ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1278.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1278/2012-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2012 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*) , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 4 Tmo 26/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 6 Tm 10/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „tulipána“ odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. 6 Tm 10/2010, uznal obviněného mladistvého „tulipána“ (dále převážně jen „mladistvý“, příp. „dovolatel“) a obviněnou P. L. vinnými, že:
„1. dne 17. 12. 2009 v době od 13:00 hod. do 16:30 hod. v O. na H.t. v bytě, během návštěvy bytu poškozeného M. N., po předchozí domluvě a za vzájemné součinnosti odcizili ke škodě jmenovaného z kabátu pověšeného ve skříni obývacího pokoje finanční hotovost ve výši 53.000,- Kč,
2. dne 27. 12. 2009 v době od 17:00 hod. do 22:00 hod. v O. na H. t. v bytě, během návštěvy bytu poškozeného M. N., po předchozí domluvě a za vzájemné součinnosti odcizili ke škodě jmenovaného mobilní telefon zn. Nokia 3310 v hodnotě 300,-- Kč,
3. dne 5. 1. 2010 v době od 09:50 hod. v O. na H. t. v bytě, po předchozí domluvě a za vzájemné součinnosti poté, co zazvonili u dveří bytu uživatele M. N., po otevření dveří jmenovaným, tohoto rukama odstrčili, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, následně vešli do bytu, odkud z peněženky odložené v kuchyni odcizili ke škodě jmenovaného hotovost ve výši 700,-- Kč a z bytu odešli,
4. dne 5. 1. 2010 v době kolem 15:15 hod. v O. H. t., po předchozí domluvě a vzájemné součinnosti po zazvonění u dveří bytu, uživatele M. N., po otevření dveří jmenovaným, tohoto rukama odstrčili, v důsledku čehož jmenovaný upadl na zem, načež ke škodě jmenovaného z peněženky odložené v kuchyni odcizili finanční hotovost ve výši 900,-- Kč.“
Takto zjištěné jednání mladistvého soud právně kvalifikoval v bodech 1. a 2. jako provinění krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. č. 140/1961 Sb. a v bodech 3. a 4. jednak jako provinění loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, jednak jako provinění porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za tato provinění a za sbíhající se provinění maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. i) trestního zákoníku, jímž byl mladistvý uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně, soudu pro mládež, ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. 1 Tm 8/2010, mu podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a §43 odst. 2 trestního zákoníku, §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mu uložil souhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestním opatření z citovaného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Pro úplnost je třeba dodat, že jednání spoluobviněné P. L. soud právně kvalifikoval v bodech 1. a 2. jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodech 3. a 4. jednak jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, jednak jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., jímž byla obviněná uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 2 T 106/2010, jí uložil podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a §43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Současně zrušil výrok o trestu z citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Oběma obviněným soud rovněž uložil povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradě škody poškozenému M. N. částku ve výši 54.900,-- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal odvolání pouze mladistvý „tulipán“. Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež, o něm rozhodl rozsudkem ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 4 Tmo 26/2012, tak, že v bodě I. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. v jeho věci a podle §261 tr. ř. též ve věci spoluobviněné P. L. zrušil výrok o náhradě škody učiněný podle §228 odst. 1 tr. ř. stran poškozeného M. N., v bodě II. podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. N. částku 54.200,-- Kč, a v bodě III. vyslovil, že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Mladistvý ani s takovým rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Vaňka podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zaměřil je především proti výrokům popsaným pod body 3. a 4. odsuzujícího rozsudku.
Dovolatel v prvé řadě uvedl, že závěry soudů obou stupňů jsou nepřesvědčivé a v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Hlavní rozpor shledal v tom, že soudy na jednu stranu uvedly, že nelze vycházet z výpovědi poškozeného, neboť trpí Alzheimrovou chorobou a není schopen vnímat a reprodukovat prožité události, na stranu druhou však považovaly za prokázané, že obvinění jsou usvědčováni výpovědí jeho dcery, která ovšem pouze reprodukovala to, co jí sdělil sám poškozený.
Mladistvý tvrdil, že soudy učinily nesprávné skutkové závěry ze znaleckých posudků a výpovědí svědků a opomněly se vypořádat s celou řadou otázek, které v této souvislosti vyvstaly. Poškozený ve svých svědeckých výpovědích uvedl spoustu fantazijních a neuvěřitelných skutečností, proto jej nelze považovat za věrohodného. Zjištění soudů, že poškozený uváděl své dceři vlastní prožitky bezprostředně po události, je prý v extrémním rozporu se zjištěními znalkyň. V té souvislosti poukázal především na to, že znalkyně MUDr. J. S., PhD., uvedla, že „se není schopná vyjádřit k tomu, zda jde o přenesenou reprodukci skutečně prožitých událostí, nicméně vyloučit to nemohu“. Takový průběh dokazování považoval za porušení zásady in dubio pro reo; znalkyně totiž na dotazy jeho obhájce odpověděla, že poškozený byl v době incidentu na rozhraní lehké a středně těžké demence a že trpěl bludy okrádání rodinnými příslušníky. Z tohoto vyjádření prý lze jednoznačně usuzovat, že není odůvodněn závěr o tom, že poškozený měl své dceři opravdu reprodukovat prožité události.
Dovolatel dále připomněl výpověď znalkyně PhDr. A. B., která uvedla, že příznaky demence neumožňují poškozenému podat přesnou výpověď, ani popsat prožitou událost. Závěr této znalkyně odporuje tomu, co uvedla znalkyně předchozí, proto měl soud nechat vyhotovit ještě revizní znalecký posudek. To však žádný ze soudů nižších stupňů neučinil, místo toho se oba soudy dopustily vlastních spekulací o tom, že onemocnění poškozeného v době incidentu ještě nevedlo ke ztrátě schopnosti popsat prožitou událost.
S ohledem na uvedené nejasnosti je dovolatel přesvědčen, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutků pod body 3. a 4. rozsudku nalézacího soudu, neboť z provedených důkazů nevyplývá, že se dopustil provinění loupeže a porušování domovní svobody, a skutkové závěry soudu jsou tak v extrémním rozporu s těmito důkazy. Soudy se ani nezabývaly otázkou, proč by (dovolatel) zvonil, následně rozrážel dveře a žďuchal do poškozeného, aby se dostal dovnitř bytu, když sám měl mít od bytu klíče.
V závěru svého podání mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyužil, prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství pouze souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda mladistvým uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Mladistvý uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky mladistvého, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Formulovanými výhradami totiž napadal pouze rozsah dokazování provedeného před soudy obou stupňů (konkrétně namítal, že soudy nechaly vypracovat revizní znalecký posudek) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (konkrétně nesouhlasil se závěry učiněnými na podkladě znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, tvrdil, že poškozený nebyl schopen reprodukovat prožité události, že znalkyně na tuto skutečnost měly odlišný názor, že soudy místo provedení revizního posudku dedukovaly vlastní závěry otázkou, vytýkal soudům, že neřešily otázku, proč by zvonil, rozrážel dveře a žďuchal do poškozeného, když sám měl mít od bytu klíče). Tím primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Lze tak shrnout, že mladistvým vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že mladistvý neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti
a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov.
§265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného mladistvého „tulipána“ podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.