ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1248.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1248/2012-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2012 o dovolání obviněného M. Ž., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 6 To 64/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 5/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 61 T 5/2011, byl obviněný M. Ž. uznán vinným v bodě 1) trestným činem pohlavního zneužívání podle 242 odst. 1, 2 tr. zák., v bodě 2) trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., v bodě 3) trestným činem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §205b odst. 1 tr. zák., v bodě 4) trestným činem šíření pornografie podle §205 odst. 2 písm. a) tr. zák., v bodě 5) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., v bodě 6) trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., v bodě 7) přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
1. v přesně nezjištěné dny na konci měsíce srpna 2007 na horské chatě J., na okrese Z., a poté dále v období od září 2007 do 15. 4. 2008 v interiéru svého bytu, v bydlišti ve Z., K., vykonal opakovaně v mnoha případech, s pravidelnou frekvencí až několikrát týdně soulož s nezletilou, přičemž věděl, že tato dosud nedovršila 15-tý rok věku, a to za situace, kdy od října 2007 zneužil závislosti nezletilé na jeho osobě, neboť poškozená s ním v té době sdílela se svolením a vědomím svých rodičů P. P., a P. P., společnou domácnost a byla plně odkázána na jeho péči a materiální zabezpečení,
2. ve Z. v obývacím pokoji svého bytu na ul. K., který sdílel společně s poškozenou, a to v přesně nezjištěný den v měsíci listopadu nebo prosinci roku 2007, připoutal bránící se nezletilou koženým opaskem a látkovým páskem k oknu v pokoji svého bytu tak, že nezletilá stála na zemi obličejem k oknu a měla rozpažené ruce přivázané k madlům oken, kdy jí poté svlékl dolní polovinu těla, ponechal jí oblečené pouze tričko a chtěl s intenzivně bránící se poškozenou takto proti její vůli souložit, přičemž poté, co se nezletilá z připoutání vlastním úsilím vymanila, pak tuto shodil na postel, škrtil ji opaskem obtočeným kolem krku a vykonal na ní navzdory jejímu jasnému nesouhlasu a intenzivnímu bránění se soulož, kdy jí způsobil oděrky a hematomy na krku, kdy se činu dopustil za situace a v době, kdy mu bylo známo, že poškozená dosud nedovršila 15-tý rok věku,
3. ve Z., v interiéru svého bytu na ul. K., v období od září roku 2007 do října roku 2009 opakovaně ve více případech přesvědčil a přiměl nezletilou k výrobě pornografického díla tím způsobem, že během jejich společných sexuálních aktivit filmoval a fotografoval nezletilou pomocí kamery mobilního telefonu, a dále ji na různých veřejných místech, ať v přírodě či jinde ve Z. kraji fotografoval poloobnaženou a nahou, a to v erotických a pornografických pozicích, včetně obnažených genitálií, přičemž takto vyrobené materiály poté uchovával ve svém mobilním telefonu, notebooku, na CD a DVD nosičích, přičemž některé z fotografií si nechal vyrobit ve Fotolabu, když vše konal s jasným vědomím, že poškozená dosud nedovršila 18-tý rok svého věku,
4. ve Z., v přesně nezjištěné dny v období od září 2007 do října 2009, předal S. K., paměťové karty s fotografiemi, které zobrazovaly obnaženou nezletilou v erotických pozicích s žádostí, aby mu tyto fotografie zazálohoval - "vypálil" na CD-R a DVD-R, když dne 27. 4. 2009 jednu z těchto erotických fotografií, a to fotografii zachycující ji na parkovišti ve spodním prádle s obnaženými prsy, opírající se o kapotu vozidla ŠKODA SUPERB, poslal prostřednictvím bluetooth S. K. na jeho mobilní telefon účastnického čísla s vědomím, že dosud nedovršila 18-tý rok svého věku,
5. ve Z. v průběhu srpna 2008 pod pohrůžkou, že zbije P. P., tedy matku poškozené a její rodině udělá „ze života peklo“, přinutil tak mladistvou, aby při podání svého Vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. řádu dne 26. 8. 2008 před policejním orgánem Územního odboru, SKPV Z., který prověřoval pod č.j. ORZL-2406/TČ-2008-70 podezření ze spáchání tr. činu pohlavní zneužívání, jehož se měl dopustit M. Ž. vůči nezletilé, přičemž tato pod jeho psychickým nátlakem uvedla nepravdivé okolnosti ve prospěch M. Ž., aby ho z podezření ze spáchání trestného činu vyvinila, což poškozená z obavy o zdraví své a zdraví svých blízkých učinila.
Na stejném místě a ve stejném období pak přinutil P. P., pod hrozbou, že si najme lidi, kteří jejího manžela fyzicky napadnou, resp. že ho potahají po lese, aby tato rovněž ve shora popsané prověřované trestní věci uvedla při podání svého Vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. řádu dne 8. 8. 2008 nepravdivé údaje v jeho prospěch, a takto ho z podezření ze spáchání trestného činu vyvinila, což poškozená ze strachu o život svého manžela učinila. Na základě takto (pod pohrůžkami násilím) vynucených nepravdivých výpovědí byla následně věc odložena, a to usnesením policejního komisaře ÚO SKPV Zlín ze dne 9. 9. 2008 podle §159a odst. 1 tr. řádu, neboť v daný moment ve věci nešlo o podezření ze spáchání trestného činu a nebylo na místě vyřídit věc jinak,
6. ve Z. v období nejméně od listopadu 2007 nejméně do června 2008 v místě společného bydliště na ul. K. a na dalších místech okresu Z. sváděl po delší dobu k zahálčivému životu nezletilou, sdílející s ním se svolením a vědomím rodičů nezletilé společnou domácnost, a to tím způsobem, že ji přiměl, aby s ním opakovaně v mnoha případech do pozdních nočních hodin navštěvovala restaurační zařízení, kde konzumovala jím objednané a zaplacené alkoholické nápoje, takže nejméně v 10-ti případech se u poškozené projevil stav opilosti, když tato měla značné žaludeční potíže a citelné problémy s koordinací pohybu, přičemž v důsledku následných zdravotních potíží pak nezletilá nebyla schopna plnit své školní povinnosti a docházet do výuky v 9. ročníku Základní školy K., Z., takže v prvním pololetí školního roku 2007-2008 měla 69 zameškaných vyučovacích hodin a v druhém pololetí tohoto školního roku pak 223 absencí, které jí M. Ž. v několika případech účelově telefonicky a i písemně v žákovské knížce omluvil předstírajíce, že je jejím otcem, kdy omluvenky v žákovské knížce podepisoval jménem P., což dělal s jasným vědomím, že opakovaným trávením volného času v restauračních zařízeních, požíváním alkoholických nápojů a neplněním základní školní docházky si nezletilá osvojuje návyky, sklony a zájmy, které mohou vést k jejímu morálnímu úpadku, k neschopnosti dodržovat určitý pracovní režim a zabránění si tak osvojení vědomostí a dovedností, potřebných pro další rozvoj mladého člověka, a to zejm. studium a vykonávání společensky prospěšných činností,
7. ve Z. v přesně nezjištěný den v červenci roku 2010 ve večerních hodinách mezi 20.00-21.00 hod. v P. B. C. na ul. B. nutil vážně míněnou verbální pohrůžkou mladistvou, aby mu tato do 30. 8. 2010 vyplatila částku 100.000,- Kč s tím, že jinak ji zabije, neboť si již její vraždu objednal a tato objednávka ho stála již hodně peněz.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací z podnětu odvolání podaného obviněným rozsudkem ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 6 To 64/2011, rozhodl tak, že
I. podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o vině trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (bod 2 .), zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §205b odst. 1 tr. zák. (bod 3 .) a šíření pornografie podle §205 odst. 2 písm. a) tr. zák. (bod 4 .) a dále v celém výroku o trestu. Poté nově podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného v bodě 3. uznal vinným trestným činem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §205b odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že
3. ve Z., v interiéru svého bytu na ul. K., v období od nejméně 1. 12. 2007 do října roku 2009, opakovaně ve více případech přesvědčil a přiměl nezletilou k výrobě pornografického díla tím způsobem, že během jejich společných sexuálních aktivit filmoval a fotografoval nezletilou pomocí kamery mobilního telefonu, a dále ji na různých veřejných místech, ať v přírodě či jinde ve Z. kraji fotografoval poloobnaženou a nahou, a to v erotických a pornografických pozicích, včetně obnažených genitálií, přičemž takto vyrobené materiály poté uchovával ve svém mobilním telefonu, notebooku, na CD a DVD nosičích, přičemž některé z fotografií si nechal vyrobit ve Fotolabu, když vše konal s jasným vědomím, že poškozená dosud nedovršila 18-tý rok svého věku.
Za tento trestný čin a trestné činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (bod 1 .), vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. (bod 5 .), ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. (bod 6 .) a přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (bod 7 .), ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, obviněného odsoudil podle §242 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
II. podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 6 KZV 25/2010, pro skutek popsaný v bodě 4 ., jímž měl spáchat trestný čin šíření pornografie podle §205 odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
III. Podle §259 odst. 1 tr. ř. ve zrušené části ohledně trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (bod 2 .) věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Proti bodu I. tohoto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Slováčka z důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. dovolání. Své výhrady s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zaměřil proti činům popsaným v bodech 1 ., 3 ., 5 ., 6 ., 7 . Ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítal porušení práva na nestranný soud.
K důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný uvedl, že některé výroky předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Ivety Šperlichové byly natolik nešťastné, že v něm mohly vzbudit oprávněnou pochybnost o subjektivní nestrannosti této soudkyně. Obviněný doslova citoval výroky, které tato soudkyně pronesla ohledně toho, že „si neměl začínat se čtrnáctiletou a nemusel by pak platit 2.000,- Kč za návštěvy u jejích rodičů, aby viděl svou dceru“ a že „postelí, o nichž hovořil obhájce obviněného, jsou stovky“. Obviněný poukázal, že některé výroky předsedkyně senátu za nevhodné označil i odvolací soud a rovněž je jako nestandardní hodnotil státní zástupce. Tímto jednáním předsedkyně senátu bylo podle dovolatele zasaženo jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obviněný výhrady učiněné na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval s odkazem na jednotlivé body rozsudečného výroku soudu prvního stupně. Proti výroku o vině v bodě 1 ., jímž byl uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., obviněný uvedl, že znaky této kvalifikované skutkové podstaty spočívající ve „svěření dozoru a zneužití závislosti“ musí být splněny současně. Soudu prvního stupně vytkl, že se otázkou, v jakém rozsahu byla poškozená svěřena dozoru obviněného, nezabýval, což podle dovolatele samo o sobě znamenalo, že podmínky pro aplikaci §242 odst. 2 tr. zák. nebyly splněny. Poukázal současně na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se neztotožnil v tomto bodě s rozsudkem soudu prvního stupně a učinil zcela jiný závěr. Připustil, že znaky kvalifikované skutkové podstaty sice nebyly splněny po celou dobu jeho soužití s poškozenou, neboť se mezi nimi jednalo o dlouhodobý vztah milenecký, avšak zcela překvapivě odvolací soud vyslovil závěr, že při prvním pohlavním styku s poškozenou na chatě J. na konci srpna 2007 poškozená svěřená dozoru obviněného byla, a že se při tomto činu jednalo o situaci naplňující §242 odst. 1, 2 tr. zák., zatímco ve zbývající části popsaného shledal jen znaky základní skutkové podstaty tohoto trestného činu podle §242 odst. 1 tr. zák. Obviněný vytkl odvolacímu soudu, že tuto jeho novou úvahu lze vyčíst toliko z písemného odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, čímž obviněnému bylo znemožněno, aby odpovídajícím směrem zaměřil svoji obhajobu, když celou řadou dopisů psaných v kritické době poškozenou mohl vyvrátit, že by poškozená na chatě J. byla osobou svěřenou jeho dozoru. Postup odvolacího soudu tak podle něj byl v rozporu se zásadou dvouinstančnosti řízení a s právem obviněného na spravedlivý proces. Ve vztahu k tomuto bodu 1. obviněný dále namítal i skutkové vady, v nichž zdůrazňoval, že se s poškozenou sice seznámil v době, když jí bylo čtrnáct let, avšak kromě výpovědi poškozené podle něj neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že by mezi nimi už v této době docházelo k sexuálním kontaktům, a takovým důkazem nemůže být ani skutečnost, že poškozená otěhotněla.
K výroku o vině v bodě 3 . trestným činem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §205b odst. 1 tr. zák. obviněný s poukazem na zásadu „nullum crimen sine lege praevia“ namítal, že tento trestný čin byl vložen do trestního zákona s účinností od 1. 12. 2007, on však byl uznán vinným tímto trestným činem spáchaným v přesně nezjištěné dny v období od září 2007 do října 2009. Současně výslovně připustil, že odvolací soud na toto pochybení nalézacího soudu reagoval a pozměnil výrok o vině tak, že dobu spáchání činu vymezil obdobím nejméně od 1. 12. 2007 do října roku 2009. Není však podle dovolatele vyloučeno, že fotografie vyhodnocené soudem jako pornografické byly pořízeny v období od září 2007 do 30. 11. 2007, tedy v době, kdy jejich pořízení ještě nebylo trestným činem. Podle obviněného však navíc předmětné fotografie nesplňovaly judikaturou vyslovenou definici pornografie.
Výroku o vině v bodě 5 . posouzenému jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. obviněný vytkl, že toto jednání nebylo spácháno na svědkovi, neboť osoby, které měly být vydírány (poškozená a její matka P. P.) nebyly v procesním postavení svědků, ale byly osobami podávajícími vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. Obviněný uvedl rovněž další nesrovnalosti, např. že účast JUDr. L. Š. u výslechu poškozené byla toliko pasivní a do výslechu poškozené nezasahovala. Ve vztahu k údajné hrozbě násilí nebo jiné těžké újmě u zde stíhaného trestného činu vytýkal, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s rozpory u výpovědí svědků, na jejichž základě tuto skutečnost považovaly za prokázanou. Brojil tak zejména proti věrohodnosti výpovědí svědkyně P. P. a poškozené.
U skutku popsaného v bodě 6 ., posouzeného jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., obviněný považoval za neprokázané, že se poškozená oddávala nadměrnému zneužívání alkoholických nápojů. Pokud se měla v důsledku pobytu v restauracích omlouvat ze školní výuky a obviněný jí měl znemožňovat studium, obviněný připustil, že poškozené omluvenky za jejího otce do žákovské knížky psal, jejich obsah však nebyl zcela nepravdivý, a to zejména, když byla poškozená těhotná, neboť skutečně nevolnostmi trpěla. Obviněný připustil, že poškozené studium znemožnil, avšak to bylo rovněž způsobeno především jejím těhotenstvím, v důsledku něhož přestala po třech dnech navštěvovat střední školu, na kterou byla přijata. Obviněný zdůrazňoval, jak se snažil poškozenou přimět ke studiu, avšak soudy v této souvislosti jím navržené důkazy neprovedly. Na znak „zpustnutí“ podle obviněného nelze uvažovat z posléze poškozenou vedeného promiskuitního života, ale bylo nutné hodnotit, že jejich partnerské neshody na podzim roku 2009 měly příčinu právě v promiskuitním způsobu života poškozené, když on sám se staral o jejich dceru.
V bodě 7 . u činu posouzeného jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku obviněný poukázal na rozpory mezi svědeckými výpověďmi poškozené a dalších svědků s tím, že se srovnávané výpovědi shodují toliko v termínu, do kterého měla být částka uhrazena, kdežto ve všech detailech se tyto výpovědi liší.
V samostatné části dovolání obviněný poukázal na „opomenuté důkazy“, ve vztahu k nimž zdůraznil, že většina obvinění se opírá o výpovědi poškozené a jejích dvou kamarádek V. M. a S. B. Zdůraznil však, že všechny tyto tři dívky pracovaly v „masážním“ salónu S. m. Přestože se proti provozovatelce tohoto podniku, ve kterém měla být provozována prostituce a kde po určitou dobu pracovala i poškozená a její jmenované kamarádky, vedlo trestní řízení, nebyl proveden důkaz týkající se této trestní věci i přesto, že to obviněný opakovaně požadoval. Za opomenuté důkazy vedle této okolnosti obviněný považoval i neprovedení některých dalších důkazů týkajících se věrohodnosti poškozené, při jejímž hodnocení byl odvolací soud nekonzistentní. Mezi opomenuté důkazy zařadil i nedoplnění znaleckého posudku zpracovaného znalcem PhDr. Jiřím Lacigou a dále to, že soudy nevyslechly jako svědka M. S., vlastníka budovy, ve které byl provozován erotický salón S. m.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil v napadených částech rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž po stručném shrnutí podstatného průběhu dosavadního řízení a obsahu podaného dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. shledal, že procesní předpoklady pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu dány byly, když námitku podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně obviněný vznášel již v původním řízení. Z věcného hlediska však s odkazem na §30 odst. 1 tr. ř. takto uplatněné námitky nepovažoval za důvodné, s tím, že i kdyby byly výroky soudkyně učiněny tak, jak dovolatel uvádí, nebylo by z nich možno dovodit natolik vyhraněně negativní vztah soudkyně k obviněnému, který by zakládal důvody jejího vyloučení. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce poukázal na námitky směřující do skutkové a procesní oblasti. Mezi ně zařadil ty výhrady, jimiž obviněný poukazoval na tzv. opomenuté důkazy, jež měly toliko zpochybnit věrohodnost poškozené, nebo ve kterých obviněný prováděl vlastní skutková hodnocení ve vztahu k výrokům o vině trestnými činy ohrožování výchovy mládeže či hodnotil svědecké výpovědi ve vztahu k trestnému činu vydírání. Za námitky skutkové povahy považoval, když obviněný k trestnému činu pohlavního zneužívání dovozoval, že se s poškozenou pohlavně nestýkal před patnáctým rokem jejího věku, anebo podle kterých pornografické fotografie uvedené ve výroku o vině trestným činem zneužití dítěte k výrobě pornografie pořídil ještě před obdobím vymezeným ve skutkové větě. Do skutkových zjištění směřovaly podle státního zástupce i námitky týkající se údajných rozporů svědeckých výpovědí prokazujících přečin vydírání. Stejně tak i údajná překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání, je námitkou formulovanou primárně proti údajnému porušení obhajovacích práv obviněného, aniž by se dotýkala právního posouzení uvedeného trestného činu. Státní zástupce s odkazem na strany 23 až 24 rozsudku odvolacího soudu konstatoval, že nelze hovořit o tzv. překvapivém rozhodnutí, ale bylo věcí obviněného, pokud volil takovou taktiku obhajoby, kdy zcela popíral pohlavní styk s poškozenou před dosažením patnáctého roku jejího věku. Vyslovil však pochybnost o správnosti postupu odvolacího soudu, pokud závěry s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius nepromítl do úpravy tzv. skutkové věty, avšak s tím, že sám tento čin považoval za jeden pokračující trestný čin.
Státní zástupce považoval za uplatněnou v souladu s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výhradu obviněného proti vymezení pornografického díla. K ní uvedl, že za pornografii soudy nepovažovaly takové fotografie, kde byla obviněná zachycena obnažená nebo poloobnažená, zatímco ostatní, které poškozenou znázorňovaly v erotických polohách, tuto povahu měly. Ve vztahu k výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. shledal výhrady obviněného zaměřené proti judikaturou vymezenému pojmu svědka v materiálním smyslu za zcela nedůvodné. Byť převážnou část námitek obviněného nepovažoval za uplatněnou v souladu s označenými dovolacími důvody, v části, v níž byly vytýkány právní námitky, dovolání obviněného označil za zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Nejvyšší soud posuzoval nejprve námitku podřazenou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , jíž obviněný napadal nestrannost soudkyně soudu prvního stupně JUDr. Ivety Šperlichové pro nevhodné výroky, které v řízení před soudem prvního stupně při projednávání jeho věci pronášela.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Z této dikce je zřejmé, že předpokladem pro to, aby mohl dovolací soud zkoumat, zda rozhodoval vyloučený orgán, musí být splněna podmínka, že namítaná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Nejvyšší soud ohledně této okolnosti z obsahu spisu v projednávané věci shledal, že obviněný na invektivy pronášené předsedkyní JUDr. Ivetou Šperlichovou poukazoval již v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, kde na č. l. 796 uváděl doslovně formulovanou výhradu, kterou použil právě i v dovolání. Odvolací soud na tyto výtky obviněného reagoval na straně 14 odůvodnění napadeného rozsudku, kde v zásadě uvedl, že jimi obviněný přímo podjatost předsedkyně senátu nenamítal. Zdůrazňované invektivy užité při hlavním líčení předsedkyní senátu však nevyvolávaly pochybnosti o její nestrannosti a hlavní líčení nebylo vedeno v rozporu se zákonem. Připustil ovšem, že přístup předsedkyně senátu byl nadbytečně konfrontační vůči oběma stranám.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud se uvedenou námitkou obviněného již zabýval, Nejvyšší soud měl splněny podmínky pro to, aby mohl zkoumat, zda se jednalo o takové okolnosti, které by mohly vést k závěru, že JUDr. Iveta Šperlichová byla soudkyní, která pro svou podjatost byla vyloučena z rozhodování v trestní věci obviněného. Obviněný v dovolání poukazoval na porušení zásady nestrannosti soudu (ve shodě s tím, co již namítal i v podaném odvolání), které spatřoval v tom, že předsedkyně senátu nevhodným komentářem reagovala na sdělení obviněného. Bylo proto nutné posoudit, zda těmito nevhodnými replikami předsedkyně senátu zavdala důvod k pochybnostem o její podjatosti, neboť výraz „nestrannost soudkyně“ není v tomto kontextu nadto zcela přesně použit, když v širších souvislostech tento výraz znamená rozhodování bez zájmu na výsledku, a to při neexistenci konkrétních skutečností zpochybňujících spravedlivé rozhodnutí. Proto jej za určitých okolností lze ztotožnit i s podjatostí, a tedy důvody pro vyloučení soudce.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Podle §30 odst. 2 tr. ř. je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.
Z uvedené námitky, jakož i obsahu spisu je zřejmé, že v projednávané věci nejde o skutečnosti, které by mohly opodstatňovat vyloučení předsedkyně senátu podle §30 odst. 2 tr. ř., ale mohl by se jednat jen o vyloučení z důvodů vymezených v §30 odst. 1 tr. ř., a to pro poměr k projednávané věci nebo k osobám. O takový případ by však šlo jen, pokud by byl prokázán osobní vztah konkrétního soudce k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné, anebo by byl výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stádiích trestního řízení. Pouhé poznámky a výroky učiněné v průběhu hlavního líčení či jiných stádií trestního řízení a obviněnými subjektivně vnímané jako nevhodné, nemohou vést k obecné pochybnosti o možnosti tohoto soudce nestranně a objektivně rozhodnout. Nejde zde o poměr nyní jmenovaného soudce k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k osobám na řízení zúčastněným nebo k věci samé (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).
Za okolnost zakládající pochybnost o podjatosti soudce pro poměr k věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. tedy nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen z ničím nepodložených předpokladů a domněnek dovolatele, ale o takovou skutečnost může jít jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat.
O takovou skutečnost se však v projednávané věci rozhodně nejedná. Obviněný nezmínil žádnou konkrétní skutečnost, pro kterou by se bylo možné domnívat, že předsedkyně senátu rozhodující jeho trestní věc v prvním stupni má k věci nebo k osobám na ní zúčastněným jakýkoliv osobní vztah. Jestliže obviněný soudkyni vytýkal nevhodné výroky, podle jejich obsahu se jednalo o nepřípadná konstatování ironického obsahu, která byla nemístná a nepatřičná, nikoliv však nasvědčující důvodu pro její vyloučení. Z úkonů jí prováděných a s jejích postupů v průběhu dokazování celého řízení vedeného před soudem prvního stupně žádné negativní subjektivní tendence nebyly zaznamenány. Lze jen připomenout, že k vyloučení orgánů činných v trestním řízení může dojít jen z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř., mezi něž nepatří otázka odborné úrovně a profesionality soudce (srov. rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud neshledal v projednávané věci žádné konkrétní skutečnosti, které by předsedkyni senátu soudu prvního stupně rozhodující v předmětné trestní věci vylučovaly z jejího projednávání a činění úkonů trestního řízení, a tudíž považoval výhradu dovolatele za neopodstatněnou.
Převážnou část námitek obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejž je možné uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je proto možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Lze též jeho prostřednictvím vytýkat „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Nejvyšší soud při posuzování právních otázek vychází ze skutkového zjištění soudu prvního stupně. Skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden. Z podnětu takových námitek není Nejvyšší soud oprávněn napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Se zřetelem na shora rozvedená kritéria je nutné posuzovat obsah podaného dovolání, v němž obviněný uplatnil různé námitky, z nichž jen některé s označeným dovolacím důvodem korespondují.
Za námitky, které stojí mimo zákonem vymezené podmínky §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba považovat ty, jimiž obviněný brojil proti rozsahu provedeného dokazování, nevěrohodnosti svědků, jejichž výpovědi vzaly soudy za podklad svého rozhodnutí o vině, anebo pokud uváděl skutkové okolnosti jinak, než jak byly soudy v jednotlivých bodech rozsudečného výroku o vině popsány.
Ke konkrétním výhradám v těchto souvislostech vzneseným je potřeba zejména v části, kde obviněný poukazoval na „opomenuté důkazy“, zmínit, že jde o problematiku, ke které se ke stejné výhradě již podrobně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozhodnutí i odvolací soud (srov. str. 18), jenž shledal, že se o takové důkazy s ohledem na rozsah a způsob provedeného dokazování nejedná. Nejvyšší soud nad rámec uvedeného závěru, s nímž se ztotožnil, jen doplňuje, že opomenutými důkazy jsou důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, a v důsledku tohoto jsou rozhodnutí nepřezkoumatelná, současně též i protiústavnost. To vyplývá z toho, že v řízení před obecným soudem musí být dána účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/2009, uveřejněný pod č. 60 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 262/2004, uveřejněný pod č. 208 ve sv. 43 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Jak se však odvolací soud dostatečně vyjádřil, o takové důkazy ani situace se v projednávané věci nejednalo, neboť soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, a pokud jen část důkazů neprovedl, vysvětlil, z jakých důvodů tak postupoval.
Nejvyšší soud při ztotožnění se se závěry odvolacího soudu nyní jen zdůrazňuje, že neprovedení obviněným navrhovaných důkazů ve vztahu k praktikám masážního salónu S. m., či nezpracování dodatku ke znaleckému posudku PhDr. Jiřího Lacigy, anebo nedoplnění dokazování o výslech M. S., soud prvního stupně vysvětlil na stranách 41 až 42 a odvolací soud na stranách 18 až 21 konstatoval, že se nejedná o opomenuté důkazy, jak se obviněný domáhal.
Kromě těchto výhrad na označený dovolací důvod nedopadají ani další obviněným na různých místech dovolání vznášené výhrady, jejichž prostřednictvím obviněný zpochybňoval způsob vedení dokazování a hodnocení důkazů, zvláště pokud jde o věrohodnost jednotlivých svědků, a to rodičů poškozené, svědků S. B., V. M. a M. V.. Stejně tak nemají právní obsah výhrady obviněného ve vztahu k výroku v bodě 6 ., jimiž považoval za neprokázané, že se poškozená oddávala nadměrnému zneužívání alkoholu, že jí měl obviněný znemožňovat studium apod. Obdobně je tomu u skutečností, jimiž vytýkal ve vztahu k bodu 7 . rozpor ve výpovědích poškozené a její matky, kterými se snažil vyvrátit skutkové okolnosti v tomto bodě popsané. U těchto námitek jde o výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Nejsou proto ani tyto námitky způsobilé citovaný dovolací důvod naplnit.
Ke všem, mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stojícím námitkám, Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisového materiálu, který měl k dispozici, zdůrazňuje, že oba soudy přistupovaly k projednávané věci s maximální zodpovědností a s velkou pečlivostí se věnovaly všem rozhodným okolnostem a provedly dokazování v rozsahu dostatečném pro objasnění skutkového stavu a prokázání viny obviněného. Rovněž z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy v souladu se zásadami hodnocení provedených důkazů tyto posuzovaly jednotlivě i ve vzájemných souvislostech ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., jak o tom rovněž svědčí příslušné pasáže jejich odůvodnění.
V takto konkretizované části dovolání ve skutečnosti nebyl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden, a proto Nejvyšší soud tuto část dovolání věcně nepřezkoumával.
Nejvyšší soud však shledal, že obviněný označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnil výhradami zaměřenými proti právním otázkám v bodě 1 ., pokud vytýkal, že jeho čin měl být posouzen pouze podle §242 odst. 1 tr. zák., protože nebyl naplněn znak §242 odst. 2 tr. zák. „osoby svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti“, v bodě 3 . pokud tvrdil, že s ohledem na dobu spáchání a změnu zákona nedopadala na jeho čin působnost trestního zákona, a že fotografický materiál, který byl zajištěn, nenaplňuje pojem znaku pornografického díla. Ve vztahu k bodu 5 . jde o námitky proti nenaplnění znaku, že čin byl spáchán na svědkovi ve smyslu §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák.
Ve vztahu ke skutku vymezenému pod bodem 1 . rozsudku soudu prvního stupně je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije, spáchá-li takový čin na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti.
U kvalifikované skutkové podstaty podle §242 odst. 2 tr. zák. je vyjádřena okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, že pachatel čin uvedený v odstavci 1 spáchá na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru zneužívaje jeho závislosti. O osobu svěřenou dozoru pachatele jde tehdy, jestliže má pachatel právo a povinnost na ni dohlížet a bdít nad ní. Tak je tomu zejména u rodičů vůči dětem, u opatrovníka vůči osobě zbavené svéprávnosti, ale může k takovému vztahu dojít i na základě jiných situací. Svěření dozoru totiž vyplývá z konkrétní situace, a není proto vždy nutné žádné rozhodnutí ani ujednání oprávněných osob, ale vychází se z faktického stavu, kdy dospělá osoba odpovídá za chování a stav osoby mladší patnácti let, která jí byla svěřena k dozoru. Za svěření dozoru je však nutné považovat i to, pokud si takový dozor nad dítětem mladším patnácti let pachatel sám vynutí. Současně se musí při svěření dozoru jednat i o zneužití závislosti dítěte svěřeného dozoru pachatele, čímž se rozumí i to, jestliže dítě mladší než patnáct let dá pachateli souhlas k souloži nebo k jinému pohlavnímu zneužití pod určitým psychickým nátlakem vyplývajícím právě z poměru mezi dozorujícím pachatelem a jemu svěřeným dítětem. Jde o stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Právě tohoto nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých sexuálních záměrů. O osobu svěřenou dozoru pachatele a o zneužití její závislosti k pohlavnímu zneužití v rozebíraném smyslu se jedná i v případě dítěte, které jeden z jeho rodičů, do jehož výchovy bylo dítě svěřeno, předával do péče pachateli takto vzniklé situace k pohlavnímu zneužití dítěte (přiměřeně srov. rozhodnutí uveřejněné v Bulletinu Nejvyššího soudu, trestní část, roč. 1981, seš. 3 pod č. 5).
Aplikují-li se tyto obecné zásady na konkrétní skutečnosti, které byly zjištěny v projednávané věci, je nutné poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který z těchto hledisek čin obviněného uvedený v bodě 1 . posoudil a úvahy k němu se pojící rozvedl na stranách 42 až 43 svého rozsudku. Dospěl tak k závěru, že znak „osoby svěření dozoru obviněnému při současném zneužití závislosti“ poškozené byl naplněn v souladu s výkladem této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §242 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud na podporu správnosti úvah soudu prvního stupně zdůrazňuje zejména podstatné skutečnosti zjištěné z obsahu spisu. Poškozená se s obviněným seznámila o prázdninách mezi 8. a 9. tř. základní školy. Obviněný ji byl představen jako přítel otce. Při první příležitosti s ním v zásadě se souhlasem matky odjela na chatu, na krátkodobý pobyt. Není pochyb o tom, že zde byla svěřena jeho dozoru, neboť zde byla plně odkázána na jeho hmotnou i další péči. Již při této první příležitosti za uvedené situace ji obviněný pohlavně zneužil. Poté po krátkém čase si na matce a otčímovi vymohl, aby u něj poškozená bydlela. Stalo se tak v době, kdy poškozená byla školačka základní školy, a lze říci, že v uvedené době trvale bydlela v domácnosti obviněného, který ji zakazoval navštěvovat její rodinu a prarodiče, na které jinak byla zvyklá. Obviněný tak poškozenou zcela vytrhl z jejího zázemí a prostředí, v němž do té doby vyrůstala. To vše za situace, kdy poškozená byla přítomna i tomu, jak si na jejích rodičích obviněný vymohl, aby u něj bydlela. Podstatné je i to, že jí byl znemožněn běžný přístup k matce, s níž se vídala pouze, pokud ji navštívila v zaměstnání, tedy zcela nahodile. Poškozená byla též na obviněném závislá finančně, neboť matka ji pouze sporadicky dávala 500,- Kč, aby si mohla poškozená zakoupit věci, ale spíše drobnosti, takže převážnou část materiálních potřeb jí zajišťoval obviněný. Byl to též on, kdo poškozenou omlouval ve škole a kdo určoval, co bude a jak se bude chovat (srovnat lze i skutek popsaný v bodě 6.). Všechna tato zjištění svědčí o tom, že poškozená byla svěřena dozoru obviněného a byla na něm jak materiálně, tak i výchovně, ale i citově závislá. Rovněž je třeba zdůraznit, že závislost poškozené na obviněném byla z jeho strany v jistém směru i vynucena tím, že ji udržoval v napětí a strachu, což vyplynulo zejména ze znaleckého posudku z psychologie, který byl na poškozenou ve věci zpracován.
Ze všech těchto jen stručně uvedených důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil s právní kvalifikací, jak ji vyjádřil v rozsudku soud prvního stupně. Takový závěr mohl učinit s tím, že pokud se od tohoto názoru odvolací soud odchýlil a učinil závěr jiný, jak je výše uveden, pak ten sám považoval za neprospěšný pro obviněného. Proto Nejvyššímu soudu v této souvislosti nic nebránilo ztotožnit se se závěrem soudu prvního stupně, jenž je pro obviněného příznivější. K úvaze odvolacího soudu, že mezi obviněným a poškozenou byl milenecký vztah, který vylučoval stav její závislosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 759/2006), je potřeba uvést, že o takový případ se v této konkrétní věci nejednalo, a to především proto, že poškozená byla na obviněném svým bytím závislá, a třebaže k němu měla zřejmě zpočátku blízký citový vztah, nebylo možné jej považovat za typický milostný vztah. Poškozená, i když odešla k obviněnému bydlet dobrovolně, nečinila tak z lásky k obviněnému. Z těchto důvodů na projednávaný případ nelze vztáhnout uvedenou úvahu, o niž svůj závěr odvolací soud opřel.
Rozvedenou výhradu obviněného proto Nejvyšší soud nepovažoval za důvodnou a v bodě 1. shledal správným, pokud byl obviněný uznán vinným jedním skutkem, jímž naplnil po všech stránkách znaky skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák.
K námitce obviněného týkající se skutku uvedeného v bodě 3 ., v němž byl uznán vinným trestným činem zneužití dítěte podle §205b odst. 1 tr. zák., je potřeba připomenout, že odvolací soud ve vztahu k tomu skutku rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 tr. ř. zrušil a znovu o něm sám rozhodl. Odvolací soud změnil pouze časové vymezení doby páchání tohoto činu. Zatímco soud prvního stupně páchání skutku stanovil „od září roku 2007 do října roku 2009“, odvolací soud tuto dobu nově datoval „nejméně od 1. 12. 2007 do října roku 2009“. Vyznačenou změnu odvolací soud vysvětlil tím, že dotčená skutková podstata, tj. zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §205b odst. 1 tr. zák., byla do trestního zákona vložena novelou provedenou zákonem č. 271/2007 Sb. s účinností od 1. 12. 2007. Z tohoto důvodu tedy odvolací soud vypustil období od září roku 2007 do 30. 11. 2007, která nezasahovala do doby účinnosti uvedené novely, a posunul již až do období počínající 1. 12. 2007. Nepochybně jde o změnu k lepšímu, protože doba páchání trestné činnosti byla zúžena o tři měsíce.
Nejvyšší soud tuto změnu považuje za učiněnou v souladu s §16 odst. 1 tr. zák., podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Trestností činu se rozumí možnost, aby byl pachatel pro určitý trestný čin odsouzen, jsou to všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu . Trestnost činu se posuzuje podle doby jeho spáchání, za kterou se považuje okamžik dokonání trestného činu (teprve tehdy je uskutečněno to, co je předmětem právního posouzení), a to bez ohledu na to, zda s trestnou činností bylo započato ještě v době účinnosti předchozího souhrnu právních norem.
U pokračování v trestném činu, které tvoří jediný skutek, se za dobu spáchání činu považuje doba ukončení trestného činu, tedy okamžik, kdy byl ukončen poslední útok, a nikoli doba dokonání trestného činu. Pokud však část pokračujícího činu nebyla trestným činem podle dřívějšího souhrnu trestněprávních norem, nemohla by být ani považována za součást trestného činu, v němž bylo pokračováno za účinnosti nového souhrnu trestněprávních norem, který takové jednání kvalifikoval již jako trestný čin. Jednání spáchané před účinností nového trestního zákona, které podle starých trestních zákonů nebylo trestné, nelze totiž v žádném směru považovat za součást skutkové podstaty trestného činu podle nového zákona (srov. rozhodnutí č. 103/1953 a č. 7/1994-I. Sb. rozh. tr.). O takový případ se zde jedná, neboť jak odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal, trestný čin podle §205b tr. zák. byl do trestního zákona vtělen s účinností od 1. 12. 2007. Jednalo se o nový trestný čin, a proto v případě pokračujícího trestného činu, o který jde v této věci je nutné čin omezit jen dobou účinnosti tohoto trestního zákona.
Z hlediska těchto zásad nelze považovat za správnou úvahu obviněného, že by neměl být za uvedený trestný čin stíhán vůbec s ohledem na to, že mohl pornografický materiál vytvořit jen v době před účinností zákona. Taková výhrada je v rozporu se skutkovými zjištěními, podle nichž páchal uvedenou trestnou činnost pod bodem 3. převážně v době od 1. 12. 2007, neboť podle popisu skutku byla ukončena až v říjnu roku 2009. Jak bylo výše poznamenáno, Nejvyšší soud při svých právních úvahách musí vycházet ze skutkových zjištění, jak byla soudy nižších stupňů stanovena. V nich je dostatek podkladů pro závěr o tom, že soudy obou stupňů, v končeném důsledku však odvolací soud, trestné jednání obviněného posoudily v bodě 3 . v souladu se zákonem, a to i v rámci úvahy o tom, zda zajištěný fotografický a další materiál, jenž měl obviněný s ní jako sexuálním objektem pořídit, je pornografickým dílem, jak má ustanovení §205b tr. zák. na mysli a jak je vykládáno i právní teorií. Lze jen připomenout, že soud prvního stupně této otázce věnoval pozornost a na str. 45 odůvodnění svého rozsudku vysvětlil a popsal, o jaké záběry se jedná a jakým způsobem je na nich poškozená znázorněna. Odkázal přitom kromě jiného i na fotografie na č. l. 195 spisu. Způsob, jakým poškozená na těchto fotografiích předvádí své ohanbí, dopadá na definici pornografického díla, neboť jde o zvláště intenzivně vtíravý způsob podněcující sexuální pud, překračující podle převládajících názorů společnosti uznávané hranice sexuální slušnosti a vyvolávající pocit studu (srov. Novotný, O. Vokoun, R. a kol. Trestní právo hmotné II. Zvláštní část. Praha : ASPI, 2007, s. 275). Je vhodné též připomenout, že předmětem ochrany je u tohoto trestného činu dítě, tedy osoba mladší osmnácti let. Tudíž jednání obviněného bylo trestné i v případě, že tyto fotografie byly pořízeny v době, kdy již poškozená jako patnáctiletá porodila dceru, event. žila dále ve společné domácnosti s obviněným, neboť stále byla osobou mladší osmnácti let, jež této ochrany požívala.
Na základě těchto úvah a zjištění Nejvyšší soud považuje právní kvalifikaci v bodě 3 . jako trestného činu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §205b odst. 1 tr. zák. za správnou a zákonnou.
Námitky obviněného v dovolání zaměřené proti právní kvalifikaci trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. uvedeného pod bodem 5 . rozsudku soudu prvního stupně byly zaměřeny proti znaku kvalifikované skutkové podstaty vyjádřené znakem, že čin byl spáchán „na svědkovi“, a odůvodňoval je tím, že poškozená ani její matka P. P. neměly procesní postavení svědka, nýbrž toliko osob podávajících vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř.
Podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. se trestného činu vydírání dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.
Podle tzv. právní věty se obviněný tohoto trestného činu dopustil v té podobě, že „jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal, a spáchal takový čin na svědkovi“.
Ve skutkových zjištěních v bodě 5. je v obou tam popsaných případech vyjádřeno, že obviněný jak poškozené, tak i její matce vyhrožoval zbitím, event. jinou újmou, aby je donutil v rámci vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. před policejním orgánem nevypovídat pravdu, a proto každá z nich pod tímto nátlakem uvedla nepravdivé okolnosti ve prospěch M. Ž., což mělo za následek, že prověřovaná věc byla podle §159a odst. 1 tr. řádu odložena.
Ke znaku „spáchání činu na svědkovi“ ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona bylo již v minulosti judikaturou Nejvyššího soudu dostatečně vysloveno, jak je zmíněný pojem u tohoto kvalifikačního znaku nutné chápat a vykládat, na což ostatně v obsahu podaného dovolání poukázal i sám obviněný. Jednání pachatele uvedené v §235 odst. 1 tr. zák., které směřuje proti osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu) a které je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejich povinností svědka vyplývajících z trestního řádu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. bez ohledu na to, zda svědek byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi (viz stanovisko č. 15/2002 Sb. rozh. tr.).
Jestliže ustanovení §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. používá pojem „svědek“ v jeho obecné podobě, touto okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby poskytuje ochranu všem osobám majícím v materiálním smyslu postavení svědka bez ohledu na to, pro jaký typ řízení se takové svědectví užije, resp. v jakém řízení tato osoba jako oběť trestného činu vydírání bude o svých poznatcích o tom, co vnímala svými smysly, vypovídat. Podstatné pro naplnění tohoto znaku je kromě toho, že svědek (v materiálním smyslu) vnímal určité skutečnosti, o nichž může v příslušném řízení podat svědectví, také to, že je pachatelem za podmínek §235 odst. 1 tr. zák. nucen, aby takové svědectví nepodával (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 8 Tdo 789/2012).
O takovou situaci, jak je výše uvedeno, se v projednávané trestní věci bezesporu jedná. Není pochyb o tom, že jak poškozená, tak i její matka, byly osoby, které měly podat svědectví o tom, co s ohledem na čin, pro který byl obviněný podezřelý, vnímaly. V této věci byly policejním orgánem předvolány k podání sdělení právě proto, aby popsaly, co svými smysly sledovaly. Obviněný pronášením výhrůžek o budoucím fyzickém násilí, které bude užito vůči poškozeným a osobám jim blízkým v případě, že poškozená a její matka budou před policejním orgánem vypovídat pravdu o pohlavním zneužívání nezletilé poškozené, se obě poškozené snažil odvrátit od podání pravdivého vysvětlení před orgány činnými v trestním řízení. Obě ženy posléze skutečně v důsledku jeho výhrůžek a psychického nátlaku, z obavy z jejich naplnění uvedly ve dnech 26. 8. 2008 a 8. 8. 2008 na policii nepravdivé údaje. Z popisu skutku tudíž nelze mít pochybnosti o tom, že výhrůžky fyzickým násilím směřovaly k tomu, aby poškozené odradil od toho, aby na policii uvedly, jakého jednání se vůči nezletilé dopouštěl.
Na základě těchto úvah Nejvyšší soud shledal, že čin obviněného, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 5 . rozsudku soudu prvního stupně, vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Nelze tudíž přisvědčit názoru obviněného, že poškozeným a její matce P. P. nebylo možné přiznat postavení svědků ve smyslu předmětné kvalifikované skutkové podstaty.
Nejvyšší soud po uvážení všech výše rozvedených závěrů a právních názorů shledal, že soudy nižších stupňů se trestní věcí obviněného věnovaly s potřebnou pečlivostí při dodržení všech zákonných procesních pravidel a postupů. Své závěry soudy v odůvodnění rozhodnutí vysvětlily v potřebné míře a o jejich správnosti nevznikají pochybnosti. Bylo proto možné pro stručnost na významné pasáže napadených rozhodnutí jen poukázat. Protože Nejvyšší soud právní kvalifikaci u jednotlivých trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, shledal plně v souladu se zákonem a nebyly zjištěny vady, jež obviněný vytýkal, posoudil dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová