ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.78.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 78/2012 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 2. 2012 o dovolání, které podal obviněný A. J., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 7 To 219/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 263/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 11 T 263/2008, byl obviněný A. J. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dva roky, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věci (správně k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty). Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Městského soudu v Brně v tom, že obviněný A. J. dne 30. 6. 2008 kolem 11,30 hodin v B., M., ve volně přístupných prostorách přízemí Obchodního domu V. po slovní potyčce mezi ním a osobou irácké národnosti jménem H. A. R. v okamžiku, kdy se poškozený A. S. pokoušel urovnat jejich spor a H. A. R. otevřel a držel v ruce svůj kapesní nůž, obviněný jako obranu v domnění, že i poškozený A. S. se připojil k útoku proti němu, použil dva nože s délkou ostří kolem 30 cm, kterými šermoval a jedním z nich větší silou sekl pohybem shora dolů směrem na horní polovinu těla poškozeného A. S. a zasáhl ho do předloktí levé ruky, kterou poškozený A. S. ránu vykryl. Podle zjištění Městského soudu v Brně tak obviněný způsobil poškozenému hlubokou příčnou sečnou ránu zadní strany střední třetiny levého předloktí o délce 12 cm v místě rány s kompletním přerušením podkožních cév a svalů, natahovačů prstů a zápěstí a zářezem na loketní kosti s tím, že tato zranění si vyžádala operativní ošetření, šestidenní hospitalizaci a další citelná omezení v obvyklém způsobu života poškozeného po dobu delší než šest týdnů.
O odvolání obviněného, podaném proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 7 To 219/2011. Podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Brně zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a podmíněném odkladu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle §224 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody na šest měsíců, výkon tohoto trestu byl podl §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §59 odst. 1 tr. zák. stanovena na jeden rok, přičemž jinak zůstal rozsudek Městského soudu v Brně nezměněn.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Vytkl především to, že tímto rozsudkem zůstal nedotčen výrok o vině. Obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rozsáhle zpracovaných námitkách obviněný vyjádřil názor, že neměl být uznán vinným, neboť jeho jednání nevybočilo z mezí nutné obrany podle §13 tr. zák. Obviněný přitom kladl důraz na to, že jednání poškozeného se mu jevilo jako součást společného útoku dvou útočníků. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Soudy rozhodovaly ve věci znovu poté, co jejich předcházející rozhodnutí, jimiž byl obviněný odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 7 Tdo 356/2010. V tomto usnesení Nejvyšší soud vyložil, že posouzení skutku jako úmyslného trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. není slučitelné s tím, že obviněný jednal ve skutkovém omylu ohledně útoku poškozeného, a že přichází v úvahu posoudit jednání obviněného nejvýše jako nedbalostní trestný čin.
Při novém rozhodnutí věci soudy správně kvalifikovaly skutek jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustil mimo jiné ten, kdo jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví.
Závěr o naplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. vyplývá z toho, že obviněný způsobil těžké zranění poškozenému, ačkoli poškozený na obviněného objektivně nijak neútočil a již proto vůči poškozenému nepřicházela nutná obrana v úvahu. Skutková zjištění soudů jasně svědčí o tom, že pokud byl obviněný vystaven nějakému přímo hrozícímu útoku, šlo o útok, který podnikl nanejvýš jen H. A. R., neboť ten jako první vytáhl nůž v průběhu konfliktu odehrávajícího se až dosud ve formě slovní rozepře. Námitkami nesenými v tom směru, že obviněný považoval poškozeného za dalšího útočníka, se soudy zabývaly. Přitom dospěly k plně podloženému úsudku, že ze strany obviněného šlo o zcela neadekvátní hodnocení situace. Okolností, která obviněného reálně mohla opravňovat k domněnce, že je napaden i poškozeným, bylo především to, že poškozený a jeho švagr H. A. R. byli členy téže rodiny, která byla dlouhodobě ve sporu s rodinou obviněného, dále to, že poškozený a H. A. R. přišli za obviněným společně, a konečně to, že v průběhu slovní rozepře poškozený otevřeně podporoval svého švagra a vystupoval proti obviněnému. Poškozený se postavil mezi obviněného a svého švagra ve stísněných poměrech směnárny jako buňky nepatrných rozměrů umístěné ve vestibulu obchodního domu v tom stádiu konfliktu, kdy obviněný vytáhl dva nože. Cílem tohoto kroku ze subjektivního hlediska poškozeného bylo zabránit fyzickému střetu obou ozbrojených aktérů. Domněnka obviněného, že poškozený se tím připojil k útoku, jímž jinak hrozil H. A. R., je přijatelná pouze do té míry, že ze strany obviněného nešlo o úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému ve smyslu znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Závěr o úplné beztrestnosti jednání obviněného by však byl evidentním přeceněním uvedené domněnky v jeho prospěch. V tomto ohledu soudy správně konstatovaly, že obviněný jednal ve skutkovém omylu ohledně existence útoku ze strany poškozeného a že tento omyl vylučuje jeho úmyslné zavinění, nikoli však zavinění vůbec. Soudy zároveň výstižně poukázaly na to, že obviněný chybně vyhodnotil jednání poškozeného, pokud toto jednání považoval za součást útoku, jímž jinak hrozil H. A. R.. Podstatné je zjištění soudů, že tu nebyla žádná výhrůžka ze strany poškozeného na adresu obviněného, že poškozený vstoupil mezi ozbrojené aktéry konfliktu sám nijak neozbrojen a že nad tento rámec se vůči obviněnému nedopustil ničeho dalšího ve smyslu byť jen náznaku nějakého fyzického napadení, např. nějakého gesta. Tyto okolnosti byly natolik zřejmé, že obviněnému jednak samy o sobě a jednak se zřetelem k jeho osobním poměrům na úrovni běžných životních zkušeností umožňovaly rozeznat skutečný záměr, který sledoval poškozený a kterým rozhodně nebylo fyzické napadení obviněného. To, že poškozený se mezi oba aktéry konfliktu postavil tak, že stál čelem proti obviněnému, nebylo možné ani ze subjektivního hlediska obviněného interpretovat jako akt agrese poškozeného. Postavení poškozeného bylo odpovídající reakcí na to, že proti případnému útoku, jímž H. A. R. hrozil jedním kapesním nožem, obviněný vytáhl dva nože o délce kolem 30 cm. Obviněný tím totiž nabyl převahy nad útočníkem, pokud jím byl H. A. R., takže je jen logické, že za této konstelace se poškozený snažil fyzickému střetu obou aktérů zabránit tím, že se postavil čelně proti tomu z nich, který byl v daný moment ozbrojen silněji.
Závěr soudů o nedbalostním zavinění obviněného a o jeho vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. představuje vyvážené právní posouzení skutku, které lze považovat za proporcionální vyjádření vzájemného vztahu všech okolností relevantních z hlediska subjektivní stránky činu.
Jednání obviněného proti poškozenému nespočívalo v obraně, protože poškozený na obviněného nijak neútočil a žádným útokem nehrozil. Z toho důvodu jsou bezpředmětné námitky, v jejichž rámci obviněný odkazoval na zásady, kterými se jinak řídí posuzování nutné obrany, zejména na to, že riziko za výsledek konfliktu primárně nese útočník, že obránce může použít důraznějšího prostředku než útočník, že obránce může způsobit závažnější následek, než jaký hrozil z útoku, apod. Stejně tak jsou bezpředmětné námitky týkající se tzv. excesu, neboť v dané věci nešlo o to, zda obviněný vybočil či nevybočil z mezí nutné obrany, ale o to, že jeho jednání ze své podstaty objektivně nebylo obranou.
Napadený rozsudek není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nad rámec rozhodnutí o podaném dovolání pokládá Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se k délce dovolacího řízení. Obviněný podal dovolání u Městského soudu v Brně dne 25. 7. 2011. Ve stavu umožňujícím rozhodnout o dovolání byla věc předložena Nejvyššímu soudu dne 17. 1. 2012. K průtahům tedy nedošlo v řízení před Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2012
Předseda senátu :
JUDr. Petr Hrachovec