ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.365.2012.2
sp. zn. 8 Tdo 365/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2012 o dovolání obviněného R. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 7 To 84/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 4/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 7 To 84/2011, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 45 T 4/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 45 T 4/2011, byl obviněný R. S. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku, a jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 9. 2011 sp. zn. 7 To 84/2011, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, jichž se podle tam popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 17. 12. 2010, kolem 11.00 hod., v P., H., v bytě, který v té době užíval na základě ústního souhlasu nájemce bytu poškozeného R. K., poté, co jej poškozený za účasti jím přivolané hlídky Policie České republiky z bytu vykázal z důvodu výhrůžek na jeho osobu a nadměrného požívání alkoholu, společně se svým známým B. Č., za použití klíčů, které předtím před policií zatajil, neoprávněně vnikl do bytu zpět s úmyslem pomstít se poškozenému za to, že musel byt opustit, a následně jej dlouhodobě fyzicky napadal surovým a trýznivým způsobem, využívaje svoji fyzickou převahu nad ním tak, že jej nejprve opakovaně uhodil do hlavy, bil pěstmi a kopal nohou do různých částí těla, ohrožoval ho kuchyňským nožem, přičemž mu hrozil, že ho zabije a poté, co mu B. Č. v dalším jednání zabránil z obavy, že svoje hrozby uskuteční, jej opakovaně tloukl masivním dřevěným kuchyňským válečkem do hlavy, zad a kolen, přičemž útoky doprovázel nadávkami a výhrůžkami, a v těchto svých útocích pokračoval s různými přestávkami, až do 15:15 hodin, kdy do bytu přišel jeho majitel K. T., který okamžitě přivolal policii; svým jednáním obviněný poškozenému způsobil oboustranné brýlové krevní výrony s otoky kolem očí, drobnou tržnou ránu levého obočí délky asi 1 cm, dvě povrchní tržně zhmožděné rány délky asi 1 cm v temenně týlní krajině vlevo, pohmoždění horního rtu s krevním výronem, pohmoždění měkkých tkání hrudníku nad hrudní kostí s krevním výronem velikosti asi 2,5 x 8 cm a zlomeninou hrudní kosti s lehkým vpáčením úlomků a následnou posttraumatickou poruchu a v důsledku újmy, kterou utrpěl, musel být hospitalizován, přičemž léčení posttraumatické poruchy nebylo dosud ukončeno.
Soud druhého stupně za uvedené trestné činy obviněného odsoudil podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Rozhodl rovněž o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Karla Touscheka z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Rozhodnutí soudu druhého stupně vytýkal, že skutek, který mu je kladen za vinu, byl v rozporu se zákonem kvalifikován jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku, ač tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Obviněný s odkazem na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu poukázal na to, že zranění, které poškozený utrpěl, nemělo podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství charakter těžké újmy na zdraví. Důvodem, pro který soud v následku činu shledal těžkou újmu, byla posttraumatická porucha, která však nebyla řádně objasněna. Byla doložena až v průběhu hlavního líčení pouze lékařskou zprávou zpracovanou ošetřujícím lékařem poškozeného doc. MUDr. K.H., CSc., který byl u soudu vyslechnut jako svědek, což je podle obviněného nedostačující k objasnění toho, zda uvedená psychická újma poškozeného skutečně nastala. Pro řádné objasnění tohoto těžkého následku bylo nutné zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Pokud nebyl dostatečně objektivně prokázán uvedený následek, není možné učinit spolehlivý závěr o vině obviněného zločinem těžkého ublížení na zdraví.
Dovolatel rovněž zpochybnil správnost právní kvalifikace přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku tím, že do předmětného bytu vnikl za použití klíčů, které měl u sebe, a nikoli za použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, za pomoci zbraně nebo se dvěma osobami. Kvalifikační znak násilí vyjádřený v odstavci 3 §178 tr. zákoníku podle obviněného tedy nebyl naplněn, a proto měl být uvedený čin posouzen jen podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 7 To 84/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 45 T 4/2011, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který po shrnutí dosavadního řízení a podmínek, za nichž lze uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konstatoval, že obviněný sice zdánlivě zpochybnil právní posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku, avšak podstatu této údajné vady shledává pouze v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování. Za této situace proto nelze k této námitce přihlížet, neboť se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem. K výhradám proti přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku v návaznosti na jeho základní i kvalifikovanou skutkovou podstatu uvedl, že z učiněných a popsaných skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný do bytu, který je obydlím jiného ve smyslu §133 tr. zákoníku, neoprávněně vnikl a v něm následně neoprávněně setrval. Při setrvání v obydlí jiného užil zbraň (nůž a masivní dřevěný váleček), a proto posouzení podle §178 odst. 3 tr. zákoníku považoval za správné. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1106/2009, konstatoval, že v takovém případě již nemělo být jednání obviněného kvalifikováno i podle odstavce 2 §178 tr. zákoníku, neboť ten obsahuje u použití násilí tento stejný znak shodně jako §178 odst. 3 tr. zákoníku, a byl tak obviněnému přičten dvakrát. Státní zástupce toto pochybení považoval za nevýznamné, neboť nemá na postavení obviněného zásadní dopad. I po případné nápravě by obviněný byl nadále shledáván vinným především zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a byl by mu na základě shodné sazby nepochybně uložen shodný trest. Navrhl proto dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Když Nejvyšší soud dále posoudil, že nejsou dány podmínky pro to, aby bylo podané dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tím, že obviněný brojil jednak proti vadnosti posouzení zločinu podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku pro absenci znaku těžké újmy na zdraví a jednak u přečinu §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku proti závěru o naplnění kvalifikačního znaku spáchání činu se zbraní ve smyslu odstavce 3 cit. ustanovení, uplatnil námitky právní povahy v souladu s označeným dovolacím důvodem. V takovém případě Nejvyšší soud z podnětu tohoto dovolání zkoumal, zda je důvodné.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví ze zavrženíhodné pohnutky. Předpokladem naplnění znaků uvedené skutkové podstaty je způsobení těžké újmy na zdraví, která musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele.
Pojem těžké újmy na zdraví je vymezen v ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku dvěma podmínkami, a to, že musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění a současně újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z 9-ti taxativně uvedených [vymezených pod písmeny a) až i)] typů újmy. Za těžkou újmu na zdraví lze tedy označit vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Pro pojem těžká újma na zdraví platí v podstatě tatáž kritéria, jako pro výklad pojmu ublížení na zdraví, přičemž rozdíl mezi nimi je v zásadě v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, přičemž porucha zdraví musí mít delší trvání, což ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. Soudní praxe považuje za hranici mezi těžkou újmou na zdraví v uvedeném smyslu a ublížením na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku dobu asi šesti týdnů za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví v závislosti na povaze poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. například rozhodnutí č. 13/1966 Sb. rozh. tr.).
Navíc je nutné zmínit, že vznik těžké újmy musí být dán v důsledku trestního jednání obviněného, tj. musí s ním být v příčinné souvislosti, která je jedním ze základních předpokladů jeho trestní odpovědnosti. Příčinný vztah spojující jednání s následkem tak představuje nezbytný obligatorní znak tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. rozhodnutí č. 43/1963, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele.
V projednávané věci byla obžaloba na obviněného R. S. podána pro pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, avšak v popisu skutku nebylo uvedeno způsobení následné posttraumatické poruchy jako důsledek újmy, kterou poškozený utrpěl. Tato okolnost byla nově zjištěna až v řízení před soudem prvního stupně. Z obsahu spisu je patrné, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně se pro tento závěr spokojil jen s lékařskou zprávou a následnou svědeckou výpovědí (při hlavním líčení dne 7. 7. 2011 – č. l. 465 až 466) ošetřujícího lékaře – psychiatra Doc. MUDr. K. H., CSc., (dále jen „MUDr. H.“), jenž vyšetřil poškozeného v soukromé psychiatrické ambulanci dne 10. 2. 2011 (viz č. l. 436 až 437), kam se poškozený dostavil s odstupem šesti týdnů od doby, kdy byl propuštěn z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kde byl hospitalizován na chirurgické klinice pro zranění způsobená mu obviněným v rámci jeho trestného jednání dne 17. 12. 2010 (hospitalizace trvala od 17. 12. 2010 do 23. 12. 2010 – viz č. l. 434 až 437).
Z lékařské zprávy zpracované MUDr. H. a z jeho výpovědi vyplynulo, že poškozený se na základě doporučení neurologa pro psychické potíže dostavil do jeho ambulance. Poškozený uváděl potíže, které dával do souvislosti s napadením obviněným. Lékař MUDr. H. jako ošetřující lékař – psychiatr poškozeného jednorázově vyšetřil a diagnostikoval posttraumatickou poruchu. Závěr, že posttraumatická porucha se u poškozeného rozvinula právě až v souvislosti s násilným jednáním obviněného, odůvodnil tím, že „před napadením se poškozený nikdy neléčil na psychiatrii, a lze proto dovodit, že nynější porucha je důsledkem fyzického napadení“ (viz č. l. 437, 466).
Na základě těchto skutkových poznatků soud prvního stupně ve zraněních způsobených poškozenému v důsledku vlastního fyzického útoku vzniklých zejména v oblasti hlavy shledal středně těžké zranění, které nemělo povahu těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Za tu však považoval psychickou újmu, která je „závažná a déletrvající a nenese tak jednoznačně znaky těžkého ublížení na zdraví, jak vyplývá z hodnocení uvedeného lékaře, mimo jiné velice erudovaného znalce z odvětví psychiatrie…“. Shledal proto těžkou újmu na zdraví naplněnu v podobě delší dobu trvající poruchy zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (srov. stranu 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s uvedeným závěrem soudu prvního stupně ztotožnil a na jeho podporu jen dodal, že „se poškozený léčí na psychiatrii, neboť u něj byla diagnostikována posttraumatická porucha osobnosti, léčení včetně pracovní neschopnosti stále trvá. Poškozený trpí depresemi, poruchami spánku, návraty na traumatickou událost, ranní nevolností, špatně spí, a jsou mu podávána antidepresiva“ (viz strana 16 rozsudku).
Nejvyšší soud takto učiněný právní závěr o naplnění znaku těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku nepovažuje za dostatečně jasný a přesvědčivý, neboť soudy obou stupňů vyšly pouze z diagnózy stanovené ošetřujícím lékařem, doby, po níž se poškozený léčí, a jeho subjektivních sdělení, aniž by zkoumaly ze všech hledisek, zda předmětná posttraumatická deprese vznikla v důsledku projednávaného jednání obviněného a zda naplňuje znak těžké újmy, jak je v §122 odst. 2 tr. zákoníku vymezen, a tedy, zda jsou splněny podmínky pro použití právní kvalifikace podle §145 tr. zákoníku.
Je nutné připomenout, že závěr o naplnění znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu musí být prokázán výsledky provedeného dokazování způsobem, o němž nejsou pochybnosti. Soudy obou stupňů pro svůj závěr o naplnění znaku těžké újmy na zdraví vzaly do úvahy pouze to, o jaké onemocnění se jednalo, jak se u poškozeného onemocnění projevuje a že se pro ně stále léčí. Soudy však již nezkoumaly, jak dalece byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života, ani další skutečnosti rozhodné pro závěr o naplnění znaku těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Takový závěr není možné učinit toliko na základě sdělení poškozeného, ale bylo nutné provést podrobnější vyšetření poškozeného, neboť pro závěr o vzniku těžké újmy na zdraví není pro soud směrodatné, jak se poškozený po útoku zdravotně cítil (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Tato podmínka platí tím spíše v případě újmy vycházející z psychických potíží poškozeného, neboť ty jsou z velké míry založeny na subjektivních údajích pacienta, a proto o to pečlivěji musí být zkoumáno, kde je jejich příčina, v jakém rozsahu se projevují a jak poškozeného omezují v obvyklém způsobu života, jakou měrou mu obvyklý život znesnadňují, jaké jsou možnosti léčby, jakými medicínskými prostředky, o jak dlouhou dobu a s jakým dopadem pro poškozeného. S ohledem na všechny tyto skutečnosti soudy v projednávané věci závěr o naplnění znaku těžké újmy na zdraví nezkoumaly a spokojily se jen se zjištěními vyplývajícími z lékařské zprávy ošetřujícího lékaře, jehož sice soud prvního stupně vyslechl osobně u hlavního líčení, avšak bez toho, aby podrobněji naznačené souvislosti objasnil. Vzhledem k tomu, že jde o složitou otázku, u níž nepostačuje jen výslech svědka, event. odborné vyjádření, bylo namístě, aby ji soudy zkoumaly na základě znaleckého posudku (srov. §105 odst. 1 tr. ř.)
Jestliže soudy dospěly k závěru, že byla naplněna těžká újma na zdraví v podobě delší dobu trvající poruchy zdraví podle §122 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku, nevyjasnily, zda se jednalo o velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života, která musí trvat podobu nejméně šesti týdnů. Soudy totiž bez dalšího jen konstatovaly, že se poškozený léčí od doby, kdy k jednání došlo, až do současné doby, aniž by podrobněji tuto dobu zkoumaly se zřetelem právě na to, zda po celé vymezené období se jednalo o onemocnění odpovídající zákonem požadované citelné újmě na zdraví, a neobjasnily tedy, zda po celou vymezenou dobu šlo o vážný stav. Přitom bylo rozhodné i to, zda se stav poškozeného v průběhu léčení měnil, zda lékařem aplikovaná léčba, tj. konkrétní léky, které užíval, jeho stav zlepšila, apod. Za těžkou újmu na zdraví lze totiž ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku považovat i delší dobu trvající poruchu duševního zdraví, avšak toto onemocnění musí mít po celou tuto dobu povahu vážné nemoci (srov. rozhodnutí č. 9/1981-II. Sb. rozh. tr.)
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že závěr, zda v konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví či jen k ublížení na zdraví, je závěrem právním, který může učinit pouze soud na dostatečných podkladech charakterizujících vzniklou újmu, její projevy a dopady na poškozeného, tzn., že z výsledků provedeného dokazování musí vyplynout všechny rozhodné skutečnosti, jimiž je takový právní závěr doložen. Správné závěry o tom, jakou povahu má těžká újma na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku. Znalecký posudek je zapotřebí tam, kde jde o posouzení složitých otázek, u nichž nepostačuje odborné vyjádření. Úkolem znalce z oboru zdravotnictví, psychiatrie je podrobně vylíčit na základě skutkového popisu zranění či jiné poruchy zdraví nebo onemocnění a jeho projevů a následků, povahu a závažnost vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, přičemž zásadně nestačí uvést jen diagnózu a délku pracovní neschopnosti (srov. rozhodnutí č. 13/1966-II. Sb. rozh. tr.).
V projednávané věci nebyly ze všech hledisek zjištěny rozhodné skutečnosti důležité pro závěr o tom, zda jde o vážnou poruchu zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Na tomto závěru nic nemění ani to, že zprávu o psychickém onemocnění poškozeného vypracoval MUDr. H., který je znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jenž by podle vlastních slov shodné závěry učinil, i kdyby v této trestní věci podával znalecký posudek (viz č. l. 467). Není totiž důležité, že obecně je znalcem a podává znalecké posudky, když v projednávané věci znalecký posudek na stav poškozeného nezpracoval, ale podal jen zprávu o stavu pacienta, kterého ošetřil. Protože se v daném případě jedná o složitou otázku, nejsou splněny podmínky pro to, aby zpráva jmenovaného lékaře zapsaného jako znalec v seznamu znalců byla ve smyslu §105 odst. 5 tr. ř. považována za odborné vyjádření, neboť to lze ve smyslu §105 odst. 1 tr. ř. vyžádat jen u otázek, které jsou méně složité a odborné vyjádření je postačující.
Se zřetelem na skutečnosti zjištěné v posuzovaném případě je potřeba uvést, že toliko z lékařského vyšetření poškozeného nebylo možné dostatečně spolehlivě určit, zda skutečnou a jedinou okolností, od níž se potíže poškozeného odvíjejí a na jejímž základě byla stanovena uvedená diagnóza, bylo právě trestné jednání obviněného. Bude totiž nutné bez pochybností vyloučit možná další traumata, od nichž se újma poškozeného odvíjela, a proto bude potřeba duševní stav poškozeného zkoumat a posuzovat komplexně s dostatečným prozkoumáním jeho předchozího způsobu života a duševního stavu. Tyto otázky prozatím nebyly objasněny, ač mají význam pro posouzení otázky příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) mezi posuzovaným jednáním obviněného a zjištěnou posttraumatickou poruchou poškozeného.
Není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006].
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v dosavadních výsledcích provedeného dokazování ani v rozhodnutích obou soudů neshledal dostatečný podklad pro závěr o naplnění znaku těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, ani o tom, že újma v podobě posttraumatické poruchy vznikla jednoznačně v souvislosti s trestným jednáním obviněného, což jsou okolnosti, od nichž se odvíjí právní kvalifikace činu obviněného, nemohla tato dovoláním napadená rozhodnutí obstát. Nejvyšší soud, jenž shledal dovolání obviněného důvodným, proto zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 7 To 84/2011, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 45 T 4/2011, včetně všech dalších rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Praze poté přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na soudu prvního stupně v dalším řízení bude, aby se vypořádal s vadami, které mu byly Nejvyšším soudem vytknuty, zejména aby dokazování doplnil o znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Cílem tohoto znaleckého posudku bude, aby podal soudu dostatečný podklad pro závěr o charakteru psychické újmy, která byla u poškozeného shledána. Zásadně půjde o odpovědi na otázky o medicínské povaze duševní poruchy poškozeného, jak dlouho trvala, co bylo její příčinou, jak vážně a po jak dlouhou dobu poškozeného omezovala v obvyklém způsobu života, jak byla léčena, s jakým výsledkem a s jakou prognózou do budoucna, event. další poznatky, které bude znalec považovat za důležité.
Na základě takto zpracovaného znaleckého posudku pak soud posoudí ze všech hledisek, zda se jednalo o těžkou újmu na zdraví a zda tato je v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, jež mu je v této věci kladeno za vinu.
Z výsledků znaleckého posudku soud prvního stupně, jemuž se tato věc vrací k novému projednání a rozhodnutí, posoudí, zda jsou naplněny všechny zákonné znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku, event. pokud nebude možné učinit spolehlivý závěr o tom, že se jednalo o těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, bude na zvážení soudu, zda čin, tak jak byl zjištěn, nelze posoudit jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku. Pro takový závěr svědčí povaha somatických zranění, jež poškozený utrpěl, i mechanizmus, jakým obviněný vůči poškozenému působil, a může k němu vést i to, že útoky, jimiž obviněný proti tělu, zejména hlavě poškozeného, útočil, byly vedeny opakovanými údery rukou, kopy nohou a za použití nástrojů (váleček, nůž). Jednalo se zjevně o důrazné, opakované a dlouho trvající působení proti tělesné integritě poškozeného a byly zasaženy orgány důležité pro život člověka (skelet hlavy, oči, mozek apod.). Z těchto skutečností by bylo možné dovodit i záměr obviněného způsobit poškozenému citelnou újmu na zdraví, a to především dobou, po kterou obviněný poškozeného fyzicky napadal. Přitom poškozenému prokazatelně vznikla zranění, která sice sama o sobě charakteru těžké újmy na zdraví nedosáhla, avšak mechanizmus užitého násilí byl způsobilý takovou těžkou újmu přivodit. V dalším řízení proto bude nutné, aby se soud na tuto nabízející se právní kvalifikaci soustředil a na podrobnější objasnění naznačených otázek zaměřil i dokazování, např. doplněním výslechu znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. J. H., když tento znalec již i v rámci prováděného dokazování naznačil, že „každý z uváděných způsobů napadení samo osobě mohlo vést k vážným poraněním majícím z lékařského hlediska charakter těžké újmy na zdraví …“, jak soud prvního stupně sám konstatoval na straně 15 v odůvodnění svého rozsudku. Všemi těmito otázkami bude nutné, aby se soud ve vztahu k uvedené právní kvalifikaci zabýval a dokazování ve vztahu k ní v naznačeném směru, jak je výše uvedeno, doplnil.
Ohledně další námitky obviněného týkající se přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit, že tohoto přečinu se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá (odstavec 1), užije-li při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž cílem je zabránit vniknutí (odstavec 2), jestliže užije při činu v uvedeném odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a takový čin spáchá se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami (odstavec 3).
Obviněný ve vztahu k této právní kvalifikaci namítal, že nebyly dány okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 3 §178 tr. zákoníku, s čímž se však Nejvyšší soud neztotožnil, neboť bylo provedeným dokazování prokázáno, že obviněný uvedený čin spáchal se zbraní tím, že poté, co v bytě neoprávněně setrval, zde užil násilí za použití zbraně (válečku a nože). Není tedy pochyb o tom, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože neoprávněně vnikl do obydlí jiného, kde neoprávněně setrvával, při činu překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí, a užil při činu násilí a takový čin spáchal se zbraní, jak dovodil odvolací soud v tzv. právní větě.
Nejvyšší soud ve vztahu k námitce směřující v zásadě proti nesprávnosti použité právní kvalifikace spatřuje v ní uvedenou výhradu za nedůvodnou i proto, že tak, jak byla právní kvalifikace soudy obou stupňů užita, vyjadřuje jednotlivé znaky přečinu podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, jak byly odvolacím soudem zjištěny, když vycházejí z dostatečně objasněných skutkových okolností.
V daném případě nevznikají pochybnosti o tom, že obviněný naplnil znaky základní skutkové podstaty trestného činu §178 odst. 1 tr. zákoníku, tj., že neoprávněně vnikl do obydlí jiného a tam neoprávněně setrval. Další okolnosti, které byly zjištěny, se týkají zvlášť přitěžujících okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, za které se jak v odstavci 2, tak i 3 považuje „užije-li při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí“. Odstavec 2 však vedle znaků „násilí“ a „pohrůžky bezprostředního násilí“ obsahuje i další okolnost, a to, že „překoná-li překážku, jejímž cílem je zabránit vniknutí“, kterou podle tzv. právní věty shledal odvolací soud rovněž naplněnou. U odstavce 3 se vedle společného znaku „užije-li při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí“ (není zde již opakován znak „překoná-li překážku, jejímž cílem je zabránit vniknutí“) přidává „a takový čin spáchá se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami“. V odstavci 2 obsažená okolnost, že „překoná-li překážku, jejímž cílem je zabránit vniknutí“, je stanovena navíc oproti výčtu, jak jej obsahuje odstavec 3, kde tato okolnost ve vztahu k použití zbraně nebo spáchání se dvěma osobami není uvedena, a proto, když je zjištěna vedle obou ostatních a je-li užito zbraně, je nezbytné použití všech tří odstavců (1, 2, 3). Každý z nich totiž uvádí jedinečnou skutečnost, která není součástí druhého, byť se v části shodují.
Proto, pokud je skutkově zjištěno, že pachatel vnikl do obydlí jiného za podmínek uvedených v odstavci 1, užil při takovém činu násilí a překonal překážku, jejímž cílem je zabránit vniknutí, a to za užití zbraně, jde o právní kvalifikaci podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku.
Z těchto důvodů soud prvního stupně, který bude znovu o právní kvalifikaci rozhodovat, nemusí při stejných skutkových zjištěních měnit nic na uvedeném právním posouzení trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, protože v této části dovolání obviněného nebylo úspěšné a tato soudy použitá právní kvalifikace je za uvedeného zjištěného skutkového stavu správná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. května 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová