ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.430.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 430/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2012 o dovolání obviněného A. O. A. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 67 To 325/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 107/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. O. A. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 32 T 107/2011, uznal obviněného A. O. A. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
„dne 30. 6. 2011 kolem 10:30 hod. v P. na Ú. a. n. P. F., kde byl kontrolován celními orgány krátce před svým plánovaným odjezdem do R., při odbavování na nástupišti, které je odjezdovým místem mezinárodní autobusové linky P. – V. provozovatele společnosti Student Agency a. s., měl v útrobách svého těla uschován kontejner válcovitého tvaru o délce cca 6,7 cm a průměru 1,8 cm s obsahem bílé sypké látky o hmotnosti 14,61 g, v níž byla kriminalisticko-technickým zkoumáním stanovena koncentrace 16,5 hm. % kokainu báze, což odpovídá vzhledem k celkové hmotnosti látky 2,41 g kokainu báze, kdy tento kontejner chtěl ve V. předat další, dosud přesně neustanovené osobě, přičemž kokain je uveden v příloze č. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako omamná látka zařazená do seznamu I podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách“.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu podle téhož ustanovení uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku mu dále uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti roků a podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to expertízou nespotřebované bílé látky o váze 13,48 g a jejího obalu.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 67 To 325/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Athanassiose Pantazopoulose podal proti tomuto usnesení dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l ) a h) tr. ř., neboť nesouhlasil s uložením trestu vyhoštění.
Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že uložení tohoto trestu brání ustanovení §80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, protože má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde řadu příbuzných (2 bratry a družku), ale především zde do doby svého zadržení studoval soukromou vysokou školu. Soudům obou stupňů vytkl, že ohledně této skutečnosti nic podrobnějšího nezkoumaly, ani se neinformovaly na studijní výsledky. Uložení takového trestu je prý v rozporu se zájmem na spojování rodin, je to nepřiměřená sankce a porušuje také ustanovení §37, 38 a §39 trestního zákoníku.
Podle názoru obviněného podmínky pro uložení trestu vyhoštění nejsou dány také vzhledem ke společenské škodlivosti, možnostem jeho nápravy a stupni ohrožení lidí a majetku nebo jiného obecného zájmu. Navíc trest vyhoštění nesmí být uložen v případě, že pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Odkázal na rozhodnutí č. 13/1998 Sb. rozh. trest., podle něhož trest vyhoštění představuje závažný zásah do svobody pohybu a pobytu garantované čl. 14 Listiny základních práv a svobod, který může být zvlášť citlivý u osob, které sice nejsou občany České republiky, ani zde nemají postavení uprchlíka, které tu však prožily podstatnou část svého života. Dodal, že se na území České republiky nachází od roku 2004, navíc od roku 2007 až do roku 2017 mu byl udělen trvalý pobyt.
Dovolatel je rovněž přesvědčen, že soudy dostatečně neobjasnily skutečnosti rozhodné pro uložení trestu vyhoštění a nerespektovaly rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1129/2006, ani nález Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) sp. zn. II. ÚS 178/98. Zdůraznil, že je osobou s dobrou pověstí, doposud nemá záznam v rejstříku trestů, má v České republice ubytování, učí se českému jazyku a je do české společnosti dobře integrován.
V závěru podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji znovu projednal a rozhodl, příp. aby podle §265m odst. 1 tr. ř. ve smyslu podaného dovolání sám ve věci rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který poté, co zrekapituloval zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění, uvedl, že v posuzovaném případě je nesporné, že soud prvního stupně v rámci úvah o druhu a výměře trestu důsledně vycházel z kritérií zakotvených v ustanovení §38 až 42 trestního zákoníku. Na jedné straně přihlédl k částečnému doznání obviněného, jemuž ve světle dalších důkazů přiznal odpovídající váhu, na druhé straně však nemohl přehlédnout, že se jedná o osobu opakovaně užívající omamnou látku, jež se na území České republiky živí v rámci tzv. šedé ekonomiky (ze své údajné činnosti DJ a doučování angličtiny neplatí daně ani žádné jiné zákonné odvody). Pokud má z této činnosti tvrzený příjem ve výši 4.000 Kč, je zřejmé, že se musí fakticky živit ještě dalším způsobem, který s ohledem na jeho podstatu odmítl soudu sdělit. Ze zprávy cizinecké policie také vyplynulo, že obviněnému byl povolen trvalý pobyt v České republice za účelem sloučení rodin, když uzavřel s občankou České republiky sňatek, avšak následně se rozvedl. Na území České republiky má tudíž ryze formální pobyt, nemá zde žádné děti ani sociální zázemí, a to ani řádný výkon práce a pracovního výdělku.
Podle názoru státního zástupce způsob provedení činu svědčí o určité profesionalitě obviněného v této oblasti, přičemž vše nasvědčuje tomu, že působí jako mezinárodní distributor drog, a proto je nepochybně v zájmu bezpečnosti občanů České republiky, aby pachatelé takové trestné činnosti byli postihováni citelně. K námitce obviněného ohledně nepřiměřenosti trestu vyhoštění uvedl, že ji pod uplatněný dovolací důvod vůbec zahrnout nelze. Nejedná se totiž o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud toto a příp. i jiné rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. [§265b odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolatel tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, když uvedl, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §39 až §42 trestního zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Vzhledem ke shora naznačeným kritériím Nejvyšší soud shledal, že většina dovolacích námitek obviněného je relevantní. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však není možné zahrnout výhrady stran nepřiměřenosti trestu, příp. nesprávné aplikace ustanovení §39 až §42 trestního zákoníku. Pokud jde o námitky týkající se zákonných podmínek pro uložení trestu vyhoštění, pak takové výhrady byly uplatněny relevantně, Nejvyšší soud je však shledal zjevně neopodstatněnými.
Z hlediska podaného dovolání je významná především otázka, zda obviněnému byl uložen trest vyhoštění v souladu se zákonem. Proto je třeba připomenout, že podle §80 odst. 1 trestního zákoníku soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. Podle odst. 2 s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.
Podle §80 odst. 3 trestního zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže
a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,
b) pachateli byl udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního předpisu,
c) pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin,
d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu,
e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku,
f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu, nebo
g) pachatelem je dítě, které je občanem Evropské unie, ledaže by vyhoštění bylo v jeho nejlepším zájmu.
Soud prvního stupně při úvahách o uložení trestu vyhoštění přihlédl především k tomu, že obviněný opakovaně užívá omamnou látku, na území České republiky se živí v rámci tzv. šedé ekonomiky, neplatí daně ani jiné odvody, přičemž s ohledem na jím tvrzený příjem je zřejmé, že se nemůže jednat o dostatečnou částku k zajištění jeho základních životních potřeb, natož k zajištění dalších nákladů spojených s konzumací drog, návštěvou nočních klubů a poměrně častého cestování. Trvalý pobyt mu byl udělen v souvislosti se sňatkem s občankou České republiky, v současné době je však již rozveden, žádné děti nemá (srov. rozsudek soudu prvého stupně str. 4 a 5). Odvolací soud k tomu doplnil pouze to, že obviněný v současné době nemá na území České republiky žádné sociální vazby ve vztahu manželském, nemá zde dítě a nemá zde ani zajištěno sociální zázemí, a to řádný výkon práce a pracovního výdělku (str. 3 usnesení).
Pokud jde o sociální a pracovní zázemí dovolatele, ten sice uvedl, že se živí brigádně jako DJ v klubu a zároveň jako učitel angličtiny, svá tvrzení však ničím nedoložil. Rozhodnutí soudů nižších stupňů je v tomto směru třeba považovat za správné a zároveň za odpovídající současné judikatuře Nejvyššího soudu. Shora uvedenému závěru neodporuje ani rozhodnutí publikované pod č. 8/2008 Sb. rozh. trest. Existence pracovního a sociálního zázemí pachatele na území České republiky jako jedna z tzv. negativních podmínek vylučujících uložení trestu vyhoštění ve smyslu §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. [nyní §80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku] nevyžaduje pouze formalizovaný pracovně právní vztah např. v podobě uzavřeného pracovního poměru. Lze ji považovat za splněnou i u pachatelů, kteří z objektivních důvodů (např. zdravotních, věkových apod.) nemohou vykonávat práci, avšak mají jiný legální zdroj příjmů, a to třeba i nepřímo vycházející z pracovního poměru nebo ze sociálního zabezpečení (např. ve formě starobního či invalidního důchodu) – k tomu srov. blíže rozhodnutí publikované pod č. 43/2008 Sb. rozh. trest.
Významnou námitkou obviněného je tvrzení, že trest vyhoštění je v rozporu se zájmem na slučování rodin. Při rozhodování o tom, zda uložení trestu vyhoštění pachateli, který je cizincem, má na území České republiky trvalý pobyt a není občanem členského státu Evropské unie, by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin [§57 odst. 3 písm. c) tr. zák., resp. §80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku], je třeba v případě manželství pachatele (cizince) s občanem České republiky posoudit okolnost, zda pachatel (cizinec) je neuzavřel a dále je neudržuje jako tzv. účelové manželství. Takové manželství slouží jen k obcházení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), nevytváří se jím skutečné rodinné vztahy a nemůže proto být citovaným důvodem vylučujícím uložení trestu vyhoštění (srov. rozhodnutí publikované pod č. 55/2008 ve Sb. rozh. trest.). Ze skutkových zjištění obou soudů nižších instancí však vyplynulo, že sňatek uzavřený obviněným s občankou České republiky byl zřejmě tzv. sňatkem účelovým, neboť manželství bylo po krátké době rozvedeno, bývalí manželé spolu nežijí a nemají ani žádné dítě (k tomu srov. také Výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 17. 4. 2000, č. 20/2000).
V této souvislosti lze odkázat rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 4 Tdo 168/2011, podle něhož zájem na spojování rodin uvedený v §80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku nelze vykládat tak, že by převažoval nad dalšími zájmy chráněnými trestním zákonem a vedl například k beztrestnosti pachatelů trestných činů. Proto lze trest vyhoštění uložit i tomu pachateli, který sice má na území České republiky rodinné zázemí, avšak není zde vázán pevnými pracovními vztahy.
Při posuzování řešené otázky je třeba brát v úvahu i Rezoluci Rady Evropy ze dne 4. 12. 1997, o opatřeních, která je třeba přijmout pro potírání účelových manželství, která na jedné straně vychází z respektování práva uzavřít manželství i práva na respektování rodinného života, na druhé straně však konstatuje, že účelové sňatky představují nástroj obcházení pravidel vstupu a pobytu příslušníkům třetích zemí na území členských států Evropské unie. Ve svém čl. 1 definuje „účelový sňatek“ („a marriage of convenience“) jako „sňatek uzavřený mezi občanem členského státu nebo občanem třetí země legálně usazeným ve členském státě a občanem třetí země pouze za účelem obejití pravidel vstupu a pobytu občanů třetí země a získání povolení nebo oprávnění k pobytu pro občana třetí země“.
Sám fakt, že Evropská unie se touto Rezolucí své Rady rozhodla potírat účelová manželství prokazuje, že pokud totéž činí orgán české veřejné moci, nejedná se ze strany České republiky o jednostranné určení pojmu veřejný pořádek. Formulace zákonného ustanovení §87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a sice „důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek,“ se přitom vztahuje i na narušení veřejného pořádku vzniklé již samotným povolením pobytu na území republiky, které by ve skutečnosti znamenalo, že by správní orgán na akceptaci obcházení zákona založil vytvoření právního vztahu trvajícího do budoucna. Fiktivní manželství, které slouží k obcházení pravidel zákona o pobytu cizinců, je třeba označit za narušení veřejného pořádku, které je dostačující k zamítnutí žádosti o povolení trvalého pobytu v České republice ve smyslu §87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců (blíže srov. rozhodnutí publikované pod č. 55/2008 Sb. rozh. trest.).
K uvedenému lze ještě doplnit, co se podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES považuje za vztah rodinný, příp. za vztah obdobný vztahu rodinnému. Vztah obdobný vztahu rodinnému [§15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců] musí být definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný, musí se proto jednat o vztah analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky. Za vztah rodinný je považován vztah rodiče – děti, prarodiče – děti. Za rodinného příslušníka, tudíž ani za vztah rodinný není považován vztah bratr – sestra, tím méně lze potom za takový vztah, resp. vztah obdobný vztahu rodinnému, považovat vztah bratranec – sestřenice (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 5 As 6/2010).
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů shledal, že trest vyhoštění uložený obviněnému ve výměře deseti let je trestem zákonným. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a