ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.1033.2013.1
sp. zn. 11 Tdo 1033/2013-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. října 2013 o dovolání obviněného P. R. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 5 To 133/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 32/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 1 T 32/2011, byl obviněný P. R. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který byl podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
Odvolání obviněného Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 5 To 133/2013, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. R. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o jeho vině, neboť k jeho odsouzení došlo až v pořadí třetím rozsudkem soudu prvního stupně, oproti dvěma předchozím zprošťujícím rozsudkům, který na základě provedeného dokazování, zejména znaleckého posudku Ing. Šterby, neshledal příčinu dopravní nehody v jednání obviněného. Avšak po opakovaném vrácení věci odvolacím soudem se závazným právním názorem, již pak dle obviněného nezůstávala prvoinstančnímu soudu žádná jiná možnost, než uznat ho vinným žalovaným skutkem. Dovolatel v takovém postupu spatřuje nepřípustný zásah do jeho práv. Odvolací soud se nijak nezabýval provedeným dokazováním, a přesto dospěl k závěru o jeho vině, přičemž úvahy k tomu uvedené nelze akceptovat a postup tohoto soudu nutno hodnotit jako nezákonný. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.), bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného. Obviněný totiž vytýká odvolacímu soudu vyhodnocení důkazní situace, resp. absolutní opomenutí provedeného dokazování, zejména závěrů uvedených v znaleckých posudcích. V této souvislosti se domnívá, že na základě neopodstatněného přesvědčení odvolacího soudu o jeho vině, byl soud prvního stupně zavázán tímto právní názorem, a nucen k jeho odsouzení. Dovolatel rovněž v dovolání zpochybňuje závěry odvolacího soudu k provedenému dokazování, čímž celkově brojí výhradně vůči procesnímu postupu soudu druhého stupně při vyhodnocování důkazů. Takovými námitkami však zjevně vybočil z uplatněného dovolacího důvodu, čímž nemohla být založena přezkumná povinnost dovolacího soudu, která je vázána na relevantní uplatnění dovolacích důvodů taxativně vymezených v §265b odst. 1 tr. ř.
Ačkoliv obviněný uplatnil námitky, které nebylo možno podřadit nejen pod uplatněný, ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů upravených v §265b odst. 1 tr. ř., považuje Nejvyšší soud, vzhledem k rozporu názorů soudu prvního a druhého stupně, za nutné vyjádřit se k posuzované věci. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je bezezbytku rozpoznatelné, že se zcela neztotožnil s názorem odvolacího soudu, kterým byl zavázán k doplnění dokazování a náležitějšímu hodnocení provedených důkazů, ohledně zapříčinění dopravní nehody obviněným. Přesto prvoinstanční soud v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozebral důvody, na základě kterých je zřejmé, že příčinou vzniku nehody je též jednání obviněného, který porušil povinnost kladenou mu §4 písm. a), písm. b) a §17 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, byť v odůvodnění podrobně rozebírá a reflektuje porušení povinností poškozeným. Ač nebylo možné shledat počínání poškozeného za bezchybné, primární a hlavní příčinou dopravní nehody bylo jednání obviněného spočívající v předjížděcím manévru v momentě, kdy on sám byl již předjížděn poškozeným. Z dokazování přitom nevyplynulo, že by v daný moment vzniku nehody poškozený extrémně překročil povolenou rychlost v daném místě (90 km/h) nebo jinak zásadně porušil povinnosti mu kladené silničním zákonem, které by bylo možno hodnotit jako zásadnější porušení podílející se nebo dokonce výlučně zapříčiňující dopravní nehodu. Následek je zpravidla výsledkem několika příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem by se tedy přerušila, pokud by k danému následku došlo bez ohledu na jednání obviněného, tedy výlučně v důsledku jiné okolnosti (srov. rozhodnutí publikované pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí publikované pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr.). Každé jednání, bez kterého by následek nenastal, není stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti); důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Pokud tedy obviněný za situace, kdy jel v koloně jako první za pomalu jedoucím autem, kdy je nepochybně běžnou situací, že i řidič, který není přímo za pomalu jedoucím vozidlem, může přistoupit k předjíždění a najednou předjet více vozidel, což není v silniční dopravě zdaleka výjimečná nebo právo porušující situace, musel obviněný vědět, že taková skutečnost může nastat, a proto si měl počínat obezřetně, přizpůsobit tomu své jednání řidiče, jakož i dalším okolnostem na vozovce. Obviněný ve zpětném nebo bočném zrcátku viděl kolonu aut za ním jedoucí, která se vytvořila v důsledku pomalu jedoucího vozidla před ním, a proto si musel být vědom, že při možnosti předjet zpomalující vozidlo, tak může učinit kterékoliv z vozidel za ním jedoucích. Dovolatel započal předjíždět ve chvíli, kdy byl předjížděn vozidlem poškozeného, jehož počínání rovněž nebylo v souladu s bezpečnou jízdou, neboť z dokazování vyplynulo, že poškozený zřejmě překročil při předjíždění maximální povolenou rychlost v daném místě. V důsledku těchto pochybení tak došlo ke střetu dopravních prostředků obou řidičů. Jednání obviněného však bylo takovou skutečností, bez níž by ke střetu jeho vozidla a vozidla poškozeného nedošlo a bez níž by poškozený neutrpěl zranění zakládající těžkou újmu na zdraví, neboť právě z důvodu vybočení vozidla obviněného došlo ke střetu obou vozidel, následně k jejich vyjetí mimo komunikaci a nárazu do stromů, kterým byla způsobena v rozsudku popsaná závažná zranění poškozeného. Předmětné jednání obviněného je tedy příčinou způsobeného následku spočívajícího v těžké újmě na zdraví poškozeného s tím, že ani jednání poškozeného, který při předjíždění překročil maximální povolenou rychlost, nepřerušuje příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem. Protože by bez předmětného nedbalostního jednání obviněného k těžké újmě na zdraví poškozené nedošlo, je nutné dospět k závěru o vině obviněného přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Obiter dictum Nejvyšší soud ještě uvádí, že nelze bez dalšího učinit skutková zjištění jen na podkladě znaleckého posudku. Závěr o příčině dopravní nehody je závěrem právním, který činí soud, a nikoliv znalec, přičemž hodnocení této otázky se nemusí zakládat pouze na znaleckém posudku. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o vině obviněného, přičemž lze souhlasit i s jeho závěry k tomu uvedené na str. 2, 3 odůvodnění rozhodnutí. Přitom Nejvyšší soud přiměřeně odkazuje také na svou judikaturu, ve které byla řešena obdobná situace jak v předmětném případě, kdy přes porušení povinností poškozeného při předjíždění, bylo za příčinu nehodového děje hodnoceno jednání obviněného spočívající v předjížděcím manévru v situaci, kdy již je předjížděn poškozeným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1423/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 6 Tdo 703/2013).
V posuzované věci je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík