ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.539.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 539/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2012 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. D. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 5 To 60/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 1/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 49 T 1/2011, uznal obviněného J. D. (dále převážně jen „obviněný“) vinným jednáním blíže popsaným ve skutkové větě výroku o vině, které právně kvalifikoval v bodě I) jako pokračující trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. a v bodě II) jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a podle §251 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně s M. F. (samostatně stíhaným v jiné trestní věci) poškozeným UNICOL a. s., S., Ch. částku 3.100,- Kč a České pojišťovně a. s., P., S., částku 31.800,- Kč, coby náhradu škody.
Proti takovému rozhodnutí podali odvolání jednak krajský státní zástupce v neprospěch obviněného, jednak obviněný, přičemž Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 5 To 60/2011, tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. obviněnému uložil povinnost, aby (sám) podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatil na náhradě škody poškozeným UNICOL, a. s., S., Ch. částku 3.100,- Kč a České pojišťovně, a. s., S., P., částku 31. 800,- Kč. Odvolání krajského státního zástupce jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
S rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil nejvyšší státní zástupce (dále také „dovolatel“) a podal proti němu dovolání v neprospěch obviněného, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l ) a k) tr. ř. Směřoval je proti výroku o náhradě škody a poukazoval na to, že již krajský státní zástupce v odvolání namítl, že v rozsudku soudu prvého stupně chybějí výroky, jimiž by bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody ve výši 12.500,- Kč ve vztahu k poškozenému R. P. a dále ve výši 15.000,- Kč ve vztahu k poškozenému J. J. Soud druhého stupně však s odvolacími námitkami krajského státního zástupce nesouhlasil a jeho odvolání jako nedůvodné zamítl, když při svém rozhodování vycházel z ustanovení §43 odst. 1 tr. ř., podle kterého nelze přiznat postavení a práva poškozeného v trestním řízení osobě, která sice byla poškozena v důsledku trestné činnosti, avšak vzniklá škoda přímo nesouvisí s projednávaným trestným činem obviněného a není tedy přímým následkem jeho trestného jednání, takže ji nelze ani odkazovat s jejími nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud přitom poukázal na rozhodnutí publikované pod č. 3/1962 Sb. rozh. trest., podle něhož při odcizení věci odpovídá poškozenému za škodu pachatel, čímž je dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem škody. Tato náležitost však není splněna u pachatele podílníka. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně sice pochybil, pokud nerespektoval ustanovení §206 odst. 3 tr. ř. a nerozhodl, že osobám R. P. a J. J. nepřísluší práva poškozeného, neboť jmenovaní od obviněného J. D. zakoupili kladiva a vrtačku již poté, co toto nářadí bylo jinou osobou odcizeno, avšak případné rozhodnutí o tom, že se odkazují se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, by nebylo ve shodě s ustálenou judikaturou, ani se skutečným stavem věci a ve své podstatě by bylo pokračováním nesprávného procesního postupu.
S takto prezentovaným právním názorem odvolacího soudu se nejvyšší státní zástupce neztotožnil. Vyslovil přesvědčení, že nesprávným procesním postupem soudu prvního stupně byla vytvořena procesní situace, na jejímž základě se obě osoby (R. P. a J. J.), byť pouze formálně právně, nicméně reálně dostaly do postavení poškozených. Za takového procesního stavu věci pak nezbývalo, než je jako poškozené plně respektovat a nahlížet na ně jako na osoby poškozené se všemi právy, které jim zákon v takovém postavení přiznává (§43 a násl. tr. ř.).
Podle názoru dovolatele proto soud druhého stupně měl o uplatněných nárocích jmenovaných osob na náhradu škody rozhodnout tak, že se pro nedostatek splněných podmínek podle §43 odst. 3 věta druhá tr. ř. odkazují podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. V této souvislosti zdůraznil, že jednou přiznané postavení poškozeného ve smyslu §43 odst. 1 tr. ř. zakládá zcela bezvýjimečnou povinnost soudu rozhodnout o jeho návrhu podle §228 nebo §229 tr. ř., čemuž nebrání ani to, že škoda nebyla způsobená v příčinné souvislosti s trestnou činností obviněného J. D.
Nejvyšší státní zástupce své úvahy dále rozvedl tvrzením, že orgány činné v trestním řízení s osobami R. P. a J. J. jednaly jako s poškozenými až do stadia rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž napadený postup tohoto soudu se negativně odrazil v majetkové sféře těchto osob, kterým – byť bez splnění procesních podmínek – bylo přiznáno postavení poškozených se všemi právy k tomu náležejícími. Byly totiž zbaveny svého postavení až na odvolací úrovni a musely by se domáhat svých práv v jiném typu řízení při současném respektování promlčecích lhůt stanovených občanským zákoníkem.
V této souvislosti dovolatel akcentoval, že „při nepřipuštění poškozeného k hlavnímu líčení podle §206 odst. 3 tr. ř. běží od tohoto rozhodnutí promlčecí doba, zatímco rozhodne-li soud podle §229 tr. ř., promlčecí lhůta běží až od právní moci rozsudku a po celou dobu trestního řízení až do tohoto momentu neběží. Pokud totiž poškozený včas a řádně uplatnil svůj nárok na náhradu škody, pak i přesto, že mu nebyl přiznán, v řízení řádně pokračuje podle §112 občanského zákoníku a tím dojde ke stavění běhu promlčecí lhůty po celou dobu trvání trestního stíhání“ (odkázal přitom na Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání, Praha: C. H. Beck 2005, strany 1575 a 1576). Vrchní soud v Praze proto měl vyhovět odvolání krajského státního zástupce a za podmínek §259 odst. 3, 4 tr. ř. napravit pochybení soudu prvního stupně rozhodnutím, že „se poškození R. P. a J. J. podle §229 odst. 1 tr. ř. odkazují se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních“.
V závěru podaného dovolání proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v části, ve které bylo zamítnuto odvolání krajského státního zástupce, zrušil případně i další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc odvolacímu soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.; s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání však vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Obviněný svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce ve svém podání uplatnil jako první dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu jeho podání je přitom zřejmé, že tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě [tvrdil, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.].
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok je výrok jako celek, pokud není obsažen v některém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje určitou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu.
Výhrada nejvyššího státního zástupce, že v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok o náhradě škody, resp. výrok o odkázání poškozených s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. ř., je nepochybně námitkou relevantní. Nejvyšší soud však současně shledal, že je zjevně neopodstatněnou.
Z hlediska řešené problematiky je otázkou prvořadého významu vymezení pojmu poškozeného , neboť jen ten by mohl v tzv. adhezním řízení uplatňovat nárok na náhradu škody a jen u něho by mohl přicházet v úvahu třeba i výrok o odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 tr. ř.
Uvedený pojem je (pozitivně) vymezen v ustanovení §43 odst. 1 tr. ř., podle něhož je jím ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil . Odstavec 2 tohoto ustanovení pak (negativně) vymezuje, že za poškozeného se nepovažuje ten, kdo se sice cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem .
Jen poškozený je pak oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obviněný na jeho úkor trestným činem získal (srov. §43 odst. 3 věta první tr. ř.).
V návaznosti na to je třeba citovat i ustanovení §206 odst. 3 tr. ř., podle kterého uplatňuje-li práva poškozeného osoba, které toto právo zřejmě nepřísluší, vysloví soud usnesením, že onu osobu jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští. Takové rozhodnutí nebrání uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení před příslušným orgánem .
Vedle těchto zákonných ustanovení je třeba zmínit již shora citované rozhodnutí č. 3/1962 Sb. rozh. trest., podle něhož procesní postavení poškozeného v adhezním řízení nelze přiznat osobě, která v důsledku trestné činnosti byla poškozena, pokud vzniklá škoda přímo s projednávaným trestným činem obžalovaného nesouvisí. V takovém případě nelze ani takovou osobu odkázat s jejími nároky na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.
S tímto rozhodnutím je v souladu i rozhodnutí č. 13/1975 Sb. rozh. trest., podle kterého mezi škodou, která vznikla z majetkového trestného činu (z rozkrádání, krádeže, zpronevěry, podvodu atd.) a jednáním podílníka (§134, §251, §252 tehdy účinného tr. zák.), který ukryje či na sebe anebo na jiného převede věc, která byla získaná majetkovým trestným činem spáchaným jinou osobou, zpravidla nebývá příčinný vztah, a proto podílník za tuto škodu nezodpovídá.
Při aplikaci těchto zákonných východisek na posuzovaný případ je třeba připomenout, že podle zjištění soudů obou stupňů protiprávní jednání obviněného naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. a že škoda (resp. majetková újma) R. P. a J. J. nevznikla v příčinné souvislosti s projednávanou trestnou činností obviněného J. D. Už proto těmto osobám nelze přiznat postavení poškozeného se všemi právy, která jinak poškozenému příslušejí. Z tohoto důvodu měl soudu prvního stupně (bez ohledu na nesprávné poučení, kterého se dostalo jmenovaným osobám jako údajně poškozeným ze strany orgánů přípravného řízení) rozhodnout usnesením podle §206 odst. 3 tr. ř. (postačovalo tak učinit do protokolu o hlavním líčení bez potřeby písemně je vyhotovovat), že R. P. a J. J. se k hlavnímu líčení jako poškození nepřipouštějí.
Tato argumentace je ostatně v zásadě shodná jak s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, tak s částí obsahu dovolání nejvyššího státního zástupce. Nejvyšší soud však nemohl přisvědčit další výhradě dovolatele, že uvedený procesní nedostatek (tedy absence rozhodnutí soudu první instance ve smyslu §206 odst. 3 tr. ř.) jaksi jmenovaným dvěma osobám procesní práva poškozeného založil, takže s nimi jako s poškozenými mělo být nadále zacházeno, což nakonec mělo vyústit ve výrok, jímž by byli podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud je přesvědčen, že pouze v důsledku shora popsané procesní vady nemohly osoby, které ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 tr. ř. nemohly být za poškozené považovány (srov. shora), nabýt postavení poškozeného (srov. §43 odst. 1 tr. ř.), které jim nikdy nepříslušelo. Za případnou totiž nelze považovat ani dovolatelovu argumentaci, že pokud orgány činné v trestním řízení jednaly s uvedenými osobami jako s poškozenými, což mělo negativně zasáhnout do jejich majetkových práv, neboť byly zbaveny svého postavení až na odvolací úrovni a musely by se domáhat svých práv v jiném typu řízení při současném respektování promlčecích lhůt stanovených občanským zákoníkem (podrobnosti srov. shora).
Jakkoliv odpovídá odborné literatuře (kromě té, která byla zmíněna již shora, srov. například Růžička, M., Púry, F., Zezulová, J., Poškozený a adhezní řízení v České republice, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 467 a násl.), že pokud soud v hlavním líčení rozhodne podle §206 odst. 3 (event. podle odst. 4) tr. ř., že nepřipouští poškozeného k hlavnímu líčení (přesněji tam ovšem mělo být uvedeno, že „nepřipouští … jako poškozeného osobu, které toto právo zřejmě nepřísluší“ ), běží promlčecí doba od tohoto rozhodnutí, zatímco pokud rozhodne podle §229 odst. 1 tr. ř. o odkázání poškozeného s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, běží promlčecí lhůta až od právní moci takového rozsudku, není aplikace některé z těchto alternativ namístě, neboť žádný z uvedených výroků soud neučinil. Osoby R. P. a J. J. v této trestní věci nemohly být s ohledem na ustanovení §43 odst. 1 a zejména 2 tr. ř. považovány za poškozené (škoda, resp. majetková újma jim nevznikla v příčinné souvislosti s trestnou činností obviněného J. D.) a nemohly ani nabýt postavení poškozených v důsledku zmiňovaného pochybení soudu prvního stupně. To jim však samozřejmě nebrání v tom, aby případně uplatnily nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení před příslušným orgánem, před nímž by dovolatelem naznačená problematika promlčení mohla být řešena.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) pak ani soud druhého stupně nemohl učinit výrok podle §229 odst. 1 tr. ř. Tento postup totiž předpokládá, že osoba domáhající se nároku na náhradu škody v rámci adhezního řízení disponuje procesními právy poškozeného, avšak pro vyslovení výroku o náhradě škody není dán dostatečný podklad, nebo je ve věci nutné provést další dokazování, jež přesahuje potřeby trestního řízení. Tak tomu ovšem v dané věci nebylo a ani být nemohlo, neboť – jak již bylo výše uvedeno – pouhá absence rozhodnutí soudu první instance ve smyslu §206 odst. 3 tr. ř. shora jmenovaným dvěma osobám procesní práva poškozených založit nemohla.
Nejvyšší soud proto poté, co přisvědčil správnosti úvah odvolacího soudu, odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a