ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1189.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1189/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2012 o dovolání obviněného L. P. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 12 To 7/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 66/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. P. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 2 T 66/2010, uznal obviněného L. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
„počátkem měsíce ledna 2008 v Č. K., okres N. uzavřel s poškozeným M. M., ústní dohodu, podle níž měl obžalovaný z částky ve výši 1.222.949,-- Kč, kterou poškozený M. M. získal prodejem nemovitosti v ulici D. v Č. K. a která byla s vědomím poškozeného uložena na účet tehdejší družky obžalovaného M. O. vedený u České spořitelny a. s., pobočka Č. K., uhradit následující závazky poškozeného M.M.: Finančnímu úřadu v N. daň z prodeje této nemovitosti, společnosti ČEZ, Zákaznické služby, s. r. o., P., finanční částku ve výši 277.051,-- Kč, M.O. dlužné platby za konzumaci nápojů a ubytování, dále měl pro poškozeného zakoupit nemovitosti a zaplatit daň a za tyto služby si měl obžalovaný ponechat odměnu ve výši 20.000,-- Kč, na základě této ústní dohody obžalovaný L. P. sice v době od 6. 2. 2008 do 10.4. 2008 prostřednictvím M.O. z jejího účtu postupně vybral finanční hotovost ve výši nejméně 1.212.900,-- Kč, kterou poškozenému M. M. nepředal a bez jeho vědomí a souhlasu výlučně pro sebe zakoupil dne 21. 3. 2008 za částku 450.000,-- Kč rekreační chatu evid. v obci V. S., celkovou částku 250.000,-- Kč předala dle pokynu obžalovaného M. O. R. V., částku 26.400,-- Kč obžalovaný s M. O. použil na zaplacení kauce za byt, který užívali společně, částku 411.500,-- Kč použil na úhradu svých osobních potřeb a společně s M. O. z této částky v průběhu roku 2008 platili náklady své domácnosti a náklady podnikatelské činnosti M. O., kterou společně provozovali, proto tímto jednáním způsobil poškozenému M. M. škodu ve výši 1.137.900,-- Kč, když ve prospěch poškozeného a s jeho vědomím obžalovaný použil pouze částku ve výši 75.000,- Kč (a to na úhradu konzumace a ubytování poškozeného, výletu do P., úhradu projektoru, na úhradu odměny obžalovaného a částka 15.000,-- Kč byla vyplacena poškozenému)“ .
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a podle §248 odst. 3 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozenému M. M. na náhradě škody částku 925.898,-- Kč, když se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 12 To 7/2012, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Evžena Suchánka podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení skutku obviněný spatřoval v tom, že podle zjištění nalézacího soudu se měl trestného činu zpronevěry dopustit „prostřednictvím“ M.O. tak, že z jejího účtu postupně vybral peníze, které tam složil poškozený M. M. coby kupní cenu získanou za prodej nemovitosti P. K. podle kupní smlouvy ze dne 1. 2. 2008 a jejího dodatku ze dne 6. 2. 2008. Přitom bylo zároveň prokázáno, že jediným vlastníkem i disponentem účtu byla M. O. Pak by to ovšem měla být právě ona, která zpronevěřila peníze poškozeného, neboť s nimi nakládala podle vlastního uvážení a podle pokynů obviněného, tedy bez vědomí, souhlasu a příkazů svěřitele M. M. Jedině podle jejích příkazů banka pouze jí peníze z jejího účtu vyplácela nebo prováděla bezhotovostní platby.
Dovolatel označil za nesprávný závěr odvolacího soudu o beztrestnosti M. O., protože takový závěr zcela pomíjí druhou polovinu skutkového děje vyjádřeného ve skutkové větě výroku o vině, že „částku 26.400,-- Kč obžalovaný s M. O. použil na zaplacení kauce za byt, který užívali společně, částku 411.500,-- Kč použil na úhradu svých osobních potřeb a společně s M. O. z této částky v průběhu roku 2008 platili náklady své domácnosti a náklady podnikatelské činnosti M. O., kterou společně provozovali“. Nesouhlasil ani s tím, že by on sám měl být hlavním a jediným, ale nepřímým pachatelem zpronevěry peněz M. M., protože užil ke spáchání zpronevěry úmyslně jiné osoby, která byla v jeho rukou živým nástrojem. Je rovněž přesvědčen, že nemůže být ani spolupachatelem ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., nicméně připustil, že by u něho mohlo jít o některou z forem účastenství podle §10 tr. zák., neboť skutečnosti a okolnosti zjištěné dokazováním nasvědčují tomu, že to byl právě on, kdo celou záležitost organizoval. V návaznosti na to však upozornil, že shledat pachatele vinným účastenstvím ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. je s ohledem na zásadu akcesority účastenství možné jedině tehdy, bylo-li prokázáno, že byl spáchán trestný čin jiným hlavním pachatelem, nebo se jiný pachatel o jeho spáchání alespoň pokusil.
Obviněný dále nesouhlasil s tím, že za trestné bylo označeno jeho jednání spočívající v tom, že údajně bez vědomí a souhlasu poškozeného M. M. zakoupil pro sebe rekreační chatu ve V. S. K této koupi došlo v souladu s vůlí poškozeného, přičemž v souladu s touto jeho vůlí byla i skutečnost, že jako vlastník nemovitosti nebyl označen sám poškozený, ale on (obviněný). Poškozeného k tomu vedla skutečnost, že na něho bylo nařízeno několik exekucí, takže chtěl uvedeným postupem zabránit exekuci svého majetku. Obviněný zdůraznil, že se nikdy za vlastníka nemovitosti nepovažoval a nikdy vlastnická práva k takové nemovitosti nevykonával. Souhlasil pouze s tím, aby poškozený M. M. byl v předmětné chatě hlášen k trvalému pobytu. Z tohoto důvodu také poškozený jako domnělý vlastník uzavřel smlouvu o dodávce elektrické energie a podílí se na úhradách za odebranou vodu.
Skutkové závěry soudů nižších stupňů považoval dovolatel za příliš formální a neodpovídající provedenému dokazování. Tvrdil, že nebyla prokázána subjektivní stránka této dílčí zpronevěry, důkazy prý naopak potvrzují jeho nevinu.
Vzhledem k uvedenému obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která považovala za relevantní jen ty námitky obviněného, v nichž zpochybnil míru své účasti na spáchaném skutku s tím, že neměl být označen jako hlavní pachatel trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ale jako účastník podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. (tedy jako organizátor trestného činu, neboť jeho pachatelem nemohl být proto, že mu poškozený finanční prostředky nesvěřil).
Státní zástupkyně následně citovala ustanovení §9 odst. 1, 2 a §10 odst. 1 písm. a) až c) tr. zák. a podrobně se věnovala teoretickému rozboru institutu účastenství. Zdůraznila zejména zásadu akcesority účastenství, tedy závislost akcesorního jevu na jiném jevu (závislost některé z forem účastenství na trestném činu přímého pachatele). Současně však uvedla, že v obecné rovině je třeba připustit z této zásady výjimku, neboť mohou nastat případy, kdy účastenství je za určitých konkrétních situací pro společnost buď stejně nebezpečné jako pachatelství anebo i nebezpečnější (zejména u organizátorství, u něhož se ze všech tří forem účastenství předpokládá nejužší spojení s vlastním provedením činu hlavního pachatele). Organizátor se totiž ve svém jednání neomezuje na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin, ale vyvíjí širší a intenzivnější činnost ve formě zosnování nebo řízení trestného činu (poukázala přitom na rozhodnutí č. 67/1971 – I. Sb. rozh. trest.).
Poté státní zástupkyně zmínila, že tomu, aby jednání obviněného v dané věci bylo posouzeno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., bránila skutečnost, že mu finanční prostředky z prodeje nemovitosti poškozeného M. M. nebyly fakticky svěřeny (finanční prostředky byly svěřeny zcela zřetelně M. O., neboť ze skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že přímo sami kupující měli finanční prostředky, za které koupili nemovitost poškozeného, složit na peněžní účet M. O.). Pokud jmenovaná byla osobou, která měla výlučný přístup k těmto finančním prostředkům, a obviněný neměl žádné dispoziční oprávnění k tomuto účtu, pak nemohl s těmito penězi sám jakkoliv, byť v souladu s vůlí poškozeného, nakládat. Jestliže poškozený M. M. byl srozuměn s tím, že finanční prostředky budou složeny na účet M. O., pak právě ona byla osobou, jíž byly svěřeny, s tím, že je bude vybírat z účtu v mezích dispozic vůle poškozeného M. M. sdělované obviněným, který měl být vykonavatelem jeho pokynů.
Státní zástupkyně dále uvedla, že u trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. je okruh pachatelů omezen pouze na osoby, kterým byla věc svěřena. Proto jednání jiné osoby, která v době před zpronevěřením věci ze strany pachatele se s ním dohodne na tom, jak s věcmi naloží, a to v rozporu s vůlí osoby, která je zavázala k dispozicím s takovou věcí, nelze pokládat za spolupachatelství na tomto trestném činu ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., ale za účastenství. Za situace, kdy z finančních prostředků, které byly svěřeny poškozeným M. M. M. O., byly hrazeny i její dluhy a potřeby, připadala v úvahu její trestní odpovědnost. V posuzované věci však byla v souladu se zásadou obžalovací řešena především trestní odpovědnost dovolatele.
Podle státní zástupkyně by vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem bylo odpovídající posoudit jednání obviněného jako organizátorství trestného činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. V dané věci byl však podíl obviněného na spáchané trestné činnosti zásadní, neboť to byl on, kdo dohodl prodej nemovitosti poškozeného, určil osobu a účet, na který budou finanční prostředky složeny a následně je použil v rozporu s pokyny poškozeného na úhradu potřeb svých a své tehdejší družky M. O., když pouze částka ve výši 75.000 Kč byla využita ve prospěch poškozeného. Jestliže by tedy obviněný byl uznán vinným organizátorstvím k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., nedošlo by v tomto konkrétním případě ke zlepšení jeho postavení.
Z těchto důvodů státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu většina námitek, které obviněný ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohla obstát. Jednalo se především o výhrady vztahující se ve své podstatě ke skutkovým zjištěním soudů, byť je obviněný podřadil pod „nesprávné právní posouzení skutku“ (konkrétně když tvrdil, že je nesprávné zjištění nalézacího soudu se měl trestného činu zpronevěry dopustit „prostřednictvím“ M. O. tak, že z jejího účtu postupně vybral peníze, které tam složil poškozený M. M. coby kupní cenu získanou za prodej nemovitosti, neboť jediným vlastníkem i disponentem účtu byla M. O., která pak zpronevěřila peníze poškozeného, neboť s nimi nakládala podle vlastního uvážení; nebo když tvrdil, že skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou příliš formální a neodpovídají provedenému dokazování; anebo když nesouhlasil se závěrem soudů, že by on sám měl být hlavním a jediným, byť jen nepřímým pachatelem zpronevěry peněz M. M., protože užil ke spáchání zpronevěry úmyslně jiné osoby, která byla v jeho rukou živým nástrojem, či s tím, že za trestné bylo označeno jeho jednání spočívající v tom, že údajně bez vědomí a souhlasu poškozeného M. M. zakoupil pro sebe rekreační chatu ve V. S.).
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Námitky skutkové však žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, a proto neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Pouze na okraj lze doplnit, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by dosud uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné dovolatelovy námitky stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil relevantně – byť s jistou mírou tolerance – v té části, v níž zpochybnil právní závěry týkající se použité právní kvalifikace zjištěného skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., především pak správnost závěru, že je jeho jediným a hlavním pachatelem, neboť měl za to, že by u něho mohlo jít o některou z forem účastenství (konkrétně o organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák.), a když v návaznosti na to namítl, že s ohledem na zásadu akcesority je účastenství možné jedině tehdy, bylo-li prokázáno, že byl spáchán trestný čin jiným hlavním pachatelem, nebo se jiný pachatel o jeho spáchání alespoň pokusil.
Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K těmto námitkám je třeba (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. spáchá, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek .
Přivlastnění, resp. přisvojení si svěřené věci záleží na tom, že ten, komu byla věc svěřena, si osobuje k ní a nad ní vykonává práva quasi-vlastnická (srov. rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. trest.). Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §4 písm. b) tr. zák.].
Jak ze skutkových zjištění uvedených v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, obviněný uvedený čin spáchal tím, že uzavřel s poškozeným M. M. ústní dohodu, podle níž měl z částky získané prodejem nemovitosti poškozeného uhradit závazky poškozeného, zakoupit pro poškozeného nemovitost, zaplatit daň a ponechat si za tyto služby částku 20.000,- Kč. S vědomím poškozeného obviněný nejprve zajistil, aby částka získaná prodejem nemovitosti byla uložena na účet tehdejší družky obviněného M. O., a posléze jejím prostřednictvím z tohoto účtu postupně vybral finanční hotovost, kterou však poškozenému nepředal, nýbrž bez jeho vědomí a souhlasu výlučně pro sebe zakoupil rekreační chatu a zbytek svěřených peněz použil převážně pro svou vlastní potřebu a na úhradu svých závazků, příp. závazků své družky (v podrobnostech lze odkázat na shora citovaný výrok obsažený v tzv. skutkové větě rozsudku).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na straně 6 svůj závěr o vině obviněného odůvodnil tím, že „… je usvědčován výpovědí poškozeného M.M., který podrobně popsal průběh jednání s obviněným jak o prodeji domu v Č. K., tak koupi rekreační chalupy, dohodou s obviněným ohledně kupní ceny, když to byl právě obviněný, který vše zajišťoval, sháněl, řídil, což potvrzují i slyšení svědci P. K., J. K., M. V., J. S. a M. O.. Ta potvrdila i to, že kupní cena za prodaný dům M. M. byla převedena na její účet a potvrdila i výběry z uvedených prostředků na pokyny obviněného“ . Odvolací soud se (v podstatě k totožným námitkám obviněného, jaké uplatnil v dovolání) rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil (srov. jeho strany 4 a 5) tak, že „… obviněný se svěřenými peněžními částkami naložil v rozporu s ústním dojednáním s poškozeným … Z provedených důkazů je totiž zřejmé, že peníze byly poškozeným na základě ústní dohody fakticky svěřeny obviněnému …, i když transakce probíhaly přes účet svědkyně M. O., která peníze z účtu předala obviněnému, event. s nimi nakládala dle jeho pokynů (nikoli dle vlastního uvážení). … Obviněný využil naivity a lehkovážnosti poškozeného … a se svěřenými prostředky naložil zcela rozdílně od jeho představ a ústního dojednání. … Hlavním aktérem nakládání s peněžními prostředky poškozeného byl obviněný a úloha svědkyně M. O. byla jen formální, okrajová a nemohla založit její trestní odpovědnost“.
Nad rámec těchto úvah soudů obou stupňů je zapotřebí zdůraznit, že ze svědeckých výpovědí jednoznačně vyplynulo, že to byl právě obviněný, na koho se poškozený obrátil s žádostí o pomoc při řešení svých majetkových záležitostí, a že veškerá aktivita spojená s prodejem nemovitosti poškozeného, s výběrem a nákupem nové nemovitosti, dokonce i s převzetím nemovitosti plynula právě ze strany obviněného a nikoliv svědkyně M. O. Byl to také obviněný, kdo dával jmenované pokyny, aby příslušnou částku z účtu vybrala a předala mu ji, a kdo ji pak použil k přesně stanovenému účelu. Pokud jde o vzájemný vztah obviněného a M. O. a případného posouzení podílu jejich účasti na trestné činnosti, musely již soudy nižších stupňů rovněž zohlednit, že obviněný vyvíjel mnohem aktivnější činnost již v době před incidentem, kdy se svou družkou M. O. provozovali restauraci, která sice byla formálně „psána“ na svědkyni, ale všechno řídil obviněný (submisivní postavení družky obviněného vyplynulo i ze svědeckých výpovědí J. S. a P. K.).
Skutková zjištění soudů nižších instancí svědčí o tom, že vůlí poškozeného bylo svěřit peníze získané prodejem jeho nemovitosti právě obviněnému, aby uhradil jeho závazky a pořídil pro něho novou nemovitost. Na tom se také s obviněným ústně dohodl, přičemž součástí této dohody bylo i to, že tyto peníze budou uloženy na účet M.O., protože proti poškozenému byla vedena řada exekucí. Obviněný byl ve skutečnosti také tím, kdo svěřenou částkou disponoval, protože to byl on, kdo dával pokyny M. O., aby s penězi na účtu nakládala způsobem, jaký sám určil.
Lze tak uzavřít, že obviněný byl tzv. nepřímým pachatelem, který ke spáchání trestného činu zpronevěry užil M. O. jako tzv. živého nástroje. Jeho úmysl se přitom vztahoval i ke skutečnosti, že této své submisivní družky jako živého nástroje využívá. Nemůže být proto rozhodné, že peníze, které poškozený získal prodejem nemovitostí, byly uložené na peněžním účtu jmenované, neboť to bylo evidentně součástí sofistikovaného počínání obviněného, jenž pak peníze vybíral právě prostřednictvím majitelky účtu a nakládal s nimi podle vlastního uvážení.
Pokud dovolatel dále namítl, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu zpronevěry, resp. že nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že nemovitost ve V. S. koupil na přání poškozeného „na sebe“, ale že za skutečného vlastníka se nikdy nepovažoval a svá vlastnická práva k předmětné nemovitosti nevykonával, je třeba uvést, že zjištěný skutek svědčí o jeho vědomém a chtěném jednání, které směřovalo ke zpronevěře peněz poškozeného. Obviněný totiž jako osoba obeznámená s přáním a záměry poškozeného věděl, za jakých okolností je povinen peníze poškozenému vrátit, avšak neučinil tak, protože je vrátit nechtěl. Svěřené prostředky (peníze) naopak použil pro úhradu svých vlastních závazků (na zaplacení dluhu R. V., na zaplacení kauce za byt, který užíval společně s M. O., na úhradu svých osobních potřeb, na úhradu nákladů své domácnosti v roce 2008 a náklady podnikatelské činnosti M. O.) a v rozporu s ústní dohodou s poškozeným nechal na sebe převést nemovitost ve V. S. Neobstojí proto jeho obhajoba, že tuto nemovitost vlastní pouze formálně, ale ve skutečnosti svá vlastnická práva nevykonává. Podle ústní dohody měl totiž také tuto nemovitost převést na poškozeného. Tento závazek ostatně potvrdil i sám obviněný ve své výpovědi, když uvedl, že poškozený se mu měl ozvat kvůli darování (viz stranu 3 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně). Žádné další kroky, které by vedly k převodu nemovitosti na poškozeného, však již neučinil.
Lze proto ve shodě s oběma soudy nižších instancí uzavřít, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., neboť svým jednáním chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem. Právní posouzení jeho jednání jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. je proto správné a zákonné.
Pro úplnost lze dodat, že na tuto právní kvalifikaci by nemělo zásadní vliv ani to, pokud by soudy nižších stupňů přisvědčily argumentaci obviněného, že jednal jako organizátor ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) až c) tr. zák. Již státní zástupkyně, která se ve svém vyjádření věnovala i zásadě akcesority účastenství (závislosti některé z forem účastenství na trestném činu přímého pachatele), správně uvedla, že v obecné rovině je třeba připustit z této zásady výjimku, neboť mohou nastat případy, kdy účastenství je za určitých konkrétních situací pro společnost buď stejně nebezpečné jako pachatelství anebo i nebezpečnější (zejména u organizátorství, u něhož se ze všech tří forem účastenství předpokládá nejužší spojení s vlastním provedením činu hlavního pachatele). Organizátor se totiž ve svém jednání neomezuje na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin, ale vyvíjí širší a intenzivnější činnost ve formě zosnování nebo řízení trestného činu (poukázala přitom na rozhodnutí č. 67/1971 – I. Sb. rozh. trest.). Právě taková situace by totiž – při akceptaci dovolatelových námitek – mohla reálně přicházet v úvahu.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a)
tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a