ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.997.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 997/2012 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. října 2012 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného R. M. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 3 To 70/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 56/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. 2 T 56/2011, byl obviněný R. M. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §196 odst. 3 tr. zákoníku, §52 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl zařazen do věznice s dozorem.
Obviněný se uvedeného přečinu dopustil tím, že v době od 1. 10. 2009 do 19. 4. 2011 , v O. ani na jiném místě, vědomě ničím nepřispěl, vyjma částky 1 600,- Kč zaplacené v měsíci listopadu 2009, částky 1 000,- Kč zaplacené v měsíci prosinci 2009, částky 1 000,- Kč zaplacené v měsíci lednu 2010, částky 1 600,- Kč zaplacené v měsíci březnu 2010 a částky 1 000,- Kč zaplacené v měsíci červenci 2010, na výživu svých nezletilých synů L. M. , a K. M. , ačkoliv mu tato povinnost vyplývá přímo ze zákona o rodině, a pro období od 1. 10. 2009 do 30. 8. 2010 dále byla konkretizována rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2009, č. j. 41 P a Nc 414/2008, 0 P 829/2004 – 187, který nabyl právní moci dne 8. 4. 2009, jímž mu bylo stanoveno přispívat na výživu svých nezletilých dětí částkami ve výši 900,- Kč měsíčně na syna L. a 700,- Kč měsíčně na syna K. , a to vždy každého prvého dne v měsíci předem k rukám matky oprávněných J. M. , a pro období od 1. 9. 2010 do 19. 4. 2011 vzhledem ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům obviněného, a odůvodněným potřebám nezletilých synů, je považována za přiměřenou částka 50,- Kč na každého syna, vždy každého prvého dne v měsíci předem k rukám matky oprávněných, čímž za uvedené období způsobil dluh na výživném ve výši 12 200,- Kč a toliko díky opakovaným dávkám pomoci v hmotné nouzi vypláceným Statutárním městem Ostrava – ÚMOb Moravská Ostrava a Přívoz do 1. 2. 2009 (pozn. správně 1. 12. 2009) a od 1. 2. 2011, a dávkám státní sociální podpory vyplácených Úřadem práce v Ostravě po celé předmětné období matce dětí i dětem, tyto nebyly vystaveny nedostatku prostředků potřebných pro život.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 3 To 70/2012, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nesouhlasí s tím, že by své syny vystavil nedostatku prostředků pro život a nebezpečí nouze ve smyslu §196 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Namítá, že byl v srpnu 2009 propuštěn pro nadbytečnost ze společnosti S. , dostal odstupné, které mu bylo exekučně staženo z účtu pro dluhy z předchozího období, on zůstal bez finančních prostředků a platil výživné pouze ve výši přiměřené svým schopnostem a možnostem. Od srpna 2010 přestal pobírat podporu v nezaměstnanosti a byl bez jakéhokoli příjmu a nebyl schopen platit výživné ani v minimální výši. Uvedl, že v období od 1. 10. 2009 do 30. 8. 2010 na výživném zaplatil 6 200,- Kč a má za to, že s ohledem na tuto platbu, i když ne v plné výši, nebyly jeho děti vystaveny hmotné nouzi. Dále obviněný popisuje, že pro období od 1. 9. 2010 do 19. 4. 2011 mu byla jako přiměřené výživné stanovena částka ve výši 50,- Kč na každého syna. Obviněný uvádí, že tato částka je tak nízká a bezvýznamná, nedá se za ni nic koupit a zcela jistě nepostačuje na úhradu nákladů na dítě na měsíc, že její nezaplacení nemohlo mít vliv na vznik nebezpečí nouze, neboť i pokud by tuto částku platil, i tak by nebyly uspokojeny potřeby dětí. Obviněný je tedy přesvědčen, že nespáchal přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, ale přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na to pak považuje nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let za nepřiměřeně přísný a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný po propuštění ze zaměstnání neodpovědně nakládal s penězi získanými jako odstupné a posléze byl též sankčně vyřazen ze seznamu uchazečů o zaměstnání Úřadu práce. Nedostatek finančních prostředků si tedy podle státního zástupce zapříčinil sám. Za celé posuzované období (cca 1 ½ roku) uhradil na výživném pro své dvě děti částku pouhých 6 200 Kč, což bylo důvodem pro poskytování různých sociálních dávek ze strany ÚMOb Moravská Ostrava a Přívoz a Úřadu práce v Ostravě k rukám jejich matky. Nebezpečí nouze byly děti obviněného podle státního zástupce vystaveny nejen v době, kdy mu bylo vyměřeno měsíční výživné ve výši 50,- Kč na každé dítě, ale po celou posuzovanou dobu. Úvahy obviněného o reálné nemožnosti vyvolání nebezpečí hmotné nouze nezaplacením posledně uvedených částek jsou proto nemístné.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V tomto případě byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn relevantně tou částí dovolacích námitek, kde obviněný namítl, že skutek popsaný v rozsudku soudu I. stupně nevykazuje zákonné znaky přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, ale toliko přečinu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný je totiž přesvědčen, že svým jednáním nevystavil své nezletilé syny nebezpečí nouze. Nejvyšší soud však tyto námitky obviněného, které jsou opakováním jeho námitek uplatněných již v odvolání a s nimiž se soud II. stupně náležitě vypořádal, shledal zjevně neopodstatněnými.
Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky výše uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce a činem vydal oprávněnou osobu nebezpečí nouze. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění, obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto přečinu.
Přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, vydá-li takovým činem oprávněnou osobu nebezpečí nouze.
Pokud obviněný namítá, že v důsledku jeho jednání nebyly nezletilé děti v nouzi ve smyslu ustanovení §196 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, lze k tomu uvést následující. Podle ustálené rozhodovací praxe soudů k naplnění znaku „vydání oprávněné osoby nebezpečí nouze“ podle §196 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku postačí, jestliže pachatel neplněním vyživovací povinnosti vytvoří situaci, kdy by si oprávněná, tj. vyživovaná osoba, sama nemohla bez pomoci jiných osob, popř. bez poskytnutí příspěvku od státu, opatřit ani základní prostředky k životu. Nouze ve smyslu tohoto zákonného ustanovení tedy znamená nedostatek základních prostředků potřebných pro život. Nevyžaduje se, aby stav nouze v důsledku jednání obviněného skutečně nastal, zákonné znaky §196 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku jsou naplněny již pouhou jeho hrozbou. Životní úroveň, která se považuje za nouzi, se posuzuje jednak objektivně – v komparaci s průměrnou životní úrovní občanů, jednak subjektivně – s přihlédnutím k odůvodněným potřebám oprávněného (k tomu např. rozhodnutí č. 23/1987 Sb. rozh. tr.).
Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §196 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je podle judikatury soudů naplněna i tehdy, když hrozící nouze byla odvrácena matkou dítěte na úkor uspokojování jejích vlastních potřeb a při mimořádném pracovním vypětí, popř. poskytnutím státního příspěvku na výživu dítěte, jak již bylo ostatně naznačeno výše (k tomu rozhodnutí č. 42/1982 Sb. rozh. tr.). Netřeba zvláště zdůrazňovat, že k jejímu použití postačí nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení §16 tr. zákoníku.
Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud akceptoval závěry soudů nižších stupňů stran vydání nebezpečí nouze nezletilých coby oprávněných osob, jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, neboť byly založeny na objektivních skutkových zjištěních. Soudy obou stupňů zjistily skutečné majetkové a životní poměry matky nezletilých i nezletilých dětí v rozhodné době a neomezily se toliko na konstatování o vyplacených dávkách státní sociální podpory a o opakovaném příspěvku na výživu nezletilých. Soudy náležitě zjistily reálné majetkové a sociální poměry, v nichž byli nezletilí vychováváni. Výplata sociálních dávek nasvědčuje správnosti závěru o tom, že uspokojování potřeb nezletilých bylo problematické, přičemž špatná sociální situace byla objektivizována rovněž zjištěními, že matka byla do 15. 12. 2010 na rodičovské dovolené a poté byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání na úřadu práce. Dále bylo zjištěno, že s uspokojováním základních životních potřeb v období od ledna do června 2011 vypomáhala svědkyně V. M. , babička obviněného, která přispívala částkou 1000,- Kč měsíčně na školní stravování nezletilých.
Obviněný nepopíral, že vědomě neplatil řádně a včas výživné na své nezletilé děti. Ačkoli namítal, že neměl peníze, bylo zjištěno, že finančními prostředky disponoval (vyplacené odstupné po propuštění ze zaměstnání, nemocenské dávky vyplácené do února 2010, příspěvky v nezaměstnanosti pobírané do srpna 2010), přesto na výživu svých nezletilých dětí (vyjma částek uvedených ve skutkové větě rozhodnutí soudu I. stupně) nepřispíval, a to později ani částkou 50,- Kč měsíčně na každého ze synů, která mu byla stanovena soudem jako přiměřená. Nezletilým dětem tak v důsledku nezodpovědného jednání obviněného hrozil stav nouze, neboť si sami nemohli opatřit prostředky k životu a matce dětí, resp. celé rodině, musely být z důvodu nízkých příjmů státem vypláceny dávky specifikované v rozhodnutí soudu I. stupně. Přitom po jeho propuštění z pracovního poměru k 31. 8. 2009, který většinou trávil v pracovní neschopnosti a nejevil příliš zájem o práci, obdržel odstupné ve výši 91.645,- Kč. I když mu z této částky podle tvrzení obviněného bylo z účtu strženo 34.000,- Kč v rámci exekuce, přesto mu zůstalo k dispozici 57.645,- Kč. V návaznosti na to za září 2009 až únor 2010 mu bylo na nemocenských dávkách vyplaceno celkem 68.097,- Kč, a za následné období od března 2010 do 8. 8. 2010, kdy byl sankčně vyřazen z evidence uchazečů o práci, mu bylo vyplaceno na příspěvku v nezaměstnanosti celkem 40.404,- Kč. Přes tyto značné peněžní částky, které měl obviněný k dispozici, v období od října 2009 do srpna 2010 neplnil řádně svoji vyživovací povinnost ke svým synům, ač tato byla pouze v celkové výši 1.600,- Kč měsíčně, ale upřednostňoval své vlastní zájmy, splácení dluhů, nebo přispíval svým rodičům, u kterých žil. Zejména toto období je přitom podstatné z hlediska naplnění znaku „vydání nebezpečí nouze“ podle §196 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
V dané věci byly náležitě objasněny celkové životní podmínky nezletilých, jež byly podrobně popsány v odůvodnění vydaných soudních rozhodnutí, a které skutkovou větu uvedenou v rozsudku soudu prvního stupně dostatečně a podrobně konkretizují a rozvádí. Zde je pak třeba též zásadně odmítnout námitku obviněného, že i kdyby nezletilým platil částku 50,- Kč měsíčně na každého ze synů, jak byl z rozhodnutí soudu povinen, nic by se nezměnilo na tom, že by jim musely být poskytovány dávky státní sociální podpory. Nejvyšší soud upozorňuje, že skutečnost, že byly matce dětí obviněného poskytovány dávky vyplácené státem není povinným znakem skutkové podstaty přečinu podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tato okolnost jen dokresluje majetkové a sociální poměry rodiny. Je zřejmé, že obviněný svým nemorálním a nezodpovědným postojem k plnění svých zákonných povinností, resp. neplněním vyživovací povinnosti, vystavil své syny nebezpečí nouze, a to po celé posuzované období, v průběhu kterého z větší části finančními prostředky disponoval a jejich nedostatek si zapříčinil sám. Je možné, že i kdyby obviněný řádně a včas plnil své vyživovací povinnosti vůči svým nezletilým dětem, pobírala by matka jeho dětí i nadále některé z dávek vyplácených státem, obviněný by však nebyl uznán vinným uvedeným trestným činem.
Na základě výše uvedeného, a skutkových zjištění pečlivě a podrobně odůvodněných v rozhodnutích soudů obou stupňů, bylo možno v projednávaném případě bez pochyby dovodit, že sociální potřebnost znamenala současně u nezletilých stav nouze zaviněný obviněným.
Pouze nad rámec dovolání Nejvyšší soud konstatuje, že námitku obviněného, že nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let považuje za nepřiměřeně přísný, nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud proto na základě výše uvedených důvodů zjistil, že skutková zjištění soudu I. stupně naplňují v dovolání namítané znaky přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a hmotně právní námitka obviněného je zjevně neopodstatněná. Proto bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš