ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1280.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1280/2012-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. listopadu 2012 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného T. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 3 To 332/2012, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 24/2011, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2012, sp. zn. 74 T 24/2011, byl obviněný T. B. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Obviněný napadl tento rozsudek soudu prvního stupně odvoláním směřujícím proti výroku o jeho vině. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 3 To 332/2012, byl podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. označený rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 3 Zt 13/2011, pro skutek, že dne 20. 10. 2010 (správně má být uvedeno 22. 10. 2010) v době kolem 11.00 hodin na pobočce České spořitelny, a. s., v O. na ulici H., poté, co se dostavil do pobočky této banky, a k jeho žádosti mu byla z jeho účtu vyplacena na hotovosti částka 200 000 Kč, kdy však pracovnice banky M. C. na tuto transakci namísto výběrního pokladního dokladu vystavila vkladový pokladní doklad na částku 200 000 Kč a tento zaúčtovala, v důsledku čehož byly finanční prostředky na jeho účtu navýšeny o částku 200 000 Kč, a současně naopak nezaúčtovala hotovostní výběr částky 200 000 Kč, v důsledku čehož na jeho účtu tato částka zůstala, i přesto si ponechal kromě oprávněně vybrané hotovosti 200 000 Kč i neoprávněně navýšené finanční prostředky ve výši dvakrát 200 000 Kč, ačkoli si byl vědom, že mu taková částka nenaleží, neboť jen využil omylu pracovnice banky při provádění účetní operace, přičemž o chybné účetní operaci byl M. C. informován telefonicky ještě téhož dne po 15.00 hodin, načež se od této doby začal vyhýbat jakýmkoli kontaktům ze strany poškozené banky a až dne 9. 11. 2010 se zúčastnil jednání, na němž ovšem opět odmítl korigovat nastalý stav, kdy měl na účtu neoprávněně 400 000 Kč, a toto vše činil i přesto, že byl o skutečném stavu na svém účtu informován, a to i pravidelným výpisem z účtu, čímž takto způsobil poškozené České spořitelně, a. s. se sídlem P., O., škodu ve výši 400 000 Kč, čímž měl spáchat přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože v žalobním návrhu uvedený skutek není trestným činem.
Dlužno dodat, že výše uvedené rozsudky soudů byly v pořadí již druhými jejich rozhodnutími. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2011, sp. zn. 74 T 24/2011, byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 3 Zt 13/2011, pro výše popsaný skutek. Tento zprošťují rozsudek soudu prvního stupně byl však z podnětu odvolání státního zástupce usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 3 To 515/2011, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Pro úplnost je vhodné doplnit, že krajský soud vytkl, že soud prvního stupně se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, nezjistil řádně skutkový stav, a proto byl i jeho zprošťující rozsudek přinejmenším předčasný. Za nezbytné pokládal objasnění otázek, zda a kdy se obviněný o pochybení pracovnice banky a jeho následcích objektivně dověděl, jaké kroky následně učinil, přičemž jeho reakce bylo třeba hodnotit z hlediska eventuálního naplnění zákonných znaků některého z trestných činů. Uvedl také, jaké důkazy je třeba k objasnění těchto okolností v dalším řízení provést, aniž by vyloučil v případě potřeby provedení i důkazů dalších.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 3 To 332/2012, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Po zevrubné rekapitulaci obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů dovolatel vyjádřil nesouhlas se závěry Krajského soudu v Ostravě, který zprošťující výrok zdůvodnil absencí úmyslu obviněného ponechat si peníze připsané na jeho účtu v důsledku omylu pracovnice banky. Ačkoliv odvolací soud připustil, že obviněný nejpozději dne 16. 11. 2010 věděl, k jakému omylu a s jakými důsledky došlo, nebyla podle něj vyvrácena obhajoba obviněného, že vyčkával na řádné reklamační řízení, v rámci kterého by se celá záležitost vyřešila. Měl také za to, že úmysl obviněného si peníze ponechat nelze dovodit ani ze skutečnosti, že podal stížnost proti usnesení státního zástupce o zajištění částky 400 000 Kč na jeho účtu, neboť obviněný nepolemizoval s faktem neoprávněného připisování této částky, ale z obsahu jeho stížnosti plyne toliko jeho rozhořčení z postupu banky při řešení celé situace. Uvedený úmysl nevyplývá ani ze snahy obviněného o zrušení účtu u České spořitelny, a. s., když nebyla vyvrácena obhajoba, že chtěl pouze převést do jiné banky zbytek peněz mimo částku 400 000 Kč.
Nejvyšší státní zástupce připomněl, že skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku je naplněna i v případě, jestliže pachatel přijme z cizího majetku peněžní částku, o které ví, že mu nepatří, neboť se na jeho bankovní účet dostala omylem. To však platí pouze v případě, že pachatel věděl o omylu jiné osoby v době, kdy se peníze dostaly do jeho moci, tj. když se skutečně dozvěděl o takové platbě na bankovní účet (např. na základě výpisu z účtu). Uvědomí-li si pachatel omyl (nebo je-li na něj upozorněn) až poté, co již získal cizí věc, za niž se považují podle §134 odst. 1 tr. zákoníku i peníze na účtu, do své dispozice, nenaplňuje sice skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, není ale vyloučena jeho trestní odpovědnost pro trestný čin zatajení věci podle §219 tr. zákoníku (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 538/2007, publikované pod č. 22/2008 Sb. rozh. tr.).
V předmětné trestní věci odvolací soud učinil jednoznačný závěr, že o omylu pracovnice banky a jeho následcích se obviněný dozvěděl nejpozději z bankovního výpisu dne 16. 11. 2010. Nejpozději od tohoto data tedy musel vědět o existenci cizích peněžních prostředků na svém bankovním účtu a současně o omylu pracovnice banky, v jehož důsledku byly finanční prostředky na jeho účet vloženy. Finanční prostředky však i po tomto datu na svém účtu ponechal a neučinil žádná opatření k tomu, aby se peníze dostaly zpět do dispozice České spořitelny, a. s. Listinné materiály, na jejichž podkladě bylo možno předmětné peněžní prostředky vrátit do dispozice banky, obviněný podepsal až dne 10. 1. 2011, tj. v době, kdy již ve věci byly zahájeny úkony trestního řízení a usnesením příslušného státního zástupce bylo rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků ve výši 400 000 Kč na předmětném účtu. Na skutečnosti, že peníze na účtu nejsou majetkem obviněného a že se dostaly do jeho dispozice v důsledku omylu jiné osoby, nic podle dovolatele nemohlo změnit odvolacím soudem zdůrazňované reklamační řízení. Již ze skutečnosti, že za této situace obviněný ponechal ve své dispozici finanční prostředky po dobu téměř dvou měsíců, tedy po dobu nikoli zcela krátkodobou a přechodnou, vyplývá existence jeho úmyslu směřujícího k tomu, aby se o předmětné finanční prostředky obohatil. Dovolatel upozornil, že ani ze stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o zajištění finančních prostředků naprosto nevyplývá, že by obviněný akceptoval skutečnost, že částka 400 000 Kč není jeho majetkem a že je povinen ji vrátit peněžnímu ústavu. Obsah písemných podání obviněného (stížnost proti usnesení státního zástupce o zajištění finančních prostředků ze dne 8. 12. 2010 a stížnost o podání reklamace ze dne 27. 12. 2010) umožňuje závěr, že pokud trval na provedení písemného reklamačního řízení, pak přinejmenším jako jednu z variant jeho výsledku předpokládal skutečnost, že předmětné finanční prostředky zůstanou v jeho dispozici.
Za těchto okolností a zjištění odvolacího soudu jednání obviněného vykazuje znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, který byl dokonán již tím, že po datu 16. 11. 2010 si ponechal předmětné finanční prostředky na svém účtu.
Pro úplnost dovolatel konstatoval, že odvolací soud neučinil jednoznačné skutkové zjištění k obsahu ústních a telefonických jednání obviněného s pracovníky peněžního ústavu před tímto datem. Nelze tudíž vyloučit ani takovou skutkovou variantu, podle které obviněný již před 16. 11. 2010 věděl o tom, že do jeho dispozice se nějakým způsobem dostala jemu nepatřící částka 400 000 Kč, až dne 16. 11. 2010 se s jistotou dozvěděl, že se tak stalo v důsledku omylu pracovnice České spořitelny, a. s. Ani v takovém případě by nešlo o jednání z jeho strany beztrestné, na místě by pak bylo posoudit je jako přečin zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 3 To 332/2012, jakož i případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se prostřednictvím obhájkyně vyjádřil i obviněný. Ten předně uvedl, že dovolání vychází ze spekulativních, ničím nepodložených úvah a že omyl pracovnice České spořitelny, a. s., a nečinnost této banky jsou tímto přičítány k jeho tíži. V rámci zevrubné rekapitulace skutkových událostí zejména zdůraznil, že k omylu došlo dne 22. 10. 2010, přičemž dne 9. 11. 2010 se dostavil se svým bratrem na pobočku České spořitelny, a. s., a zde požadoval, aby proběhlo reklamační řízení a aby mu vše bylo písemně zasláno domů, přičemž zástupce banky jej mylně ujišťoval, že reklamační řízení probíhá, proto očekával, že obdrží písemné podklady poštou a nečinil žádné další kroky. I ve stížnosti proti usnesení okresního státního zástupce o zajištění prostředků na účtu obviněného ve výši 400 000 Kč se opět domáhal reklamačního řízení. V žádném případě nerozporoval zadržení finančních prostředků, když z poučení v usnesení vyplývalo, že stížnost nemá odkladný účinek, tedy k zajištění předmětných finančních prostředků v té době již došlo. Nebylo rovněž prokázáno, že by se vůbec pokusil zablokovanou částku vybrat.
Podle obviněného je proto zcela nepodstatné prokazování doby, od kdy byl informován o neoprávněném připsání finančních prostředků na jeho účtu, když již 9. 11. 2010 požadoval, aby vzniklá situace byla ze strany banky řešena v rámci reklamačních podmínek a Všeobecných obchodních podmínek České spořitelny, a. s. Úvahu nejvyššího státního zástupce, že při podávání stížností a reklamací počítal s variantou, že předmětná částka zůstane v jeho dispozici, označil za „těžce vykonstruovanou, ničím nepodloženou až úsměvnou“. Mínil také, že požadovat, aby vše bylo řešeno v souladu s Všeobecnými obchodními podmínkami České spořitelny, a. s., písemnou formou, nelze přičítat k jeho tíži, zvláště když právě sama banka by se jimi měla řídit, a nikoliv jej stresovat a poškozovat podáním trestního oznámení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265j tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání není důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky obsažené v dovolání směřují proti závěru odvolacího soudu, že zjištěný skutek není trestným činem, zatímco podle dovolatele je na místě posoudit jej jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, eventuálně přichází v úvahu i jeho právní kvalifikace jako přečinu zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku, z čehož vyplývá, že dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je tedy významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, naplňuje skutkovou podstatu přečinu podvodu, případně jiného trestného činu, nebo není vůbec trestným činem.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Podle právních závěrů nalézacího soudu a dovolatele se přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněný měl dopustit v alternativě, že sebe obohatil tím, že využil něčího omylu, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu.
V obecné rovině je vhodné připomenout, že objektivní stránku trestného činu podvodu, jak již bylo uvedeno, představuje mimo jiné i takové jednání pachatele, kterým využije něčího omylu. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu právnické osoby, musí jednat v omylu fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (k tomu č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.).
Se zřetelem na povahu posuzovaného skutku je třeba také připomenout závěry teorie trestního práva i soudní judikatury, které vymezují rozdíl mezi trestnými činy podvodu podle §209 tr. zákoníku a zatajení věci podle §219 tr. zákoníku. Podle nich přisvojil-li si pachatel peníze, které mu byly omylem zaslány na bankovní účet, s nímž disponoval, pak pro rozlišení, zda tím spáchal trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (s využitím omylu jiného) nebo trestný čin zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zák. (tj. věci, která se dostala do moci pachatele omylem), je rozhodující, zda pachatel věděl o omylu jiné osoby v době, kdy se peníze dostaly do jeho moci, tj. když se skutečně dozvěděl o takové platbě na bankovní účet (např. na základě výpisu z účtu). Věděl-li pachatel již v této době, že jde o peníze, které mu byly zaslány omylem, může spáchat jen trestný čin podvodu, nikoli trestný čin zatajení věci. Uvědomí-li si pachatel omyl (nebo je-li na něj upozorněn) až poté, co již získal cizí věc, za niž se považují podle §134 odst. 1 tr. zákoníku i peníze na účtu, do své dispozice (do své moci), nemůže naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. V takovém případě není vyloučena jeho trestní odpovědnost pro trestný čin zatajení věci podle §219 tr. zákoníku (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 538/2007, publikované pod č. 22/2008 Sb. rozh. tr., přiměřeně též č. 17/1980 Sb. rozh. tr.).
Po subjektivní stránce se vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý, eventuální [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Klíčovou spornou otázkou v daném případě je, zda lze na základě učiněných skutkových zjištění dovodit naplnění subjektivní stránky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr zákoníku.
V odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně byl skutek obviněného popsán zcela ve shodě se skutkem, pro nějž byl posléze obviněný obžaloby zproštěn. Soud prvního stupně své závěry postavil na zjištění, že bylo jednoznačně prokázáno, že dne 22. 10. 2010 v době kolem 11.00 hodin v pobočce České spořitelny, a. s., v O., na ul. H., došlo ze strany pracovnice banky M. C. k chybné transakci při vyplacení částky 200 000 Kč obviněnému, když v důsledku pochybení pracovnice banky M. C. došlo k neoprávněnému navýšení stavu účtu obviněného o částku 400 000 Kč. Tato skutečnost jednoznačně vyplynula jednak z výslechu svědkyně M. C., včetně listinných důkazů, z nichž je třeba připomenout jednak výpis z účtu a jednak vkladový pokladní doklad. Ihned po zjištění podkladního schodku byl obviněný ještě téhož dne telefonicky kontaktován pokladní banky M. C., avšak obviněný sdělil, že nemá čas a že má zavolat další pracovní den. Následně byl obviněný vícekrát telefonicky kontaktován manažerkou pobočky A. K. nebo manažerem mikrooblasti P. Č., na což obviněný vždy reagoval tím způsobem, že je časově zaneprázdněn, termíny plánovaných schůzek proto byly opakovaně odkládány na pozdější dobu. Schůzka mezi pracovníky banky a obviněným se uskutečnila až dne 9. 11. 2010, při které bylo obviněnému předloženo 23 fotografií zachycujících detailní průběh výběru částky 200 000 Kč, který se uskutečnil dne 22. 10. 2010 v 11:09 hodin na pobočce České spořitelny, a. s. v O. Po zhlédnutí kamerového záznamu obviněný sdělil, že sice nepopírá výběr částky 200 000 Kč, ale namítl, že zároveň realizoval také vklad. Předmětné skutečnosti ohledně schůzky s P. Č. dne 9. 11. 2010 byly podle nalézacího soudu prokázány zejména samotnou výpovědí svědka P. Č. Nalézací soud dále zdůraznil, že se zaměřil na skutečnost, kdy se obviněný prokazatelně dozvěděl o omylu pracovnice banky. Zde soud poukazoval na výpověď obviněného, který sám výslovně doznal, že nejpozději dne 16. 11. 2010 se z výpisu z účtu, který mu byl bankou zaslán, jednoznačně dozvěděl o omylu pracovnice banky ze dne 22. 10. 2010. Obviněný totiž v rámci svého výslechu uvedl, že mu ze strany České spořitelny, a. s., byly zasílány pravidelné měsíční výpisy, na základě kterých byl informován o stavu a pohybech na svém účtu kromě prosince 2010. Soud prvního stupně se soustředil také na hodnocení jednání obviněného od tohoto data, od nějž prokazatelně věděl, že na jeho účet mu byly neoprávněně připsány finanční prostředky. Z výpovědi svědků zejména pracovníků České spořitelny, a. s., považoval za prokázané, že obviněný začal činit různé obstrukce, i když prokazatelně věděl, že má na svém účtu finanční prostředky, které mu nepatří. Snažil se jednak vyhýbat různým navrhovaným schůzkám ze strany pracovníků České spořitelny, a. s., a při schůzce s P. Č. se snažil chovat neustále tím způsobem, že „neví, o co se jedná“. Podle nalézacího soudu obviněný již v té době prokazatelně věděl, že celá záležitost je velmi prostá a pouze chybou pracovnice banky mu byla na jeho účet neoprávněně připsána finanční částka, a uzavřel, že obviněný neměl snahu s Českou spořitelnou, a. s., vyřešit danou situaci smírným způsobem. Jediný způsob řešení, který zvolil, byla snaha o zrušení účtu. Stalo se tak až v době, kdy už finanční prostředky byly zajištěny a on si proti takovému rozhodnutí podal stížnost a zároveň si zřídil u jiné banky nový účet. Tyto kroky obviněného, jež činil poté, co prokazatelně věděl, že má na svém účtu finanční prostředky, které mu nepatří, svědčí podle závěru okresního soudu pro jediný závěr, a to, že obviněný měl v úmyslu s veškerými finančními prostředky na účtu nadále disponovat. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 538/2007 pak takové jednání kvalifikoval jako přečin podvodu.
Poněkud v rozporu se svými předchozími zjištěními, podle nichž obviněný věděl o omylu pracovnice banky a jeho důsledcích bez pochybností od 16. 11. 2010, nalézací soud podotkl, že je zcela zřejmé, že obviněný od samého počátku věděl, že došlo k chybě pokladní a finanční prostředky ve výši 400 000 Kč mu nepatří. Pro prokázání podvodného úmyslu proto považoval za významný záznam z kamerového systému, pořízený při samotném výběru dne 22. 10. 2010, z něhož mělo vyplývat, že obviněný si pokladní doklad četl a tedy věděl o nesprávné transakci již téhož dne. Soud z toho dovozoval, že ačkoliv byl obviněný na schůzce s pracovníky banky dne 9. 11. 2010 informován o všech skutečnostech, vztahujících se k předmětnému jednání, přesto si finanční prostředky na svém účtu ponechal. To, že obviněný věděl, že předmětné jednání s pracovníkem banky P. Č. se týkalo právě těchto neoprávněně přijatých finančních prostředků, měl potvrdit u hlavního líčení i bratr obviněného M. B. Úmysl obviněného ponechat si předmětné finanční prostředky soud dovodil i ze skutečnosti, že obviněný poté, co obdržel usnesení o zajištění finančních prostředků na účtu u banky, které si převzal dne 16. 12. 2010, proti tomuto podal dne 17. 12. 2010 stížnost. Následně se dne 22. 12. 2010 pokusil zrušit bankovní účet, přičemž důsledkem zrušení bankovního účtu není nic jiného než „výplata všech finančních prostředků“. Obviněný podle soudu dobře věděl, že by mu všechny finanční prostředky, které se zde nacházely, byly po zrušení jeho účtu vyplaceny. Nadto soud poznamenal, že skutečnost, že obviněný má sklony k takovému jednání, které hodnotil jako „podvodné“, potvrdila i obdobná událost, která se odehrála na pobočce České spořitelny v Č. T. v červenci 2009 a při níž došlo k chybě pracovnice banky ohledně výběru finančních prostředků z účtu obviněného (strany 9 až 11 rozsudku).
Naproti tomu odvolací soud v odůvodnění zprošťujícího rozsudku zdůraznil, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že od okamžiku zjištění omylu pokladní dne 22. 10. 2010, a zejména pak od 16. 11. 2010 mu Česká spořitelna, a. s., žádným vyčerpávajícím způsobem nesdělila, k čemu vlastně dne 22. 10. 2010 došlo a jaké to mělo následky. Upozornil na znění Všeobecných obchodních podmínek České spořitelny, a. s., (viz č. l. 135 – 148 spisu), jejich bodu 5.10, kde je stanovena povinnost banky v případě zjištění chyb při realizování peněžního styku o tomto vyrozumět klienta. Krajský soud dovodil, že telefonáty, resp. ultimativní jednání pracovníka banky P. Č., který nakonec odmítl – jak sám připustil – obviněnému ukázat doklad, který měl podepsat, takovým řádným vyrozuměním nejsou. Tím je až přípis banky ze dne 3. 1. 2010 (viz č. l. 26, 27 spisu), kterému předchází přípis ze dne 29. 12. 2010 (č. l. 204), přičemž z těchto dokladů ovšem plyne, že se jedná o reakci banky na stížnost obviněného ze dne 27. 12. 2010 (č. l. 25).
Odvolací soud proto shledal, že ačkoliv nejpozději dne 16. 11. 2010 obviněný věděl, k jakému omylu a s jakými následky došlo, nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že stále vyčkával na řádné reklamační řízení, v rámci kterého by se celá věc vyřešila, když sám manažer P. Č. mu sdělil již 9. 11. 2010, že reklamační řízení probíhá. Krajský soud neakceptoval argument, že obviněný svojí stížností proti usnesení o zajištění částky 400 000 Kč na jeho účtu polemizoval s faktem neoprávněného připisování této částky. Podle názoru odvolacího soudu obviněný touto stížností pouze vyjadřoval rozhořčení z postupu banky při řešení celé situace a přístupu k němu samému. Podobně ani ze snahy obviněného zrušit svůj účet u České spořitelny, a. s., dne 22. 12. 2010 odvolací soud nevyvozoval jeho úmysl přivlastnit si předmětnou částku, když nebyla vyvrácena námitka obhajoby, že se snažil pouze převést ostatní své peníze do jiné banky v důsledku rozhořčení z postupu České spořitelny, a. s. Tento závěr je podporován svědectvím P. B. (dříve B.) i D. Ř., pracovnice banky. Soud přisvědčil argumentu obviněného, že by jeho jednání postrádalo smysl, když v té době již znal obsah usnesení státního zástupce o zajištění předmětné částky a věděl, že jeho stížnost proti němu nemá odkladný účinek.
Za zcela nepřípadný označil odvolací soud poukaz soudu prvního stupně na obdobné jednání obviněného u téže banky při vybírání peněz. Měl za to, že se jedná o událost neprověřenou a i zde zřejmě šlo o pochybení pracovníků banky, které chtěli řešit „nestandardním“ způsobem.
Krajský soud proto uzavřel, že nebylo prokázáno, že by kdykoliv ode dne 22. 10. 2010 obviněný měl v úmyslu si částku 400 000 Kč ponechat či s ní jinak nakládat, a tudíž se o tuto částku obohatit. Pro absenci subjektivní stránky žalovaného přečinu, ale případně i jiného trestného činu, byl obviněný po zrušení rozsudku soudu prvního stupně tímto soudem obžaloby z důvodu uvedeného v ustanovení §226 písm. b) tr. ř. zproštěn (strany 5 až 7 napadeného rozsudku).
Dovolatel se závěry odvolacího soudu nesouhlasil a namítl především, že na úmysl obviněného přisvojit si předmětnou finanční částku lze usuzovat ze samotné skutečnosti, že si ji ponechal na svém účtu po dobu téměř dvou měsíců, ačkoliv nejpozději od 16. 11. 2010 věděl o tom, že se jedná o peníze, které nejsou jeho vlastnictvím, jakož i o tom, jakým způsobem chyba vznikla, a přesto neučinil žádná opatření, aby se peníze dostaly zpět do dispozice České spořitelny, a. s.
Nejvyšší soud se s argumenty nejvyššího státního zástupce neztotožňuje. Především je třeba připomenout, že obviněný nejenže žádné finanční prostředky nevybral, ale také neučinil nic, z čeho by bylo možno jednoznačně vyvozovat, že se rozhodl cizí peněžní prostředky si ponechat. Nelze totiž akceptovat, že tento úmysl vyplývá ze samotné skutečnosti, že obviněný, vědom si faktu, že na jeho účtu se omylem vyskytují cizí peněžní prostředky, nedostatečně pohotově reagoval podle představ pracovníků banky, když samotný postup pracovníků banky zcela neodpovídal podmínkám komunikace s bankou upraveným ve Všeobecných obchodních podmínkách České spořitelny, a. s., které pod bodem 5.1 výslovně uvádějí, že „klient a banka používají k vzájemné komunikaci poštu nebo osobní doručování, pokud nedohodnou využívání jiných prostředků komunikace…“ (č. l. 136 a verte), a dále v bodě 5.10 se stanoví, že „zjistí-li banka chybu, bezodkladně o tom klienta vyrozumí...Klient je povinen zkontrolovat veškeré výpisy z účtu, oznámení nebo jakákoliv jiná sdělení a informace, které mu banka zaslala, neprodleně po jejich obdržení a je povinen veškeré zjištěné nesrovnalosti bez zbytečného odkladu sdělit bance...“ (č. l. 137). Zcela nepřesvědčivě pak vyznívá mínění dovolatele, že usiloval-li obviněný o provedení písemného reklamačního řízení, pak přinejmenším jako jednu z variant jeho výsledku předpokládal skutečnost, že předmětné finanční prostředky zůstanou v jeho dispozici.
Tvrzení, že o úmyslu obviněného obohatit se na úkor banky, svědčí jeho jednání spočívající v podání stížnosti na jednání banky ze dne 27. 12. 2010 označené jako „stížnost a podání reklamace platby u účtu (č. l. 25) a stížnosti proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 3 Zn 7972/2010, o zajištění peněžních prostředků ve výši 400 000 Kč na jeho účtu vedeném u České spořitelny, a. s. (č. l. 43), rovněž nelze přijmout. Tyto úkony obviněného nelze bez pochybností interpretovat v jeho neprospěch, zvláště když v žádné z písemností není ani slovem zmíněno, že by si obviněný na dispozici s uvedenou částkou činil nárok. Naopak z obou stížností jednoznačně vyplývá pobouření stěžovatele nad jednáním peněžního ústavu, což bylo zřejmě i důvodem jeho neochoty vyjít již dříve pracovníkům banky neformálním způsobem vstříc.
Nakonec o takovém úmyslu nic nevypovídá ani snaha obviněného dne 22. 12. 2010 zrušit svůj účet vedený u České spořitelny, a. s. Není jistě bez významu, že k tomuto kroku se obviněný rozhodl až 15 dní poté, co bylo na něho podáno trestní oznámení (č. l. 1) a 6 dní poté, mu bylo doručeno usnesení o blokaci předmětné částky (viz č. l. 43), nadto pracovnice banky svědkyně D.Ř. vypověděla při hlavním líčení dne 5. 1. 2012 (č. l. 154), že obviněnému náležitě neobjasnila podmínky zrušení účtu, respektive okolnost, že blokované peníze na účtu brání, aby tento mohl být zrušen, když sama připustila, že obviněný předmětnou částku 400 000 Kč vybrat nepožadoval. To je podporováno i úvahou, proč by obviněný k převodu peněz sahal až v době, kdy mu bylo známo, že je na něho podáno trestní oznámení pro trestný čin podvodu a poškozená banka si svého omylu již je vědoma, a proč tak spíše neučil v době krátce po dni 22. 10. 2010, zvláště když nalézací soud ve svém rozhodnutí naznačoval, že obviněný si byl omylu pracovnice banky vědom prakticky okamžitě, neboť ze zachyceného kamerového záznamu mělo vyplývat, že si vydaný účetní doklad prohlížel ještě při odchodu z banky. Nebo alespoň proč tak neučinil bezprostředně po dni 16. 11. 2010 (pokud by omyl banky zjistil až z bankovního výpisu), tedy v době před 8. 12. 2010, kdy předmětná částka na jeho účtu nebyla ještě zablokována. Obhajobu obviněného, že ve skutečnosti chtěl pouze převést ostatní své peníze do jiné banky a účet u České spořitelny a. s., zrušit, aniž věděl, že to není z důvodu existence blokované částky možné, se tedy bez rozumných pochybností rovněž nepodařilo vyvrátit.
Jedinou indicií, která by svědčila o úmyslu obviněného obohatit se o cizí finanční prostředky prostřednictvím podvodu, proto zůstává tvrzení svědka P. Č., který vypověděl (č. l. 77), že obviněný měl na schůzce dne 9. 11. 2010 uvést, že dne 22. 10. 2010 kromě výběru peněz realizoval rovněž vklad. Toto tvrzení je však naprosto osamocené a není podepřeno žádným dalším důkazem (listinou, popř. výpovědí svědka M. B., který byl jednání též přítomen).
Nejvyšší soud, jsa vázán principem presumpce neviny a z něho vyplývající zásady in dubio pro reo, nemohl než akceptovat zprošťující výrok odvolacího soudu. Je zřejmé, že nebylo ve skutečnosti prokázáno více, než že obviněný poněkud neochotně reagoval na požadavky pracovníků České spořitelny, a. s., neformálně řešit pochybení, kterého se dopustila pokladní banky dne 22. 10. 2010, a v tomto smyslu České spořitelně, a. s., neposkytoval součinnost, jakou si patrně její zaměstnanci představovali a jež by odpovídala znění bodů 34.1 a 34.2 Všeobecných obchodních podmínek České spořitelny, a. s. Striktní trvání na doslovném znění vnitřních předpisů banky o vyřizování reklamací však jistě nelze považovat za trestné jednání, když navíc i sám svědek P. Č. v hlavním líčení dne 19. 4. 2011 (č. l. 77) uvedl, že se obviněný již na schůzce dne 9. 11. 2010 dožadoval reklamačního řízení písemnou formou, což bylo zcela v souladu s výše citovanými ustanoveními Všeobecných obchodních podmínek České spořitelny, a. s., a Reklamačním řádem České spořitelny, a. s., který připouští jejich podávání v písemné i ústní formě a lhůta pro jejich vyřízení je stanovena na maximálně 30 dní (č. l. 127). Tvrzení obviněného, že odmítal souhlasit s provedením korekcí účtování na svém účtu až do řádného vyřízení věci prostřednictvím písemně vedeného reklamačního řízení, opět vyvráceno nebylo.
Na podkladě všech těchto skutečností a právních úvah Nejvyšší soud shledal rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 3 To 332/2012, v zásadě správným. Nelze než souhlasit s jeho závěrem, že nebylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný zaviněně ve formě úmyslu ať již přímého či eventuálního sebe obohatil tím, že využil něčího omylu, a tak způsobil na cizím majetku větší škodu.
Není od věci poznamenat, že nejvyšším státním zástupcem naznačovaná alternativní právní kvalifikace jednání obviněného jakožto přečinu zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné, rovněž z obdobných důvodů nepřipadá v úvahu, protože i tento trestný čin vyžaduje ze subjektivního hlediska existenci úmyslu přisvojit si cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, což vzhledem k výše uvedenému nebylo prokázáno. Navíc výsledkům provedeného dokazování neodpovídají ani dovolatelem udávaná nejasná skutková zjištění odvolacího soudu, na jejichž podkladě nelze vyloučit takovou variantu skutkového děje, podle níž obviněný ještě před 16. 11. 2010 věděl o tom, že do jeho dispozice se nějakým způsobem dostala jemu nepatřící částka 400 000 Kč, a až dne 16. 11. 2010 s jistotou zjistil, že se tak stalo v důsledku omylu pracovnice České spořitelny, a. s. Z výsledků dokazování jasně vyplynulo a oba soudy vzaly za prokázané, že obviněný se o důsledcích omylu pracovnice banky, tedy o tom, že „se do jeho dispozice se nějakým způsobem dostala jemu nepatřící částka 400 000 Kč“, dozvěděl bez pochybností právě až dne 16. 11. 2010.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce není důvodné, a proto je podle §265j tr. ř. zamítl. Učinil tak v neveřejném zasedání, poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili nejvyšší státní zástupce i obviněný [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková