ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.105.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 105/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2012 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 9 To 312/2011, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 144/2009, za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 9 To 312/2011, a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 4.2011, sp. zn. 3 T 144/2009, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Břeclavi přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 3 T 144/2009, bylo podle §223 odst. 1 tr. ř. za užití §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného M. Š. pro skutek spočívající v tom, že v přesně nezjištěné době do 29. 9. 2006 na základě předchozí dohody se samostatně odsouzeným J. H., kterému přislíbil zprostředkování úvěru, obstaral pro něj potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance firmy J. M., S., P., v němž bylo uvedeno, že průměrný čistý měsíční příjem samostatně odsouzeného J. H. za poslední tři měsíce činí 21.425,- Kč, ačkoliv věděl, že v této firmě J. H. nikdy nepracoval a uvedený příjem neměl, odsouzený J. H. následně dne 29. 9. 2006 v České spořitelně, a. s., Oblastní pobočka v B., při žádosti o poskytnutí hypotečního úvěru vědomě předložil předmětné nepravdivé potvrzení ohledně zaměstnavatele a výše mzdy, kdy stejné nepravdivé údaje uvedl i do žádosti o hypoteční úvěr a žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, které podepsal, přičemž na základě těchto údajů s ním byla uzavřena dne 19. 10. 2006 smlouva o úvěru na částku ve výši 1.970.000,- Kč, přičemž účelem úvěru dle smlouvy byla koupě nemovitosti na pozemku včetně tohoto pozemku v katastrálním území H. a rekonstrukce této budovy, aniž by však odsouzený J. H. ve skutečnosti chtěl tuto nemovitost zakoupit, neboť od počátku mu mělo být obviněným M. Š. přislíbeno zajištění půjčky jen ve výši cca 200.000,- Kč, dne 20. 10. 2006 odsouzený J. H. úvěr v celé výši čerpal bezhotovostním převodem v částce 1.600.000,- Kč na účet majitelky M. S. a v částce 370.000,- Kč na účet majitele obviněného M. Š., přičemž čerpané prostředky nebyly použity na zaplacení kupní ceny nemovitostí, následně samostatně odsouzený J. H. splátky řádně nehradil a poškozené České spořitelně, a. s., se sídlem O., P., tak způsobil škodu ve výši 1.970.000,- Kč, neboť v trestním stíhání nelze pokračovat, protože obviněný byl pro týž skutek pravomocně odsouzen rozhodnutím Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 6. 2009, č. j. 1 T 73/2009-252.
Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného okresní soud odůvodnil v podstatě tím, že po posouzení určité místní a časové souvislosti je možno hovořit i přes rozdílnou právní kvalifikaci o totožnosti a jednotě skutku, který byl předmětem obou trestních stíhání. Považoval za zjevné, že „jednání obviněného je možné posuzovat v rámci jednoty a totožnosti daného skutku v souvislosti s podvodným získáním úvěru od České spořitelny prostřednictvím osoby J. H.“ a za dané situace dospěl k závěru, že se jedná o další trestní stíhání obviněného v téže věci, a proto podle §223 odst. 1 tr. ř. s odkazem na §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. jeho trestní stíhání zastavil pro překážku věci rozsouzené.
Je třeba dodat, že Okresní soud v Břeclavi byl při svém rozhodování již vázán právním názorem vyjádřeným v předchozím usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 9 To 146/2010, který na základě námitky obviněného, spočívající v tom, že posuzovaný skutek je pouze dílčím útokem pokračujícího trestného činu podvodu a odsouzení v předchozích řízeních vytváří překážku věci rozsouzené, zrušil odsuzující rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 3 T 144/2009, jímž byl obviněný M. Š. uznán vinným pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., které se měl dopustit shodně popsaným skutkem, a věc vrátil soudu prvního stupně.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi napadl výše označené usnesení okresního soudu stížností. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 9 To 312/2011, byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost státního zástupce jako nedůvodná zamítnuta.
V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud odkázal na své předchozí rozhodnutí ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 9 To 146/2010, a na právní názor v něm uvedený. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že ve věci existuje překážka věci rozsouzené odůvodňující postup podle uvedených ustanovení trestního řádu, jelikož jednání obviněného projednávané v trestní věci Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 73/2009, za které byl pravomocně odsouzen, bezprostředně navazuje na jeho jednání v předmětné trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 144/2009, a to v konkrétních souvislostech, směřujících ke zjištěnému následku. Jednání obviněného lze v daném případě považovat za navazující pokračující jednání k dosažení konečného cíle, pro který k páchání trestné činnosti vůbec došlo.
Pro úplnost je vhodné uvést, že ze spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 1 T 73/2009 se podává, že pravomocným trestním příkazem ze dne 30. 6. 2009, č. j. 1 T 73/2009-252, byl obviněný M. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že společně s M. K. po vzájemné domluvě v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky od D. Ž. v blíže nezjištěném období od měsíce července do měsíce září roku 2006 v H., pod smyšlenou záminkou obstarání prodeje jejího rodinného domu na ulici S., od ní postupně vylákali na údajné výdaje spojené s prodejem tohoto domu finanční částky ve výši 58.000,- Kč, 20.000,- Kč, 10.000,- Kč, 15.000,- Kč, 10.000,- Kč a 6.500,- Kč, aniž by ve skutečnosti prodej domu jakkoliv zajišťovali, což od počátku neměli ani v úmyslu, neboť uvedený rodinný dům chtěli využít pouze jako zástavu za účelem zajištění úvěru ve výši 1.970.000,- Kč, poskytnutého na základě smlouvy o úvěru ze dne 19. 10. 2006 Českou spořitelnou, a. s., J. H., což také učinili, čímž poškozené D. Ž. způsobili škodu v celkové výši 119.500,- Kč.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 9 To 312/2011, který rozhodl ve druhém stupni, podal nejvyšší státní zástupce v zákonné lhůtě dovolání v neprospěch obviněného. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. f), g), l ) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravné prostředku proti usnesení uvedenému v ustanovení §265a odst. 1 písm. d) tr. ř., ač v řízení mu předcházejícím usnesením soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel zevrubně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a uvedl, že se se závěry soudů obou stupňů nelze zcela ztotožnit. Konkrétně uvedl, že stížnostní soud se v odůvodnění usnesení řádně nevypořádal s námitkami státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi a z větší části odkázal na své předchozí závěry a závěry soudu prvního stupně. Vytkl, že úvahy uváděné v odůvodnění usnesení obou soudů jsou z pohledu posouzení otázky jednoty skutku, které je v dané věci rozhodující, zcela irelevantní. Skutečnost, že případným hlavním cílem obviněného bylo podvodné vylákání úvěru, jej nemůže zbavit odpovědnosti za další trestnou činnost, které se v rámci realizace tohoto cíle dopustil. Pouhá skutečnost, že určité jednání na sebe navazuje a vede k jednomu hlavnímu cíli, neznamená, že toto jednání je z pohledu trestního práva jedním skutkem, pokud samotná podstata jednání a jeho následek jsou odlišné. Přesně o tuto situaci se v předmětné věci jedná.
Ze spisů Okresního soudu v Hodoníně i Okresního soudu v Břeclavi je sice skutečně patrné, že obviněný měl v úmyslu především získat podvodným způsobem bankovní úvěr, k čemuž byla třeba i zástava určité nemovitosti, avšak to, že od majitelky nemovitosti vylákal peněžní prostředky pod příslibem zprostředkování prodeje nemovitosti, není součástí skutku, spočívajícího v obstarání nepravdivého potvrzení o příjmu pro J. H. pro potřeby následné žádosti o úvěr. Na tom nic nemění ani skutečnost, že v rámci popisu skutku ve věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně je o úvěrové smlouvě zmínka, neboť podstata trestného činu zde s uzavřením úvěrové smlouvy nesouvisí. Podstata jednání obviněného M. Š. spočívá zejména v opatření nepravdivého potvrzení o výši pracovního příjmu pro spoluobviněného J. H. pro potřeby podání žádosti o úvěr. Ve věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pak podstata jednání obviněného spočívá ve vylákání peněžních částek od poškozené D. Ž. pod záminkou obstarání prodeje domu s tím, že prodej od počátku neměl v úmyslu obstarat. Následkem jednání obviněného je v prvním případě porušení zájmu na ochraně majetku v oblasti úvěrování a způsobení škody na majetku poškozené České spořitelny, a. s., odpovídající výši poskytnutého úvěru a v druhém případě porušení zájmu na ochraně majetku obecně a způsobení škody na majetku poškozené D. Ž. odpovídající částkám předaným poškozenou obviněnému M. Š. (či dalšímu odsouzenému M. K.). Jednání a jeho následek jsou tedy v obou trestních věcech zcela odlišné, a nemůže se tak jednat o totožný skutek. Žádné další skutečnosti (místní či časové souvislosti, skutečnost, že jednání obviněného na sebe navazovalo, cíl jednání apod.) nemají na posouzení otázky jednoty skutku vliv. Nejedná-li se v obou trestních věcech o stejný skutek, nebyl ani důvod k postupu podle §223 odst. 1 tr. ř. za užití §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a zastavení trestního stíhání v této věci, stejně jako zamítnutí stížnosti proti takovému usnesení, lze proto považovat za nesprávné.
Vzhledem k výše uvedenému nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 9 To 312/2011, usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 3 T 144/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. aby přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se prostřednictvím obhájce vyjádřil obviněný a uvedl, že podle tvrzení obsažených v dovolání podstata jeho jednání ve věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi spočívala zejména v opatření nepravdivého potvrzení o výši pracovního příjmu pro již odsouzeného J. H. Toto tvrzení je podle něj zcela zavádějící. Jak v obžalobě, tak i v usnesení o zastavení trestního stíhání je skutek, jehož se měl dopustit, popisován mnohem šíře, když součástí tohoto skutku mělo být i inkaso peněz z podvodně vylákaného úvěru od České spořitelny, a. s. Jestliže pak skutek ve věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně je popisován jako vylákání finančních prostředků od poškozené D. Ž., přičemž vše souvisí s připravovaným prodejem jejího domu, pak zcela jistě, jak v prvním případě, tak v druhém případě, se jednalo o totožné jednání, spočívající ve snaze podvodně vylákat od třetí osoby finanční prostředky. Obviněný pokládal za jasné, že je zachována totožnost skutku minimálně s ohledem na zachování totožnosti jednání. Měl ale za to, že je zachována také totožnost následku. Přestože jde v prvém případě o banku, tedy finanční instituci, a v druhém případě o fyzickou osobu, v obou případech je následkem jednání majetková škoda, protože vždy jsou vylákány peníze. Z toho vyvozoval, že je zde dána i totožnost následku, bez ohledu na to, které subjekty postihuje.
Obviněný zdůraznil, že v daném případě nehraje roli, že ve věci byla v jednom případě použita právní kvalifikace podle §250b tr. zák., tj. trestný čin úvěrového podvodu, a v druhém případě podle §250 tr. zák., tj. trestný čin podvodu. Obě skutkové podstaty poskytují ochranu proti trestnému jednání pachatelů v oblasti majetkové, tedy i finanční. V případě ustanovení §250 tr. zák. je ochrana před podvodným jednáním poskytována obecně všem poškozeným subjektům, bez ohledu na jejich charakter, a v případě §250b tr. zák. je ochrana poskytována zúženému okruhu subjektů, a to těch, kteří poskytují úvěry, subvence, dotace apod. Obě skutkové podstaty tedy chrání majetek poškozených, byť ve druhém případě jen v poměrně úzké skupině subjektů, přičemž už z uvedeného vyplývá, že je ustanovení §250b tr. zák. (obdobně i ustanovení §250a tr. zák.) v trestním zákonu zařazeno poněkud nadbytečně, „protože i jednání postihovaná podle §250b tr. zák. bylo zcela možné před přijetím novely – tohoto ustanovení posuzovat podle §250 tr. zák., byť možná některé pouze jako pokus či přípravu ve smyslu ustanovení §7 a §8 tr. zák., případně jako pomoc k trestnému činu dle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.“ Dodal, že vše spolu časově i věcně souviselo a probíhalo v zásadě souběžně, vše bylo podřízeno hlavnímu – konečnému cíli, tedy získání úvěru, jednotlivých kroků se v zásadě zúčastňovaly a tyto realizovaly stejné osoby, klíčovou přitom byla pro realizaci záměrů totožná nemovitost, a je tak zcela zjevné, že šlo o totožný skutek při zachování jak totožnosti jednání, tak totožnosti následku. Měl za to, že v předmětné věci Okresní soud v Břeclavi rozhodl správně, jestliže zastavil jeho trestní stíhání. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl podle §265j tr. ř. jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Stížnost státního zástupce proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi o zastavení trestního stíhání obviněného byla zamítnuta poté, co soud druhého stupně na jejím podkladě meritorně přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou nejvyšší státní zástupce odkázal na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání mimo jiné podat, bylo-li rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky obsažené v dovolání byly se zřetelem k uvedeným důvodům dovolání uplatněny relevantně.
Z hlediska napadeného usnesení soudu druhého stupně a obsahu dovolání byla významná otázka, zda soudy postupovaly správně, zastavily-li trestní stíhání obviněného pro výše popsaný skutek podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu jeho nepřípustnosti uvedeného v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., protože jeho dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu, resp. pro existenci překážky věci rozhodnuté.
Krajský soud zamítl stížnost státního zástupce proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi o zastavení trestního stíhání obviněného M. Š. proto, že se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně (který však již byl při rozhodování vázán právním názorem soudu druhého stupně), že v předchozí věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 73/2009 bylo o skutku, který byl předmětem trestního stíhání vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 144/2009, pravomocně rozhodnuto, takže novému trestnímu řízení brání překážka věci rozhodnuté (exceptio rei iudicatae).
Jádrem sporu v dané věci je otázka vztahu mezi skutkem popsaným ve skutkové větě pravomocného trestního příkazu vydaného Okresním soudem v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 73/2009, a skutkem, který byl předmětem trestního řízení u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 144/2009, tedy zda se jedná o totožný skutek, jak uvádějí soudy obou stupňů, či o dva různé skutky (a dva různé trestné činy), jak tvrdí dovolatel.
Skutek je pojmem trestního práva procesního i hmotného, ale zákon jej blíže nedefinuje. Při posuzování otázky, zda v konkrétním případě existuje překážka věci rozhodnuté podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., se prolíná hmotně právní i procesně právní problematika skutku. Z hlediska trestního práva hmotného jde o to, zda popis skutkových okolností, jak je obsažen v příslušných rozhodnutích v dřívější pravomocně skončené věci a ve věci nyní posuzované, zakládá ve svém souhrnu jeden skutek nebo dva samostatné skutky a dva trestné činy (event. i více) spáchané ve vícečinném souběhu. Z hlediska trestního práva procesního má vyřešení uvedené hmotně právní otázky ten význam, že v případě, že by šlo o jeden skutek, vznikla by po pravomocném skončení první trestní věci překážka věci rozhodnuté v druhé trestní věci. O „týž“ skutek ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. může jít jen tam, kde i přes částečně rozdílný popis skutku v obou v úvahu přicházejících rozhodnutích je zřejmé, že jednání uvedené ve výroku jednoho z rozhodnutí bylo alespoň částečně nezbytné (kauzální) ke způsobení trestněprávně významného následku obsaženého v druhém rozhodnutí. Není-li tomu tak, nelze dovodit vznik překážky věci rozhodnuté, třebaže popis obou skutků vykazuje určité společné rysy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 494/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, č. 2, r. 2003, pod č. T 497., přiměřeně č. 10/2001 Sb. rozh. tr.).
Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného (viz přiměřeně rozhodnutí č. 64/1973 Sb. rozh. tr.). Jednání je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání nebo v opomenutí či nekonání. Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákonem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.) a jako znak některého jednotlivého, individuálního trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (viz rozhodnutí č. 8/1985 a č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Skutek je tvořen souhrnem určitých popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právním posouzením (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl., 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, s. 1682, 1686 a 1687).
Teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi v konkurujících si rozhodnutích, neboť postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku bude tedy zachována i v případech, kdy je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo úplná shoda v následku při rozdílném jednání, anebo za situace, kdy jednání nebo následek, popř. obojí, jsou alespoň částečně shodné za předpokladu, že jsou shodné v podstatných okolnostech, jimiž se rozumějí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska formálních znaků skutkových podstat trestných činů (k tomu č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.).
Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se při posuzování totožnosti skutku porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. O totožnosti skutku mohou rozhodnout jen okolnosti a závěry skutkové, které jsou právně relevantní. Nemohou však o ní rozhodovat samotné závěry právní ani případný popis skutku uvedený pouze v odůvodnění rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že předpisy trestního práva nedefinují, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, jak už bylo uvedeno, je nutné zkoumat tyto otázky vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci.
Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 144/2009 a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 1 T 73/2009 zjistil, že skutky popsané ve výrokových částech rozhodnutí obou soudů totožné zjevně nejsou.
Tvrzení o totožnosti skutků, obsažené v rozhodnutích soudů obou stupňů, má určitou oporu v realitě pouze v tom, že obě jednání probíhala přibližně ve stejném časovém období roku 2006 a že hlavním cílem jednání obviněného bylo podvodné vylákání bankovního úvěru, k čemuž byla třeba i zástava určité nemovitosti, přičemž právě nemovitost poškozené D. Ž. měla být využita jako zástava za účelem zajištění úvěru J. H. u České spořitelny, a. s. Toto zjištění ale samo o sobě ještě neznamená, že dopustil-li se obviněný při sledování primárního záměru, jímž bylo podvodné vylákání úvěru, resp. pomoc k takovému jednání, další trestné činnosti, že se jedná o trestný čin či trestné činy spáchané jedním a týmž skutkem. Významné je, jak zdůraznil i dovolatel, zda samotná podstata takto posuzovaného jednání a jeho následek jsou totožné či naopak odlišné. V posuzovaném případě o totožnosti jednání a následku, byť dílčí, nelze hovořit.
Podstata jednání obviněného popsaného ve věci Okresního soudu v Břeclavi vedené pod sp. zn. 3 T 144/2009 spočívala v obstarání falešného potvrzení o výši zaměstnaneckého příjmu pro odsouzeného J. H., který je použil k podvodnému uzavření úvěrové smlouvy s Českou spořitelnou, a. s., a vylákání úvěru ve výši téměř dva miliony korun.
Naopak ve věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 73/2009 byl pravomocně odsouzen za jednání, jehož podstata byla založena na tom, že spolu s M. K. po vzájemné domluvě v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky od D. Ž. pod smyšlenou záminkou obstarání prodeje jejího rodinného domu od ní postupně vylákali na údajné výdaje spojené s tímto prodejem částku v celkové výši 119.500,- Kč.
Skutečnost, že obviněný vylákal od majitelky nemovitosti peněžní prostředky pod příslibem zprostředkování prodeje předmětné nemovitosti, však není jednáním, jež by bylo kauzálně nezbytné z hlediska toho jednání, které bylo relevantní pro obstarání nepravdivého potvrzení o příjmu pro spoluobviněného J. H. a vylákání bankovního úvěru coby od počátku sledovaného cíle. Nic na tom nemůže změnit ani zmínka o bankovním úvěru ve skutkové větě rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně; toto zjištění mělo v daných souvislostech toliko doložit podvodný úmysl obviněného ve vztahu ke slibovanému obstarání prodeje nemovitosti poškozené D. Ž. (tedy že již od počátku neměl v úmyslu tento prodej realizovat).
Z výše uvedeného zřetelně vyplývá, že trestněprávně významná podstata jednání obviněného v označených věcech není ani zčásti totožná a už vůbec nelze hovořit o totožném následku, když v prvním případě je škoda 1.970.000,- Kč způsobena České spořitelně, a. s., kdežto v druhém případě byla způsobena škoda 119.500,- Kč na majetku poškozené D. Ž. Že se nejedná ani zčásti o totožný následek, je zřejmé, neboť podle ustálené judikatury i trestněprávní teorie se následkem rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku, tj. majetková škoda, jak se mylně domnívá obviněný.
Protože nejde o totožný skutek, nemůže se jednat ani o překážku věci rozhodnuté podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a dlužno dodat, že překážka věci rozhodnuté, respektive zásada ne bis in idem by nemohla svědčit obviněnému, ani kdyby posuzované skutky byly dílčími útoky pokračujícího trestného činu, jak bylo naznačováno obhajobou v průběhu trestního řízení, neboť podle §12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak, a je možné o něm vést samostatné řízení. Nicméně možnost uvažovat o obou zde posuzovaných skutcích jako o dvou dílčích útocích pokračujícího trestného činu je za daných okolností vyloučena již tím, že se jedná o dvě různé formy participace obviněného na trestném činu, totiž (spolu)pachatelství v prvním případě a pomoc (účastenství) ve druhém, což takové právní posouzení zcela vylučuje, poněvadž účastník naplňuje jinou skutkovou postatu trestného činu než pachatel (srov. č. 22/1990 Sb. rozh. tr., též Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6 vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 652).
Nejvyšší soud tak dospěl ve shodě s dovolatelem k závěru, že soudy chybně posoudily otázku totožnosti předmětných skutků a že zastavení trestního stíhání obviněného podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. není správné, v důsledku čehož napadené usnesení soudu druhého stupně, jakož i jemu předcházející usnesení nalézacího soudu nemohou obstát.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 9 To 312/2011, i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Břeclavi, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 3 T 144/2009, zrušil. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Na soudu prvního stupně bude také, aby aktuálně – s ohledem na datum svého rozhodnutí ve vztahu k datu zahlazení předchozích odsouzení obviněného – posoudil i možnost uložení souhrnného trestu za předchozí v úvahu přicházející sbíhající se trestné činy.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková