ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.506.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 506/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2012 o dovolání obviněné M. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 42 To 339/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 135/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 42 To 339/2011, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 2 T 135/2011, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 2 T 135/2011, uznal obviněnou M. M. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou, že:
„úmyslně zanechala ve vaně bez dohledu a jakékoliv pomoci svého nezletilého syna, kterého položila do vany na záda a sprchovou hadicí pustila do vany vodu, aniž se přesvědčila, zda výpusť z vany není ucpaná a ani nezabezpečila, aby k jejímu ucpání nemohlo dojít, přičemž si byla vědoma, že nezletilý má sníženou pohyblivost, není schopen se ve vaně posadit, postavit či se sám z vany dostat a ona je jedinou osobou v bytě, která mu může v případě ohrožení na zdraví či životě pomoci, odešla do obývacího pokoje, kde si lehla a poslouchala hlasitou hudbu ze sluchátek MP3 přehrávače po dobu několika desítek minut, aniž by úmyslně zkontrolovala syna ve vaně, kde došlo z nezjištěných příčin k ucpání vany gumovou zátkou a během doby nejméně 38 minut ke zvednutí hladiny vody do výše nejméně 20 cm, ve které nezletilý utonul, což zjistila až poté, co ji na tuto skutečnost upozornil její nezletilý syn, který utopeného bratra ve vaně nalezl“.
Takto zjištěné jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle §195 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku a podle §195 odst. 4 trestního zákoníku jí uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
O odvolání podaném obviněnou rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě tak, že je usnesením ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 42 To 339/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu nespokojila a prostřednictvím obhájce Mgr. Davida Vetešníka podala proti němu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především neshledala naplnění objektivní stránky trestného činu opuštění dítěte podle §195 trestního zákoníku. V podrobnostech uvedla, že tato skutková podstata vyžaduje ponechání dítěte jeho osudu za takových okolností, že pro dítě vzniká nebezpečí smrti či újmy na zdraví. Pro naplnění objektivní stránky je navíc vyžadováno, aby pachatel vystavil dítě hrozícímu nebezpečí, kdy záchrana nebo pomoc je jen otázkou náhody (odkázala přitom na rozhodnutí č. 5/1984 Sb. rozh. trest.). Dále uvedla, že za spáchání tohoto trestného činu jsou postihovány osoby povinné péčí o dítě, které je zanechaly na místě s úmyslem se k němu nevrátit a nadále o něj nepečovat, příp. osoby, které opustily dítě na delší dobu, obvykle na několik dní, aniž mu zabezpečily základní potřeby. Předpokládané nebezpečí zde musí hrozit již za stavu, v jakém bylo dítě opuštěno, nikoliv až přistoupením dalších okolností.
Obviněná také poukázala na každodenní domácí rutinu, která i podle výpovědí ostatních dětí žijících v domácnosti spočívala v tom, že poškozeného syna nechávala ve vaně se koupat či sprchovat, vyndala gumovou zátku a děti si pak společně hrály, nosily bratrovi hračky apod. Také kritického dne si počínala naprosto běžným způsobem, následně však usnula v obývacím pokoji. Proto je názoru, že takové jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin opuštění dítěte podle §195 trestního zákoníku.
V další části podání se dovolatelka podrobněji věnovala rozboru subjektivní stránky její trestné činnosti. Zdůraznila, že trestný čin opuštění dítěte vyžaduje po subjektivní stránce úmysl jak ve vztahu k ponechání dítěte, tak ve vztahu k ohrožení dítěte na životě a zdraví. Poukázala na rozdíl mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí s tím, že jako matka si byla vědoma určitého nebezpečí, které hrozí malým dětem prakticky neustále, avšak spoléhala, že se nic nestane. Jednala zcela běžně a reálnou možnost ohrožení zdraví či dokonce života poškozeného si nepřipouštěla. Rozhodně nejednala v úmyslu se k synovi nevrátit a dále o něj nepečovat.
V této souvislosti obviněná odkázala na rozhodnutí č. 41/1976 Sb. rozh. trest., podle něhož vztah lhostejnosti k následku nelze považovat za srozumění s následkem, jinými slovy ani skutečný vztah lhostejnosti k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu.
Podle názoru dovolatelky lze její jednání kvalifikovat jako trestný čin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku, neboť způsobila synovi smrt tím, že porušila důležitou povinnost důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje podle §31 odst. 2 zákona o rodině.
S ohledem na všechny výše uvedené argumenty obviněná považovala rozhodnutí soudů nižších stupňů za věcně nesprávná, a proto v závěru svého podání navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ke dni rozhodování Nejvyššího soudu svého práva vyjádřit se k dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], a bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelkou uplatněný dovolací důvod.
Obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Ve světle těchto zásad Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněnou jsou z hlediska uvedeného dovolacího důvodu relevantní. Jelikož je zároveň považoval za důvodné, nemohl podané dovolání odmítnout. Za této situace jeho povinností naopak bylo, aby podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, však Nejvyšší soud mohl přihlížet, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.
K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že zvlášť závažný zločin opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle §195 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku spáchá ten, kdo opustí dítě nebo jinou osobu, o kterou má povinnost pečovat a která si sama nemůže opatřit pomoc, a vystaví ji tím nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví, spáchá-li čin na dítěti mladším tří let a způsobí-li takovým činem smrt .
Objektem tohoto trestného činu je lidský život a lidské zdraví. Z hlediska subjektivní stránky jde o trestný čin úmyslný; úmysl pachatele se musí vztahovat k zákonnému znaku „opustí dítě“, současně ale musí zahrnovat i znak „vystavení nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví“ dítěte. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve formě těžšího následku, jímž se rozumí těžká újma na zdraví nebo smrt, však postačuje zavinění z nedbalosti.
Podle §15 odst. 1 trestního zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně , jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle odst. 2 tohoto ustanovení srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Podle §16 odst. 1 trestního zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti , jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněná svým jednáním v konkrétním případě naplnila veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jenž je jí kladen za vinu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku (v tzv. skutkové větě – viz shora), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Z navazující tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky předmětného zločinu, které spočívají v tom, že obviněná „opustila dítě, o které měla povinnost pečovat a které si samo nemohlo opatřit pomoc, a vystavila ho tím nebezpečí smrti, čin spáchala na dítěti mladším tří let a způsobila činem smrt“ .
Pod pojmem opuštění dítěte ve smyslu zákonných znaků §195 trestního zákoníku se podle standardní judikatury rozumí jednání, následkem kterého je dítě neschopné samo si pomoci ponecháno svému osudu, tedy přerušení péče o dítě za takových okolností, kdy vzniká pro dítě nebezpečí újmy na zdraví nebo smrti (k tomu srov. rozhodnutí č. 47/1978 Sb. rozh. trest., obdobně rozhodnutí č. 35/1978 a č. 5/1984 tamtéž).
Znak vystavení dítěte nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví je judikaturou vykládán jako stav nebezpečí, při kterém je záchrana dítěte vystavena jen náhodě. Tak je tomu i tehdy, jestliže dítě mohlo být zachráněno jinou osobou, ale není jisté, zda se tato osoba dítěte ujme a poskytne mu potřebnou pomoc (k tomu srov. již shora citované rozhodnutí č. 47/1978 Sb. rozh. trest.).
Na posuzovanou věc lze přiměřeně vztáhnout i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1161/2005, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 21/2006, pod č. 848. Podle jeho právní věty 1. „ Samotná délka přerušení péče o dítě nemusí být vždy rozhodná pro naplnění znaku opustí dítě, o které má povinnost pečovat ve smyslu §212 odst. 1 tr. zák. (nyní §195 odst. 1 trestního zákoníku) . Rozhodující je totiž souhrn všech relevantních okolností, za jakých je dítě ponecháno bez odpovídající povinné péče. Proto je třeba vzít v úvahu věk dítěte, stupeň jeho tělesného a duševního rozvoje, povahu prostředí, v němž bylo ponecháno samotné, včetně okolností, které znamenaly objektivní existenci nebezpečí pro život a zdraví opuštěného dítěte. Došlo-li při opuštění dítěte ke smrti dítěte nebo k jeho ublížení na zdraví, může být takové jednání trestným činem opuštění dítěte podle §212 odst. 1, 2 tr. zák. (nyní podle §195 odst. 1, 4 trestního zákoníku) jen tehdy, jestliže je úmyslným zaviněním pachatele zahrnuta i skutečnost, že opuštěním dítěte ho vystavil nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví; vztahuje-li se k této skutečnosti zavinění pachatele pouze z nedbalosti, lze jeho jednání posoudit jen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, popřípadě i odst. 2 tr. zák. (nyní podle §143 odst. 1, příp. i odst. 2 trestního zákoníku) .“
P rávní věta 2. citovaného rozhodnutí se vztahuje k zavinění pachatele a stanoví: „Při posuzování mezí vědomé nedbalosti na straně jedné a nepřímého úmyslu na straně druhé je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že nezpůsobí následek, mají charakter dostatečných důvodů. Za dostatečné je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit následku relevantnímu z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu byly reálně způsobilé. Srozumění se vznikem následku, který je uveden v trestním zákoně, ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. (dnes §15 odst. 2 trestního zákoníku) je možné dovodit i v případě, když cílem pachatelova jednání sice bylo dosažení určitého následku nezávadného z hlediska trestního práva, jestliže však pachatel věděl, že v důsledku jeho jednání může vlivem vývoje okolností na něm nezávislých stejně tak namísto zamýšleného následku nastat trestněprávně relevantní následek, který je pro pachatele nepříjemný, přičemž pachatel nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by takovému vývoji zabránila, a přesto tak jednal, neboť nechtěl ani za cenu takového rizika ustoupit od svého záměru.“
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání podané obviněnou je důvodné.
Z hlediska argumentů uplatněných v dovolání je rozhodné posouzení především subjektivní stránky jednání obviněné (konkrétně toho, zda jednala s úmyslem opustit dítě a s vědomím toho, že takovým jednáním mu může vzniknout nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví), případně posouzení toho, zda mezi jejím jednáním a způsobeným následkem existuje příčinná souvislost.
Soud prvního stupně při úvahách o zavinění obviněné na způsobeném následku uvedl, že „… za uvedených okolností přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku fakticky opustila svého ještě ani ne dvouletého a pohybově retardovaného syna …, přičemž musela nutně vědět a být srozuměna s tím, že v důsledku různých příčin může dojít k ucpání výtoku vany zátkou bez řetízku …“ (srov. stranu 4 odůvodnění jeho rozsudku).
Odvolací soud tuto velmi stručnou úvahu soudu prvého stupně o zavinění obviněné podrobněji nerozvedl, pouze konstatoval, že „… vzhledem ke zjištěným okolnostem věci (zanechala zaostalé dítě v objektivně nebezpečném prostředí, nechodila je kontrolovat, nereagovala na upozornění svého staršího syna, přičemž je nalezla utonulé po nezjištěném časovém odstupu) obviněná jednala v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku“ (srov. stranu 3 odůvodnění jeho usnesení).
Z těchto citací je zřejmé, že oba soudy nižších instancí se s otázkou zavinění obviněné náležitě nevypořádaly, neboť v podstatě jen paušálně poukázaly na to, že je obecně nebezpečné zanechat malé (ještě ne dvouleté) a navíc retardované dítě samotné ve vaně s puštěnou vodou. Z těchto skutečností vyvozovaly nejen nepřímý úmysl obviněné opustit dítě, o které měla povinnost pečovat, ale zřejmě i její (rovněž nepřímý) úmysl vztahující se ke způsobenému následku.
S takovým závěrem se ovšem Nejvyšší soud nemohl identifikovat.
Pro správné vyhodnocení otázky, zda obviněná jednala v nepřímém úmyslu či jen z vědomé nedbalosti, bylo třeba zhodnotit všechny okolnosti, na základě kterých bylo možné spolehlivě posoudit její zavinění ve vztahu ke všem zákonným znakům zvlášť závažného zločinu opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle §195 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku , tedy jak ke znaku „opuštění dítěte“, tak ke znaku „vystavení dítěte nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví“ (konkrétně ve vztahu k následku spočívajícímu ve způsobení smrti nezletilého poškozeného).
Zavinění (jako obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. U trestných činů ohrožovacích postačí, zahrnuje-li zavinění možnost poruchy, a není třeba, aby se vztahovalo na samotnou poruchu; postačí tedy tzv. úmysl ohrožovací. Při aplikaci na zvlášť závažný zločin opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle §195 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku to znamená, že musí být prokázán ohrožovací úmysl ve vztahu k vystavení dítěte nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví.
Najít přesnou hranici mezi zaviněním v podobě úmyslu nepřímého a nedbalostí vědomou je nepochybně složitou záležitostí. Nelze totiž pominout, že eventuální úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku se shoduje s vědomou nedbalostí podle §16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu u vědomé nedbalosti chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Pokud tedy pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Způsobení takového následku ale není jeho přímým cílem ani jeho nevyhnutelným prostředkem, poněvadž pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i nezávadným. Přitom je však vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení, byť vedlejšího, následku významného pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby. Naopak vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Spoléhá, že ho nezpůsobí, přičemž nejde o spoléhání se na náhodu.
Se zřetelem k povaze projednávaného případu je dále nutno zaměřit se na vztah případné lhostejnosti ke způsobení následku. Pokud jde o otázku, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem, v odborné literatuře převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem by bylo možno dovodit jen v těch případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Uvedené kladné stanovisko musí vyjadřovat aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku. Skutečný vztah lhostejnosti k následku nestačí k eventuálnímu úmyslu, pokud tento předpokládá srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je formou chtění. Nemá-li čin znaky činu úmyslného, nutno jej při vztahu lhostejnosti posuzovat jako kulpózní, zanedbal-li pachatel ovšem náležitou opatrnost. (K tomu srov. Solnař. V., Základy trestní odpovědnosti, Academia, Praha, 1972, str. 222, obdobně též Solnař. V., Fenyk. J., Císařová. D., Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Nakladatelství Orac, Praha, 2003, str. 286.)
K tomu je ještě vhodné dodat, že při zkoumání zavinění pachatele ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, ale je nutno zjišťovat všechny okolnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů nutno přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov. rozhodnutí č. 45/1965 Sb. rozh. trest., obdobně č. 75/1958 tamtéž). Za přiměřené důvody vylučující vědomou nedbalost se přitom považují takové důvody, které sice v konkrétním případě nezabránily následku významnému z hlediska trestního práva, avšak v jiné situaci a za jiných podmínek by mohly vyloučit vznik takového následku.
V dané věci při nalézání hranice mezi zaviněním obviněné v podobě nepřímého úmyslu a vědomou nedbalostí oba soudy nižších instancí především neměly přehlédnout některé významné skutečnosti, které vyplynuly z výpovědí samotné obviněné a z výpovědí jejích nezletilých dětí. Tak například obviněná, která ve svém podání k otázce svého zavinění obecně uvedla, že si jako matka sice byla vědoma určitého nebezpečí, které hrozí malým dětem prakticky neustále, kritického dne však jednala zcela běžně a reálnou možnost ohrožení zdraví či dokonce života poškozeného si nepřipouštěla, na č. l. 98 trestního spisu konkrétně vypověděla, že „… věděla, že ponechat dítě samotné ve vaně je obecně nebezpečné …“ , a na otázku „jak často se koupal nezl., jakým způsobem, jak dlouho býval ve vaně?“ odpověděla, že „… každý den. Dala jsem ho do vany, pustila jsem mu vodu, osprchovala jsem ho. Někdy jsem mu dala sprchu do ručičky a nechala ho ve vaně samotného. On ve vaně ležel a dával si druhou ručku pod tekoucí vodu ze sprchy, líbilo se mu to. Jiným způsobem se nekoupal, jen jsem ho někdy oplachovala v umyvadle, ve vaně jsem ho nechávala jak kdy dlouho, nevím kolik minut, ale chodila jsem se na něho dívat … ve vaně ležel na zádech …“.
Tato její výpověď byla potvrzena i svědeckými výpověďmi nezletilé (č. l . 101 spisu) „… nezl. napustila mamka kousek vody, někdy tam s ním byla mamka, někdy se koupal sám … nezl. ve vaně ležel. Někdy měl ve vaně špunt, někdy se sám takhle cákal sprchou. To špunt ve vaně nebyl …“, nezl. (č. l. 104 spisu) „… nezl. se doma koupal pořád, tak dvakrát za den, když se pokadil. … potom nezl. byl ve vaně, ležel a měl v ruce sprchu, ze které tekla voda malým proudem a dával si sprchu na sebe … nezl. ve vaně byl sám, ale chodili jsme se na něj koukat. Když se nezl. koupal, tak špunt od vany býval pryč, dával se třeba na umyvadlo.“, a nezletilého (č. l. 77 až 79 spisu) „… nezl. dala máma do vany a sprchoval se … maminka dala nezl. do vany, seděl. Byl tam špunt vevnitř … nezl. se koupal vždy ve vaně, špunt byl na stolku, nezl. se umýval sám, jen vodou ...“.
Z uvedených důkazů tak vyplývá, že v domácnosti obviněné bylo běžnou praxí položit nebo posadit poškozené dítě do vany a nechat mu puštěnou vodu (nebo mu napustit trošku vody), aby se mohlo libovolně „cachtat“ a omývat, příp. si hrát se svými sourozenci. Běžné bylo i to, že toto dítě v koupelně pobývalo také z části bez dozoru, jen za občasné kontroly buď ze strany matky nebo sourozenců. Jeho obviněná matka však i v těchto případech – stejně jako kritického dne – byla v bytě přítomna, takže se nacházela v dosahu poškozeného. Za této situace ovšem oba soudy nižších instancí mohly jen obtížně dovodit, že obviněná jednala s úmyslem svého nezletilého syna opustit, resp. s úmyslem (byť jen eventuálním) ponechat jej ve vaně s tekoucí vodou, vystavit jej tak nebezpečí smrti a již se k němu nevrátit. To ovšem současně znamená, že jimi použitá právní kvalifikace jako zvlášť závažného zločinu opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle §195 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku nemůže obstát. V tomto směru lze – vedle odkazu na již shora citovanou judikaturu a odbornou literaturu – přisvědčit i argumentaci samotné dovolatelky, že postih za takový trestný čin přichází v úvahu spíše u osob povinných péčí o dítě, které je zanechaly na (zpravidla odlehlém) místě s úmyslem se k němu nevrátit a nadále o něj nepečovat, příp. takové osoby, které opustily dítě na delší dobu (obvykle na několik dní), aniž mu zabezpečily základní potřeby. Navíc pak předpokládané nebezpečí musí dítěti reálně hrozit již za stavu, v jakém bylo dítě opuštěno, nikoliv až přistoupením dalších okolností.
Výsledky až dosud provedeného dokazování spíše svědčí pro závěr, že obviněná sice byla schopna rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem (takovou okolností nepochybně je již ponechání dvouletého a navíc retardovaného dítěte bez dozoru ve vaně s tekoucí vodou), ale bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že i takové dítě si bude ve vaně (tak jako opakovaně v minulosti) nějakou dobu samo hrát, že voda bude skrze výpusť volně odtékat a že se mu nic (stejně jako v mnoha předešlých případech) nepřihodí. V důsledku svého rutinního počínání obviněná nejspíš dostatečně nevnímala ani to, kde se v té době nacházela gumová zátka a (stále bez přiměřených důvodů) spoléhala na to, že nemůže dojít k ucpání výpusti, v důsledku toho k navýšení hladiny stále přitékající vody a nakonec i k tragickému následku.
Takový závěr by ovšem svědčil jen o jejím nedbalostním zavinění, resp. o její vědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a nutně by vyústil ve zcela odlišnou právní kvalifikaci. Pokud totiž oba soudy nižších stupňů zjistily, že obviněná svým lehkovážným jednáním zásadním způsobem zanedbala rodičovské povinnosti vyplývající jí ze zákona o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (podle jeho ustanovení §31 odst. 2 „P ři výkonu práv a povinností uvedených v odstavci 1 jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj.“) , pak by reálně přicházelo do úvahy posoudit její jednání jako zločin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, případně i odst. 2 trestního zákoníku (tedy i jako porušení důležité povinnosti uložené podle zákona ). Není totiž sporu ani o tom, že mezi porušením této její povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (k tomu srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 5/1962, č. 39/1963 a zejména č. 31/1966 Sb. rozh. trest.).
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 42 To 339/2011, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 2 T 135/2011. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nakonec podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho odsuzujícím výrokem byl položen základ nesprávného rozhodnutí.
Po zrušení napadených rozhodnutí se tak trestní věc obviněné vrací do stadia řízení před rozhodnutím soudu prvního stupně. Jeho povinností proto bude, aby se věcí ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu pečlivě zabýval a učinil rozhodnutí, které bude možno považovat za správné, zákonné i spravedlivé. Nejvyšší soud mu sice neukládá povinnost doplnit provedené důkazy, nicméně nalézací soud by měl znovu zvážit, zda bude moci ve věci rozhodnout bez toho, že by v hlavním líčení vyslechl obviněnou (k jejímu výslechu v řízení před soudem totiž dosud nedošlo).
Odůvodnění:nového rozhodnutí musí samozřejmě odpovídat požadavkům obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Řádné odůvodnění soudních rozhodnutí je totiž považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování. Pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv trestně stíhané osoby, která má nárok na to, aby její věc byla spravedlivě posouzena (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/2004 aj.).
Nejvyšší soud rovněž připomíná, že podle ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestní řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, a že podle ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém rozhodnutí dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Případné rozhodnutí podle §265 l odst. 4 tr. ř. Nejvyšší soud činit nemusel, neboť podle jeho zjištění obviněná ke dni tohoto rozhodnutí uložený trest odnětí svobody nenastoupila a tedy ani nevykonávala.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a