ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.120.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 120/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2012 o dovolání obviněného Z. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 55 To 300/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 T 30/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2011, sp. zn.
9 T 30/2011, byl obviněný Z. V. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným, že:
„v době od 10. 4. 2009 do dne 15. 6. 2009 v O., v úmyslu opatřit si neoprávněný majetkový prospěch, nejprve jako prodávající přiměl kupující P. K., k uzavření kupní smlouvy ze dne 10. 4. 2009 na byt nacházející se v domě č. … a č. … na ulici S. v O. a k němu náležejícímu spoluvlastnickému podílu na společných částech domu (dále jen „byt“), jak jsou tyto nemovitosti zapsány na listech vlastnictví č. … a č. … pro katastrální území P., obec a okres O. u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrálního pracoviště O., to vše za celkovou sjednanou kupní cenu ve výši 1.400.000,- Kč, a dále pak k uzavření dodatku č. 1 této kupní smlouvy dne 15. 6. 2009, na jehož základě se zavázal část sjednané kupní ceny ve výši 999.460,54 Kč zaplatit ve prospěch Hypoteční banky jako tzv. mimořádnou splátku hypotečního úvěru, který mu byl Hypoteční bankou poskytnut na základě smlouvy ze dne 26. 5. 2008, reg. č. 5500/206338-01/08/0/-001/00/R, na nákup tohoto bytu, který byl z tohoto důvodu také zatížen zástavním právem ve prospěch zástavního věřitele Hypoteční banky, čímž mělo dojít k úplnému splacení hypotečního úvěru, zániku zástavního práva zřízeného ve prospěch Hypoteční banky a jeho výmazu v evidenci katastru nemovitostí, avšak tento svůj závazek svévolně nesplnil, obdrženou částku 999.460,54 Kč v rozporu se smluvním ujednáním Hypoteční bance neuhradil, nýbrž si ji ponechal pro vlastní potřebu, kdy v důsledku nesplacení hypotečního úvěru poskytnutého obviněnému Hypoteční bankou na bytu i nadále vázne zástavní právo ve prospěch Hypoteční banky, které výrazně snižuje kvalitu předmětného bytu, neboť nového vlastníka bytu P. K. zásadně ohrožuje, když Hypoteční banka je k uspokojení svých pohledávek za obviněným připravena přistoupit k prodeji této zástavy, čímž poškozené P. K., způsobil škodu ve výši 999.460,54 Kč“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) a podle §250 odst. 3 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon podle §60a odst. 1 tr. zák.
za podmínek uvedených v §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil a zároveň
nad obviněným vyslovil dohled, přičemž podle §60a odst. 2 tr. zák. stanovil zkušební dobu podmíněného odsouzení v trvání pěti let, když zároveň podle §60a odst. 3 tr. zák. obviněnému uložil povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené P. K., bytem O., S., částku 800.312,57 Kč; se zbytkem nároku na náhradu škody ji podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl rozsudkem ze dne 4. 10. 2011, sp. zn.
55 To 300/2011, tak, že z podnětu podaného odvolání podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného uznal vinným, že:
„v době od 10. 4. 2009 do dne 15. 6. 2009 v O. jako jeden z prodávajících uzavřel s kupující P. K., kupní smlouvu ze dne 10. 4. 2009 na byt nacházející se v domě čp. … a čp. … na ulici S. v O. a k němu náležejícímu spoluvlastnickému podílu na společných částech domu (dále jen „byt“), jak jsou tyto nemovitosti zapsány na listech vlastnictví č. … a č. … pro katastrální území P., obec a okres O. u Katastrálního úřadu pro O. kraj, Katastrálního pracoviště O., to vše za celkovou sjednanou kupní cenu ve výši 1.400.000,- Kč, a dále pak dodatek č. 1 této kupní smlouvy dne 15. 6. 2009, na jehož základě se zavázal část sjednané kupní ceny ve výši 999.460,54 Kč zaplatit ve prospěch Hypoteční banky jako tzv. mimořádnou splátku hypotečního úvěru, který mu byl Hypoteční bankou poskytnut na základě smlouvy ze dne 26. 5. 2008, reg. č. 5500/206338-01/08/0/-001/00/R, na nákup tohoto bytu, který byl z tohoto důvodu také zatížen zástavním právem ve prospěch zástavního věřitele Hypoteční banky, čímž mělo dojít k úplnému splacení hypotečního úvěru, zániku zástavního práva zřízeného ve prospěch Hypoteční banky a jeho výmazu v evidenci katastru nemovitostí, avšak tento svůj závazek svévolně nesplnil, obdrženou částku 999.460,54 Kč, která mu byla za daným účelem převedena na jeho účet, z něhož byl podle Smlouvy povinen splácet úvěr, v rozporu se smluvním ujednáním Hypoteční bance neuhradil, nýbrž si ji ponechal pro vlastní potřebu, kdy v důsledku nesplacení hypotečního úvěru poskytnutého obviněnému Hypoteční bankou na bytu i nadále vázne zástavní právo ve prospěch Hypoteční banky, které výrazně snižuje kvalitu předmětného bytu, neboť nového vlastníka bytu P. K. zásadně ohrožuje, když Hypoteční banka je k uspokojení svých pohledávek
za obviněným připravena přistoupit k prodeji této zástavy, čímž poškozené P. K., způsobil škodu ve výši 999.460,54 Kč“.
Odvolací soud takto popsané jednání obviněného právně posoudil jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a podle §206 odst. 4 trestního zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 trestního zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku mu dále uložil povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené P. K., bytem O., S., částku 800.312,57 Kč; se zbytkem nároku na náhradu škody ji podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
S rozsudkem odvolacího soudu se obviněný neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Ondřeje Hojgra podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Argumentace obviněného směřovala proti správnosti právního posouzení jeho jednání jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Souhlasil sice se závěrem odvolacího soudu, že jeho jednání nenaplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (jak je kvalifikoval soud prvého stupně), ale zároveň odmítl závěry tohoto soudu stran spáchání zpronevěry. Zdůraznil, že částka, která byla poškozenou zaslána na hypoteční účet, představovala kupní cenu za byt, přičemž on figuroval jako prodávající. Připsáním kupní ceny na jeho účet se tedy stal vlastníkem těchto peněz, proto se nejednalo o cizí věc. Pokud s vlastními penězi následně nakládal, nemohl spáchat trestný čin pronevěry.
Dovolatel dále namítl, že rozsudek odvolacího soudu je vadný, neboť v něm chybí jak uvedení konkrétních částek, které měl zpronevěřit, tak zjištění období, kdy k tomu mělo dojít. Navíc nenakládal s celou částkou 999.460,54 Kč, neboť nemalá část těchto peněz zůstala uložena na hypotečním účtu až do okamžiku jejich zajištění orgány Policie ČR. Z toho důvodu považoval za chybný i výrok o náhradě škody.
Závěrem obviněný navrhl (aniž uvedl konkrétní zákonné ustanovení), „aby byl rozsudek v napadené části zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí“.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že námitkám obviněného nelze klást větší relevanci.
Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů poukázala poškozená P. K. na podkladě kupní smlouvy ze dne 10. 4. 2009 a jejího dodatku ze dne 15. 6. 2009, uzavřených s obviněným jako s jedním z prodávajících, část kupní ceny
ve výši 999.460,54 Kč ve prospěch Hypoteční banky jako tzv. mimořádnou splátku hypotečního úvěru. Hypoteční úvěr byl obviněnému poskytnut uvedenou bankou
na základě smlouvy ze dne 26. 5. 2008 reg. č. 5500/206338-01/08/0/001/00/R právě
na koupi předmětného bytu, který byl logicky zatížen zástavním právem ve prospěch banky. Poškozená P. K. si za účelem koupě bytu vyřídila hypoteční úvěr
u Komerční banky, a. s., přičemž výše uvedená částka byla poukázána na hypoteční úvěr obviněného, vedený u ČSOB, a. s., (Hypoteční banka je dceřinná společnost ČSOB,
a. s.), k němuž měl přístup jak obviněný, tak jeho věřitel. Jednalo se však o mimořádnou splátku hypotečního úvěru, adresovanou Hypoteční bance, nikoli obviněnému, jemuž již kupní cena byla kupujícím uhrazena, a proto nešlo o jeho finanční prostředky.
Státní zástupce konstatoval, že pokud obviněný peníze odčerpal dříve, než si je mohla stáhnout Hypoteční banka, a užil je pro vlastní potřebu, naplnil skutkovou podstatu zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Poškozená se nyní nachází v situaci, kdy je sice vlastníkem bytu, ale hrozí jí reálně exekuce ze strany Hypoteční banky v částce představující aktuální výši pohledávky banky. Tuto pohledávku specifikuje výrok o náhradě škody ve smyslu §228 odst. 1
tr. ř., jež státní zástupce rovněž považoval za správný a zákonný.
S poukazem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a souhlasil s tím, aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením
§265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného, nežli výše navrhovaného rozhodnutí
[§265r odst.1 písm. c) trestního řádu].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Z tohoto pohledu výhrady, které obviněný ve svém podání uplatnil, Nejvyšší soud považoval za relevantně uplatněné, zároveň však shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu podaného dovolání je významná především otázka, zda obviněný skutkem, jak byl zjištěn soudy (a nakonec popsán
ve výroku odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu), naplnil zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku.
V obecné rovině je proto vhodné nejprve uvést, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Značnou škodou se podle §138 odst. 1 trestního zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný si přisvojil cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu.
Pro trestní odpovědnost podle §206 trestního zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§15 trestního zákoníku), které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky tohoto trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Platí tedy, že úmysl se musí vztahovat k přisvojení si cizí svěřené věci i způsobení škody na cizím majetku. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Podle ustálené praxe soudů pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, tehdy, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s ní, aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá (může si ji ponechat pro sebe, ale případně ji i někomu darovat nebo ji zničit apod.). Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je totiž skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. trest.).
Dovolatel namítl, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty projednávaného trestného činu, a to znak „přisvojení cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty, která mu byla svěřena“ a „způsobení škody na cizím majetku“. Ze skutkových zjištění učiněných soudem druhého stupně však vyplynulo, že podle sjednané kupní smlouvy a dodatku k ní mělo na účet obviněného přijít kolem milionu korun a tuto částku měl použít na zaplacení hypotéky, přičemž banka jeho manželky věděla, že dojde k mimořádné splátce hypotéky. Na účet obviněného skutečně přišlo kolem milionu korun a z této částky měl zaplatit hypotéku u ČSOB, ale to neudělal. Peníze ležely nějakou dobu na jeho účtu, myslel si, že si je banka strhne sama, ta si je ale nevzala a tak je začal používat na zaplacení dalších dluhů. Sám banku nekontaktoval, aby si peníze strhla, přitom dispoziční právo k účtu měl pouze on (srov. stranu 8 rozsudku).
Lze tak shrnout, že obviněný věděl o převedení finančních prostředků
od poškozené, jakož i o účelu těchto finančních prostředků (ty byly určeny na zaplacení mimořádné splátky jeho hypotečního úvěru), k čemuž se zavázal v dodatku č. 1 kupní smlouvy. Je tedy mimo jakoukoliv pochybnost, že obviněný místo sjednaného postupu s poškozenou, tedy že konkrétní částku peněz použije na splacení mimořádné splátky hypotéky, si tuto částku ponechal na svém účtu, ke kterému neměl přístup nikdo jiný, mimořádnou splátku nezaplatil a v rozporu s určením takto poskytnutých peněz je začal využívat pro své účely. Je zcela nerozhodné, zda takto použil celou převedenou částku nebo jen její část, v danou dobu totiž neprovedl mimořádnou splátku, a přisvojil si tak peníze svěřené za určitým účelem. Obviněný vědomě použil pro sebe cizí věc, která mu byla poškozenou svěřena a zmařil tím účel dohody obsažené v kupní smlouvě, resp. v jejím dodatku č. 1.
Pokud jde o námitku obviněného, že připsáním kupní ceny na jeho účet se stal vlastníkem těchto peněz, pak je nutné dodat, že obsahem dohody mezi kupujícím
a prodávajícím bylo to, že část peněz se použije na umoření hypotéky, která vázla
na bytu, část peněz na zaplacení daně z převodu nemovitosti a teprve zbývající částka
se rozdělí mezi prodávající (tj. obviněného a jeho manželku). Výhrady obviněného tak nemají žádné opodstatnění.
K poslední výhradě obviněného, že v rozsudku odvolacího soudu chybí uvedení konkrétních částek a období, ve kterém je měl zpronevěřit, dovolací soud konstatuje, že skutková podstata zločinu zpronevěry nevyžaduje zjištění těchto okolností jako zákonného znaku. Konkrétní pohyby na účtu obviněného jsou však podrobně zmapovány záznamy obsaženými v trestním spise na č. l . 71 – 95, přičemž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se o nich na str. 8 zmiňuje.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů shledal, že soudy použitá právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku je správná. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a