ECLI:CZ:NS:2012:7.TZ.79.2012.3
sp. zn. 7 Tz 79/2012-58
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Jindřicha Urbánka projednal ve veřejném zasedání dne 14. 11. 2012 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. B. proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. PP 196/2003, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. PP 196/2003,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., čl. 14 odst. l Evropské úmluvy o vydávání č. 549/1992 Sb. ve znění dodatkových protokolů č. 29/1997 Sb. a č. 30/1997 Sb. v neprospěch obviněného M. B.
Toto usnesení Okresního soudu v Chomutově se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 6 To 143/2009.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 5. 2003, sp. zn. PP 196/2003, byl obviněný M. B. podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a za trestný čin krádeže podle §247 odst. l písm. a), odst. 2 tr. zák. uložen v trvání šesti roků ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 1/2001, s tím, že při podmíněném propuštění byla stanovena zkušební doba na pět roků.
Usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. PP 196/2003, bylo rozhodnuto, že se vykoná zbytek trestu, který byl obviněnému uložen ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 1/2001 a z jehož výkonu byl obviněný podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 5. 2003, sp. zn. PP 196/2003.
Usnesení o výkonu zbytku trestu nabylo právní moci dnem vyhlášení, tj. dne 25. 8. 2008, neboť ve veřejném zasedání se státní zástupce a obviněný po vyhlášení usnesení vzdali stížnosti.
Ministr spravedlnosti podal dne 16. 10. 2012 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. PP 196/2003. Ministr spravedlnosti namítl, že při zjišťování skutkového stavu ohledně podmínek rozhodnutí, že se vykoná zbytek trestu odnětí svobody, Okresní soud v Chomutově neprovedl důkaz spisem Okresního soudu v Benešově sp. zn. 2 T 217/2004, z něhož vyplývalo, že obviněný byl vydán ze Slovenské republiky do České republiky k výkonu trestu odnětí svobody uloženého v této věci Okresního soudu v Benešově a že obviněný ani vydávající strana se v této souvislosti nevzdali uplatnění zásady speciality podle §389 odst. l tr. ř. To podle ministra spravedlnosti vylučovalo, aby obviněný byl následně zbaven osobní svobody pro jinou trestnou činnost, než pro kterou byl vydán ze Slovenské republiky. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5 tr. ř., §389 odst. l tr. ř. v neprospěch obviněného, aby zrušil napadené usnesení a aby zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
Rozhoduje-li soud o tom, zda se vykoná zbytek trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl obviněný předtím podmíněně propuštěn, musí zaměřit dokazování nejen na objasnění skutkových okolností rozhodných pro posouzení, zda obviněný ve zkušební době vedl či nevedl řádný život a zda vyhověl či nevyhověl uloženým podmínkám (§64 odst. l tr. zák. č. 140/1961 Sb., resp. nyní §91 odst. l tr. zákoníku č. 40/2009 Sb.), ale také na to, zda rozhodnutí, že se zbytek trestu vykoná, nebrání nějaká zákonná překážka. Za situace, kdy se obviněný ocitl na území České republiky tím, že byl cizím státem vydán k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu pro jiný trestný čin (skutek), představuje takovou překážku uplatnění zásady speciality.
Zásada speciality primárně vyplývá z ustanovení čl. 14 odst. l Evropské úmluvy o vydávání, kterou je Česká republika vázána a která byla publikována pod č. 549/1992 Sb. ve znění dodatkových protokolů č. 29/1997 Sb. a č. 30/1997 Sb. (dále jen „Úmluva“). Zásadu speciality upravuje také ustanovení §389 odst. l tr. ř. Vzájemný vztah obou ustanovení se řídí principem stanoveným v §375 odst. l tr. ř., tj. tím, že podle ustanovení hlavy dvacáté páté trestního řádu o právním styku s cizinou se postupuje jen tehdy, nestanoví-li vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, jinak.
Podle čl. 14 odst. l Úmluvy spočívá zásada speciality v tom, že proti osobě, která byla vydána, nebude vedeno trestní stíhání, nebude odsouzena ani zbavena osobní svobody z důvodu výkonu trestu nebo ochranného opatření pro jakýkoli jiný trestný čin spáchaný před jejím předáním než pro ten, pro který byla vydána, ani ze žádného jiného důvodu nebude omezena její osobní svoboda.
Podle §389 odst. l tr. ř. spočívá zásada speciality v tom, že obviněný může být stíhán jen pro trestné činy, pro které byl vydán. Jestliže doslovné znění tohoto ustanovení dikcí „být stíhán“ omezuje dosah zásady speciality na trestní stíhání jako ten úsek trestního řízení, který začíná zahájením trestního stíhání a končí právní mocí rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé (§12 odst. 10 tr. ř.), pak je třeba vzhledem k ustanovení §375 odst. l tr. ř. vyvozovat rozsah zásady speciality z ustanovení čl. 14 odst. l Úmluvy, které ji vymezuje šířeji, a to i ve vztahu k vykonávacímu řízení jako řízení po právní moci rozsudku.
V rámci právního styku s cizinou je zásada speciality základním principem vydávacího řízení. Podstatou zásady speciality je to, že osoba vydaná do jiného státu bude trestně stíhána jen pro čin, ohledně něhož bylo v cizím státě rozhodnuto o přípustnosti vydání, a také to, že v dožadujícím státě bude na vydané osobě vykonán pouze trest odnětí svobody uložený za tento čin, příp. že bude vykonán jen trest, k jehož výkonu byla osoba cizím státem vydána. Takto vymezená zásada speciality vyplývá ze samotné podstaty státní suverenity projevující se tím, že stát poskytuje osobám zdržujícím se na jeho území ochranu, která může být omezena či jinak dotčena pouze stanoveným způsobem. Uplatňování zásady speciality je zároveň výrazem toho, že státy si vzájemně respektují svou suverenitu.
V posuzované věci Okresní soud v Chomutově nerespektoval zásadu speciality podle čl. 14 odst. l Úmluvy. Napadené usnesení neobsahuje odůvodnění (§134 odst. 3 tr. ř. ve znění účinném v době rozhodnutí), takže nelze ověřit úvahy Okresního soudu v Chomutově, které se staly podkladem rozhodnutí. Nicméně z průběhu veřejného zasedání, v němž bylo rozhodnuto napadeným usnesením, je zřejmé, že Okresní soud v Chomutově zaměřil dokazování pouze na zjištění, že obviněný ve zkušební době podmíněného propuštění spáchal trestný čin, a že právě toto zjištění se stalo základním důvodem rozhodnutí, že se vykoná zbytek trestu odnětí svobody. Z protokolu o veřejném zasedání vyplývá, že Okresní soud v Chomutově dospěl k uvedenému zjištění na základě důkazů, jímž byly rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 2 T 90/2004, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 2 T 217/2004 (v protokole o veřejném zasedání je datum rozsudku nepřesně uvedeno 20. 7. 2004). Tento rozsah dokazování a hodnocení důkazů byl ovšem nedostatečný. Pokud by Okresní soud v Chomutově provedl důkaz celým spisem Okresního soudu v Benešově sp. zn. 2 T 217/2004, musel by zjistit, že v této věci byl obviněný odsouzen v řízení proti uprchlému, že se zdržoval na území Slovenské republiky, kde se dokonce ocitl ve výkonu trestu odnětí svobody za trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Nitře ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 3 T 145/05, že Okresní soud v Benešově vydal dne 16. 3. 2006 na obviněného zatýkací rozkaz podle §384 odst. l, 3 tr. ř. pro účely výkonu trestu odnětí svobody uloženého ve věci sp. zn. 2 T 217/2004, že usnesením Krajského soudu v Trnavě ze dne 9. 10. 2006, sp. zn. 3 Ntc/3/2006, bylo rozhodnuto o vydávací vazbě obviněného, že usnesením Krajského soudu v Trnavě ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 3 Ntc/3/2006, bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání obviněného do České republiky k výkonu trestu odnětí svobody uloženého ve věci Okresního soudu v Benešově sp. zn. 2 T 217/2004, že rozhodnutím ministra spravedlnosti Slovenské republiky ze dne 15. 12. 2006, č. 1237/2006-8305-RJ, bylo povoleno vydání obviněného do České republiky k výkonu trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., pro který byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 2 T 217/2004, a že na základě tohoto rozhodnutí ministra spravedlnosti Slovenské republiky byl obviněný převzat policejními orgány České republiky dne 29. 11. 2007. Citované rozhodnutí ministra spravedlnosti Slovenské republiky, jímž bylo povoleno vydání obviněného do České republiky, obsahovalo jedinou podmínku, a to že k odevzdání vyžádané osoby českým orgánům dojde až po výkonu trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Nitře ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 3 T 145/05, a který obviněný vykonával ve Slovenské republice. Poté, co byl obviněný dne 29. 11. 2007 převzat policejními orgány České republiky, u něho bylo ihned započato s výkonem trestu odnětí svobody uloženého ve věci Okresního soudu v Benešově sp. zn. 2 T 217/2004, přičemž po započtení vydávací vazby obviněný vykonával tento trest do 3. 4. 2009, kdy byl po jeho výkonu propuštěn. Ze spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 2 T 217/2004 vyplývalo, že obviněný byl ze Slovenské republiky vydán k výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za jiný trestný čin (skutek), než byl trestný čin (skutek), za který mu byl uložen trest odnětí svobody ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 1/2001.
Se zásadou speciality bylo neslučitelné, aby po vydání ze Slovenské republiky byla osobní svoboda obviněného omezena nebo aby obviněný byl osobní svobody zbaven jinak než výkonem trestu odnětí svobody uloženým ve věci Okresního soudu v Benešově sp. zn. 2 T 217/2004 (zásadě speciality by neodporoval pouze postup spočívající v omezení nebo zbavení osobní svobody obviněného za skutky, které obviněný případně spáchal po vydání). Pro úplnost je třeba konstatovat, že v době rozhodování Okresního soudu v Chomutově tu nebyla žádná z okolností, které podle čl. 14 odst. l písm. a), b) Úmluvy vylučují uplatnění zásady speciality. Napadené usnesení Okresního soudu v Chomutově znamenalo porušení této zásady, protože rozhodnutí o výkonu zbytku trestu odnětí svobody uloženého ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 1/2001 se týkalo testu, který byl obviněnému uložen za jiný trestný čin (jiný skutek), než byl trestný čin (skutek), ohledně něhož došlo k vydání obviněného ze Slovenské republiky. Porušení zásady speciality bylo důsledkem vadného postupu Okresního soudu v Chomutově při zjišťování skutkového stavu (§2 odst. 5 tr. ř.) a při hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), pokud se Okresní soud v Chomutově spokojil s provedením důkazu pouhým rozsudkem Okresního soudu v Benešově, považoval tento důkaz za dostatečný a neprovedl důkaz celým spisem.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona, ke kterému došlo v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., čl. 14 odst. l Úmluvy v neprospěch obviněného, a podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Okresního soudu v Chomutově a všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, zejména usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 6 To 143/2009, jímž byla podle §149 odst. l písm. b) tr. ř. zamítnuta stížnost obviněného jako stížnost podaná osobou, která se jí výslovně vzdala. Protože ve věci není třeba činit nové rozhodnutí, nepostupoval Nejvyšší soud podle §270 odst. l tr. ř. ani podle §271 odst. l tr. ř.
Z výkonu zbytku trestu, o němž bylo rozhodnuto napadeným usnesením, byl obviněný propuštěn na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 7 Tz 79/2012, a nachází se ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec