ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.51.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 51/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2012 o dovolání obviněného M. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 4 To 285/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 161/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 1 T 161/2010, byl obviněný M. S. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že od měsíce dubna 2010 do 1. 11. 2010 telefonicky, formou SMS zpráv a osobně v M. kontaktoval J. Š., až padesátkrát denně, kdy se dožadoval společného soužití nebo finanční kompenzace ve výši až 5.000.000,- Kč za psychickou újmu způsobenou jejich rozchodem a náklady související s udržováním vztahu, které J. Š. odmítla, za což jí vyhrožoval, že ji srazí auto a že ublíží jejímu manželovi, aby trpěla jeho ztrátou, kdy poté, co si J. Š. kvůli tomuto chování obviněného změnila telefonní číslo, počal ji vyhledávat v místě bydliště v M., snažil se navázat s ní kontakt přes domovní telefon, tento v jednom případě poškodil, telefonoval a posílal SMS zprávy její matce J. M., dceři R. Š. a dožadoval se sdělení nového telefonického kontaktu na ni, či získání finanční kompenzace, a když v červenci 2010 matce a dceři poškozené opět telefonoval, zpětně jej telefonicky požádala, aby neobtěžoval nikoho z její rodiny, on odpověděl, že bere nůž a jde na ně, vzápětí přijel do M. do domu rodičů poškozené, odkud byl poté, co s rodinou na uvedená témata hovořil, vyprovozen Policií České republiky, dále po následných pokusech obviněného o kontakt s poškozenou tato na něj podala dne 13. 9. 2010 trestní oznámení, avšak i pak ji opět v místě bydliště vyhledával a nosil před dům různé věci, které tam nechával, a když dne 1. 11. 2010 v 18.30 hodin telefonoval její matce a požadoval peníze, v 18.40 hodin opět požadoval přes domovní telefon hovor s poškozenou, uhodil opětovně do domovního zvonku a poškodil jeho kryt, téhož dne ve 20.05 hodin opět zvonil u domovního zvonku, do toho sdělil, aby se s těmi penězi udávila, a zanechal na zemi věci, konkrétně posilovací stroj a igelitovou tašku s rozbitou porcelánovou mísou a oblečením, z místa odjel a opět ještě téhož dne ve 20.20 hodin zazvonil u branky, přivezl televizor a televizní stolek, dožadoval se rozhovoru s ní, a svého jednání zanechal až poté, co se na místo dostavila přivolaná policejní hlídka.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §354 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 4 To 285/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný toto usnesení odvolacího soudu napadl prostřednictvím obhájce Mgr. Davida Obenraucha s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. V jeho obsahu především zdůraznil, že soud neměl k dispozici zásadní důkaz, na jehož základě by mohl dospět k jasnému a nezpochybnitelnému závěru, že jednal způsobem popsaným ve skutkové větě, tedy že by J. Š., kterou miluje, event. jiným osobám vyhrožoval ublížením na zdraví nebo jednal způsobem, jenž by mohl vzbudit důvodnou obavu o zdraví či život. Soudu prvního stupně vytkl, že jemu, coby osobě bezúhonné nevěřil, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil, kdežto své rozhodnutí opřel o lživé tvrzení J. Š. a členů její rodiny. Protichůdná tvrzení měl soud hodnotit jednoznačně v jeho prospěch, když od počátku trestního řízení svou výpověď neměnil. Obviněný poukázal na chování poškozené, která jej při vzájemných schůzkách utvrzovala v tom, že ho miluje, nedokáže bez něj žít a že se s ním finančně vypořádá. Z takového přístupu poškozené nemohl vytušit, že jejich vztah definitivně skončil, když i ze závěrů znaleckého posudku PhDr. B. Z. vyplynulo, že poškozená byla ve vztahu dominantní a zcela záměrně spouštěla emoce citově závislého obviněného, aby mohla účelově argumentovat strachem o život a zdraví. Obviněný proto poukázal na to, že po celou dobu jeho trestního stíhání poškozená sama iniciovala další schůzky, vyhledávala jej jak týž den po jeho propuštění z cely předběžného zadržení, tak i po jeho propuštění z vazby, a nadále s ním udržovala i intimní vztah. Namítl, že pokud by jeho jednání skutečně vyvolalo v poškozené a její rodině obavy o život a zdraví, potom by jej stěží vpustili do domu, aniž by se například ozbrojili, když navíc měli legálně v držení lovecké zbraně. K tvrzení manžela poškozené, že její telefon byl plný výhrůžných SMS, podotknul, že z výpisu pořízeného soudem žádná taková skutečnost nevyplývá. Obviněný též konstatoval, že nebyl nikdy před poškozenou agresivní, ani proti ní nikdy nepoužil násilí, což ostatně potvrdila i sama poškozená před soudem. I když připustil, že se vždy nechoval vhodně a dopustil se vůči poškozené schválností, v žádném případě nepřekročil trestní zákoník. Zopakoval, že jeho jednání nebylo způsobilé vzbudit důvodné obavy o život či zdraví, poněvadž rozbití domovního zvonku nebo hrubší výlevy mohou být toliko přestupkem a nikoli přečinem, jak již v předchozím rozhodnutí v této věci soud prvního stupně rozhodl.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a též vadné řízení mu předcházející v části týkající se M. S., nebo aby podle §265m tr. ř. po zrušení napadeného rozhodnutí sám ve věci rozhodl rozsudkem.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 6. 1. 2012, zaslalo prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně Nejvyššímu soudu sdělení, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovilo souhlas s jeho projednáním v neveřejném zasedání, a to i pro případ rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není v §265b tr. ř. uveden. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudem prvního, event. druhého stupně.
Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoliv jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální, a tudíž ve smyslu tohoto dovolacího důvodu musí obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů proto nestačí, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
S odkazem na tato kritéria významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je se zřetelem na obsah podaného dovolání nutné též zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný své výhrady v dovolání uplatněné zaměřil zásadně proti provedenému dokazování, když se nespokojil s tím, o které důkazy soud svá skutková zjištění opřel, resp., jakým způsobem provedené důkazy hodnotil a na základě učiněného hodnocení vytvořil ve výroku uvedená skutková zjištění. Přitom obviněný vytkl, že pro rozhodnutí o vině soud vyšel především z výpovědi poškozené a jejích rodinných příslušníků, které vyhodnotil jako věrohodné, a proto jim uvěřil, a naopak výpověď obviněného nepovažoval za pravdivou. Dovolatel přitom preferoval svou verzi výpovědi, podle níž setrval na dříve uplatněné obhajobě, spočívající především na tom, že poškozené ani její rodině nevyhrožoval. Obviněný v zásadě vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními. Obviněný se domáhal dovoláním toho, aby soudy uvěřily jeho verzi obhajoby a na jejím podkladě změnily učiněná skutková zjištění.
Nejvyšší soud z obsahu dovolání shledal, že námitky, jimiž obviněný dovolání doložil, nesvědčí o tom, že by jimi byly vytýkány vady právní povahy, a ani jimi obviněný nebrojil proti jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Obviněný sice konstatoval, že nebyl naplněn u přečinu, jímž byl uznán vinným, znak vzbuzení důvodné obavy, a tedy že se nejedná o uvedený přečin, avšak takto označený právní pojem nenapadl se zřetelem na jeho hmotně právní povahu, ale zmínil ho pouze v reakci na své základní tvrzení, že se jednání, které je popsáno ve skutkových zjištěních, nedopustil. To, že nejde o uvedený přečin, vystavěl jen na své vlastní obhajobě, již upřednostňoval, kdežto výpovědi poškozené a dalších svědků, které podle závěrů soudu prvního stupně tvořily podklad pro skutková zjištění, považoval za nepravdivé. Obviněný tak primárně vytýkal nedostatky skutkového zjištění, a teprve návazně na takto jím od závěrů soudů odlišně dovozovaného skutkového stavu vytýkal, že nebyly naplněny znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku. Tyto své úvahy tedy odvozoval od jiného skutkového stavu věci. Obviněný v dovolání neuplatnil žádnou výhradu, která by měla hmotněprávní charakter, jak označený dovolací důvod předpokládá.
Nejvyšší soud i přes tento závěr považuje za vhodné pro úplnost zmínit, že postup soudu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. nevzbuzuje pochybnosti a že nešlo o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Jen ve stručnosti lze proto odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na stranách 3 až 7 uvedl, na podkladě jakých důkazů zjistil průběh incidentu. Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i správnost aplikovaných procesních postupů a použité právní kvalifikace následně potvrdil také odvolací soud, jenž své úvahy stručně shrnul na stranách 2 a 3 svého usnesení. Způsob, jakým soudy nižšího stupně zhodnotily provedené důkazy a na jejich podkladě vyslovily své skutkové a potažmo i právní závěry, nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.
V projednávané věci důvodné pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu a jeho právního posouzení nevyvstaly, neboť na podkladě provedeného dokazování je nepochybné, že obviněný jednal způsobem ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsaným a tímto jednáním se dopustil přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku.
Za situace, kdy nebyla naplněna obecná kritéria vymezující dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný v dovolání uplatnil výhrady, které nejen na označený, ale ani na žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. nedopadají. V takovém případě Nejvyšší soud nebyl povinen dovoláním napadená rozhodnutí věcně přezkoumávat.
Nejvyšší soud na základě shora rozvedených skutečností dovolání obviněného M. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová