejména došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na obhajobu. Tím, že byly odmítnuty návrhy na výslech přítomných zasahujících policistů a nestranných svědků, zůstal nepřezkoumán celý řetězec porušení práv obviněné od neadekvátně násilné metody jejího zatčení, opakované odmítání žádostí obviněné o přístup k obhájci, nucení k výpovědi, až po protiprávní způsob provedení domovní prohlídky.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil ve výroku C.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného G. F. M. uvedla, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě. Tím však podle státní zástupkyně není každé porušení práva na obhajobu. K naplnění obsahu tohoto dovolacího důvodu je třeba, aby orgány činné v trestním řízení v době, kdy je obviněný bez obhájce, skutečně prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním. U obviněného byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř., neboť bylo konáno řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Obhájce musí v takovém případě obviněný mít už v přípravném řízení. Nutná obhajoba počíná až od zahájení trestního stíhání, což vyplývá z použitého pojmu obviněný v návětě §36 tr. ř., když od té doby se také vede trestní řízení proti konkrétní osobě. Z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že dne 8. 3. 2011 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro zločiny uvedené výše. Téhož dne, tedy 8. 3. 2011 bylo Obvodním soudem pro Prahu 10, soudcem JUDr. Petrem Zelenkou telefonicky vyhlášeno ustanovení obhájce dle §36 odst. 3 tr. ř. ex offo Mgr. Václava Zelenky, AK Praha 3 – Žižkov, Husinecká č. 3. Je tedy zřejmé, že právo obviněného na obhajobu porušeno nebylo.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že slouží k nápravě vad výlučně právních. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze podřadit do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Pokud jde o námitky obviněného týkající se domovní prohlídky, uvedla, že účelem domovní prohlídky podle §82 tr. ř. je zajištění věci nebo osoby, které jsou důležité pro trestní řízení. Předpokladem pro vykonání domovní prohlídky je důvodné podezření, že v bytě nebo v jiném prostoru sloužícímu k bydlení, nebo v prostorách k nim náležejících, se taková věc nebo osoba nachází. Podle §83 odst. 1 tr. ř. je domovní prohlídka přípustná pouze na základě písemného odůvodněného příkazu soudce. Doručení je třeba provést při prohlídce, uživatele je třeba v příkazu upozornit na povinnost prohlídku strpět a na oprávnění orgánu překonat odpor nebo překážku spolu s povinností uživatele vydat nalezené věci důležité pro trestní řízení a na možnost jejich odnětí. Obsahoval-li příkaz soudu k domovní prohlídce výše uvedené náležitosti, nelze podle státní zástupkyně námitku obviněného považovat za důvodnou, přičemž poukaz na nesrovnalost v datech v odůvodnění usnesení odvolacího soudu je nepochybně písařskou chybou.
Další dovolací námitky obviněného pak podle státní zástupkyně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný soudům obou stupňů v podstatě vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů a neprovedení důkazů navrhovaných obviněným. Obviněný předkládá vlastní, pro sebe výhodnější verzi průběhu skutkového děje, odlišnou od zjištění soudů. Takové námitky nespadají pod deklarovaný dovolací důvod. Podle státní zástupkyně nebyl zjištěn extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, které ve svém usnesení akceptoval i odvolací soud na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněné S. S. státní zástupkyně uvedla, že podle ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dovolacím důvodem nesplnění zákonem stanovených podmínek pro uložení ochranných opatření, která zákon vymezuje v ustanoveních §98 tr. zákoníku, §101 tr. zákoníku. Dovolací důvod u postupu podle §101 tr. zákoníku – zabrání věci – lze spatřovat např. v tom, že uložení tohoto ochranného opatření nevyžadovala bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu. Na základě provedeného dokazování dospěl nalézací soud k závěru, že ponechání jakékoliv střelné zbraně v držení obviněné představuje pro bezpečnost společnosti, zejména pro bezpečnost osob, neúnosné riziko a je proto namístě zasáhnout postupem podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku do jejích vlastnických práv a veškeré střelné zbraně postihnout ochranným opatřením zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, byť ona sama se trestné činnosti nedopustila. Je zřejmé, že vlastníkem všech zbraní byl původně obviněný a obviněná se jejich vlastníkem stala pouze účelově, aby obviněný o tyto zbraně nepřišel. Nadto obviněnému, který pozbyl zbrojní průkaz i nadále umožňovala ke zbraním přístup tím, že zbraně byly uloženy jednak mimo trezor a jednak tím, že i pokud byly v trezoru, měl k nim obviněný přístup, neboť měl od trezoru klíč. V posuzované věci bylo zjištěno, že obviněný bez vědomí manželky vynesl z bytu minimálně pistoli HK a použil ji ke spáchání vraždy. Režim uložení zbraní, který obviněná zvolila, umožňoval obviněnému neomezenou dispozici s těmito zbraněmi, což ve spojení s jeho osobou představuje pro bezpečnost společnosti neúnosné riziko, které je patrné právě z toho, že obviněný tuto neomezenou dispozici využil a s pistolí HK spáchal vraždu. Obviněná tak porušila povinnost, kterou jí ukládá zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, bezpečně uložit zbraně tak, aby nemohly být zneužity neoprávněnou osobou. Soud proto shledal v souladu se zájmem společnosti zabrání nejen zbraně, s níž byl spáchán trestný čin, ale i ostatních zbraní v držení obviněné, které jsou uvedeny ve výroku rozsudku nalézacího soudu proto, aby napříště nemohlo dojít k jejich zneužití.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání S. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II.
Pokud jde o dovolání obviněného G. F. M. , Nejvyšší soud shledal, že podal dovolání toliko do skutku popsaného pod bodem ad I. výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, jímž byl uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedeného zločinu se dopustil tím, že dne 4. února. 2011 po 23:00 hodině přišel do baru J., P., kde si sedl na baru poblíž podnapilého poškozeného R. S., který obviněnému v době od 23:30 hodin do 24:00 hodin opakovaně vulgárně nadával a vyhrožoval mu, na což obviněný slovně nijak nereagoval, ale poškozeného stále pozoroval a byl z jeho jednání viditelně rozezlen, načež se rozhodl poškozenému za urážky pomstít zastřelením, a proto vyšel krátce po půlnoci dne 5. února 2011 z baru ven, čekal na poškozeného a když tento kolem 0:15 hodin vyšel z baru, obviněný poškozeného sledoval až na zastávku tramvaje I. P. P., kde poškozeného z povzdálí pozoroval a v 0:44 hodin za ním nastoupil do prvního vozu tramvaje linky č. 22 a po zastavení tramvaje na konečné stanici N. H. v době kolem 1:10 hodin přistoupil k pravděpodobně spícímu poškozenému, přiložil mu samonabíjecí pistoli Heckler & Koch, model P2000, ráže 9 mm Luger, za pravé ucho a z bezprostřední blízkosti mu jednou ranou prostřelil hlavu, čímž mu způsobil střelné poranění mozku, zcela neslučitelné se životem, na jehož následky poškozený na místě zemřel .
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm c, g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněný ale namítal, že neměl obhájce prvních osm hodin. Je tedy zřejmé, že obviněný námitku zakládá na tom, že neměl obhájce v prvních hodinách po svém zadržení, tedy v době před zahájením trestního stíhání. Tuto námitku shledal Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou. Dovolací důvod v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, když obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde především o porušení ustanovení o nutné obhajobě (§36 tr. ř.), které určuje, v jakých případech musí mít obviněný obhájce. Nutná obhajoba počíná v přípravném řízení od zahájení trestního stíhání. Námitka obviněného, že neměl obhájce prvních osm hodin, směřuje do doby před přípravným řízením, kdy byl obviněný v pozici podezřelého. V této době nenastávají podmínky nutné obhajoby, která má být uplatněna až od zahájení trestního stíhaní, a to také jen pokud jsou splněny její podmínky. V této době ještě také nebylo jasné, zda bude vedeno trestní stíhání proti obviněnému, nakolik vystupoval jako podezřelý a až po provedení neodkladných úkonů orgány činnými v trestním řízení, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání. I když přípravné řízení zahrnuje i postup před zahájením trestního stíhaní, od sepsání záznamu o zahájení úkonu trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, nutná obhajoba počíná od zahájení trestního stíhání, což vyplývá z použitého pojmu „obviněný“ v návětí §36 tr. ř., když od té doby se také vede řízení proti konkrétní osobě. Proto v době, ve které obviněný namítá, že neměl obhájce, nebyly dány podmínky nutné obhajoby a tudíž podle zákona nemusel mít v této době obhájce.
S ohledem na výše uvedené a obsah trestního spisu je zřejmé, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 8. 3. 2011 (č. l. 1 trestního spisu). Jelikož byl u obviněného dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř., neboť bylo konáno řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let, byl obviněnému téhož dne 8. 3. 2011 ve večerních hodinách soudcem Obvodního soudu pro Prahu 10 ustanoven obhájce Mgr. Václav Zelenka (č. l. 58 – úřední záznam o vyhlášení ustanovení obhájce, č. l. 62 – Opatření ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 1 Nt 1042/2011, kterým byl obviněnému ustanoven obhájce Mgr. Václav Zelenka). Další úkony trestního řízení byly konány vždy za účasti obhájce obviněného. Nejvyšší soud tedy shledal, že nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu a tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Pouze nad rámec dovolání Nejvyšší soud konstatuje, že nesouhlasí s námitkou obviněného, která ani nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., že postrádal v prvních fázích řízení tlumočníka, když z obsahu trestního spisu na č. l. 33 a násl. vyplývá, že již při výslechu osoby podezřelé, bezprostředně po zadržení obviněného, byl výslechu přítomen tlumočník, který také protokol o výslechu osoby podezřelé podepsal.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud předně shledal, že obviněný v dovolání uplatnil shodné námitky, které byly součástí celé jeho obhajoby, stejné námitky uplatnil také v odvolání a soudy obou stupňů se jimi opakovaně zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi velice pečlivě a přesvědčivě vypořádaly.
Obviněný v dovolání především namítá, že se uvedeného jednání nedopustil, brojí proti věrohodnosti svědka T., jehož výpovědi jsou podle obviněného rozporné ohledně popisu jeho osoby. Namítá, že nebylo prokázáno, kdo byla osoba v baru Ještěrka, se kterou měl konflikt poškozený. Zpochybňuje důkazní hodnotu provedené rekognice, jíž byl obviněný ztotožněn jen jedním svědkem. Domnívá se, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nepřesvědčivých důkazech, ze kterých nelze dospět k závěru o jeho vině. Rovněž namítá, že nebyli vyslechnuti všichni navrhovaní svědci, nebylo umožněno provedení revizního znaleckého posudku z oboru balistika a má za to, že dokazování je zjevně neúplné. Podle obviněného byly nesprávně hodnoceny důkazy svědčící v jeho prospěch a naopak byl přikládán mimořádný význam důkazům, které mají údajně nedostatečnou vypovídací hodnotu.
Obviněný tak svými námitkami nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, jakož i s jejich hodnocením soudy obou stupňů. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových závěrů, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil Vrchní soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně není žádný extrémní rozpor. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného, hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky, přičemž i právní posouzení plně odpovídá skutkovému zjištění, tak jak je popsáno v tzv. skutkové větě rozsudku soudu I. stupně. Nutno dodat, že soudy obou stupňů, a zejména soud I. stupně, závěry ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. Za těchto okolností není dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn ani s odkazem na ústavněprávně garantované právo na spravedlivý proces, na jehož základě je výjimečně možný průlom do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, obviněný namítl nesprávné hodnocení učiněných skutkových zjištění soudy s tím, že popsaného trestného jednání se nedopustil a soudy ve věci provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch. Sám přitom nabídl jiný průběh skutkového děje. V uvedeném směru však oba soudy v odůvodněních svých rozhodnutí přesvědčivě (a podrobně) vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Vysvětlily takto, proč uvěřily svědeckým výpovědím svědka T. a proč tohoto svědka považují za věrohodného (str. 8 rozhodnutí soudu I. stupně). Z obsahu trestního spisu, z výpovědí tohoto svědka (č. l. 147 a násl., č. l. 866 a násl. tr. spisu) vyplývá, že se ve svých výpovědích neodchýlil, podrobně osobu obviněného popsal již při výslechu ze dne 9. 3. 2011 a následně obviněného bezpečně a bez pochybností poznal při rekognici podle fotografií z téhož dne. Při hlavním líčení dne 14. 9. 2011 pak potvrdil, že obviněný je tou osobou, která byla v baru J., a kterou poznal na fotografii při rekognici. Pokud jde o popis osoby obviněného, Nejvyšší soud konstatuje, že osoba popsaná svědkem T., se typově shoduje i s popisem osoby obviněného ve výpovědi svědka V. (č. l. 154 tr. spisu), jakož i svědka K. (č. l. 144 tr. spisu). Výpovědi výše uvedených svědků jsou dále ohledně osoby obviněného podpořeny také záznamem z kamery umístěné na N. I. P. P. (č. l. 557 tr. spisu). Soudy obou stupňů přiléhavým způsobem vysvětlily, proč naopak neuvěřily výpovědím obviněného a pečlivě odůvodnily, proč zamítly návrhy obhajoby na doplnění dokazování výslechem dalších svědků.
Pokud jde o námitky týkající se údajně opomenutých důkazů, nelze než opět konstatovat, že soudy obou stupňů řádně odůvodnily, proč zamítly návrh obhajoby na provedení revizního znaleckého posudku z oboru balistika. Podle obviněného mají závěry znaleckého posudku z oboru balistika pochybnou vypovídací hodnotu a nebylo podle něj jednoznačně prokázáno, z jaké zbraně byl skutečně poškozený zastřelen. Nejvyšší soud však s těmito námitkami obviněného nesouhlasí. Z úředního záznamu o předběžném balistickém zkoumání, z odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika a chemie ze dne 10. 5. 2011 na č. l. 220 – 229, a ze dne 10. 5. 2011 na č. l. 230 – 247, z doplnění odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika a chemie ze dne 10. 10. 2011 na č. l. 975 – 978, jakož i z výpovědi znalce pplk. Ing. D. Ryšavého v hlavním líčení ze dne 15. 9. 2011 (č. l. 893 a násl tr. spisu) a výpovědi znalce Ing. B. Planka v hlavním líčení ze dne 8. 11. 2011 (č. l. 1055 tr. spisu) je zřejmé, že během trestního řízení byly zjištěny všechny rozhodné skutečnosti podstatné pro závěry soudů obou stupňů obsažené v rozhodnutích těchto soudů, jakož i byly opakovaně zodpovězeny všechny vznesené námitky obhajoby (shodné s námitkami, které obviněný uplatnil také v dovolání). Již předběžným balistickým zkoumáním bylo zjištěno ztotožnění nábojnice nalezené na místě činu s pokusně vystřelenými nábojnicemi ze zajištěné zbraně. Tento výsledek byl pak potvrzen všemi výše uvedenými odbornými vyjádřeními, jakož i potvrzen ve výpovědích uvedených znalců. Soudy pak na základě dokazování dospěly ke správnému závěru, že nábojnice nalezená na místě činu byla s jistotou vystřelena ze zajištěné pistole Heckler & Koch model P 2000, ráže 9 mm Luger (dále jen HK), zajištěné v bytě obviněného. V tomto případě se jednalo o individuální identifikaci nábojnice a zbraně a bylo vyloučeno, aby byla nábojnice vystřelena z jiné zbraně. Z odborných vyjádření vyplývá, že nábojnice nemohla být vystřelena z jiné zbraně, jak se obviněný snaží opakovaně namítat. Také bylo řádně zodpovězeno, že na vznik individuálních stop na nábojnici nemá vliv použití odlišného střeliva znalci, než jakým byl zavražděn poškozený. Pokud jde o střelu nalezenou na místě činu v okenním rámu tramvaje, byla tato značně zdeformována a nebylo ji možno individuálně identifikovat se střelnou zbraní. Bylo však konstatováno, že s výše uvedenou nábojnicí mohla tvořit celek. Střela pak byla druhově identifikována jako vystřelená z pistole HK, zajištěné v bytě obviněného. Soudy pak na základě těchto zjištění dospěly k závěru, že zbraň zajištěná v bytě obviněného byla zbraní, ze které bylo vystřeleno na poškozeného. Nejvyšší soud znovu poukazuje na velmi podrobné a pečlivé odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, na něž v podrobnostech odkazuje. Pokud jde o návrh na doplnění dokazování revizním posudkem z oboru kriminalistika, odvětví balistika, vypracované přímo experty zbrojovky Heckler & Koch, soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích řádně vysvětlily, z jakých důvodů jejich provedení shledaly nejen nadbytečným, ale také nereálným, když odborná vyjádření vypracovaná experty Kriminalistického ústavu Praha a výslech těchto znalců, jim poskytly dostatečné podklady pro jejich rozhodnutí.
Obviněný v dovolání dále namítal, že nařízením domovní prohlídky byla porušena zásada přiměřenosti, neboť manželka obviněného chtěla dobrovolně umožnit vstup vyšetřovacích orgánů a nebylo tedy nutné přikračovat k tak krajnímu řešení jakým je domovní prohlídka. Podle obviněného se tak jedná o důkaz, jež nebyl získán v souladu se základními zásadami trestního procesu.
Odhlédneme-li od skutečnosti, že také tato námitka spadá pod tzv. skutkové námitky, jimiž se dovolací soud zásadně nemůže zabývat vzhledem k zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zřejmé, že touto námitkou obviněného o údajné nezákonnosti důkazů týkajících se domovní prohlídky se řádně zabývaly soudy obou stupňů a náležitě se s ní vypořádaly. Jak uvedla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, účelem domovní prohlídky podle §82 tr. ř. je zajištění věci nebo osoby, které jsou důležité pro trestní řízení. Předpokladem pro vykonání domovní prohlídky je důvodné podezření, že v bytě nebo v jiném prostoru sloužícímu k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících se taková věc nebo osoba nachází. Podle §83 odst. 1 tr. ř. je domovní prohlídka přípustná pouze na základě písemného odůvodněného příkazu soudce. Doručení je třeba provést při prohlídce, uživatele je třeba v příkazu upozornit na povinnost prohlídku strpět a na oprávnění orgánu překonat odpor nebo překážku spolu s povinností uživatele vydat nalezené věci důležité pro trestní řízení a na možnost jejich odnětí. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že státní zástupce podal dne 4. 3. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 10 návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce (č. l. 327 tr. spisu). Obvodní soud pro Prahu 10 dne 4. 3. 2011, sp. zn. 1 Nt 508/2011 vydal příkaz k domovní prohlídce (č. l. 329 – 331 tr. spisu) se všemi náležitostmi, včetně řádného poučení (Nejvyšší soud se již dále nebude zabývat zřejmou písařskou chybou obsaženou v odůvodnění rozhodnutí soudu II. stupně). Podle protokolu o provedení domovní prohlídky na č. l. 334 tr. spisu domovní prohlídka proběhla dne 8. 3. 2011 v souladu se zákonem, za účasti uživatelky bytu – manželky obviněného, jíž byl příkaz doručen, byla řádně poučena a výslovně prohlásila, že právního zástupce nežádá, protokol o domovní prohlídce obviněná také podepsala. Domovní prohlídka se uskutečnila za účasti nezúčastněné osoby (P. M.). Není tedy pochyb o tom, že domovní prohlídka byla provedena zákonným a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud pouze dodává, že při přípravě a provedení domovní prohlídky musí orgány činné v trestním řízení dostát všem ustanovením právních předpisů, které na tento úkon dopadají a rozhodně nemohou spoléhat na dobrovolnost osob povinných tento úkon strpět.
Nejvyšší soud shledal, že výše uvedené námitky obviněného tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto nelze dospět. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění, co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci spolehlivě přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad, včetně namítaného nerespektování práva na spravedlivý proces, které je zaručeno v článku 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Právní kvalifikace namítaného skutku jako zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, který spáchal obviněný, je správná.
Pokud obviněný v dovolání brojil proti způsobu odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a použité argumentaci, Nejvyšší soud podotýká, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. nejsou v řízení o dovolání přípustné námitky proti důvodům rozhodnutí.
Obviněný sice formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nelze je podřadit ani pod jiné důvody dovolání uvedené v §265b tr. ř. Proto, nebýt dalšího uplatněného důvodu dovolání, bylo by toto odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud neshledal v řízení obviněným namítanou vadu, která by naplnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., a jeho námitky byly v tomto směru zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněného G. F. M. proto Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud shledal, že obviněná S. S. uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., aniž by dále uvedla, jaké námitky uplatňuje pod konkrétním dovolacím důvodem. Z obsahu dovolání je pak zřejmé, že převážnou část námitek směřovala do výroku pod bodem C, jímž bylo obviněné uloženo ochranné opatření a byly jí podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, za použití §230 odst. 1 tr. zákoníku, zabrány následující věci: samonabíjecí pistole Heckler & Koch , model P2000, ráže 9 mm Luger, včetně typově příslušného zásobníku, opakovací puška Winchester 94AE , ráže 30-30 Winchester, samonabíjecí brokovnice Remington model 11-87 „Premier“, ráže 12, s délkou nábojové komory 76 mm, samonabíjecí pistole Colt Delta Elite , model Gold Cup National Match, ráže 10 mm Auto, včetně typově příslušného zásobníku .
Nejvyšší soud shledal, že obviněná shodné námitky uvedené výše uplatnila již v rámci své obhajoby v řízení před soudem I. stupně a byly součástí také jejího odvolání a oba soudy se jimi podrobně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly.
Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (§101 tr. zákoníku) je jedním z druhů ochranných opatření (§98 odst. 1 tr. zákoníku). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., je dán nesplněním zákonem stanovených podmínek pro uložení ochranných opatření. Zabrání věci je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného, které poskytuje ochranu společnosti tím, že odnímá pachatelům, ale i jiným osobám obecně nebezpečné věci (zbraně, střelivo, výbušniny, jedy, atd.) nebo jiné věci sloužící k páchání trestných činů anebo odčerpává výnosy z trestné činnosti, s cílem odstraňovat prostředky sloužící k páchání nebo podporování trestné činnosti. Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty je druhem ochranného opatření, jehož podstatou je, že se výrokem soudu odnímá vlastnické právo pachatele nebo jiné osoby k věcem nebo jiným majetkovým hodnotám, které jsou v určitém vztahu, byť zprostředkovaném, k jím spáchanému trestnému činu, a toto vlastnické právo či obdobné právo přechází na stát. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, nebyl-li uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené v §70 odst. 1, může soud uložit, že se taková věc nebo jiná majetková hodnota zabírá, ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu, přičemž je zde rozhodný pouze vztah zabírané věci nebo jiné majetkové hodnoty, ohledně níž přichází v úvahu její zabrání, k projednávanému trestnému činu. Pojem ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popř. společnosti, vyjadřuje zájem jednotlivců, ale i společnosti na ochraně těchto statků, které je třeba chránit zabráním takových věcí, které bezpečnost lidí a majetku ohrožují.
Obviněná se domnívá, že v jejím případě došlo k nesprávnému posouzení toho, co ve skutečnosti představuje ohrožení bezpečnosti. Má za to, že nezabezpečením zbraní nedošlo k žádnému ohrožení bezpečnosti. Nejvyšší soud však s námitkami obviněné v tomto směru nesouhlasí a považuje je za zjevně neopodstatněné.
Z obsahu trestního spisu a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že obviněná jako držitelka zbrojního průkazu, vědoma si svých povinností uložených jí zákonem č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, svým benevolentním a nezodpovědným přístupem zejména k povinnosti bezpečně uložit zbraně tak, aby nemohly být zneužity neoprávněnou osobou, umožnila obviněnému G. F. M., tedy osobě neoprávněné, volný přístup a dispozici ke zbraním v jejím vlastnictví. Je přitom nesporné, že obviněný G. F. M. byl ve vztahu ke zbraním vlastněným obviněnou osobou neoprávněnou a je zcela irelevantní, zda byl (je) manželem obviněné. Ze skutkových zjištění soudů pak zcela zřejmě vyplývá, jak zásadního pochybení se obviněná dopustila, když obviněný tuto neomezenou a nekontrolovanou dispozici se zbraněmi využil a s pistolí HK spáchal zločin vraždy. Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací soud dospěl ke správnému závěru, že ponechání jakékoliv střelné zbraně v držení obviněné představuje pro bezpečnost společnosti, zejména pro bezpečnost osob, neúnosné riziko a je proto namístě zasáhnout postupem podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku do jejích vlastnických práv, a veškeré střelné zbraně popsané ve výroku C rozhodnutí soudu I. stupně postihnout ochranným opatřením zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, byť ona sama se trestné činnosti nedopustila. Nezodpovědné chování obviněné ve spojení s povahou a závažností spáchaného trestného činu, dále ve spojení s osobou obviněného G. F. M. s přihlédnutím k jeho osobnosti, poměrům a možnostem jeho nápravy, je nepochybné, že zbraně v jejím vlastnictví představovaly ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo společnosti. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, vyjádřeným v odůvodněních jejich rozhodnutí, na která odkazuje a námitky obviněné považuje za zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je dán, jak bylo uvedeno výše, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud opakuje, že v souvislosti s tímto důvodem dovolání je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Není možné zpochybňovat správnost skutkových zjištění, jakož nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Z obsahu dovolání je ale zřejmé, že tento dovolací důvod nemohl být a nebyl naplněn námitkami obviněné stran porušení jejího práva na spravedlivý proces, námitkami, že s ní a s jejím manželem bylo zacházeno v rozporu s Ústavou a Listinou zaručenými právy. Obviněná namítá, že nevyslechnutím přítomných zasahujících policistů a nestranných svědků zůstal nepřezkoumán celý řetězec porušení jejích práv od násilné metody zatčení, přes odmítání přístupu k jejímu advokátovi, až po protiprávní způsob provedení domovní prohlídky. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že se těmito námitkami zabývaly již v rámci obhajoby obviněné (a stejně tak obviněného G. F. M.) v hlavním líčení, tak v rámci námitek uplatněných v odvoláních obou obviněných, přičemž se s nimi přesvědčivě vypořádaly. Soudy řádně odůvodnily, proč odmítly návrhy na doplnění dokazování výslechem přítomných policistů, dalších nezávislých svědků, atd., neboť je shledaly nadbytečnými (viz str. 23 a násl. rozhodnutí soudu I. stupně, str. 5 rozhodnutí soudu II. stupně). Pokud jde o námitku údajného protiprávního způsobu provedení domovní prohlídky, Nejvyšší soud na tomto místě odkazuje na výše uvedený výklad ke shodné námitce obviněného G. F. M. a znovu opakuje, že v trestní věci obou obviněných nebyly nalezeny vady v postupu orgánů činných v trestním řízení, přičemž v trestním spise se nenachází ani žádné stížnosti obviněné proti postupu policistů při jednotlivých úkonech.
Nejvyšší soud shledal, že obviněná sice formálně uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinila tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nelze je podřadit ani pod jiné důvody dovolání uvedené v §265b tr. ř. Námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky proto také dovolání obviněné S. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš