ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.609.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 609/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2012 o dovolání obviněného J. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 2 To 103/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 3/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 9. 2011, sp. zn. 30 T 3/2011, uznal obviněného J. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným jednáním blíže popsaným ve skutkové větě výrokové části rozsudku, které právně posoudil v bodech 3) až 6) jako pomoc ke zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k §173 odst. 1 trestního zákoníku a podle §173 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil jednak trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §84 trestního zákoníku za podmínek uvedených v §81 odst. 1, §85 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu, jednak podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci, a to makety samonabíjecí pistole značky WALTHER, model PPK, ráže 7,65 mm, BROWNING, v. č. 382480, stříbrné barvy. (Dlužno dodat, že tímto rozsudkem soud zároveň uznal vinným a odsoudil spoluobviněného J.M.)
Proti rozsudku soudu prvního stupně se odvolali krajský státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obou obviněných) a obviněný J. M. Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 2 To 103/2011, tak, že v bodě I. podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání krajského státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně obviněného J. B. v celém rozsahu a ohledně obviněného J. M. ve výroku o trestu. V bodě II. za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. B. uznal vinným jednáním blíže popsaným ve skutkové větě výrokové části rozsudku v bodech 3) až 6), které právně kvalifikoval jako pomoc ke zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, a uložil mu podle §173 odst. 2 trestního zákoníku jednak trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem, jednak podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci, a to makety samonabíjecí pistole značky WALTHER, model PPK, ráže 7,65 mm, BROWNING, v. č. 382480, stříbrné barvy, včetně zásobníku. V bodě III. nově rozhodl o trestu ve vztahu ke spoluobviněnému J. M., v bodě IV. vyslovil, že v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn, a konečně v bodě V. podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného J. M.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání již jen obviněný J. B. Učinil tak prostřednictvím obhájkyně JUDr. Aleny Fojtíkové a uplatnil v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že neshledal splnění zákonných podmínek pro aplikaci §58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, když nesprávně vyhodnotil okolnosti případu, zejména jeho celkovou roli (na protiprávním jednání se účastnil jen čtyřmi útoky), a nevzal dostatečně v potaz všechny rozhodné skutečnosti, především jeho kajícné doznání, detailní popis trestné činnosti, skutečnost, že jeho role spočívala pouze v sezení v autě a čekání na spoluobviněného J. M., a to, že s poškozenou L. K., která utrpěla těžkou újmu na zdraví, nikdy nebyl v kontaktu a ani ji neviděl. Soud prý patřičně nezhodnotil ani jeho nízký věk, skutečnost, že se u něj jednalo o první vybočení z jinak řádně vedeného života, a delší dobu, která uběhla od spáchání jednání.
Vzhledem k těmto okolnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §58 odst. 1, 5 trestního zákoníku mu vyměřil trest odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby v délce umožňující podmíněný odklad jeho výkonu na delší zkušební dobu, popřípadě i za současného stanovení dohledu nad jeho osobou. Zároveň ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. požádal předsedu soudu prvého stupně, aby zvážil podání návrhu na přerušení výkonu rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která poté, co zrekapitulovala obsah podaného mimořádného opravného prostředku, uvedla, že při zhodnocení dovolací argumentace obviněného se na prvním místě nabízí otázka, zda takto pojaté námitky spadají pod uplatněný dovolací důvod.
Státní zástupkyně v obecné rovině konstatovala, že v dovolacím řízení lze vůči výroku o trestu úspěšně brojit prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který pamatuje na situace, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Taková situace však u obviněného nenastala. Výroku vztahujícímu se k trestu by bylo možné dále oponovat s odkazem na §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který se však týká výhradně případů, kdy bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, jakož i na obdobná usnesení téhož soudu učiněná pod sp. zn. 8 Tdo 872/2006, sp. zn. 3 Tdo 941/2010, či sp. zn. 1375/2011.
Státní zástupkyně s ohledem na úzce koncipované dovolací důvody a jejich restriktivní výklad podávaný judikaturou nepovažovala uplatněné výhrady za relevantní.
Ačkoliv se Nejvyšší soud vyjádřil i v opačném smyslu (konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 666/2011), nepovažovala argumenty obviněného za opodstatněné. Souhlasila s odvolacím soudem, že přihlédl ke všem polehčujícím okolnostem, na které obviněný ve svém dovolání poukazoval. Ty byly ostatně důvodem, proč tento soud obviněnému uložil trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby a využil také možnosti stanovené v §56 odst. 3 trestního zákoníku, kdy obviněného zařadil do mírnějšího typu věznice, než kam by podle ustanovení zákona patřil. Za polehčující okolnost pak nepovažovala dobu, která uplynula od spáchání činu (přelom roků 2010 a 2011), protože není nijak dlouhá, aby s ohledem na vysokou závažnost trestné činnosti odůvodnila mírnější posouzení. Stejně tak dovolateli nepolehčovalo ani to, že se s poškozenou L. K. osobně nesetkal, neboť si byl zcela prokazatelně vědom, že spoluobviněný J. M. užíval maketu samonabíjecí pistole, takže byl srozuměn s tím, že tento spoluobviněný zmíněnou maketou mířil na obsluhy heren (na zdůraznění požadavku na vydání peněz navíc natáhnul závěr této pistole, který byl doprovázen charakteristickým kovovým zvukem). Bylo tak prokázáno, že dovolatel úmyslně usnadnil spáchání čtyř dílčích útoků zvlášť závažného zločinu loupeže, jeho jednání se vyznačovalo významnou aktivitou, když odstraňoval překážky, mapoval situaci v jednotlivých zařízeních a informoval spoluobviněného, to vše s cílem neoprávněného obohacení se.
S ohledem na uvedené státní zástupkyně neshledala v postupu odvolacího soudu žádnou libovůli, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a současně vyslovila souhlas, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřila souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí [§265r odst.1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
K možnosti napadnout v dovolacím řízení výrok o trestu je předně třeba zdůraznit, že ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, se na výrok o trestu nevztahuje, neboť ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Zatímco první z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
Jinými slovy řečeno, stanoví-li ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení, jak předpokládá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za této situace pak ovšem nebylo možné z hlediska tohoto dovolacího důvodu akceptovat ani námitky obviněného, jimiž výrok o uloženém trestu odnětí svobody zpochybnil. Dovolatel totiž ve svém podání uplatnil pouze výhrady směřující do výroku o trestu, přičemž odvolacímu soudu vytkl, že nezohlednil všechny okolnosti věci a neaplikoval ustanovení §58 trestního zákoníku.
Vzhledem k těmto východiskům se Nejvyšší soud plně ztotožnil se státní zástupkyní, která v podrobnostech (srov. shora) uvedla, jaké námitky vztahující se k výroku o trestu lze v rámci dovolacích důvodů do tohoto mimořádného opravného prostředku zahrnout. Přestože lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. napravit některé vady výroku o trestu, je striktně vymezeno, které vady to jsou. Pod žádný z dovolacích důvodů však nespadají tzv. jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. nyní v §41 a §42 trestního zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Pokud jde o ustanovení §58 trestního zákoníku, jehož aplikace se obviněný ve svém dovolání dovolával, Nejvyšší soud s poukazem na stávající soudní praxi konstatuje, že ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se dovolatel nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití tohoto ustanovení pod dolní hranicí jeho zákonné trestní sazby, nevyužil-li tohoto oprávnění již soud prvního nebo druhého stupně. Jestliže totiž soudy obou stupňů nepostupovaly podle §58 trestního zákoníku již v předchozích stádiích řízení a nesnížily uložený trest podle tohoto ustanovení, nelze dovodit, že by obviněnému uložily trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Zatímco tedy námitka nesprávného použití ustanovení §58 trestního zákoníku o výměře trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově naplnit může, argument nepoužití ustanovení §58 trestního zákoníku citovaný důvod dovolání založit nemůže (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002, pod č. T 416, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 617).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku učinil podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně navrhl podle §265h odst. 3 tr. ř. Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat. Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě takový návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. neučinil a pro případný postup podle §265 o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a