ECLI:CZ:NS:2012:8.TZ.41.2012.1
sp. zn. 8 Tz 41/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 16. května 2012 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Bláhy a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. L. , proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. 2 T 35/2011, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. 2 T 35/2011, byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §196 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, a to v neprospěch obviněného J. L.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný J. L. (dále jen „obviněný“) byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. 8. 2011, č. j. 2 T 35/2011-106, uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že (zkráceně) „v době od srpna 2010 do 24. 2. 2011 v místě svého bydliště ani nikde jinde neplnil vyživovací povinnost, ačkoliv to bylo plně v jeho silách a možnostech, vůči své dceři, ačkoliv mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině a výslovně mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. 1. 2009, č. j. 0 Nc 678/2008-34, částkou 1.200,- Kč splatnou vždy do každého 5. dne kalendářního měsíce k rukám matky nezl. R. L. a dluží tak za výše uvedené období na výživném celkem 8.400,- Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že trestním příkazem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. 8. 2010, sp. zn. 2 T 95/2010, pravomocným dne 31. 8. 2010, byl odsouzen za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku“ . Za to mu byl uložen podle §196 odst. 3 trestního zákoníku za užití §62 odst. 1 a §63 odst. 1 trestního zákoníku trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin a současně mu bylo uloženo podle §63 odst. 2 trestního zákoníku přiměřené omezení, aby řádně platil běžné výživné a podle možností splácel výživné dlužné.
Pokud jde o právní kvalifikaci, soud v odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty úmyslného přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku, když byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen, a to v trestní věci téhož soudu sp. zn. 2 T 95/2010. Při stanovení druhu a výměry trestu soud (podle vlastního konstatování) „přihlédl ke všem okolnostem protiprávního jednání obviněného a jeho osobním poměrům, k možnostem jeho nápravy a v neposlední řadě i k povaze a závažnosti spáchaného přečinu, přičemž v potaz vzal i předchozí odsouzení obviněného v trestní věci téhož soudu sp. zn. 2 T 114/1997, v níž byl odsouzen za druhově odlišnou trestnou činnost k podmíněnému trestu odnětí svobody, jehož zkušební doba uplyne dne 7. 2. 2012. Pouze skutečnost, že se obviněný k výkonu trestu obecně prospěšných prací uloženého mu v trestní věci sp. zn. 2 T 95/2010, jež je uvedena ve skutkové větě, nepostavil laxně a začal ho vykonávat, vedlo soud k tomu, že i v předmětné trestní věci obviněnému uložil trest téhož druhu, byť ve výměře v jeho horní hranici. Současně soud obviněného důrazně upozornil, že pokud by ani do budoucna nedbal vyživovací povinnosti, pro jejíž splnění je v první řadě povinen vyvinout veškeré úsilí, vystavoval by se reálně již riziku uložení trestu spojeného s faktickým omezením osobní svobody. Pro zdůraznění této povinnosti, když pouze její plnění může odvrátit nastíněnou hrozbu, byl obviněný zavázán i k přiměřenému omezení“.
Vzhledem k tomu, že obviněný proti tomuto rozsudku odvolání nepodal a intervenující státní zástupce se práva opravného prostředku vzdal do protokolu o hlavním líčení ihned po vyhlášení rozsudku, nabyl rozsudek právní moci dne 18. 8. 2011.
Z obsahu spisu bylo dále zjištěno, že uložený trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin nebyl obviněnému k výkonu podle §336 odst. 2 tr. ř. dosud soudem nařízen.
Ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podal dne 28. 3. 2012 u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona směřující právě proti citovanému pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. 2 T 35/2011.
V odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti nejprve citoval ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Poté citoval ustanovení §65 odst. 4 trestního zákoníku, podle něhož na pachatele, kterému byl uložen trest obecně prospěšných prací, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno. Konečně zmínil zákonné znění skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle 196 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
K těmto ustanovením ministr spravedlnosti dodal, že pojmem „byl za takový čin odsouzen“ se rozumí speciální recidiva pachatele, a že „odsouzením za takový trestný čin“ se rozumí odsouzení za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 2 trestního zákoníku, pokud rozsudek nabyl právní moci. Není třeba, aby došlo k výkonu trestu, byť i jen zčásti. Ohledně odsouzení, které zakládá zpětnost, se nesmí v době rozhodování (ex nunc), a to i případně před odvolacím soudem, na pachatele hledět, jako by nebyl odsouzen.
Ministr spravedlnosti následně vysvětlil, co se rozumí „předchozím postihem“ a „předchozím trestem“. Soudu prvního stupně vytknul, že se shora citovanými ustanoveními a správným výkladem uvedených pojmů neřídil, neboť s ohledem na skutková zjištění, která učinil u hlavního líčení dne 4. 8. 2011, pochybil, pokud převzal právní kvalifikaci z podané obžaloby. Nejpozději u hlavního líčení totiž zjistil (jak i vyplývá z protokolu o něm), že obviněný trest obecně prospěšných prací v trvání 180 hodin, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. 8. 2010, sp. zn. 2 T 95/2010, pravomocným dne 31. 8. 2010, již vykonal dne 14. 3. 2011. Ačkoliv tedy soud v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. provedl ve věci všechny potřebné důkazy, kterými skutkový stav věci objasnil bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro vydání meritorního rozhodnutí, tyto důkazy současně nevyhodnotil podle zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. ř., což mělo za následek vyhlášení vadného rozsudku ve výroku o vině i trestu. Vzhledem ke zjištěným okolnostem totiž měl protiprávní jednání obviněného právně kvalifikovat (jen) jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž tato skutečnost se měla odrazit i ve výroku o uloženém trestu.
Ministr spravedlnosti z těchto důvodů v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud:
1. podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. 2 T 35/2011, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k §196 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku,
2. podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a zrušil rovněž všechna obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
3. a dále postupoval podle §270 tr. ř., tj. přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, aby věc v přiměřeném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona.
Aniž by bylo zapotřebí na tomto místě znovu citovat ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a §65 odst. 4 trestního zákoníku, neboť jejich obsah byl zmíněn již výše, postačuje konstatovat, že argumentace ministra spravedlnosti v odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona je v zásadě správná a přiléhavá. Pod pojmy odsouzen nebo potrestán se skutečně rozumí speciální recidiva pachatele. Zatímco u odsouzení je rozhodující právní moc rozsudku, u potrestání je to okamžik výkonu trestu (případně – přichází-li to v úvahu – okamžik upuštění od výkonu trestu, podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, prominutí trestu nebo jeho zbytku na základě milosti, amnestie apod.).
Nemůže být sporu ani o tom, že podmínku recidivy ve smyslu ustanovení §196 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku je třeba hodnotit ex nunc, tj. v době rozhodování o vině. Jinými slovy řečeno, ohledně odsouzení, které zakládá tzv. zpětnost, se nesmí v době rozhodování, a to i případně před odvolacím soudem, na pachatele hledět, jako by nebyl odsouzen. Tuto zásadu, která byla v minulosti formulována v celé řadě soudních rozhodnutí (byť převážně ve vztahu k majetkovým trestným činům – srov. například rozhodnutí č. 25/1999-I. Sb. rozh. trest., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1086/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 23/2003, č. T 532, rozhodnutí č. 42/2008-I. Sb. rozh. trest., a další), je třeba ve stejném smyslu a rozsahu aplikovat i u trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku.
Vzhledem ke správnému zjištění nalézacího soudu, že obviněný trest obecně prospěšných prací, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. 8. 2010, sp. zn. 2 T 95/2010, pravomocným dne 31. 8. 2010, vykonal dne 14. 3. 2011 , nemohlo toto odsouzení v okamžiku jeho rozhodování (dne 4. 8. 2011 ) zakládat zpětnost ve smyslu odst. 3 písm. b) ustanovení §196 trestního zákoníku, neboť podle §65 odst. 4 trestního zákoníku platí, jak již bylo výše uvedeno, že na pachatele, kterému byl uložen trest obecně prospěšných prací, se hledí, jako by nebyl odsouzen, (mimo jiné i tehdy) jakmile byl trest vykonán.
Už z tohoto důvodu Nejvyšší soud shledal, že ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona proti napadenému rozhodnutí ve prospěch obviněného opodstatněně. Proto nejprve podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. 2 T 35/2011, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §196 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, poté podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a nakonec podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu se věc vrací do stadia řízení před vyhlášením zrušeného rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. 2 T 35/2011. Na jmenovaném okresním soudu proto bude, aby při novém rozhodování o vině obviněného respektoval výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, jímž je vázán (srov. ustanovení §270 odst. 4 tr. ř.).
Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž připomíná, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného, neboť tímto rozsudkem vyslovil, že zákon byl porušen v jeho neprospěch (srov. §273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a