ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.890.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 890/2012-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2012 o dovolání obviněných M. H. , a Ing. J. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 To 99/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 1/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 53 T 1/2009, uznal obviněné M. H., Ing. J. K. a dalších deset obviněných vinnými skutky blíže popsanými ve výrokové části rozsudku.
Zjištěné jednání obviněného (dále též „dovolatele“) M. H. soud právně kvalifikoval v bodech I./1, 3, 11 až 20 citovaného rozsudku jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a uložil mu za něj a za sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 3. 2010, č. j. 23 T 180/2008-79, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 5 To 218/2010, podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle §67 odst. 1, §68 odst. 1 trestního zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500,- Kč, přičemž případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu stanovil podle §69 odst. 1 trestního zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu Siemens A55 se SIM kartou, a podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu sedmi let. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku současně zrušil výrok o trestu ze shora citovaného rozsudku Okresního soudu v Děčíně ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. tomuto obviněnému uložil rovněž povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným České pojišťovně, a. s., se sídlem P., S., částku 391.300,- Kč společně a nerozdílně s obviněným A. Ch., a poškozené ČSOB Leasing, a. s., se sídlem P., N., částku ve výši 755.056,- Kč, když se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal tuto poškozenou podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Zjištěné jednání obviněného (dále též „dovolatele“) Ing. J. K. soud právně kvalifikoval v bodech I./2, 4, 6, 10 a 23 citovaného rozsudku jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., za což mu podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §37a tr. zák. (aniž přitom citoval jeho předchozí odsouzení rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2006, č. j. 91 T 127/2005-113) uložil společný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu současně uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným České pojišťovně, a. s., se sídlem P., S., částku 630.180,- Kč společně a nerozdílně s obviněnými A. Ch., K. B. a J. J., a poškozené D.S. Leasing a. s. se sídlem B., Ú., částku 672.675,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podalo odvolání devět obviněných (včetně M. H. a Ing. J. K.). Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 To 99/2011, tak, že v bodě I. podle §258 odst. 1 písm. b), c), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných A. Ch., M. H. , J. K., J. B. a M. M. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně celého výroku o vině obviněného J. B. (pod body I./11, 12, 18 až 20) a ve výrocích o uložených trestech obviněným A. Ch., M. H. , J. K., J. B. a M. M. V bodě II. podle §259 odst. 3 tr. ř. nově uznal vinným a odsoudil obviněného J. B. (blíže popsáno v citovaném rozsudku), a v bodě III. za nezměněného výroku o vině nově odsoudil obviněné A. Ch., J. K., M. M. a M. H. , jemuž za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, a za sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr zák., jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 3. 2010, č. j. 23 T 180/2008-79, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 5 To 218/2010, uložil podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle §67 odst. 1, §68 odst. 1 trestního zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500,- Kč, tedy v celkové výši 100.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu stanovil podle §69 odst. 1 trestního zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu Siemens A55 se SIM kartou, a podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu sedmi let. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku současně zrušil výrok o trestu ze shora citovaného rozsudku Okresního soudu v Děčíně ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem pod bodem IV. rozsudku soud podle §226 písm. c) zprostil obviněného J. B. obžaloby podané Krajským státním zástupcem v Brně dne 15. 1. 2009 pod sp. zn. 2 KZv 5/2005, neboť nebylo prokázáno, že obviněný tento skutek spáchal, výrokem pod bodem V. podle §256 tr. ř. odvolání obviněných Ing. A.K., M. O. ml., Ing. J. K. a K. B. zamítl, a konečně výrokem pod bodem VI. vyslovil, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání již jen obvinění M. H. a Ing. J. K.
Obviněný M. H. tak učinil prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Poledníka a uplatnil v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítl, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutkový stav věci, což mělo za následek nesprávné právní posouzení skutku. Řízení prý zůstalo kusým a nepřezkoumatelným, z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů nevyplývá, jakými úvahami se řídily a jak se vypořádaly s jeho obhajobou. Důkazní řízení se mu jeví jako neúplné, závěry o vině nemají oporu v provedených důkazech, což se promítá i do výroku o uloženém trestu.
Dovolatel dále uvedl, že soudy si obsah jeho výpovědi jakož i obsah ostatních důkazů nesprávně vyložily, provedené důkazy nesprávně hodnotily a v důsledku toho nesprávně posoudily skutkový stav věci. Z tohoto důvodu pak zaujaly i nesprávné právní závěry, které vyústily v to, že byl uznán vinným a byl mu uložen poměrně vysoký trest. Následně dovolatel obsáhle citoval svoji výpověď učiněnou v předcházejících stadiích řízení a trval na své obhajobě, podle které si naprosto nebyl vědom, že by svým jednáním způsobil trestnou činnost; pokud se o trestnou činnost jednalo, byl do ní vmanipulován spoluobviněným A. K. Nelze proto tvrdit, že došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Zopakoval, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy, nezdůvodnily, proč výpovědi jednotlivých obviněných hodnotily rozdílně, nevysvětlily, proč přisvědčily výpovědi spoluobviněného A. K. a jeho (dovolatelovu) výpověď považovaly za nevěrohodnou. Vyjádřil domněnku, že mu přitížila skutečnost, že na rozdíl od spoluobviněného A. K. byl v minulosti trestán. A nesouhlasil ani s tím, že soudy při hodnocení důkazů nepřihlédly k jeho zdravotnímu stavu – v tomto směru jim vytknul, že si nevyžádaly zprávu od ošetřujícího lékaře ani v tomto ohledu neprováděly další dokazování.
V další části dovolání se obviněný opět věnoval rozboru skutkových zjištění, distancoval se od trestné činnosti a tvrdil, že jen dovážel pneumatiky a organizoval pro spoluobviněného A. K. činnost autobazaru. Popisoval okolnosti manipulace s jednotlivými vozidly, přičemž opakovaně uváděl, že byla vyvezena do zahraničí jmenovaným spoluobviněným bez jeho vědomí, on nikdy nic nezprostředkovával ani neinicioval. Popisoval údajné fatální dopady trestního řízení na jeho zdravotní stav a současně uváděl, že spoluobviněný A. K. mu způsobil majetkovou škodu ve výši 5.600.000 Kč.
V závěru svého podání dovolatel označil rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný, uložený trest považoval za nepřiměřeně přísný a v příkrém rozporu s ustanoveními §23 a §31 tr. zák. Domníval se, že jeho jednání popsané v rozhodnutí soudů obou stupňů znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zák. nenaplňuje. Soudy obou stupňů dospěly k závěrům, které v dokazování nemají oporu.
Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek odvolacího soudu a podle §265k odst. 2 tr. ř. také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň nesouhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl bez nařízení jednání.
Obviněný Ing. J. K. podal dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Zbyňka Babíka a uplatnil v něm rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve vztahu k útoku pod bodem I. 2) výroku rozsudku dovolatel uvedl, že se trestného činu podvodu měl dopustit pouze vystavením nepravdivého potvrzení o zaměstnání na jméno J. M., které neznámá osoba následně použila při sjednávání úvěrové smlouvy. Takové jednání podle jeho přesvědčení nemůže být trestným činem. Ze skutkové věty rozsudku prý nevyplývá, že by věděl, k čemu bude potvrzení využito, že by věděl o fiktivnosti jména, a dokonce ani to, že by věděl o nepravdivosti potvrzení a o tom, že leasingové splátky nebudou placeny. V návaznosti na to uvedl, že se k plnění leasingové smlouvy nezavázal, a proto nemůže být trestné, že věděl, že podmínky leasingu, které ho nezavazovaly, plnit nebude. Takové jednání prý nemůže být trestné, protože chybí znak protiprávnosti, ve skutkové větě ani není jednoznačně obsažena subjektivní stránka trestného činu.
K útoku pod bodem I. 4) výroku rozsudku obviněný namítl, že se měl trestného činu dopustit podepsáním leasingové smlouvy, předáním vozidla K. B. a následným nahlášením odcizení vozidla Policii ČR a pojistné události ČSOB po dopravení vozidla do A. Takové jednání však podle jeho přesvědčení nemůže být trestné, stejně jako nahlášení odcizení vozidla a nahlášení pojistné události. Dále si kladl otázku, zda leasingovou společnost lze považovat za poškozeného; ze skutkové věty totiž nevyplývá, že by jeho úmysl směřoval ke způsobení škody leasingové společnosti. Poškozenému navíc pojišťovna hodnotu vozidla zaplatila.
K dílčím útokům pod body I. 6) a I. 10) výroku rozsudku dovolatel odkázal na obdobné námitky uplatněné již shora k bodu I. 2) výroku rozsudku.
Konečně k dílčímu útoku pod bodem I. 23) výroku rozsudku dovolatel uvedl, že ze skutkové věty není patrný jeho úmysl způsobit škodu. Neplacení leasingových splátek samo o sobě nemůže zakládat trestní odpovědnost za trestný čin podvodu, neboť leasingová společnost má právo vozidlo leasingovému nájemci odebrat. Jestliže nebylo zjištěno, jak bylo s vozidlem naloženo, nelze ze skutkové věty zjistit k jeho trestní odpovědnosti vůbec nic, a za takové situace nelze označit jeho jednání za trestný čin podvodu.
Obviněný také tvrdil, že soud nevzal v potaz, že v mezidobí od právní moci původního rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 91 T 127/2005, došlo z větší části z jeho strany k zaplacení způsobené škody.
Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu věc přikázal, aby ji znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K dovolání obviněného M. H. uvedl, že dovolatel sice v závěru dovolání deklaroval svoji vědomost o nemožnosti skutkového přezkumu v rámci dovolacího řízení, obsah jeho námitek však tomuto tvrzení absolutně neodpovídal. S výjimkou obecného a zcela formálního tvrzení uvedeného v závěru dovolání, podle kterého z jeho strany nedošlo k naplnění znaků trestného činu, neobsahuje dovolání jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků trestného činu, resp. zločinu podvodu. Dovolatel brojil toliko proti hodnocení důkazů soudy, a to jak v obecné rovině, tak pokud jde o hodnocení některých jednotlivých důkazů, zejména jeho výpovědi a výpovědi spoluobviněného A.K. Současně prováděl vlastní skutková hodnocení, předkládal vlastní skutkové verze a na podkladě této polemiky pak odmítl prakticky veškerá skutková zjištění v tzv. skutkových větách rozsudku uvedená. V některých částech dovolání navíc napadal kvalitu odůvodnění soudních rozhodnutí, což je s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Za irelevantní z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu je třeba považovat také výklady týkající se zdravotního stavu dovolatele, které se navíc částečně týkají jeho stavu současného, nikoli v době spáchání činu.
Státní zástupce shledal, že jediná námitka týkající se nenaplnění znaků souzeného zločinu podvodu, je natolik nekonkrétní a formální, že není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se nepřezkoumatelnosti a přílišné přísnosti výroku o trestu. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vznášet námitky týkající se nepřiměřené přísnosti uloženého trestu. Navíc obviněný v této souvislosti poněkud nepřiléhavě poukazoval na ustanovení §23 a §31 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ačkoli soudy věc posuzovaly podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který je pro něho příznivější.
Z těchto důvodů státní zástupce dospěl k závěru, že obviněný M. H. uplatnil námitky, které deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
K dovolání obviněného Ing. J. K. státní zástupce uvedl, že jím uplatněné námitky lze pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově podřadit, nejsou však důvodné. Tento dovolatel – na rozdíl od obviněného M. H. – sice nevytvářel vlastní skutkové konstrukce, část skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkových větách ovšem ignoroval, zejména pokud jde o skutkové okolnosti uvedené v úvodní části skutkových vět. Podle nich obvinění M. H. a A. Ch., kteří trestnou činnost vymysleli a zorganizovali, informovali o svém plánu (tj. o plánu podvodného odběru automobilů „na leasing“ a jejich vývozu do A.) další osoby, které do páchání trestné činnosti zapojili; k osobě obviněného Ing. J. K. je tam navíc uvedeno, že věděl, že je trestná činnost páchána s větším množstvím osob a jejich organizovaností projevující se v dělbě úkolů. Pokud tedy tento dovolatel při znalosti plánu týkajícího se odběru motorových vozidel na podkladě leasingových smluv uzavřených na tzv. „bílé koně“ a na následný vývoz těchto vozidel do A. vystavil nepravdivá potvrzení uvedená ve skutkových větách pod body I/2, 6, 10 rozsudku, pak samozřejmě věděl, k čemu bude těchto potvrzení využito, a proto se v žádném případě nemohlo jednat o jednání beztrestné. Navíc je v jednotlivých skutkových větách výslovně uvedeno, že všechny osoby zúčastněné na těchto dílčích útocích věděly o tom, že podmínky leasingové smlouvy nebudou plnit; plnění podmínek leasingové smlouvy při tom logicky představuje především placení leasingových splátek a nakládání s vozidlem toliko způsobem v leasingové smlouvě uvedeným.
Státní zástupce se však ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že jednání tohoto dovolatele mělo být posouzeno nikoliv jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., nýbrž jako účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Dodal však, že rozčlenění skutku na útoky páchané formou spolupachatelství a útoky páchané formou pomoci k trestnému činu by bylo změnou v neprospěch obviněného. K tomu ještě poznamenal, že s ohledem na hodnotu předmětných vozidel byla každým jednotlivým dílčím útokem způsobena škoda značná ve smyslu §89 odst. 11 a §250 odst. 3 písm. b) tr. zák.
Za zcela bezpředmětné považoval státní zástupce ty námitky dovolatele, které se týkaly dílčího útoku pod bodem I. 4) výroku rozsudku, neboť jimi ignoroval nejen skutková zjištění uvedená v úvodu skutkových vět, ale i ve skutkové větě týkající se tohoto dílčího útoku. Svým jednáním naplnil všechny objektivní i subjektivní znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Jeho následné jednání spočívající v oznámení odcizení vozidla a ohlášení pojistné události již přesahovalo skutkovou podstatu trestného činu podvodu, neboť bylo spácháno až po jeho dokonání. Jestliže však s vědomím, že vozidlo je v A., nahlásil odcizení vozidla a současně pojistnou událost, pak tato skutečnost výrazným způsobem dokresluje jeho podvodný úmysl. To, že poškozenému byla škoda uhrazena pojišťovacím ústavem, je z hlediska zákonných znaků kteréhokoli majetkového trestného činu naprosto bezpředmětná.
Zřejmě jen pro úplnost státní zástupce doplnil, že i kdyby obviněný od počátku předpokládal, že leasingové společnosti bude škoda uhrazena pojišťovnou, bylo by to z hlediska jeho trestní odpovědnosti irelevantní. Z pohledu formálních znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. není vyloučeno, aby subjekt, který byl uveden v omyl, tj. leasingová společnost, byl rozdílný od subjektu, kterému vznikla škoda. Okolnost, že jednání obviněných směřovalo i ke škodě pojišťoven, je ostatně naznačena v úvodní části skutkových vět.
Státní zástupce dále vyjádřil přesvědčení, že proti výroku o vině dílčím útokem pod bodem I. 23) rozsudku není dovolání přípustné, neboť jím byl dovolatel pravomocně uznán vinným již rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 91 T 127/2005, který byl ve výroku o vině i v dalších výrocích zrušen v rámci ukládání společného trestu. Odvoláním podaným proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl ukládán společný trest za pokračování v trestném činu, se totiž nelze účinně domáhat změny výroku o vině v části, která je přejímána z dřívějšího pravomocného rozsudku zrušeného zčásti nebo v celém rozsahu v rámci ukládání společného trestu. Tato skutková zjištění není odvolací soud oprávněn přezkoumávat, i když je odvolatel výslovně napadá (poukázal přitom na rozhodnutí č. 47/2006 Sb. rozh. trest.).
Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl , neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a dovolání obviněného Ing. J. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby takové rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání; s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci jsou obě dovolání přípustná §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Oba obvinění uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z pohledu těchto východisek je zjevné, že pokud obviněný M. H. opřel své dovolání o námitky, kterými se – stejně jako v předchozím řízení – snažil zpochybnit skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně a potvrzený odvolacím soudem, nevytýkal soudům, že by jeho jednání po právní stránce nesprávně vyhodnotily, nýbrž požadoval, aby soudy přizpůsobily skutková zjištění jeho obhajobě a jeho pohledu na provedené důkazy. Právě takovou povahu měly jeho argumenty založené na tvrzení, že do trestné činnosti byl vmanipulován spoluobviněným A. K., že jen dovážel pneumatiky a organizoval pro tohoto spoluobviněného činnost autobazaru. Jedinou námitku, která by za jistých okolností mohla být relevantní, a to nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, dovolatel rovněž opřel o argumenty skutkové. Popisoval okolnosti manipulace s jednotlivými vozidly, přičemž opakovaně uváděl, že byla vyvezena do zahraničí spoluobviněným A. K. bez jeho vědomí a že on nikdy nic nezprostředkovával ani neinicioval. Už vůbec nelze považovat za relevantní námitku, že trestní řízení mělo velmi negativní dopad na jeho zdraví.
Pokud tento dovolatel brojil proti výroku o uloženém trestu, který považoval za nepřiměřeně přísný, je třeba uvést, že ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, se na výrok o trestu nevztahuje. Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Zatímco první z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
Přestože prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze napravit některé vady výroku o trestu, je striktně vymezeno, které vady to jsou. Pod žádný z dovolacích důvodů však nespadají tzv. jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §41, §42 trestního zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Lze tak shrnout, že výhrady uplatněné obviněným M. H. nejsou námitkami právními, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, ale pouze námitkami skutkovými, jejichž prostřednictvím prvotně požadoval změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch a teprve následně vyvozoval údajně nesprávné právní hodnocení předmětných skutků. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Jestliže by výhrady tohoto obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl , neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Druhý dovolatel Ing. J. K. ve svém podání opírajícím se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil jak námitku, pro kterou by bylo třeba považovat dovolání za nepřípustné, tak výhrady, které nejsou pod zvolený dovolací důvod podřaditelné, ale i námitku, kterou lze za relevantní považovat.
Námitkou, pro kterou by bylo třeba považovat dovolání za nepřípustné, je evidentně námitka směřující proti dílčímu útoku popsanému pod bodem I./23) výroku rozsudku. Tímto útokem byl totiž dovolatel pravomocně uznán vinným již rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 91 T 127/2005 (viz stranu 132 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), který byl ve výroku o vině i v dalších výrocích zrušen v rámci ukládání společného trestu . I na řízení o dovolání je třeba aplikovat judikaturu vztahující se k odvolacímu řízení [odvoláním podaným proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl ukládán společný trest za pokračování v trestném činu, se nelze účinně domáhat změny výroku o vině v části, která je přejímána z dřívějšího pravomocného rozsudku zrušeného zčásti nebo v celém rozsahu v rámci ukládání společného trestu; tato skutková zjištění není odvolací soud oprávněn přezkoumávat, i když je odvolatel výslovně napadá (srov. rozhodnutí č. 47/2006 Sb. rozh. trest.)]. Je proto třeba souhlasit s názorem státního zástupce, že proti tomuto výroku není dovolání přípustné.
Za výhrady, které nejsou pod zvolený dovolací důvod podřaditelné, je třeba považovat především ty námitky, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů a jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybňoval skutková zjištění soudů, ale i výhrady, které uplatnil při evidentním ignorování skutkových okolností popsaných v úvodní části skutkových vět odsuzujícího rozsudku. Takto formulovanými výhradami ovšem dovolatel primárně napadal skutková zjištění obou soudů nižších instancí a domáhal se jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Ve vztahu k těmto irelevantně uplatněným námitkám je v dalším možno odkázat na argumentaci již shora rozvedenou ohledně prvního dovolatele.
Za námitku uplatněnou obviněným Ing. J. K. relevantně je však možno – s jistou mírou tolerance – považovat výhradu, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným (tento dovolatel – na rozdíl od prvého dovolatele – totiž nevytvářel vlastní skutkové konstrukce, byť některá skutková zjištění zjevně ignoroval). Třebaže taková výhrada je pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – s uvedenou mírou benevolence – podřaditelná, Nejvyšší soud zároveň shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním v konkrétním případě naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění (a následně v odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího). Nemenší význam ovšem má i navazující tzv. právní věta výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, z níž se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu spočívající v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, spáchal takový čin jako člen organizované skupiny a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně , jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že ze strany jednotlivých obviněných došlo ke spáchání organizované trestné činnosti, která (velice stručně vyjádřeno) spočívala v nelegálním vývozu do A. těch automobilů, které byly předtím v České republice odebrané v podvodném úmyslu na leasing či úvěr. Na této velice sofistikované trestné činnosti, která je blíže popsána v obsáhlé skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, se kromě hlavních organizátorů – obviněných A. Ch. a M. H. – podílelo velké množství osob, přičemž celkem bylo zrealizováno 22 podvodně odebraných automobilů.
Pro posouzení otázky naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu u obviněného Ing. J. K. je podstatné zjištění obou soudů nižších instancí, že věděl o tom, že předmětná trestná činnost je páchána, že se na ní podílí větší počet osob a že organizovanost trestné činnosti se projevuje v dělbě úkolů. Podíl tohoto obviněného na celkové trestné činnosti spočíval konkrétně v tom, že jednáním popsaným v bodech I./2, 6, 10) výroku rozsudku vydal potvrzení o příjmu ve prospěch osob P. N., J.J. a J. M., která jmenovaní použili při sjednávání leasingu ohledně jednotlivých automobilů. V kontextu s ostatními ve věci provedenými důkazy (zejména výpověďmi dalších osob, listinnými důkazy, potvrzeními o příjmu s podpisem tohoto obviněného) je zjevné, že tento dovolatel nepochybně věděl, pro jaký účel mají být potvrzení o příjmu použita, a s celou trestnou činností byl obeznámen.
Pokud jde o dílčí útok pod bodem I./4) výroku rozsudku, soudy zjistily, že obviněný Ing. J. K. za úplatu podepsal leasingovou smlouvu za podmínek dojednaných spoluobviněným K. B., složil první splátku z peněz, které mu K. B. poskytl, vozidlo převzal a zaevidoval v registru vozidel na svoji osobu. Následně bylo vozidlo vyvezeno do A., o čemž se dovolatel prostřednictvím K. B. dozvěděl, a proto nahlásil jeho odcizení Policii ČR. Z jednání dovolatele je tak zcela zřetelné jeho napojení na hlavní organizátory trestné činnosti A. Ch. a K. B. (srov. rozsudek odvolacího soudu na straně 49). Všechny tyto skutečnosti jsou podloženy provedeným dokazováním a také samotným doznáním obviněného. Z jeho strany tak šlo o jednání vědomé, neboť způsobem v trestním zákoně uvedeným chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Z důvodu stručnosti lze v ostatním odkázat na přiléhavou argumentaci státního zástupce, s níž se Nejvyšší soud identifikoval (tedy i v tom, že i kdyby obviněný od počátku předpokládal, že leasingové společnosti bude škoda uhrazena pojišťovnou, bylo by to z hlediska jeho trestní odpovědnosti irelevantní, neboť z pohledu formálních znaků trestného činu podvodu není vyloučeno, aby subjekt, který byl uveden v omyl, tj. leasingová společnost, byl rozdílný od subjektu, kterému vznikla škoda).
Pokud jde o námitku tohoto dovolatele směřující proti údajně nesprávnému výroku o náhradě škody, pak je třeba zdůraznit jednak to, že výrok o náhradě škody vůči poškozené D.S. Leasing, a. s., byl bezezbytku převzat z pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2006, č. j. 91 T 127/2005-113 (srov. stranu 147 rozsudku soudu prvního stupně), jednak to, že ve spisovém materiálu, s nímž se Nejvyšší soud seznámil, není pro dovolatelovo tvrzení, že „v mezidobí od právní moci původního rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 91 T 127/2005, došlo z větší části z jeho strany k zaplacení způsobené škody“, žádný podklad. Pokud by ovšem dovolatel v budoucnu doložil, že část způsobené škody, k jejíž náhradě byl napadenými rozhodnutími zavázán, poškozené společnosti skutečně uhradil, snížila by se právě o zaplacenou částku jeho povinnost škodu hradit. Za popsané situace však Nejvyšší soud považoval nikterak nedoloženou dovolatelovu námitku za bezpředmětnou.
Nejvyšší soud z těchto podstatných důvodů dospěl k závěru, že výhrady obviněného Ing. J. K. nemají opodstatnění, neboť rozsudek soudu prvního stupně ani rozsudek odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy v souladu se zákonem vyložily a řádně odůvodnily všechny potřebné závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace posuzované trestné činnosti a v jednání obviněného správně shledaly naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. J. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl , neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné.
Rozhodnutí o obou podaných dovoláních Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a