ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.331.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 331/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2012 o dovolání obviněného M. Ř., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 3 To 452/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 122/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ř. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 9. 2011, sp. zn. 1 T 122/2011, byl obviněný M. Ř. uznán vinným v bodě 1) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle tam popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
1) dne 19. 2. 2011 kolem 20:30 hodin v podnapilém stavu, ve S. před domem své matky I. H., v přítomnosti nejméně čtyř dalších osob, hrubě slovně napadl svého nevlastního otce poškozeného R. H., kterému nadával vulgárními výrazy, vyhrožoval mu zabitím, a když se poškozený sehnul k automobilu zn. BMW 318 IS, aby mohl obviněnému vzít klíče od automobilu a zabránit mu tak v odjezdu, fyzicky poškozeného napadl, a to tak, že jej nejprve udeřil pěstí do obličeje, a poté do něj strkal, jeho matce se podařilo klíče ze zapalování vytáhnout, a když oba odešli do domu a zavřeli vstupní dveře, obviněný nejdřív nadával před domem, pak začal bouchat na dveře a požadoval vydání klíčů pod pohrůžkou, pokud mu nevyhoví, rozkopne dveře, poté rozbil cihlou skleněnou výplň vstupních plastových dveří, které si otevřel, vstoupil do domu a šel do kuchyně, kde vzal kuchyňský nůž o celkové délce 30 cm, držel ho v předpažené ruce proti poškozenému, domáhal se vydání klíčů od auta, jeho matka mu proto hodila klíče, poté z domu odešel a odjel výše uvedeným motorovým vozidlem, poškozenému R. H. způsobil povrchní ranku na levé straně horního rtu, oděrky na obou rukou a na levém předloktí a poškozením vstupních dveří způsobil škodu ve výši 15.000,- Kč,
2) v blíže neurčené době od 16. 9. 2010 do 19. 2. 2011 v nezjištěném počtu případů v různou denní i noční dobu řídil osobní motorové vozidlo zn. BMW 318 IS, černé barvy a v přesně nezjištěném počtu případů nejméně o víkendových dnech po silnicích v obci S., dále jel do obce B., U., do B. a obce H., a dne 19. 2. 2011 ve S. v podnapilém stavu řídil výše uvedené vozidlo, kdy ve 20:58 hod. odjížděl od domu, úhybným manévrem do protisměru se snažil vyhnout vozidlu policie, nezvládl řízení a levou přední částí narazil do budovy prodejny COOP J. ve S., a takto jednal přesto, že mu rozhodnutím Městského úřadu H., odbor dopravy, ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. dop/5072/10/306, které nabylo právní moci dne 16. 9. 2010, byl vysloven mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jednoho roku, v jehož výkonu se nacházel.
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 3 To 452/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný toto usnesení soudu druhého stupně napadl prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Schöbera s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovoláním. Obviněný v něm ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, protože z chronologického průběhu jednání vyplynulo, že v době vyhrožování s nožem v ruce již měl od své matky klíče od auta k dispozici. Nemohl si je proto za použití nože na poškozeném teprve vymáhat, jak tvrdí soud. Podle jeho názoru proto neměl být uvedený čin posouzen jako zločin vydírání, ale jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 tr. zákoníku. S ohledem na tuto změnu pak mělo být vzato do úvahy, že poškozený vzal u hlavního líčení dne 19. 7. 2011 výslovně svůj souhlas s trestním stíháním obviněného zpět a mělo být aplikováno ustanovení §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. a trestní řízení pro uvedený čin zastaveno. S přihlédnutím k takovému postupu měl být trest uložený mu za ostatní trestnou činnost modifikován.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 3 To 452/2011, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 9. 2011, sp. zn. 1 T 122/2011, a poté aby sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem obviněného uznal vinným v bodě 1) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za tyto přečiny aby mu podle §353 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody při spodní hranici trestní sazby se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí podstatného obsahu napadených rozhodnutí a dovolání konstatovala, že výhrady dovolatele nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, neboť svou podstatou brojí výlučně proti hodnocení důkazů, tedy otázkám procesního charakteru. Poukázala na to, že obviněný ve vztahu k bodu 1) formálně proklamoval nesprávné právní posouzení skutku, z věcného hlediska mu však šlo jen o to, aby na základě jím odlišně pojatého skutkového děje, v němž jakékoli vyhrožování popřel, a jinak hodnocených důkazů, byl přijat závěr o změně právní kvalifikace podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Jestliže obviněný v této souvislosti požadoval, s ohledem na to, že poškozený vzal zpět svůj souhlas s trestním stíháním, zastavení trestního stíhání s ohledem na §11 odst. 1 písm. i) tr. ř., i takový požadavek považovala za nekorespondující s žádným dovolacím důvodem. Nepřisvědčila ani výhradě obviněného vůči nepřiměřeně přísnému a neadekvátnímu trestu, kterou je možné relevantně uplatnit výlučně s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný ve svém dovolání neuvedl. Nedostatky v uloženém trestu neshledala. Jelikož obviněný požadoval odlišné právní posouzení s ohledem na rozdílně koncipovaný skutkový děj, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů, navrhla dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda argumenty obviněného lze podřadit pod jím označený dovolací důvod, neboť jen dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit věcnému přezkoumání.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Z tohoto vymezení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Z těchto důvodů dovolání nemůže být podáno pro nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není uveden v §265b tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Označený dovolací důvod přitom musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.
Současně je třeba připomenout, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Jak z obsahu podaného dovolání plyne, obviněný je zaměřil výhradně proti činu posouzenému pod bodem 1) a své výhrady soustředil výlučně proti právní kvalifikaci zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Jak obviněný v dovolání zdůraznil, brojil proti tomuto právnímu posouzení proto, že se domáhal mírnější právní kvalifikace jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podstata tohoto jeho požadavku však nespočívala ve vadách právních povahy, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje, ale o této změně uvažoval v souvislosti se změnou skutkových zjištění, pro které vycházel ze své vlastní verze obhajoby. Podle ní jeho čin spočívající v tom, že nevlastnímu otci vyhrožoval s nožem v ruce, nesměřoval k získání klíčů od auta, neboť ty již v tomto okamžiku měl k dispozici od své matky. Obviněný své výhrady založil na skutkovém ději, jenž je odlišný od toho, který na základě provedeného dokazování zjistil a v rozsudečném výroku popsal soud prvního stupně. V zásadě se proto obviněný domáhal toho, aby soudy uvěřily jeho obhajobě, ze které mělo vyplývat, že se skutek odehrál jinak, než jak zjistil nalézací soud.
Když obviněný naznačenou změnu právní kvalifikace neodvíjel od zjištěného skutku, ale dovozoval ji od jiných skutkových okolností, které však soudy nezjistily, odkázal na nesprávnost právního posouzení jen druhotně, a proto požadavek objektivně namítaných právních nedostatků ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl uplatněn v souladu s tímto, ale ani s žádným jiným z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
Jestliže se obviněný ve stejné souvislosti s odkazem na jím vylíčený děj domáhal zastavení trestního stíhání pro splnění podmínek §11 odst. 1 písm. i) tr. ř., ani tyto výhrady nejsou právními námitkami a pod označený dovolací důvod je nelze podřadit, protože jsou jen procesním důsledkem nepřípustných změn ve skutkovém zjištění. Takový postup obviněný odvíjel od mírnějšího posouzení činu podle §353 tr. zákoníku event. §175 odst. 1 tr. zákoníku (pro něž by bylo možné trestní stíhání ve smyslu §163 tr. ř. vést jen se souhlasem poškozeného), což u zločinu podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku nepřipadá do úvahy.
Jelikož obviněný uplatnil výhrady z jiného důvodu, než který zákon vymezuje, nemohl Nejvyšší soud dovolání obviněného po věcné stránce přezkoumávat.
I přes tento závěr a nad rámec uplatněného dovolání Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že v projednávané věci nic nesvědčí o vadném či nesprávném postupu soudů obou stupňů. Dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a opatřené důkazy byly také řádně a v souladu se zákonem zhodnoceny tak, jak je požadováno v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Proto ani na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, na podkladě kterých důkazů zjistil průběh skutkového děje (viz str. 6 až 8 rozsudku). Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i správnost aplikovaných procesních postupů a použité právní kvalifikace následně potvrdil také odvolací soud, jenž své úvahy v tomto směru v odůvodnění svého usnesení rozvedl, včetně skutečnosti, proč nelze na jednání obviněného aplikovat ustanovení §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. (viz str. 2 cit. usnesení). Způsob, jakým soudy nižšího stupně zhodnotily provedené důkazy a na jejich podkladě vyslovily své skutkové a následně i právní závěry, nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.
Protože ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného než zákonem uvedeného dovolacího důvodu, dovolání obviněného M. Ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. dubna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová