ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.354.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 354/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2012 o dovolání obviněného P. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 7 To 348/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 107/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 3 T 107/2011, uznal obviněného P. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„nejméně od 1. 6. 2004, zejména však v období od roku 2009 do dne 15. 5. 2011, v P., ul. P., a následně v ul. P., ve společně obývaném bytě se svojí matkou J. P. se stoupající intenzitou psychicky i fyzicky týral poškozenou J. P., a to tak,
že ji urážel vulgárními nadávkami, v přesně nezjištěném počtu případů ji fyzicky napadl údery otevřenou dlaní a pěstmi do obličeje, či kopy do různých částí těla, v důsledku čehož měla podlitiny po celém těle, opakovaně v nezjištěném počtu případů ji držel pod krkem a škrtil ji, přičemž před jeho útoky se poškozená ukrývala v koupelně, utíkala z bytu na ulici, chodila celé noci po ulicích, a v důsledku tohoto jednání obviněného
se vyvinul u poškozené syndrom týrané ženy,
přičemž toto jednání vygradovalo dne 15. 5. 2011, kdy v době kolem 20:00 hod. v P., ul. P., poté, co se vrátil v podnapilém stavu z restauračního zařízení, požadoval po poškozené finanční hotovost ve výši 4.200,- Kč, což poškozená odmítla, načež ji napadl tím způsobem, že v době, kdy seděla v křesle, ji chytil zepředu za krk, začal ji škrtit, poté do ní strčil, až upadla na postel, kde ji začal fackovat, přičemž se během tohoto fyzického útoku domáhal po poškozené vydání peněz křikem „tak dáš mi je nebo ne“, následně se poškozené podařilo z místnosti utéct, aniž by mu požadovanou finanční hotovost vydala, a ukryla se před ním v obavách o svoje zdraví a život v koupelně“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně posoudil jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku
a zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 7 To 348/2011, tak, že je podle
§256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Petry Lamkové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l ) a g) tr. ř.
Dovolatel v prvé řadě namítl, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. při zjišťování skutkového stavu a při volném hodnocení důkazů. Právní hodnocení věci je totiž možné spolehlivě dovodit až tehdy, je-li zjištěn skutkový stav nevzbuzující pochybnosti a je-li se spolehlivou mírou jistoty prokázáno, že jednání pachatele naplnilo všechny znaky skutkové podstaty. Soudům obou stupňů se však nepodařilo všechny znaky skutkové podstaty prokázat, když svá skutková zjištění opřely především o výpověď poškozené J. P. (dále jen „poškozená“), kterou označily za věrohodnou. Nezákonnost rozhodnutí spatřoval v porušení rovnosti stran, neboť za situace, kdy existuje tvrzení proti tvrzení, měly soudy postupovat v jeho prospěch. Zároveň poukazoval na provedené dokazování ve vztahu ke zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a tvrdil, že v tomto případě nebyly jeho argumenty vyvráceny a nebylo ničím prokázáno, že by užil násilí či pohrůžky násilí.
S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. obě napadená rozhodnutí zrušil
a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu, aby ji znovu projednal
a rozhodl podle závazného právního názoru. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud stíhaný skutek zločinu loupeže zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřil, pouze prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl
za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest
§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , je třeba uvést, že na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu jeho podání je zřejmé, že tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak,
že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů
a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněnými výhradami totiž zásadně napadal rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany, čímž primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění (konkrétně namítal, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., že nebyl správně a úplně zjištěn skutkový stav věci, že jeho vina byla prokázána pouze na základě výpovědi poškozené, že v případě zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku nebyla vyvrácena jeho obhajoba). V důsledku toho se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Namítl-li obviněný, že „… soudy (při hodnocení rozporných důkazů) měly postupovat v jeho prospěch“ , lze se domnívat, že tím měl na mysli výhradu, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Taková námitka však směřuje také výlučně do skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a