ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.471.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 471/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2012 o dovolání obviněných M. Č. , a J. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 8 To 105/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 9/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. Č.
a J. Š. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 3 T 9/2011, uznal obviněné M. Č. a J. Š. [dále převážně jen „obviněný“, resp. „obvinění“, nebo „dovolatel“, příp. „dovolatelé“] vinnými, že:
„v přesně nezjištěné době od 23:00 hod. dne 31. 8. 2010 do 01:00 hod. dne 1. 9. 2010 na 4. ubytovně V. V., okr. Ch., obviněný M. Č., nejdříve za přítomnosti spoluobviněného J. Š. a spoluvězňů M. K., K. R., P. M., J. P., jakož i dalších, navrhl usmrcení spoluvězně A. O., a to proto, že je ve výkonu trestu pro trestný čin vraždy, dále věc organizoval tak, že poslal M. K., aby odcizil vězeňský opasek poškozeného A. O. s tím, že na tomto opasku jej uškrtí a poté pověsí na mříže, aby to vypadalo jako sebevražda, dále poslal P. M. pro povlak z postele, který roztrhali na kousky a každý přítomný si těmito musel omotat ruce, nebo si na ruce někteří dali ponožky, aby na místě nezanechali žádné stopy, poté všechny přítomné poslal na WC, kam s nimi odešel, a P.M. poslal na pokoj pro A. O. s tím, aby jej přivedl na WC, když se A. O. dostavil, tak Č. vyzval ostatní, aby vystoupili z kabinek, kde byli schováni, což učinili, ale na jednání M. Č. a J. Š. vůči poškozenému A. O. se nijak nepodíleli, jelikož na WC jen stáli, kdy M. Č. jim vyhrožoval zabitím, pokud tam nepůjdou, dále M. Č. poslal K. ke dveřím hlídat, po krátkém rozhovoru M. Č. s A. O., který se otočil s tím, že jde zpět na pokoj, jeho otočení využil spoluobviněný J. Š. a zezadu přehodil O. pásek přes krk, začal jej škrtit a táhnout k zemi v úmyslu jej usmrtit, avšak A. O. stačil zareagovat a na krku prsty chytil pásek, kdy po několika vteřinách se mu ze škrcení podařilo vyprostit, neboť měl větší sílu, a poté utekl na pokoj, přičemž k jeho zranění nedošlo“.
Takto popsané jednání obviněných soud právně kvalifikoval v případě obviněného M. Č. jako pokus zločinu vraždy ve formě organizátorství podle §21 odst. 1 k §24 odst. 1 písm. a) k §140 odst. 2 trestního zákoníku, v případě obviněného J. Š. jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2 trestního zákoníku. Za to uložil obviněnému M. Č. podle §140 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání patnácti roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §100 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku též zabezpečovací detenci, a obviněnému J. Š. podle §140 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 8 To 105/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. u obviněného M. Č. a podle §258 odst. 1 písm. d) odst. 2 tr. ř. u obviněného J. Š. napadený rozsudek stran obou obviněných částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uložil obviněnému M. Č. podle §140 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, a obviněnému J. Š. podle §140 odst. 2 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1, 5 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 3 trestního zákoníku do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání.
Obviněný M. Č. tak učinil prostřednictvím obhájce Mgr. Bohuslava Rolla a uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení. V podrobnostech uvedl, že skutek, pro který byl stíhán, nikdy nespáchal a předmětného jednání se nedopustil. Jeho jednání nebylo vedeno úmyslem poškozeného A. O. (dále jen „poškozený“) usmrtit, naopak chtěli ho pouze postrašit a potrestat jej za skutek, který spáchal na svobodě. V průběhu dokazování bylo zjištěno, že kdyby skutečně chtěli poškozeného usmrtit, mohli to bez problému uskutečnit, protože měli k dispozici jak vhodné místo, tak dostatek času a síly a byli v početní přesile. Protože ho však usmrtit nechtěli, nechali poškozeného v klidu odejít. Tato tvrzení obviněného měla být podpořena výpověďmi většiny svědků, kromě svědka M. K., jehož výpověď označil za nevěrohodnou. V neposlední řadě odkázal na výpověď samotného poškozeného, který prohlásil, že incident nepovažoval za důležitý.
Vzhledem k tomu, že podle jeho názoru nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a aby jej zprostil obžaloby.
Dalším přípisem obviněný sdělil, že nesouhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání, neboť se projednání chce zúčastnit.
Druhý obviněný J. Š. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Svobody a opřel je rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Tento dovolatel namítl, že soudy nedostatečným a neúplným způsobem objasnily všechny podstatné okolnosti, což vyústilo v nesprávné právní hodnocení skutku. Souhlasil s tím, že předmětného dne přehodil přes krk poškozeného opasek, ale tohoto jednání se nedopustil v úmyslu poškozeného usmrtit; jeho úmyslem totiž bylo pouze poškozeného vystrašit a uvést jej do obdobné situace, v jaké se nacházela jeho oběť. Soud prvního stupně však důkazy špatně vyhodnotil, provedené dokazování bylo nedostatečné, dokonce nebyli vyslechnuti navrhovaní svědci. Poukazoval na rozpory mezi jednotlivými výpověďmi svědků i samotného poškozeného, který vypověděl, že v rámci popsaného jednání nezpozoroval úmysl jej usmrtit. Ani po samotném incidentu ani s odstupem času navíc poškozený necítil potřebu tento incident ohlásit. Jednání obou obviněných označil za výkon tzv. „vězeňské spravedlnosti“ a rozhodně nebylo vedeno vážným úmyslem poškozeného usmrtit.
S ohledem na uvedené obviněný v závěru svého podání navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal soudu prvého stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. Samostatným přípisem pak vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud dovolání projednal v neveřejném zasedání.
K oběma podaným dovoláním se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a vzhledem k uplatněným námitkám obviněných konstatovala, že oba soudy se velmi podrobně a pečlivě zabývaly objasněním a posouzením subjektivní stránky jednání, a proto jejich závěrům přisvědčila.
V této souvislosti státní zástupkyně poukázala na to, že poškozený měl být usmrcen oběšením na vlastním opasku, který si za tím účelem obvinění obstarali, a pověšen na trubku mezi mříže, aby to vypadalo jako sebevražda. Obviněný M. Č. všem účastníkům incidentu nařídil, aby si opatřili ruce bandážemi (které sám natrhal z prostěradla) nebo ponožkami, aby nezanechali otisky prstů. K útoku si vybrali den, kdy měl na oddělení službu svědek D. R. jako dozorce, o němž věděli, že ve službě spí a neprovádí kontroly. Přihlédnout bylo nutno i k intenzitě útoku. Obviněný J. Š. vzal poškozeného opaskem pod krkem a škrtil ho. Poškozený uvedl, že tlak opasku na jeho krk byl po celou dobu škrcení silný a vyprostit se mu podařilo teprve poté, co zabral všemi silami, přičemž tlak opasku nijak nepolevoval. Sám obviněný J. Š. uvedl, že pro poškozeného to musel být šok, když mu pásek hodil na krk, a bylo na něm vidět, že má strach. Po tomto neúspěšném pokusu obvinění opakovaně kontaktovali svědka L. H. (jediného vraha na ubytovně), aby zjistili, jakým způsobem by měli svůj záměr dokončit. Pro posouzení věci je podstatný i způsob, jakým celá věc vyšla najevo. Stalo se tak v důsledku psychických potíží svědka M. K., který neunesl kolektivní mlčení a svěřil se vězeňské pedagožce, neboť byl traumatizován a měl strach.
Státní zástupkyně souhlasila s názorem soudů nižších stupňů, že pokud se svědci odchýlili od výpovědí učiněných v přípravném řízení jde u všech jen o posun v souvislosti s odstupem času. Soudy vzaly za věrohodné výpovědi učiněné v přípravném řízení, neboť byly učiněny v době bližší projednávané události, ve stejném prostředí, kde ke skutku došlo a v době, kdy všichni zúčastnění ještě vykonávali v téže věznici trest a hrozilo jim tak nebezpečí, že se vystaví postihu za „práskačství“ a přesto shodně vyjádřili přesvědčení, že útok obviněných na poškozeného byl míněn vážně. Z popsaných skutkových zjištění učinily oba soudy správné právní závěry, že cílem jednání obviněných bylo poškozeného usmrtit.
Z těchto důvodů státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasila, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, rovněž souhlasila s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci jsou dovolání přípustná §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Oba dovolatelé uplatnili shodně důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněných, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnili a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřeli, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Jak již bylo zmíněno výše, oba dovolatelé ve svých podáních primárně napadali hodnocení provedených důkazů, čímž napadali správnost učiněných skutkových zjištění (v podstatě namítali, že soud prvního stupně nepostupoval řádně podle ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., že nebyl správně a dostatečně zjištěn skutkový stav, že jejich vina byla prokázána pouze na základě rozporuplných výpovědí svědků a poškozeného, a že nebyli vedeni úmyslem poškozeného usmrtit, nýbrž jen vystrašit). Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byli uznáni vinnými (zejména pro jimi tvrzený nedostatek úmyslu poškozeného usmrtit), a v důsledku toho se domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Takovou argumentaci ovšem pod zvolený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněnými vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelé neuplatnili žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska zvoleného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by výhrady obviněných měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatelů, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a