ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.110.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 110/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2012 o dovolání obviněného D. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 3 To 322/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 115/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 74 T 115/2010, byl obviněný D. H. uznán vinným jednak zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 26. 12. 2009 v době mezi 00.05 a 00.10 hodin v O. v prostorách železniční stanice O., na schodech vedoucích ke druhému nástupišti, spolu s dalším mladistvým spolupachatelem, jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, a dalším blíže neustanoveným spolupachatelem, po předchozí domluvě a vzájemné součinnosti v zištném úmyslu nejprve přistoupil k poškozenému P. Š., pohybujícímu se za pomoci francouzské hole, kterého opakovaně udeřil do hlavy rukou, ve které držel zavřený kapesní nůž, přičemž P. Š. upadl na zábradlí, kterého se zachytil, následně bil jmenovaného pěstmi do obličeje, a když poškozený upadl na zem, tak mu ze zadní kapsy kalhot odcizil peněženku s finanční hotovostí 5.500,- Kč, platební kartu Komerční banky, osobní doklady a francouzskou hůl, čímž způsobil jmenovanému drobná poranění v obličeji bez nutnosti lékařského ošetření a odcizením věcí škodu ve výši 5.870,- Kč.
Za tyto trestné činy a za sbíhající se pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 2010, sp. zn. 1 T 280/2009, jenž nabyl právní moci dne 7. 5. 2010, byl obviněnému uložen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 2010, sp. zn. 1 T 280/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rovněž rozhodnuto o náhradě škody.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě v neprospěch obviněného a obviněný odvoláními, o nichž Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 3 To 322/2011, rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině obviněného nově odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 2010, sp. zn. 1 T 280/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změny. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Mlčocha s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť nesouhlasil s tím, jak odvolací soud posoudil rozsah provedeného dokazování. Především vytkl způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho námitkami uvedenými v odvolání, resp. když nepřisvědčil jeho obhajobě, že se útoku vůči poškozenému nedopustil s cílem mu cokoliv odcizit, ale že měl s nějakým mužem konflikt, který se týkal chování poškozeného vůči jeho příbuznému. Obviněný rovněž poukázal na rozpory ve výpovědích svědků M. H. a J. H., a na to, že přestože navrhoval doplnění dokazování o výslech svědka M. G., který se měl aktivně podílet na předmětné loupeži a mohl tak nejlépe objasnit skutečný průběh celé události, soud tohoto muže nevyslechl. Obviněný považoval za nesprávné, že se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a na základě provedeného dokazování měl bez pochybností za to, že se obviněný přímo účastnil oloupení poškozeného. Obviněný považoval závěry o vině za vadné i přesto, že oba výše jmenovaní svědci shodně uvedli, že viděli obviněného, jak spolu s dalšími třemi osobami napadl poškozeného, bil jej a odcizil mu peněženku, protože podle dovolatele jsou v usvědčujících výpovědích, jež považoval za bizardní, rozpory. Obviněný poukázal na to, že všichni aktéři byli R., kteří se navzájem znali, ale jen určitá část osob byla nezúčastněnými pozorovateli protiprávního jednání druhé skupiny osob. Jedni byli obviněni a druzí se stali následně svědky uvedené události. Obviněný vyhodnotil výpovědi těchto svědků jako nepřesvědčivé s tím, že na jejich základě nelze učinit spolehlivý závěr o skutečném průběhu napadení poškozeného.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud oba napadené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 19. 9. 2011, zaslalo prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělení, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovilo souhlas s jeho projednáním v neveřejném zasedání, a to i pro případ rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a dále zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, jelikož dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když teprve na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, jak to činí obviněný v podaném dovolání.
Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů však nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Se zřetelem na shora rozvedená kritéria je nutné posuzovat i obsah podaného dovolání, v němž obviněný vytýkal jednak neúplnost provedeného dokazování a jednak to, že se osobně sám nepodílel na loupežném přepadení poškozeného. Obviněný tudíž brojil proti tomu, že by spáchal čin tak, jak je ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku popsán, čímž vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními. Namítl taktéž nesprávnost postupu při hodnocení provedených důkazů, přičemž se neztotožnil ani se závěry soudů o věrohodnosti výpovědí svědků M. H. a J. H. Obviněný se proto domáhal, aby soudy uvěřily jeho verzi obhajoby (uplatňované již dříve v řízení před soudy nižších stupňů), ze které mělo vyplývat, že ačkoli se na místě činu či v jeho blízkosti nacházel, jednání kladeného mu za vinu se nedopustil. Takto formulované výhrady však nejsou právními námitkami a pod označený dovolací důvod je nelze podřadit.
I přes tento závěr, v důsledku něhož není Nejvyšší soud povinen přezkoumávat napadená rozhodnutí, je vhodné jen ve stručnosti zmínit, že vady, jež obviněný namítal, se v projednávané věci nevyskytly. Dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a důkazy byly řádně zhodnoceny v souladu se zákonem tak, jak je požadováno v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Proto ani na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, na podkladě kterých důkazů zjistil průběh incidentu (str. 4 až 5). Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i správnost aplikovaných procesních postupů a použité právní kvalifikace následně potvrdil také odvolací soud, jenž své úvahy v tomto směru v odůvodnění rozvedl (viz str. 3 a 4 rozsudku). Způsob, jakým soudy nižšího stupně zhodnotily provedené důkazy a na jejich podkladě vyslovily své skutkové a potažmo i právní závěry, nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud vyloučil, že by v projednávané věci šlo o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), což se v napadených rozhodnutích nenastalo.
Za situace, kdy nebyla naplněna obecná kritéria vymezující dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba konstatovat, že obviněný v dovolání uplatnil výhrady, které nejen na označený, ale ani na žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. nedopadají.
Nejvyšší soud na základě shora rozvedených skutečností shledal, že dovolání bylo podáno z jiného než zákonem uvedeného dovolacího důvodu, a proto dovolání obviněného D. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová