ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.203.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 203/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2012 o dovolání obviněného L. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2011, sp. zn. 3 To 621/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 121/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2011, sp. zn.
74 T 121/2011, byl obviněný L. G. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 22. 4. 2011 v době kolem 13:55 hod. v O.
na ulici V. v blízkosti domu na ul. N. v zištném úmyslu nejprve nečekaně zezadu přistoupil k poškozené J. Č., která šla po chodníku a strčil
do ní svým ramenem, přičemž na ni pokřikoval „co jé“ a opakovaně se jí pokoušel strhnout z krku zlatý řetízek, což se mu nakonec podařilo a poté z místa utekl, čímž způsobil poškozené J. Č., odcizením škodu v celkové výši 3.000,- Kč“.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a za tento zločin a za přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle §208 odst. 1 trestního zákoníku, pro který již byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2010, č. j. 11 T 216/2010-48, který mu byl doručen dne 26. 7. 2011 a nabyl právní moci dne 24. 8. 2011, mu byl podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2010, č. j. 11 T 216/2010-48, který byl obviněnému doručen dne 26. 7. 2011 a nabyl právní moci dne 24. 8. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost nahradit škodu poškozené J. Č., trvale bytem B., O., ve výši 3.000,- Kč; podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 17. 10. 2011, sp. zn. 3 To 621/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Aleše Vídenského podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení skutku podle obviněného spočívá v porušení zásady „in dubio pro reo“, provedené důkazy nebyly správně hodnoceny a jeho vina nebyla prokázána beze všech pochybností. V provedených důkazech existují závažné rozpory.
Obviněný poukazoval na rozpory ve výpovědi poškozené J. Č., zejména na to, že nepoznala řetízek, který jí měl být odcizen. Závažná pochybení spatřoval v provedené rekognici, zdůraznil, že poškozená opakovaně vypověděla, že si podobu pachatele pamatovala pouze tři dny po incidentu (rekognice byla provedena dva měsíce poté) a že si nebyla jistá podobou pachatele. Dále tvrdil, že v protokolu o rekognici nebyly pochybnosti poškozené nijak zaznamenány a že jí byl dán pouze k podpisu. Nesouhlasil s tím, že soudy nižších stupňů se s totožnými námitkami v podstatě nevypořádaly a odkázaly pouze na zákonnost provedené rekognice.
Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl (bez uvedení konkrétního zákonného ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby sám rozhodl tak, že se (obviněný) viny zprošťuje. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřil, prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství pouze vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob provedení důkazů z jejich strany. Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel ve svém podání napadal především hodnocení provedených důkazů (zejména hodnocení výpovědi poškozené J. Č., příp. provedení rekognice a její hodnocení orgány činnými v trestním řízení), čímž napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a