ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1337.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1337/2012-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2012 o dovolání obviněného P. O. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 4 To 899/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 66/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 8 T 66/2010, byl obviněný P. O. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (nadále „tr. zák.“), a odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování ohlašovací volné živnosti v oboru činnosti Zprostředkování obchodu – porcelánovými, sklenářskými a keramickými výrobky – nábytkem, podlahovými krytinami, bytovým textilem, a zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na tři roky. V dalším byli podle §229 odst. 1 tr. ř. ve výroku rozsudku jmenovaní poškození odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Z podnětu tohoto odvolání byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 4 To 899/2011, podle §258 odst. 1 písm. b) d), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen taktéž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování ohlašovací volné živnosti v oboru činnosti Zprostředkování obchodu – porcelánovými, sklenářskými a keramickými výrobky – nábytkem, podlahovými krytinami, bytovým textilem, a zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev, a to na dva roky.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný výše uvedeného trestného činu dopustil tím, že
v Č. B. a jinde jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod obchodním jménem P. O., s místem podnikání O., P., jako objednavatel stavebních prací a přepravy zboží přesto, že si byl vědom své nepříznivé finanční situace, rozsahu a výše svých splatných závazků, reálných výdělkových poměrů a již existujících finančních závazků vyplývajících z vydaných exekučních rozhodnutí, tedy i při vědomí nemožnosti hradit další závazky v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch
1) dne 30. 10. 2008 na základě objednávky objednal u společnosti Sklenářství ALFAGLASS, s. r. o., se sídlem P., H., zastoupené jednatelem T. Z., výrobu a montáž sprchové zástěny, která měla sloužit jako předváděcí verze vzorového hotelového pokoje, když ve dnech 3. až 4. 11. 2008 byla provedena montáž sprchové zástěny, přičemž na základě příslibu objednatele mělo dojít dne 10. 11. 2008 na základě kalkulačního listu k uhrazení díla v celkové hodnotě 102.518,50 Kč s DPH, přičemž v dohodnutém termínu zakázka uhrazena nebyla, a to ani následně přes několikeré urgence, čímž způsobil obchodní společnosti Sklenářství ALFAGLASS, s. r. o., se sídlem P., H., škodu ve výši nejméně 102.518,50 Kč,
2) dne 25. 11. 2008 na základě objednávky objednal u osoby samostatně výdělečně činné podnikající pod obchodním jménem D. E., s místem podnikání N., K., dvě přepravy zboží ze Š. - města S. do České republiky do obce H. u Z., a to konkrétně
- ve dnech 25. 11. 2008 až 26. 11. 2008 byla uskutečněna přeprava vozidlem tov. zn. Mercedes Sprinter, kdy na základě provedených přeprav v souladu s ujednáním o výši sjednané úplaty došlo k vyfakturování přepravného, na základě faktury ze dne 26. 11. 2008 s datem splatnosti dne 26. 12. 2008 znějící na částku 30.940,- Kč,
- ve dnech 3. 12. 2008 až 5. 12. 2008 byla uskutečněna přeprava vozidlem tov. zn. VW Crafter, kdy na základě provedených přeprav v souladu s ujednáním o výši sjednané úplaty došlo k vyfakturování přepravného, na základě faktury ze dne 5. 12. 2008 s datem splatnosti dne 4. 1. 2009 znějící na částku 30.940,- Kč,
přičemž žádnou fakturu v termínu splatnosti ani následně neuhradil, a to přes opakované urgence, čímž způsobil D. E., N., K., škodu ve výši 61.880,- Kč.
Naproti tomu byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. [původně uvedený pod bodem 3) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně], neboť v žalobním návrhu uvedený skutek není trestným činem.
V dalším bylo rozhodnuto o odkázání označených poškozených s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 4 To 899/2011, prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný v podstatě opakoval své námitky uplatněné již během předchozího řízení, kterými zpochybňoval skutkové závěry soudů spočívající v tom, že v době, kdy si byl vědom své nepříznivé finanční situace a nemožnosti hradit své závazky, si objednal tři, resp. dvě konkrétní práce. Podle jeho tvrzení se tato výchozí premisa nezakládá na pravdě, neboť obžaloba nedisponovala žádnými důkazy, že by neměl dostatek finančních prostředků. V této souvislosti poukázal na to, že od svědka Ing. J. K. obdržel v hotovosti 900.000,- Kč, přičemž tato částka sama převyšuje v rozsudku popsanou škodu. Nadto svědek Ing. arch. I. N. potvrdil, že v hotovosti ve prospěch obviněného přijal dvakrát 150.000,- Kč, z toho 100.000,- Kč odeslala jeho žena jménem obviněného svědkovi J. D. Dovolatel měl proto za nesporné, že po provedení této platby spravoval Ing. arch. I. N. částku 200.000,- Kč patřící dovolateli. Poukázal rovněž na listinné důkazy od společností Yasawa Investment, s. r. o., Vesna Interiors, s. r. o., a společnosti Lom Skalka, s. r. o., které měly vypovídat o jeho platební schopnosti. Tyto důkazy však soudy zcela ignorovaly.
Obviněný dále poukázal na pochybení soudů při hodnocení jeho závazku vůči společnosti Sklenářství ALFAGLASS, s. r. o. Zdůraznil, že skleněná zástěna dodaná touto společností byla nefunkční. Popřel pravdivost tvrzení zástupců této společnosti, že vady díla byly způsobeny extrémní krátkostí dodacích termínů, a odkázal na svědecké výpovědi svědka J. K. a Ing. arch. I.N., kteří měli potvrdit, že není pravdou, že se společnost o zakázce dozvěděla až krátce před dodacím termínem. Připomenul, že dílo nebylo převzato a ani nebylo dodavatelem fakturováno. Závěr odvolacího soudu, že obviněnému vznikla povinnost dílo zaplatit, aniž bylo fakturováno, nemá oporu v právních předpisech upravujících obchodní styk, neboť právě faktura udává termín splatnosti, když kalkulační list není fakturou ani daňovým dokladem. Na základě zaužívaných obchodních zvyklostí potom vyvozoval, že poškozená společnost obviněnému dosud provedení díla nenaúčtovala.
Obviněný popřel i správnost skutkových zjištění pod bodem 2) napadeného rozsudku a opakoval, že část pohledávky poškozeného D. E. ve výši 30.000,- Kč již uhradil, protože se nejednalo o doplatek za hodnotu dopravovaného zboží, jelikož ta byla podstatně vyšší, a proto je pravděpodobnější verze obviněného, že se ve skutečnosti jednalo o částečnou úhradu platby za dopravu vůči tomuto poškozenému. Zbytkový závazek ve výši 31.880,- Kč vůči poškozenému D. E. obviněný uznává.
Dovolatel uzavřel, že podvodu se nelze dopustit prostým neuhrazením faktury. Ustálená judikatura vyžaduje, aby se pachatel dopustil takového jednání v situaci, kdy si již při objednání plnění musí být vědom, že není schopen dostát svým platebním závazkům. To však prokazatelně nebyl jeho případ.
Zpochybnil rovněž správnost závěrů nižších soudů při ukládání trestu, pakliže konstatovaly, že se předmětného jednání dopustil ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení. Poukazoval na skutečnost, že rozsudek Okresního soudu v Přerově byl „vynesen“ dne 27. 1. 2009 a následně zrušen v rámci ukládání souhrnného trestu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 2009, zatímco vytýkaného jednání se měl dopustit v září a listopadu 2008.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a aby přikázal ve věci znovu jednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství po stručné rekapitulaci dosavadního řízení konstatovala, že skutkové námitky pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit. Uplatněnému dovolacímu důvodu proto vyhovuje pouze námitka obviněného o nesprávném posouzení jeho jednání jako spáchaného v době podmíněného odsouzení za předchozí trestnou činnost. Z odůvodnění rozsudků soudů vyplývá, že trestné činnosti v projednávané věci se obviněný dopustil v době mezi vyhlášením rozsudku Okresního soudu v Přerově sp. zn. 2 T 140/2006 dne 31. 1. 2008 a dnem 27. 1. 2009, kdy tento rozsudek nabyl právní moci, aniž by začala běžet zkušební doba uložená zmíněným rozsudkem. Takový případ nelze posoudit ani jako recidivu a ani jako souběh. Toto pochybení však nemělo další vliv na druh a výši uloženého trestu, neboť soud uložil trest samostatný, přičemž při úvaze o druhu a výši trestu přihlédl k předchozí trestné činnosti obviněného. Trest se za takových okolností jeví přiměřeným. Je zcela zřejmé, že projednání dovolání by proto nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, a proto státní zástupkyně navrhla dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný deklarovaný dovolací důvod relevantně uplatnil námitkou, že soudy zjištěný skutek byl chybně právně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §205 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ačkoliv se tento a ani žádný jiný trestný čin nejedená. Naopak v těch částech dovolání, ve kterých zpochybňoval existenci své platební neschopnosti a nesouhlasil se závěry soudů, že platba 30.000,- Kč ve skutečnosti nebyla částečnou úhradou pohledávky poškozeného D. E., nýbrž splátkou jiného dluhu, se obviněný domáhal primárně změny skutkových zjištění, které učinil soud nalézací a z nichž potom vycházel i soud odvolací. Takové výhrady předmětem dovolání učinit nelze.
Nejvyšší soud sice již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud také vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal.
Nalézací soud (a potažmo ve shodě s ním i soud odvolací) při konstatování platební neschopnosti obviněného v období měsíce listopadu až prosince 2008, kam spadá splatnost pohledávek popsaných pod bodem 1) i 2) výroku o vině napadeného rozsudku, vyšel (viz str. 10 rozsudku nalézacího soudu) z protokolu francouzské policie ze dne 23. 9. 2008 sepsaného po přepadení obviněného ve F., sdělení Banko Popolare Česká republika, a. s., ke stavu účtu obviněného vedeného touto bankou, sdělení České spořitelny, a. s., ke stavu účtu majitelky K. M., včetně pohybů na tomto účtu za období 1. 10. 2008 – 4. 5. 2009, sdělení České spořitelny, a. s., ze dne 10. 3. 2011, ze kterého je zjištěno, že na účtu majitelky K. M., který užíval obviněný, byl ke dnům 30. 10. 2008, 25. 11. 2008 a 26. 1. 2009, kdy byly uzavřeny předmětné smlouvy, vykazován nulový zůstatek, sdělení Finančního úřadu pro P. ohledně daňového řízení včetně daňových přiznáních k DPH a dani z příjmu fyzických osob, protokolu Finančního úřadu pro P. ze dne 18. 11. 2009, daňového přiznání obviněného za zdaňovací období 2008, 2007, 2006, peněžního deníku za rok 2005, knihy závazků za rok 2005, knihy pohledávek za rok 2005, peněžního deníku za rok 2004, knihy závazků za rok 2004, knihy pohledávek za rok 2004, peněžního deníku za rok 2003, knihy závazků za rok 2003, knihy pohledávek za rok 2003, sdělení společnosti Lom Skalka, s. r. o., Vesna Interiors, s. r. o., a Yasawa Investment, s. r. o., k podnikatelské aktivitě obviněného, přehledu exekučních rozhodnutí vedených na obviněného a výpisu ze živnostenského rejstříku obviněného.
Nalézací soud tak konstatoval, že na dovolatele byly vedeny exekuce ve výši přesahující 3.000.000,- Kč (str. 12 rozsudku), přičemž sám obviněný přiznal, že to bylo přibližně ve výši 2.000.000,- Kč (str. 10 rozsudku). Toto zjištění má oporu v provedeném dokazování (viz č. l. 497, 585). Naopak tvrzení svědka Ing. J. K., že obviněný P. O. obdržel v hotovosti částku 900.000,- Kč, nejprve popíral sám obviněný (viz č. l. 591) a navíc se nepochybně jednalo o dobu až po splatnosti minimálně první z obou předmětných pohledávek, když navíc tato částka ani nepokrývá další splatné dluhy obviněného. Ani z daňových přiznání za roky 2007 (č. l. 95 - 100 ) a 2008 (č. l. 89 - 94 ) nevyplývá, že by dovolatel generoval takový zisk, který by mu umožňoval svoje splatné závazky pokrýt. Proto i v případě připuštění pravdivosti tvrzení obhajoby, že Ing. arch. I. N. spravoval 200.000,- Kč z majetku obviněného, nelze tyto prostředky považovat za dostatečné na uhrazení pohledávek poškozených Sklenářství ALFAGLASS, s. r. o., a D. E., když je zřejmé, že dovolatel měl povinnost přednostně splácet dříve splatné pohledávky, který značně převyšovaly jeho aktiva. Obdobně ani listinné důkazy (č. l. 683 – 686) v podobě vyjádření společností Lom Skalka, s. r. o., Vesna Interiors, s. r. o., a Yasawa Investment, s. r. o., nelze interpretovat tak jednoznačně ve prospěch obviněného, jak to činí obhajoba, když je zřejmé, že údaje na těchto listinách jednak pouze částečně zahrnují rozhodné období pro splatnost předmětných pohledávek, a jednak se nejednalo pouze o finanční prostředky obviněného, ale např. v případě nákupu pryskyřicových desek (ze kterých mělo vzejít dovolateli pojistné plnění ve výši 3,5 milionů korun) ve skutečnosti finanční prostředky poskytla posledně jmenovaná společnost a tudíž se fakticky jednalo (alespoň z části) o pohledávku této společnosti za obviněným. Nadto údaje uváděné v těchto dokumentech nemají dostatečnou vypovídací hodnotu, když z podaných daňových přiznání například za rok 2008 vyplývá, že obviněný měl zisk pouze ve výši 413.107,- Kč, což jistě na úhradu všech jeho splatných dluhů a zároveň na hrazení všech jeho životních potřeb nemohlo stačit.
O neschopnosti obviněného splácet i své starší, a tudíž přednostní, pohledávky nakonec svědčí i samotný fakt, že pro svoje poněkud neprůhledně vedené podnikání používal učet svědkyně K. M., resp. velkou část finančních transferů realizoval v hotovosti [ačkoliv to odporuje ustanovením zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, který ve znění platném v inkriminované době stanovil v ustanoveních §3 odst. 1 písm. a), §4 odst. 1 citovaného zákona mezi osobami s místem trvalého pobytu nebo sídlem na území České republiky poskytovateli platby povinnost provést platbu bezhotovostně, pokud její výše překračovala částku 15 000 EUR].
Nelze proto tvrdit, že by soudy „zásadním způsobem dezinterpretovaly finanční situaci obviněného“, jak uváděl dovolatel. Naopak je akceptovatelný závěr odvolacího soudu, který se ohledně tohoto výchozího a zásadního skutkového zjištění ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně konstatováním, že obviněný se z platební neschopnosti usvědčil v podstatě sám, když argumentoval, že nemohl poškozené společnosti Sklenářství ALFAGLASS, s. r. o., zaplatit, protože mu nezaplatil investor (viz str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
Obdobně ani ohledně skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině nemá zjištění o tom, že dovolatelem zmiňovaná částka 30.000,- Kč byla částečnou úhradou pohledávky obviněného vůči poškozenému, a nikoliv doplatkem za hodnotu dopravovaného zboží, oporu v provedeném dokazování (k tomu viz podrobná argumentace nalézacího soudu na str. 12 rozsudku).
Nejvyšší soud proto považuje skutková zjištění učiněná nalézacím soudem a posléze doplněná soudem odvolacím za správná a nevykazující taková pochybení, která by bylo možné označit za extrémně rozporná se zajištěnými důkazy, k čemuž by mohlo dojít v důsledku hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, či v důsledku opomenutí některých důležitých důkazů, resp. užitím důkazů získaných v rozporu s procesními předpisy.
Žádné nedostatky však nebyly zjištěny ani v právním posouzení skutkových zjištění popsaných pod body 1) a 2) výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu. Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč (§89 odst. 11 tr. zák.). Podle právních závěrů nalézacího soudu se trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. obviněný dopustil v alternativě, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem škodu nikoli malou.
Objektem tohoto trestného činu je majetek, resp. ochrana majetkových práv. Objektivní stránku trestného činu podvodu, jak již bylo uvedeno, představuje mimo jiné i takové jednání pachatele, kterým uvede jiného v omyl. Uvedení v omyl je jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Omyl je rozpor mezi představou poškozeného a skutečností, přičemž o omyl na straně poškozeného jde i tehdy, když nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat, byť objektivně je tomu zcela naopak. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu právnické osoby, musí jednat v omylu fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (k tomu č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.).
Po subjektivní stránce se vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem – úmysl přímý [§4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý, eventuální [§4 písm. b) tr. zák.].
Obviněný tvrdil, že se nejedná o trestný čin podvodu, protože v jeho jednání nelze spatřovat úmysl obohatit se ke škodě cizího majetku uvedením někoho v omyl. Konkrétně namítl, že mu obchodní společnost Sklenářství ALFAGLASS, s. r. o., nevystavila ani řádnou fakturu, tudíž mu nevznikla povinnost zaplatit jí za dílo, a že podvodu se nelze dopustit prostým neuhrazením faktury.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání klíčovou spornou otázkou tedy je, zda lze na základě učiněných skutkových zjištění dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr zák. Závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, musí být vždy prokázán výsledky provedeného dokazování a musí mít oporu ve skutkových zjištěních vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku. V konkrétním případě jde tedy o to, zda bylo prokázáno a zda soudy ve svých skutkových zjištěních přesvědčivě vyjádřily, že obviněný již v době objednání díla a přepravy zboží jednal v úmyslu provedené dílo a uskutečněnou přepravu neuhradit vůbec nebo je neuhradit ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že zboží (službu) nebude moci (minimálně ve smluvené lhůtě) zaplatit a že tím uvádí zhotovitele a dopravce v omyl, aby se ke škodě jejich majetku obohatil.
V posuzovaném případě nalézací soud zjistil (a odvolací soud potvrdil), že obviněný přestože věděl, že nemá dostatek finančních prostředků, neboť na svých účtech ani na účtu svědkyně K. M., který tehdy užíval pro své podnikatelské aktivity, měl v podstatě nulové částky, zatímco na něho byly vedeny exekuce ve výši 2 až 3 miliony korun, objednal od společnosti Sklenářství ALFAGLASS, s. r. o., výrobu a montáž sprchové zástěny a od poškozeného D. E. ve dvou případech přepravu zboží ze Š. Toto však nezaplatil, ani když byl dodavateli opakovaně upomínán.
Takové jednání je třeba označit za podvodné. Podvodné jednání obviněného spočívalo v tom, že objednal výrobu a montáž díla a přepravu zboží se závazkem řádně uhradit cenu tohoto díla a služby (vyvolal tak v poškozených představu, že jim zboží a služby ve sjednané lhůtě uhradí), ač tento závazek nebyl s ohledem na jeho finanční situaci reálně splnitelný, protože obviněný si za popsaného skutkového stavu musel být již v době odebírání zboží a služeb vědom toho a současně srozuměn s tím, že kupní cenu, resp. cenu služeb, nebude moci (minimálně ve smluvené lhůtě) zaplatit, a že tím uvádí poškozené v omyl, aby se ke škodě jejich majetku obohatil. Jen pro úplnost není od věci poznamenat, že pokud by tak učinil, musel by nutně poškodit jiného věřitele, protože na uhrazení všech splatných pohledávek finanční prostředky zcela jistě neměl.
Zjištěné skutkové okolnosti současně odůvodňují správnost právního závěru nalézacího soudu o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, konkrétně zavinění obviněného ve formě minimálně úmyslu eventuálního podle §4 písm. b) tr. zák.
Dále nemohla obstát ani argumentace dovolatele ohledně bodu 1) výroku o vině napadeného rozsudku, když namítal, že dílo provedené poškozenou společností bylo nekvalitní a vlastně nebylo ani nikdy převzato, tudíž mu nemohla vniknout povinnost je uhradit. Z provedených důkazů jasně vyplývá, že obviněný výrobu a montáž sprchové zástěny prokazatelně objednal, přičemž je nepravděpodobné (jak poznamenal nalézací soud na str. 11 rozsudku), aby tak učinil bez dohody o ceně. Dílo mělo být provedeno v extrémně krátké lhůtě, neboť je dovolatel potřeboval předvést na prezentaci pro výběrové řízení na dodávku většího počtu těchto zařízení do rekonstruovaného hotelu. Není od věci poznamenat, že k předání díla se osobně nedostavil z vlastního rozhodnutí a místo sebe poslal osobu, která nebyla oprávněna se k němu jakkoliv relevantně vyjádřit a cokoliv relevantně činit. Bez významu přitom jistě není, že obviněný zakázku od investora získal, tedy dílo v podstatě svůj účel splnilo.
Jestliže se obviněný domníval, že dílo má vady, mohl je vytknout v rámci běžného reklamačního řízení, případně uplatnit slevu z ceny. Přitom je významné, že na základě §548 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obchodní zákoník), mu povinnost zaplatit vznikla, pokud smlouva nestanovila něco jiného, již samotným provedením díla zhotovitelem. Povinnost provedení díla je podle §555 obchodního zákoníku splněna, když zhotovitel umožní objednateli nakládat s předmětem díla, což se nepochybně stalo nejpozději realizací zamýšlené prezentace dne 4. 11. 2008. Není rovněž od věci poznamenat, že obchodní zákoník pro případy, kdy není smluvně stanoveno místo předání, za takové místo prohlašuje primárně místo, kde se mělo dílo provádět – §554 odst. 3 obchodního zákoníku (což bylo místo, kam se zástupce zhotovitele za účelem podepsání předávacího protokolu dostavil), nebo subsidiárně podle §554 odst. 4 obchodního zákoníku sídlo zhotovitele, tedy sídlo poškozené společnosti. Jestliže se zhotovitel dostavil do místa, kde bylo dílo zhotovováno, splnil svoji povinnost součinnosti a nelze mu klást za vinu, že k protokolárnímu předání díla nedošlo. Naopak obviněný tím, že v podstatě neposkytl zhotoviteli díla součinnost při předávání díla, se nepochybně sám dostal do prodlení podle §370 označeného zákona.
Nelze proto akceptovat obranu dovolatele, že pohledávka dosud není splatná, protože dílo nebylo řádně převzato a vyfakturováno a že doklad považovaný společností Sklenářství ALFAGLASS, s. r. o., za fakturu všechny formální náležitosti faktury nemá. Rovněž nelze k tíži zhotovitele přičítat, že investor na základě předchozí dohody s obviněným započetl cenu tohoto předváděného díla do budoucí dodávky, a proto tuto jednotlivou sprchovou zástěnu nezaplatil. Bylo totiž nepochybně povinností dovolatele, aby s touto možností počítal, protože to byl vlastní účel, pro který se prezentace účastnil.
Je tak zřejmé, že obviněný nejenže měl povinnost zaplatit cenu zhotoviteli díla bez ohledu na to, zda dostal zaplaceno od investora, ale je rovněž nepochybné, že jeho neposkytování součinnosti při přebírání zakázky, jakož i další jeho kroky vůči poškozené obchodní společnosti (viz údajné sjednání obchodního jednání, které se na místě udávaném obviněným vůbec neuskutečnilo) svědčí o jeho minimálně nepřímém úmyslu za dílo nezaplatit již od samého počátku.
V případě jednání popsaného pod bodem 2) výroku o vině napadeného rozsudku je tento úmysl ještě o to markantnější za situace, kdy se obhajoba nyní dovolává (rozdílně od výpovědi v hlavním líčení viz č. l. 591), že obviněnému společnost VHS zaplatila v hotovosti 900.000,- Kč, a tedy měl dostatek finančních prostředků. V takovém případě je totiž s podivem, proč pohledávku D. E. – alespoň v části kterou uznával – neuhradil. Vysvětlení, že obviněný se nacházel dlouhodobě v chronické platební neschopnosti, která mu nedovolovala hradit všechny splatné pohledávky, a v důsledku toho neměl ani v úmyslu předmětné pohledávky zaplatit, protože v opačném případě by nebyl schopen uspokojit jiné věřitele, neboť na úhradu všech splatných pohledávek neměl dost finančních prostředků, je proto naprosto logické.
Odvolací soud proto nepochybil, jestliže předmětné dílčí skutky ve shodě s právním závěrem nalézacího soudu kvalifikoval jako pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. V těchto souvislostech je třeba poznamenat, že soudy se správně vypořádaly i s otázkou časové působnosti trestního zákona a posoudily trestnost činu podle trestního zákona účinného v době jeho spáchání, neboť pozdější zákon, tj. zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, není pro obviněného příznivější (§16 odst. 1 tr. zák., shodně §2 odst. 1 tr. zákoníku).
Obviněný také vytkl, že soudy nesprávně konstatovaly, že se posuzovaného jednání dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, ačkoliv je zjevné, že se ho dopustil předtím, než byl dne 27. 1. 2009 „vynesen“ rozsudek Okresního soudu v Přerově, který byl následně zrušen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 2009. Třebaže údaje obviněného nejsou zcela přesné a ani není jasné, čeho se ve skutečnosti dožadoval, soudy skutečně neučinily správný závěr, že se posuzovaného jednání dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. 2 T 140/2006.
Sledoval-li uplatněnými výhradami, že mu měl být uložen souhrnný trest, jde sice o námitku podřaditelnou pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak zjevně neopodstatněnou.
Odsuzující rozsudek Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 140/2006, na který obviněný odkazuje, byl vyhlášen dne 31. 1. 2008 a nabyl právní moci dne 27. 1. 2009. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil v období měsíce října 2003, a odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků a šesti měsíců. Dalším rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 2 T 91/2008, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 9 To 404/2009, byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1, §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák., jehož se dopustil dvěma útoky v období od dubna do října 2007, a odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák., §37a tr. zák. k souhrnnému a společnému trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále též k trestu propadnutí věci. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 1. 2008, který nabyl právní moci dne 27. 1. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dovolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 9 To 404/2009, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 349/2010, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Z uvedené rekapitulace je evidentní, že zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu v nyní projednávané věci nebyly splněny, jak ostatně správně vyložil již soud prvního stupně. Na druhé straně je ovšem také jasné, že obviněný se nyní posuzovaného jednání dopustil v období mezi vyhlášením rozsudku Okresního soudu v Přerově sp. zn. 2 T 140/2006 dne 31. 1. 2008 a okamžikem, kdy nabyl právní moci dne 27. 1. 2009, což je případ, který nelze označit ani jako souběh a ani jako recidivu, jak správně poznamenala i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Nejde-li o recidivu, pak z toho také plyne, že závěr soudů o tom, že se obviněný jednání dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, není sice správný, ale z hlediska finálních úvah o druhu a výměře trestu není toto pochybení podle Nejvyššího soudu nijak podstatné.
Mínil-li totiž obviněný svými výtkami zpochybnit přiměřenost uloženého trestu odnětí svobody, je třeba připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu odnětí svobody lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze ale dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí dovolatel namítat, že byl buď uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 a §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Trest, který byl obviněnému uložen, není ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu (která činí šest měsíců až tři roky) stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolací soud pro úplnost poznamenává, že trest byl obviněnému i přes již konstatované pochybení soudů uložen s přihlédnutím k jeho dosavadnímu způsobu života (i jeho předchozí trestné činnosti), nelze přehlédnout, že se posuzovaného činu dopustil, jsa varován vyhlášením odsuzujícího rozsudku za jinou trestnou činnost téže povahy, a nelze jej tedy považovat za extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.
Pakliže odvolací soud shledal, že obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., řádně a přesvědčivě své právní závěry odůvodnil. Takovému rozhodnutí proto nelze vytýkat, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud tudíž zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odklad výkonu rozhodnutí, kterou učinil v textu dovolání; předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. (a to i se zřetelem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání) neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. listopadu 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková