ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1060.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1060/2012-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2012 o dovolání obviněného S. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 8 To 106/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 232/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. K. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 17 T 232/2009, uznal obviněného S. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným jednáním (blíže rozvedeným v citovaném rozsudku), které právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin a za sbíhající se přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 3. 2011, č. j. 17 T 184/2009-228, mu uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce předsedy představenstva, člena představenstva akciové společnosti, dále statutárního orgánu nebo jeho člena u jiných obchodních společností a družstev na dobu pěti roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z výše citovaného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit v rozsudku vyjmenovaným poškozeným způsobenou škodu, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. některé vyjmenované poškozené odkázal s jejich nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 8 To 106/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a za sbíhající se přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 3. 2011, č. j. 17 T 184/2009-228, podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků, a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce předsedy představenstva, člena představenstva akciové společnosti, dále statutárního orgánu nebo jeho člena u jiných obchodních společností a družstev na dobu pěti roků. Současně zrušil výrok o trestu ze shora citovaného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně vyslovil, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněný ani s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Staňka podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v něm tvrdil, že rozhodnutí o jeho vině bylo vybudováno na podkladě nesprávného zhodnocení skutkového děje, když oba obecné soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou, skutková zjištění zůstala neúplná a nebyly hodnoceny důkazy směřující v jeho prospěch (odkázal přitom na nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 802/02, III. ÚS 51/96, ÚS 669/05 a I. ÚS 55/04). Uvedenou judikaturou chtěl také podpořit závěr o tom, že Nejvyššímu soudu sice nenáleží právo přehodnocovat skutková zjištění, ale toto neplatí bezvýjimečně. Výjimka platí pro případ, kdy je hodnocení důkazů v rozporu s obsahem provedených důkazů nebo s principem formální logiky. K uvedeným pochybením prý došlo i v jeho případě, v důsledku čehož jsou vadné právní závěry o subjektivní stránce trestného činu.
Obviněný v další části podání zopakoval svoji obhajobu z předchozích stadií trestního řízení a tvrdil, že soudy vůbec nezohlednily jeho přesvědčení, že se společnosti podaří opatřit dostatek finančních prostředků. V rozhodné době již zahájil jednání s konkrétním subjektem – společností MINIMAX – přičemž očekával, že tato jednání povedou k uzavření smlouvy, jež by zajistila jeho společnosti dostatek finančních prostředků. Soudy ani nepřihlédly k tomu, jakým způsobem se snažil situaci řešit, že si počínal aktivně, investoval své vlastní peníze i peníze, které si vypůjčil od rodinných příslušníků, a to vše s cílem svou společnost zachránit. Za této situace nemohl být srozuměn s tím, že své závazky neuhradí.
Dovolatel dále uvedl, že podvodný úmysl pachatele musí být jednoznačně dán již v době, kdy dochází k obchodní transakci, kterou má být způsobena škoda. Z důkazů však jasně vyplývá, že se všemi silami snažil vyvést svou společnost z krizové situace, kterou nezapříčinil on, nýbrž problémy v dodavatelsko-odběratelských vztazích. Prostě zbankrotoval a přišel o všechno, ale není podvodník, nepořídil si z prostředků firmy ani nemovitosti, ani drahá auta, nejezdil na luxusní dovolené, peníze, které přicházely do firmy, si vzal stát na daních.
Popisu skutku pak obviněný vytkl, že neobsahuje údaj o tom, kdy konkrétně měl jednotlivé poškozené uvést v omyl. Většina závazků nebyla splatná okamžitě a ke splnění byl vázán lhůtami obchodního, příp. občanského práva. Podle soudů měl podvodný úmysl plynout z toho, že svým obchodním partnerům neuváděl pravdivý důvod, proč nebyly jejich pohledávky hrazeny včas. Obviněný se však domníval, že podvodný úmysl musí existovat již v době uzavírání kontraktu a ne až v době jednání o úhradě dluhu. Při sjednávání zakázek byl přesvědčen, že ještě bude schopen hospodářský stav společnosti zlepšit, že poté, co se mu podaří rozjet výrobu, bude schopen dostát svých závazků. Vidina toho, že se mu podaří vyvést společnost z krize, mu připadala schůdnější, než na společnost prohlásit konkurs.
S ohledem na uvedené dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů a dále postupoval podle §265 l tr. ř.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který poté, co zrekapituloval teoretické teze o tom, za jakých podmínek se lze v rámci zvoleného dovolacího důvodu domáhat zásahu do skutkových zjištění, konstatoval, že taková situace ve věci nenastala.
Dokazování podle jeho názoru bylo soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v §2 odst. 5 tr. ř. a důkazy byly hodnoceny tak, jak stanoví §2 odst. 6 tr. ř., a to v souladu se zásadami formální logiky. Závěry ohledně skutkových zjištění tak plně korespondují s provedeným dokazováním.
Státní zástupce považoval právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. za správnou. Jestliže tento trestný čin spočívá v tom, že pachatel ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu, pak obviněný svým jednáním naplnil jak subjektivní tak objektivní stránku předmětného trestného činu. V tomto ohledu nepřisvědčil tvrzení obviněného, že by tomu tak nebylo.
Státní zástupce dále vyjádřil názor, že o tvrzený extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy se nejednalo. Nepřisvědčil ani námitce o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, již obviněný vznesl již v průběhu řízení před soudy nižších stupňů, které se s ní více než dostatečně vypořádaly. Soudy dospěly k závěru, že podvodný úmysl (ve formě úmyslu nepřímého), byl bez důvodných pochybností u obviněného dán již od počátku. To platí především pro soud nalézací, který se této námitce věnoval velmi podrobně na str. 16 až 19 odůvodnění svého rozsudku, a na jehož rozhodnutí v tomto ohledu plně odkázal.
Pokud jde o námitku obviněného, že popis skutku neobsahuje údaj o tom, kdy konkrétně měl jednotlivé poškozené uvést v omyl, označil ji státní zástupce za bezpředmětnou. Není totiž nezbytné v popisu skutku výslovně uvádět, kdy přesně byli jednotliví poškození v omyl uvedeni. Tuto skutečnost lze nicméně dovodit z údaje o době spáchání předmětné trestné činnosti, který je v dotčeném rozsudku obsažen.
Státní zástupce dále odmítl námitku obviněného, že nedošlo k jeho obohacení. Došlo totiž k obohacení společnosti obviněného EMKO MOTOR, spol. s r.o., a to na úkor jednotlivých poškozených, kteří poskytovali společnosti zboží a služby, k jejichž úhradě nedošlo. Konečně pokud jde o argumentaci obviněného, že nebylo prokázáno, že by měl podvodný úmysl již v době, kdy předmětné závazky sjednával, nelze ji pod tvrzený dovolací důvod zahrnout (soudy se s ní nicméně dostatečně vypořádaly v předchozím řízení dostatečně).
S ohledem na uvedené považoval státní zástupce námitky obviněného za neopodstatněné. Přesto poukázal na drobný nedostatek, jímž trpí rozsudek soudu prvního stupně a který soud druhého stupně patrně přehlédl. V tzv. právní větě rozsudku soudu prvního stupně se sice konstatuje, že obviněný obohatil sebe tím, že uvedl někoho v omyl, avšak spíše než sebe, obohatil „svou“ společnost EMKO MOTOR, spol. s r.o. (jak ostatně sám soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl).
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a souhlasil s tím, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Část námitek obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Šlo především o ty výhrady, jimiž napadal rozsah provedeného dokazování před soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel ve svém podání napadal správnost učiněných skutkových zjištění (konkrétně namítal, že rozhodnutí o jeho vině „bylo vybudováno na podkladě nesprávného zhodnocení skutkového děje“, když soudy vůbec nezohlednily jeho přesvědčení, že se společnosti podaří opatřit dostatek finančních prostředků, neboť v rozhodné době již zahájil jednání s konkrétním subjektem – společností MINIMAX – a očekával, že tato jednání povedou k uzavření smlouvy, jež by zajistila jeho společnosti dostatek finančních prostředků). Takovou argumentaci ovšem pod zvolený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze, neboť jejím uplatněním obviněný v podstatě soudům vytknul, že všechna jeho tvrzení řádně nezvážily při úvahách o právní kvalifikaci.
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Nejvyšší soud však v dané věci nesoulad mezi provedeným dokazování a skutkovými závěry z něj vyvozenými neshledal.
Pokud by obviněný uplatnil pouze dosud zmíněné výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však ve svém podání uplatnil také námitku relevantní, zejména pokud tvrdil, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu, neboť podvodný úmysl by u něho musel existovat již při sjednávání smluv a ne až při neplacení závazků z nich vyplývajících. Nejvyšší soud však shledal, že jde o výhradu zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu značnou nebo jiný zvlášť závažný následek .
Značnou škodou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Po subjektivní stránce se u pachatele vyžaduje úmysl ve smyslu §4 tr. zák. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním v konkrétním případě naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jenž je mu kladen za vinu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nemenší význam ovšem má i navazující tzv. právní věta výroku o vině v rozsudku tohoto soudu, z níž se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spočívající v tom, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem na cizím majetku značnou škodu.
Podle závěru soudu prvního stupně „… obviněný v době, kdy uzavíral jednotlivé obchodní případy, resp. bylo poptáváno a objednáváno zboží a služby od dodavatelů, věděl o skutečnosti, že nebude moci dostát plnění závazků. Z provedeného dokazování, zejména ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že jednání o spolupráci proběhla úspěšně, obviněný většinou první zakázku zaplatil nebo zaplatil se zpožděním, následně však již neplatil. Při sjednávání kontraktů se žádnému, ze svých obchodních partnerů nesvěřil s tím, že by jeho společnost byla v nedobré ekonomické situaci, nebo že by je varoval před tím, že existuje reálná možnost, že své závazky nebude moci uhradit. Obviněný následně nehradil došlé faktury, ani nežádal o prodloužení lhůt splatnosti, poté však závazek uznal a přislíbil následnou úhradu. V dalším období se však množily exekuce a žaloby na zaplacení …“ (srov. stranu 19 odůvodnění jeho rozsudku). Za podstatné tento soud rovněž považoval vyjádření znalců Milana Fleka a znaleckého ústavu Ecojur spol. s r.o. prezentované Ing. J. B. Podle něho obviněnému muselo být nejpozději 31. 3. 2006, resp. nejpozději v průběhu roku 2006 jednoznačně známo, že jsou dány znaky úpadku, kdy firma byla předlužena. Navíc podle listinných materiálů společnost obviněného měla problémy s placením svých závazků již od roku 2002, kdy se začaly objevovat exekuce. K tomu se připojila objektivní špatná situace, kterou způsobil kurz koruny, hodnoty surovin a tím i obtížná prodejnost surovin. V letech 2005 a 2006 měla firma intenzivně hledat odběratele a měnila sortiment výroby, splácení závazků však bylo stále obtížnější, nedařilo se hradit závazky ani po lhůtě splatnosti a jejich objem postupně narůstal. Samotná realizace dalších projektů (také se společností MINIMAX) již v roce 2007 by sama o sobě nepostačovala ke zlepšení ekonomické situace, neboť by musely přistoupit také další ekonomické aktivity a podnikatelské záměry (podrobněji viz strany 15 až 18 odůvodnění rozsudku).
K těmto skutkovým zjištěním soudu prvého stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, Nejvyšší soud dodává, že jakkoliv do jisté míry lze chápat snahu obviněného za každou cenu zachovat výrobu či zaměstnanost a udržet svou společnost v chodu sjednáváním nových kontraktů, přece jen jeho podnikatelské aktivity měly své limity spočívající v odpovědnosti za dodržování uzavřených závazků. Podnikatelům plyne celá řada povinností nejen z pravidel obchodního styku, ale zejména povinností zákonných. Pokud podle stavu hospodaření své společnosti obviněný zjistil, že její závazky převyšují její aktiva, že společnost je předlužená, pak bylo jeho povinností řešit vzniklou situaci buď ukončením podnikatelských aktivit nebo podáním návrhu na prohlášení konkursu. Obviněný tak ovšem nejen neučinil, ale naopak shora popsaným jednáním v době, kdy byl již seznámen se stavem hospodaření své společnosti, poškozoval zájmy jiných podnikatelů, protože byl obeznámen s tím, že svým závazkům nemůže dostát. Takovým jednáním pak v roce 2006 a 2007 poškodil velké množství dalších podnikatelských subjektů (celkem 37 poškozených), které v tomto období v podstatě sponzorovaly jeho podnikatelskou činnost a na jejichž úkor se obohacoval.
Pokud tedy soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněný ačkoliv byl obeznámen s nedobrým hospodařením své společnosti, dále sjednával kontrakty s jinými subjekty a přitom je uváděl v omyl tím, že v nich vyvolával dojem, že vzájemná spolupráce bude probíhat bez problémů a závazky budou z jeho strany řádně placeny, jednal bezesporu úmyslně, a to přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Obviněný měl představu o pohledávkách, závazcích a směřování své společnosti, věděl, že svým jednáním může ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn.
Lze tak uzavřít, že skutkovým zjištěním, která soudy obou instancí učinily, odpovídá právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Pokud obviněný ve svém podání poukazoval na to, že skutková věta neobsahuje údaje o tom, kdy konkrétně měl jednotlivé poškozené uvádět v omyl, pak je nutné konstatovat, že skutkové větě v tomto ohledu nelze nic zásadního vytknout. Z jejího návětí totiž jednoznačně vyplývá časový údaj o tom, kdy se obviněný musel prokazatelně dovědět o stavu svého hospodaření a musel pojmout rozhodnutí, jakým způsobem bude svou ekonomickou situaci řešit. Přesto se rozhodl nadále odebírat u shora vyjmenovaných společností zboží a služby. Na návětí skutkové věty pak navazuje specifikace jednotlivých kontraktů, a to doba uzavření dohody, období vystavení faktur k úhradě a následné neuhrazení závazku a způsobení škody.
Za závažnější pochybení, na které by měl Nejvyšší soud reagovat rozhodnutím podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. (jak navrhoval státní zástupce), nelze považovat drobnou nepřesnost spočívající v tom, že v tzv. právní větě rozsudku soudu prvního stupně se sice konstatuje, že obviněný obohatil sebe tím, že uvedl někoho v omyl, avšak spíše než sebe, obohatil „svou“ společnost EMKO MOTOR, spol. s r. o. (tedy jiného , jak ostatně sám soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a