ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1226.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1226/2012-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2012 o dovolání obviněného J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 20. 4. 2012, sp. zn. 31 To 171/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 20/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 4 T 20/2012, uznal obviněného J. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
„v době od 19:00 hod. do 20:30 hod. dne 5. 11. 2011 v okolí D. k. L. a restaurace Č. B. v centru města L. nejdříve slovně a následně i fyzicky obtěžoval poškozenou M. Ď., kterou v ulici U J. v blízkosti A-k. chytil za ruku, opřel ji o zábradlí a snažil se ji líbat na krk a ústa, těsně se k ní přitiskl, oběma rukama ji chytil kolem pasu a prováděl kopulační pohyby, poškozená se aktivně bránila a opakovaně jej žádala, aby svého jednání zanechal, na což obviněný nereagoval, rozepnul jí kabát, držel ji zezadu za ruku až padla na zem, kde na ni nalehl, osahával ji ňadra přes tričko, snažil se jí líbat a rozepnout kalhoty jí i sobě, což se mu nepodařilo, neboť poškozená se z jeho sevření vysmekla a z místa utekla směrem k obchodnímu domu OC MY L., přičemž tohoto jednání se dopustil v úmyslu vykonat na poškozené soulož či jiné obdobné jednání se souloží srovnatelné“.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu podle §185 odst. 2 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Obviněný proti tomuto rozsudku podal odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, rozhodl usnesením ze dne 20. 4. 2012, sp. zn. 31 To 171/2012, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Davida Rolného dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel nesouhlasil s názorem soudů nižších stupňů, že byla prokázána jeho vina, a domníval se, že zůstaly výrazné pochybnosti ohledně spáchaného skutku. Soudy rozhodly na základě jediného usvědčujícího důkazu, a to výpovědi poškozené, aniž by tento usvědčující důkaz podepřely nepřímými důkazy a bez důvodných pochybností prokázaly, že výše uvedený zločin spáchal (odkázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09). Závěr soudů o vině označil za čistou spekulaci, zvláště když pochybnosti, které vyvstaly v rámci trestního řízení, vyložily v jeho neprospěch a dokonce uvedly, že daný skutek je prokázán jeho trestní minulostí.
Obviněný dále rozebíral jednotlivé důkazy, zejména výpověď poškozené, zpochybňoval její popis pachatele i další nepřímé důkazy (kamerový záznam). Tvrdil, že poškozenou potkal u B. a doprovodil ji k tramvajové zastávce, kde se rozešli a on se vydal směrem k hlavnímu vlakovému nádraží. Na poškozenou nesahal, nehladil ji, ani se ji nepokusil znásilnit. Její výpověď nepovažoval za věrohodnou, neboť vypovídala velmi shodně a doslovně přesně ve všech stadiích trestního řízení. Domníval se proto, že se svoji výpověď naučila nazpaměť.
Vzhledem k tomu, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána, že existuje zřejmý nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, a že soudy se nevypořádaly s nedostatkem usvědčujících důkazů, obviněný navrhl (aniž přitom citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a taktéž rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyužil, pouze prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství výslovně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např.ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněnými výhradami totiž primárně napadal rozsah provedeného dokazování před soudy obou stupňů a především způsob hodnocení důkazů z jejich strany (namítal, že nebylo prokazatelně zjištěno, že se trestného jednání dopustil, že dokazování bylo založeno pouze na výpovědi poškozené, kterou označil za nevěrohodnou, že ve věci nebyly provedeny žádné nepřímé důkazy, tvrdil, že poškozenou pouze doprovázel k tramvajové zastávce) a v důsledku toho se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Jelikož takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze, lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti
a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a