ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1331.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1331/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2012 o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 10 To 213/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 297/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 17 T 297/2011, uznal obviněného J. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
„dne 25. 6. 2011 v přesně nezjištěné době od 22:15 hod. do 23:50 hod., v obci S., okr. P.-z., řídil, maje po předchozím požití alkoholických nápojů nejméně 2,48 g/kg alkoholu v krvi, ve stavu, kdy nebyl schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla, osobní automobil tov. zn. Škoda Felicia“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně posoudil jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu podle §274 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let, a podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 10 To 213/2012, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce Mgr. Michala Hanzlíka dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatel zásadně popřel spáchání shora popsaného skutku a tvrdil, že alkohol požil až poté, co vozidlo zn. Škoda Felicia odstavil. Ačkoliv toto jeho tvrzení bylo podpořeno jak výpověďmi svědků J. L. a J. M., tak soudním znalcem Ing. Jaroslavem Zikmundem, soudy tyto důkazy odmítly a přiklonily se k výpovědi svědka M. K., který uvedl, že jej viděl řídit vozidlo, následně po cca 20 min. s ním hovořil u odstaveného vozidla a setrval u něho až do příjezdu policejních orgánů. Soudy rovněž dovodily, že je nepravděpodobné, aby během několika málo minut vypil půl litru pálenky.
S takovým závěrem soudů se dovolatel neztotožnil, protože je přesvědčen, že pro požití uvedeného množství alkoholu postačuje mnohem kratší časový úsek. Domníval se také, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť jejich závěry jsou postaveny pouze na svědecké výpovědi M. K. a jsou v rozporu se zásadou in dubio pro reo. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001, v němž je uvedeno, že „… pokud je v konkrétní věci tak jako verze obžaloby stejně možná i verze obviněných a dalšími důkazy již není možné reálně objasnit, která z v úvahu připadajících verzí je věrohodnější, nelze obviněné s ohledem na zásadu in dubio pro reo uznat vinnými“.
Obviněný dále poukazoval na znalecký posudek z oboru toxikologie, v němž znalec uvedl, že ani shora uvedený důkaz (výpověď svědka M. K.) nevyvrací možnost, že (obviněný) alkohol požil před jízdou. Způsob, jakým soudy hodnotily důkazy, nepovažoval za slučitelný se základními principy trestního řádu, neboť nezohlednily možnost, že množství zjištěného alkoholu není odvislé pouze od množství zkonzumovaného alkoholu, ale rovněž od dalších skutečností (např. únavy, zdravotního stavu, apod.), a proto měly skutkový stav vyhodnotit v jeho prospěch. Závěr o jeho vině nevzešel ze skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neexistuje relevantní důkaz, který by prokazoval okamžik vypití alkoholu.
Dovolatel se neztotožnil ani s částí odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde je uvedeno, že „… okresní soud provedl v hlavním líčení všechny důkazy, které byly dostupné a k náležitému objasnění věci potřebné“ . Vyjádřil přesvědčení, že nebyl proveden jediný důkaz, který by potvrdil věrohodnost klíčového svědka M. K. Soudy nižších stupňů přihlédly pouze k důkazům, které byly v jeho neprospěch (odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 11 Tdo 358/2010).
S ohledem na shora uvedené obviněný v závěru svého podání navrhl (aniž přitom citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyužil. Prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanoven §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je třeba zmínit nejprve druhý z nich, na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený
v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný tento dovolací důvod zjevně uplatnil v jeho druhé alternativě, když tvrdil, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např.ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel ve svém podání primárně napadal rozsah provedeného dokazování (nepovažoval ho za kompletní) a způsob hodnocení provedených důkazů (zpochybnil svědeckou výpověď M. K., z jiných svědeckých výpovědí vyvozoval vlastní skutkové závěry), a v důsledku toho se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Takovou argumentaci ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti
a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a