ECLI:CZ:NS:2012:7.TZ.38.2012.3
sp. zn. 7 Tz 38/2012-48
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 24. 4. 2012 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jindřicha Urbánka a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Jana Bláhy stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Ing.. O. M . , proti usnesení nejvyššího státního zástupce ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 1 NZA 1136/2010, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením nejvyššího státního zástupce ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 1 NZA 1136/2010,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §174a odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného Ing. O. M..
Toto usnesení nejvyššího státního zástupce se ohledně obviněného Ing. O. M. zrušuje .
Zrušují se také další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Usnesením vrchního komisaře Policie České republiky – Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. OKFK-369-63/TČ-2008-20, bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného Ing. O. M. a obviněného J. L. D. pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), d), odst. 5 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Po 1. 1. 2010 byla právní kvalifikace skutku, pro který bylo trestní stíhání zahájeno, změněna tak, že ve skutku byl nadále spatřován zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), e), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 1 ZT 326/2008, byla věc postoupena podle §171 odst. 1 tr. ř. České národní bance – sekci licenčních a sankčních řízení, odboru sankčních řízení, s tím, že nejde o trestný čin, avšak skutek by mohl být posouzen jako správní delikt.
Stížnost, kterou podal proti tomuto usnesení pouze obviněný J. L. D., byla usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. KZT 1902/2008, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Usnesením nejvyššího státního zástupce ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 1 NZA 1136/2010, bylo podle §174a odst. 1 tr. ř. zrušeno jako nezákonné usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 1 ZT 326/2008, ohledně obou obviněných. Usnesení nejvyššího státního zástupce nabylo právní moci, jakmile bylo učiněno.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 655/2011, bylo zrušeno zmíněné usnesení nejvyššího státního zástupce z podnětu ústavní stížnosti, kterou podal obviněný J. L. D., ve vztahu k tomuto obviněnému.
Ministr spravedlnosti podal dne 28. 3. 2012 ve prospěch obviněného Ing. O. M. stížnost pro porušení zákona proti usnesení nejvyššího státního zástupce, kterou napadl tu část usnesení, která se týkala obviněného Ing. O. M.. Porušení zákona ministr spravedlnosti spatřuje především v tom, že nejvyšší státní zástupce rozhodl o zrušení usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 1 ZT 326/2008, ve vztahu k obviněnému Ing. O. M. po uplynutí lhůty stanovené v §174a odst. 1 tr. ř. Ministr spravedlnosti poukázal na zmíněný nález Ústavního soudu, jímž bylo usnesení nejvyššího státního zástupce zrušeno ve vztahu k obviněnému L. J. D. právě z důvodu překročení lhůty stanovené v §174a odst. 1 tr. ř., a uvedl, že stejný závěr platí i ve vztahu k obviněnému Ing. O. M.. Zvláště pak ministr spravedlnosti zdůraznil, že pokud státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze rozhodl o stížnosti druhého obviněného, dal tím najevo mimo jiné i to, že považuje za splněné podmínky ustanovení §146 odst. 2 tr. ř., tj. že lhůta k podání stížnosti uplynula všem oprávněným osobám. Kromě toho ministr spravedlnosti vytkl, že napadené usnesení nevydal osobně nejvyšší státní zástupce, ale jeho náměstek, ačkoli šlo o výkon výlučného oprávnění nejvyššího státního zástupce.
Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením nejvyššího státního zástupce byl v neprospěch obviněného Ing. O. M. porušen zákon v ustanoveních §146 odst. 2 tr. ř., §174a odst. 1 tr. ř., §8 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, aby zrušil napadené usnesení ohledně obviněného Ing. O. M. a aby zrušil také případná další obsahově navazující rozhodnutí.
Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Poukázal na to, že státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze nepřezkoumával usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v části týkající se obviněného Ing. O. M.. Z toho dovodil, že rozhodnutí státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze nemělo vliv na právní moc usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ohledně tohoto obviněného. Dále uvedl, že státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 nezajistil doručení svého usnesení poškozenému (finančnímu úřadu) a že tím znemožnil oprávněné osobě uplatnění práva na podání stížnosti. Vyjádřil názor, že právní moc usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 1 ZT 326/2008, se odvíjela od doručení tohoto usnesení finančnímu úřadu jako poškozenému a že nastala dne 4. 1. 2011, takže rozhodnutí nejvyššího státního zástupce podle §174a odst. 1 tr. ř. bylo ve vztahu k obviněnému Ing. O. M. učiněno ve lhůtě uvedené v tomto ustanovení. Za nesprávný označil názor, podle kterého nemohl toto rozhodnutí učinit náměstek nejvyššího státního zástupce v zastoupení nejvyššího státního zástupce. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby stížnost pro porušení zákona byla podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3, 5 tr. ř. napadené usnesení v části týkající se obviněného Ing. O. M. i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §174a odst. 1 tr. ř. nejvyšší státní zástupce může do tří měsíců od právní moci rušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci.
Usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 1 ZT 326/2008, bylo obviněnému Ing. O. M. oznámeno v souladu s ustanoveními §137 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že opis usnesení byl doručen jeho obhájkyni, a to v pátek dne 8. 9. 2010. Třídenní lhůta k podání stížnosti, stanovená v §143 odst. 1 tr. ř. a počítaná způsobem stanoveným v §60 odst. 1 tr. ř., uplynula v pondělí dne 11. 9. 2010, aniž obviněný Ing. O. M. podal stížnost, takže usnesení v části týkající se tohoto obviněného nabylo právní moci dne 12. 9. 2010. Právní moc této části usnesení nastala podle §140 odst. 1 písm. b) bod aa), odst. 3 tr. ř., aniž na to měla vliv okolnost, že obviněný J. L. D. mezitím podal proti němu stížnost.
Lhůta tří měsíců od právní moci, v níž mohl nejvyšší státní zástupce zrušit usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 1 ZT 326/2010, ohledně obviněného Ing. O. M. uplynula podle §60 odst. 2, 3 tr. ř. v pondělí dne 13. 12. 2010. Nepřicházelo proto v úvahu, aby nejvyšší státní zástupce zrušil uvedenou část usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 až dne 31. 1. 2011, tj. po uplynutí lhůty stanovené v §174a odst. 1 tr. ř.
Z odůvodnění napadeného usnesení je patrno, že podle názoru nejvyššího státního zástupce nabylo usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 1 Zt 326/2008, právní moci dne 4. 1. 2011, a to „po uplynutí zákonné lhůty k podání stížnosti oprávněných osob“. V této souvislosti nejvyšší státní zástupce nijak nevysvětlil, koho považuje za „oprávněné osoby“. Obecně platí, že proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu podle §171 odst. 1 tr. ř. může podat stížnost obviněný, a je-li znám, též poškozený (§171 odst. 2 tr. ř.). Z povahy posuzované věci ovšem vyplývá, že osobami oprávněnými podat stížnost proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 byli jen obvinění. Z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství lze usuzovat na to, že podle nejvyššího státního zástupce měl postavení poškozeného finanční úřad. Tím byl patrně míněn finanční úřad příslušný ke správě daní, které byly zkráceny trestnou činností, jejíž výnos měl být legalizován skutkem kvalifikovaným u obviněných jako společně spáchaný zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), e), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. S tímto názorem není možné souhlasit. Pokud byla státu způsobena škoda, mohla být nanejvýše následkem jednání osob, které se případně dopustily zkrácení daní. V době jednání obviněných, které bylo považované za zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. b) tr. zák., již vznikla škoda státu z předcházejícího zkrácení daní a nemohla být proto následkem stíhaného jednání obviněných. Podpůrně je možné odkázat na to, že zákonným znakem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku není škoda, a to u žádné z variant, jimiž lze spáchat tento trestný čin. Právní moc usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 1 Zt 326/2008 tedy nebyla vázána na namítané doručení usnesení finančnímu úřadu a na uplynutí lhůty, kterou by finanční úřad měl k podání stížnosti. Na ustanovení §174a odst. l tr. ř. o oprávnění nejvyššího státního zástupce rušit do tří měsíců od právní moci nezákonná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci navazuje ustanovení §174a odst. 2 tr. ř., podle něhož za tím účelem může státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyžadovat od nižších státních zastupitelství spisy, dokumenty, materiály, zprávy a provádět prověrky. Ze systematického zařazení druhého odstavce §174a tr. ř. je zřejmé, že fakultativní postup státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství má sloužit k tomu, aby nejvyšší státní zástupce mohl rozhodnout podle ustanovení §174a odst. 1 tr. ř., přičemž ze zákona nevyplývá, že by nejvyšší státní zástupce mohl dávat pokyny k doručení rozhodnutí nižším státním zastupitelstvím.
Kromě toho není možné pominout význam usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. KZT 1136/2010, jímž byla zamítnuta stížnost, kterou podal obviněný J. L. D.. Jednou ze zásad, jimiž je ovládáno řízení o stížnosti, je zásada, že o všech stížnostech podaných proti témuž usnesení se rozhoduje jedním rozhodnutím. K uplatnění této zásady, pokud jde o stížnost proti usnesení státního zástupce, směřuje ustanovení §146 odst. 2 písm. b) tr. ř., podle něhož, jestliže lhůta k podání stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno podle odstavce 1 (tj. autoremedurou), státní zástupce předloží věc k rozhodnutí nadřízenému státnímu zástupci. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 evidentně považoval pouze obviněné za osoby oprávněné podat stížnost, protože nedoručoval usnesení nikomu jinému, a věc předložil nadřízenému státnímu zástupci se stížností, kterou podal obviněný J. L. D. až tehdy, když uplynula lhůta k podání stížnosti oběma obviněným. Tím, že státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze rozhodl o stížnosti, dal zároveň najevo, že pokládá podmínky stanovené v §146 odst. 2 písm. b) tr. ř. za splněné, včetně podmínky, že lhůta k podání stížnosti uplynula v š e m oprávněným osobám, a že žádnou jinou osobu kromě obviněných nepovažuje za osobu oprávněnou podat stížnost. Z postupu obou státních zástupců je zjevné, že v dané věci nepovažovali nikoho za poškozeného, tj. za další osobu oprávněnou podat stížnost proti usnesení o postoupení věci. I kdyby byl případně postup státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 chybný v tom směru, že usnesení o postoupení věci nebylo doručeno tomu, komu příslušelo postavení poškozeného, pak by šlo o vadu, která by byla odstranitelná jedině tak, že by státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze nerozhodoval o stížnosti, kterou podal obviněný J. L. D., a bez rozhodnutí by vrátil věc státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 s pokynem, aby usnesení bylo doručeno poškozenému a aby věc byla znovu předložena až poté, co poškozeným uplyne lhůta k podání stížnosti. Jedině tímto postupem by byly vytvořeny podmínky pro uplatnění zásady, že o všech stížnostech proti témuž usnesení se rozhoduje jediným rozhodnutím. Dodržení této zásady je o to naléhavější, má-li rozhodnutí týkající se dvou nebo více obviněných společný skutkový základ, tak jak tomu bylo v posuzované věci.
Význam zmíněného usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze spočívá v tom, že po jeho vyhlášení, tj. po 25. 10. 2010, již nemohla být právní moc usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 1 ZT 326/2010, nijak ovlivněna dodatečným doručováním usnesení finančnímu úřadu, který Nejvyšší státní zastupitelství považovalo za poškozeného a kterému nechalo doručit usnesení o postoupení věci. Z hlediska zásad, na kterých je založeno řízení a rozhodování o stížnosti, je nepřijatelná myšlenka, že by po pravomocném rozhodnutí státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze jako orgánu druhého stupně nebylo usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v právní moci. I kdyby namítaný nedostatek doručení usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 1 ZT 326//2010, finančnímu úřadu byl vadou řízení, nebyla tato vada odstranitelná po 25. 10. 2010, kdy rozhodl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, a to ani zásahem Nejvyššího státního zastupitelství a jeho pokynem k doručení usnesení finančnímu úřadu.
Zásada, že o všech stížnostech proti témuž usnesení musí být rozhodnuto jediným rozhodnutím, má mimo jiné ten důsledek, že po rozhodnutí orgánu druhého stupně již žádná stížnost není přípustná, byť by případně šlo o stížnost osoby, která by jinak byla oprávněna podat stížnost, neboť taková stížnost směřuje proti pravomocnému usnesení, tj. proti usnesení, které již bylo orgánem druhého stupně přezkoumáno. Ve dvojinstančním řízení mohla být uvažovaná vada odstraněna jedině ve stádiu před rozhodnutím orgánu druhého stupně, a nikoli po tomto rozhodnutí, nota bene neprocesním zásahem Nejvyššího státního zastupitelství, který směřoval k doručení usnesení subjektu, o němž Nejvyšší státní zastupitelství usoudilo, že je poškozeným. Takový zásah nemohl ovlivnit nabytí právní moci usnesení o postoupení věci. Posouzení otázky, zda usnesení bylo doručeno všem osobám oprávněným podat stížnost (§146 odst. 2 tr. ř.), s účinky pro dané řízení přísluší orgánu, který má o stížnosti rozhodnout, tj. orgánu druhého stupně.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením nejvyššího státního zástupce byl porušen zákon v ustanovení §174a odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného Ing. O. M., a podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení ohledně tohoto obviněného, zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, která vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, pokud případně byla učiněna. Ve věci nepřichází v úvahu žádné nové meritorní rozhodnutí, a proto Nejvyšší soud nepostupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. ani podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud neshledal porušení zákona v ustanovení §146 odst. 2 tr. ř., které bylo vytýkáno ve stížnosti pro porušení zákona. V souladu s tímto ustanovením postupovali jak státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, tak státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze. Pochybení nejvyššího státního zástupce nespočívalo v tom, že by sám přímo porušil citované ustanovení, ale v tom, že z postupu nižších státních zástupců, který se opíral o toto ustanovení, nevyvodil odpovídající závěry ve vztahu k otázce zachování lhůty stanovené v §174a odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud nepovažoval za porušení zákona to, že napadeným usnesením rozhodl v zastoupení nejvyššího státního zástupce jeho náměstek. V tomto ohledu Nejvyšší soud vycházel především z usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 15 Tdo 354/2011, a přihlédl též k nálezům Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 655/2011, a ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3409/2011, v nichž se Ústavní soud vyjádřil k obdobné otázce oprávnění náměstka nejvyššího státního zástupce podat dovolání v zastoupení nejvyššího státního zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2012
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek