ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.454.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 454/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2012 o dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch obviněného D. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 31 To 194/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 42 T 99/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 42 T 99/2010, uznal obviněného D. T. (dále jen „obviněný“) vinným, že:
„1/ v přesně nezjištěné době od 1. 5. 2010 do 12:00 hod. dne 24. 6. 2010 v M., L., z prostoru jezu na řece P. pod sportovním areálem, po překonání visacího zámku, odcizil z betonové jímky elektromotor k čerpadlu v hodnotě 13.500,- Kč, ke škodě TJ J. M., a tohoto skutku se dopustil přesto, že byl Okresním soudem v České Lípě ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 1 T 210/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2009, sp. zn. 31 To 18/2009, odsouzen za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, a byl mu uložen nepodmíněný trest v délce dvanácti měsíců, který vykonal dne 30. 4. 2010,
2/ dne 5. 9. 2010 v 17:10 hod. řídil v M. ulici v M., L. k., malý motocykl Simson bez RZ, ač v té době vykonával trest zákazu činnosti - zákazu řízení motorových vozidel, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 17 T 11/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 55 To 465/2008“.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně posoudil v bodě 1/ jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku a v bodě 2/ jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což mu podle §205 odst. 2 trestního zákoníku a §43 odst. 1 trestního zákoníku uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost uhradit škodu ve výši 13.500,- Kč poškozené TJ J. M., se zbytkem nároku tuto poškozenou podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl rozsudkem ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 31 To 194/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 1/, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že:
„v přesně nezjištěné době od 1. 5. 2010 do 12:00 hod. dne 24. 6. 2010 v M., L., z prostoru jezu na řece P. pod sportovním areálem, po překonání visacího zámku, odcizil z betonové jímky elektromotor k čerpadlu v hodnotě 13.500,- Kč, ke škodě TJ J. M., a tohoto skutku se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 1 T 210/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 2. 2009, sp. zn. 31 To 18/2009, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009) a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který vykonal dne 30. 4. 2010“.
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud kvalifikoval jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku a uložil mu za tento přečin a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, který zůstal v napadeném rozsudku nedotčen, podle §205 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozené TJ J., L., M., okr. Č. L., škodu ve výši 13.500,- Kč, a se zbytkem nároku odkázal tuto poškozenou podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Konečně vyslovil, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
S tímto rozhodnutím nesouhlasil nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) a podal proti němu dovolání v neprospěch obviněného, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel přisvědčil názoru odvolacího soudu do té míry, že v ustanovení §205 odst. 1 a §205 odst. 2 trestního zákoníku jsou upraveny dvě samostatné skutkové podstaty. S dalšími jeho závěry však již nesouhlasil, brojil především proti tvrzení, že mezi těmito skutkovými podstatami existuje vztah speciality. Podle jeho názoru ustanovení §205 odst. 1 trestního zákoníku postihuje jednání, které je blíže charakterizováno výší škody nebo okolnostmi, za nichž byl čin spáchán, ustanovení §205 odst. 2 trestního zákoníku pak postihuje zpětnost jednání pachatele a jeho smyslem je tudíž postihnout speciální recidivu pachatele. Pokud by se vycházelo z názoru o vyloučení jednočinného souběhu těchto dvou skutkových podstat, pak by opakované spáchání přečinu krádeže a odsouzení a potrestání tohoto přečinu nikdy podmínku zpětnosti založit nemohlo.
Nejvyšší státní zástupce proto vyjádřil přesvědčení, že obviněný měl být uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku. Z těchto důvodů v závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Oldřicha Filipa a stručně konstatoval, že uvedenou problematikou se Nejvyšší soud opakovaně zabýval a pro rozpory v rozhodnutích jednotlivých senátů rozhodl ve velkém senátu trestního kolegia dne 14. 11. 2011, sp. zn.
15 Tdo 1035/2011, tak, že se nejedná o jednočinný souběh, ale o jeden skutek, který je třeba kvalifikovat podle §205 odst. 1 písm. a) až e), odst. 2 trestního zákoníku. Takto pojatá kvalifikace totiž odpovídá smyslu trestní odpovědnosti pachatele a je v souladu s obecnými zásadami pojmu trestného činu a jeho znaků. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
V návaznosti na to je třeba konstatovat, že námitky obsažené v dovolání nejvyššího státního zástupce byly z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněny relevantně.
K řešené problematice je zapotřebí alespoň ve stručnosti uvést, že přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou a čin spáchá vloupáním. Ustanovení §205 odst. 2 trestního zákoníku pak naplní pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu podaného dovolání je významná otázka právního posouzení skutku v případě, kdy jsou podle skutkových zjištění dány podmínky pro použití §205 odst. 1 písm. a) až e) trestního zákoníku [v konkrétním případě §205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku] a současně i podle §205 odst. 2 trestního zákoníku. Dovolatel nesouhlasil s právním posouzením jen podle §205 odst. 2 trestního zákoníku (jak rozhodl v napadeném rozsudku odvolací soud) a tvrdil, že skutek má být posouzen jako jednočinný souběh přečinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku a podle §205 odst. 2 trestního zákoníku v intencích rozsudku soudu prvního stupně.
V této souvislosti je vhodné připomenout, že problematikou vzájemného vztahu skutkových podstat uvedených v §205 odst. 1 trestního zákoníku a §205 odst. 2 trestního zákoníku se již zabýval velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu, a to jednak v usnesení ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 15 Tdo 706/2011, jednak v usnesení ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 15 Tdo 1035/2011-I. Dospěl přitom k závěru, že jestliže pachatel, u kterého jsou splněny podmínky zpětnosti podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, spáchá čin též za existence některé z okolností uvedených v §205 odst. 1 písm. a) až e) trestního zákoníku, uvedené znaky se navzájem překrývají, a povahu takového skutku je nutné vystihnout v právním posouzení tak, aby zahrnovala jak znaky vyjádřené v §205 odst. 1 písm. a) až e) trestního zákoníku, tak i podle §205 odst. 2 trestního zákoníku. Nejde však o jednočinný souběh stejnorodý dvou skutkových podstat trestného činu krádeže, ale jde o jeden skutek a jeden trestný čin, který je třeba kvalifikovat podle §205 odst. 1 písm. a) až e), odst. 2 trestního zákoníku. Uvedená právní kvalifikace odpovídá smyslu trestní odpovědnosti pachatele a je v souladu s obecnými zásadami pojmu trestného činu a jeho znaků (§13 a §111 trestního zákoníku), přitom respektuje, že čin pachatele musí být posouzen vždy podle všech znaků vyjádřených v zákoně, jakož i to, že obviněný nemůže být uznán vinným dvakrát za materiálně jeden přečin krádeže. Současně je tímto právním posouzením eliminována nadměrná tvrdost zákona, neboť pachatel je za jedno jednání, jež se odráží jen v jednom trestném činu, odsouzen toliko za tento jeden trestný čin, a nedochází tak k nelogickému jednočinnému souběhu dvou stejných trestných činů. Za toto jednání je pachatel postižen pouze podle přísnější podoby vyjádřené ve zvláštní skutkové podstatě, která však odráží dostatečně nejen společenskou škodlivost, ale i povahu a závažnost spáchaného činu (§39 trestního zákoníku). V podrobnostech lze odkázat
na odůvodnění citovaných rozhodnutí.
V návaznosti na skutečnosti shora stručně rozvedené tak Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné potud, že odvolací soud nesprávně posoudil skutek ve vztahu ke kvalifikaci přečinu krádeže pouze jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, v důsledku čehož bylo jeho rozhodnutí zatíženo vadou uvedenou v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud se však současně ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. zabýval tím, zda zjištěná vada v právním posouzení skutku by mohla zásadně ovlivnit postavení obviněného, popř. zda řešená právní otázka má po právní stránce zásadní význam. Dospěl přitom k závěru, že projednání dovolání by v daném případě postavení obviněného výrazněji ovlivnit nemohlo (popsaná vada by prakticky neměla vliv na úvahy o druhu a výměře trestu). V této souvislosti je vhodné připomenout, že rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněnému uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a rozsudkem odvolacího soudu mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl rovněž zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně přitom podal toliko obviněný, takže odvolací soud byl vázán (stejně jako by byl vázán i pro případné další řízení v této věci) tzv. zákazem reformationis in peius (to znamená, že v případě zrušení rozhodnutí odvolacího soudu by tento soud v dalším řízení nemohl obviněnému uložit přísnější trest, než jaký mu uložil soud prvního stupně). Nejvyšší soud tedy nezjistil podmínky, které by s ohledem na existenci výše zjištěné a vytknuté vady v právní kvalifikaci skutku odůvodňovaly uložení podstatně odlišného trestu, než se stalo rozsudkem odvolacího soudu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem (zejména autoritativnímu rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu) je evidentní, že dovoláním nastolená právní otázka již nemá po právní stránce zásadní význam.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a