ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.377.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 377/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2012 o dovolání obviněného L. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 2 To 93/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 10/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 52 T 10/2011, uznal obviněného L. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„v přesně nezjištěnou dobu nejméně od měsíce září 2009 do měsíce února 2010
na různých místech v obci D. a V. poskytoval jak zdarma, tak za úplatu dalším osobám psychotropní látky metamfetamin, tzv. pervitin, a v jednom případě tabletu extáze, které tyto osoby užily pro vlastní potřebu, a to následujícím způsobem:
a) S. S., o které věděl, že je mladší 15 let, poskytoval v uvedeném období psychotropní látku metamfetamin, tzv. pervitin, nejméně 2 – 3x týdně v množství 0,1 gramu, který nejprve vdechovala nosem, a do Vánoc 2009 jí drogu sám injekčně aplikoval, a to částečně zdarma, poté za peníze ve výši 150 – 200,- Kč za dávku, rovněž mu dávala za drogy prsteny a mobilní telefon; v jednom případě jí předal tabletu bílé barvy obsahující psychotropní látku extáze, a to přesto, že si musel být vědom toho, že v důsledku takového jeho působení na poškozenou u ní může vzniknout reálné nebezpečí, že propadne drogám a vznikne u ní návyk na jejich požívání, v důsledku kterého bude ohrožen její další vývoj a duševní a tělesné zdraví, přičemž poškozená byla pro zneužívání drog nejprve na dobrovolném pobytu v Psychoterapeutickém centru pro děti při Psychiatrické léčebně K., poté musela být hospitalizována v Dětské psychiatrické léčebně V. B. a následně předána do péče dětské psychiatrické ambulance,
b) K. N., o které věděl, že je mladší 18 let, poskytoval nejméně v deseti případech psychotropní látku metamfetamin, tzv. pervitin, v celkovém množství nejméně 1 gram, který nejprve vdechovala nosem a poté jí ho sám injekčně aplikoval, kdy drogu jí v devíti případech poskytl zdarma a v jednom případě mu za pervitin dala svůj mobilní telefon zn. Nokia,
c) I. H., o které věděl, že je mladší 18 let, poskytl nejméně v pěti případech zdarma psychotropní látku metamfetamin, tzv. pervitin, v celkovém množství nejméně 0,5 gramu, který vdechovala nosem a poté jí ho nitrožilně aplikoval,
d) O. S., a V. N., poskytoval společně po dobu cca dvou měsíců ledna – února 2010 5x měsíčně psychotropní látku metamfetamin, tzv. pervitin, v celkovém množství cca 5 – 6 gramů za částku 1.000,- Kč za 0,5 gramu, kterou užívali vdechnutím nosem, a poté, co O. S. nastoupil výkon trestu, sama ještě zdarma dostala V. N. od obviněného v měsíci únoru 2010 nejméně v pěti případech pervitin v celkovém množství cca 0,5 gramu,
e) V. R., poskytl nejméně v pěti případech zdarma psychotropní látku metamfetamin, tzv. pervitin, v celkovém množství 0,5 gramů, který vdechovala nosem,
f) O. T., poskytl nejméně ve třiceti případech psychotropní látku metamfetamin, tzv. pervitin, v celkovém množství nejméně 3 gramy, který vdechoval nosem, a to za různé protislužby a půjčky peněz,
přičemž
metamfetamin je uveden v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb. a jako psychotropní látka je zařazen do seznamu II vyhl. č. 62/1989 Sb.,
extáze (MDMA a homology příbuzného typu) je uvedena v příloze č. 4 zák. č. 167/1998 Sb. a jako psychotropní látka je zařazena do seznamu I vyhl. č. 62/1989 Sb.“.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 [v bodě a) až f)], odst. 3 písm. d) trestního zákoníku [v bodě a)] a přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku [v bodě a)]. Za tuto trestné činy a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 2 T 82/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 5 To 155/2011, mu uložil podle §283 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 2 T 82/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 5 To 155/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný podal proti citovanému rozhodnutí odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 2 To 93/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Roberta Tschöpla dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný nejprve shrnul skutečnosti, na základě kterých soud prvního stupně dospěl k názoru o jeho vině. Poukázal přitom na výpověď svědkyně S. S., která uvedla, že (obviněný) jí měl poskytovat pervitin po dobu šesti měsíců (od září 2009 až do února 2010), a to 2x až 3x týdně, ale že se jedná jen o odhad, protože kromě obviněného měla další dva zdroje, takže nemůže s jistotou určit, kolik pervitinu od obviněného dostala a jak často, ani v jakém množství. Obviněný proto namítl, že na základě takovéto výpovědi mu nebylo beze všech pochybností prokázáno naplnění skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. d) trestního zákoníku, tedy spáchání činu ve větším rozsahu.
Dovolatel dále konstatoval, že se neztotožňuje ani se závěry odvolacího soudu
(v tomto směru odkázal na argumentaci uplatněnou již v podaném odvolání. Výrok o vině nelze v souladu se zásadou in dubio pro reo založit na odhadu svědkyně S. S. o množství podávané látky. Pokud soud na základě jejího svědectví spočetl množství poskytnuté drogy na 5 gramů, jde o čistě hypotetický závěr, jenž budí pochybnosti o jeho správnosti. Mimo to si svědkyně měla drogu obstarávat od tří různých zdrojů, proto je její výpověď nejednoznačná. V této souvislosti se dovolatel podivoval nad tím, že si údaj o odebraném množství nepamatovala pouze jmenovaná svědkyně, když ostatní svědci o této skutečnosti vypověděli s určitostí.
Vzhledem uvedenému obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení vztahující se k dovolacímu řízení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně „ve věci zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle ust. §283 odst. 3 písm. d) trestního zákoníku změnil tak, že bude obžalovaný v tomto bodě v souladu s ustanovením podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby, přičemž mu bude uložen trest adekvátní spáchanému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle ust. §283 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle ust. §201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku“.
V dalším přípise obviněný prostřednictvím svého obhájce vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce se ke dni rozhodování Nejvyššího soudu k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Dovolatel totiž ve svém podání napadal zásadně způsob hodnocení provedených důkazů ze strany soudů obou stupňů, čímž napadal primárně správnost jimi učiněných skutkových zjištění (namítal, že již soud prvního stupně nepostupoval řádně podle ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., že nebyl správně zjištěn skutkový stav věci, že jeho vina byla prokázána pouze na základě nepřesné výpovědi a odhadů poškozené svědkyně S. S.). V důsledku toho se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo (konkrétně, že za situace, kdy je o vině obviněného rozhodnuto na základě odhadu svědkyně o množství podávané látky, by soudy měly rozhodnout v jeho prospěch). Tato námitka směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a