ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.1196.2013.1
sp. zn. 11 Tdo 1196/2013-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2013 o dovolání obviněného J. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 4 To 32/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 2/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 37 T 2/2012, byl obviněný J. J. uznán vinným pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1 k §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §175 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
K odvolání obviněného a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 4 To 32/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. J. uznal vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a odsoudil ho podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 8 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný J. J. „dne 27. 10. 2011 kolem 17.30 hod. v H.-m., na ul. K. V. R., na chodníku poblíž vstupu do domu č. …, po předchozím vzájemném slovním konfliktu, který se týkal sporu o existenci dluhu ve výši 500,- Kč, v blíže nespecifikovaném časovém určení požadoval po R. G., navrácení finanční částky ve výši 500,- Kč s tím, že v opačném případě ho zbije, popřípadě zabije, a poté, co jmenovaný tento požadavek rázně odmítl s tím, že mu nic nedluží, J. J. ze své kapsy vytáhl nůž a švihnutím ruky vedeným více z boku až zezadu na něj znenadání zaútočil a bodl ho do oblasti levé strany zad a taktéž ho udeřil pěstí do obličeje až poškozený upadl na zem, poté, co se ze země zvedl a znovu postavil, po něm opětovně důrazně požadoval budoucí vrácení peněz, přičemž v ruce stále držel nůž, a poté z místa odešel pryč, přičemž svým jednáním R. G. způsobil bodné poranění, a to bodnou ránu v oblasti 6. žebra zadní stěny hrudníku vlevo délky 1, 5 cm s navazujícím bodným kanálem jdoucím po zevním okraji žebra, s následnou dobou léčení v délce 2-3 týdnů, pro kteréžto zranění byl R. G. téhož dne hospitalizován v Nemocnici v Havířově“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. J. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný spatřuje nesprávné právní posouzení skutku v tom, že jeho jednáním nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání, zejména subjektivní stránka zmíněného zločinu. Ze skutkových zjištění nikterak nevyplývá závěr o úmyslu obviněného násilím či pohrůžkou násilí poškozeného nutit, aby něco konal, přičemž úmysl nelze shledat ani ve vztahu k takovému jednání za použití zbraně. V této souvislosti obviněný namítá rozpor skutkové věty výroku o vině s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř. V závěru dovolání obviněný polemizuje s možností posouzení jeho jednání jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku s tím závěrem, že ani použití této právní kvalifikace nepřichází v úvahu. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aniž uvedl další postup v posuzované věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména s odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Obviněný založil své dovolání na námitce, že ve skutkové větě výroku o vině absentuje vyjádření subjektivní stránky zločinu vydírání, neboť z ní nelze dovodit jeho úmysl užít násilí nebo pohrůžku násilím s cílem, aby něco poškozený konal, jakož i úmysl dopustit se takového jednání se zbraní. Jedná se o námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opomenul nebo trpěl a tento čin spáchá se zbraní.
Podle tzv. právní věty uvedené ve výroku o vině napadeného rozsudku obviněný jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal a spáchal takový čin se zbraní.
Zločin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Vydírání ve smyslu §175 odst. 1 musí směřovat ke: a) konání, kterým je nejčastěji vydání peněz nebo jiné věci v budoucnosti, vyklizení bytu atd., b) opominutí, kterým se rozumí nevykonání toho, co by jinak donucovaná osoba vykonala, c) trpění, jímž nejčastěji je strpění donucovaným odmítaného jednání nebo jiných odmítaných praktik, a to s výjimkou sexuální oblasti. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění.
Ze skutkových zjištění, ke kterým dospěl Vrchní soud v Olomouci, vyplývá, že obviněný vyžadoval po poškozeném zaplacení dlužné částky ve výši 500,- Kč, což zdůrazňoval výhrůžkami zbití nebo zabití, pokud tak poškozený neučiní.
Již v této fázi obviněný naplnil znaky přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, když nutil poškozeného k navrácení finančních prostředků, k čemuž použil pohrůžku násilí. Poškozený však tento požadavek odmítl se slovy, že mu nic nedluží, načež obviněný vytáhl ze své kapsy nůž, zaútočil na poškozeného, bodl jej do oblasti levé strany zad a udeřil pěstí do obličeje, až upadl. Poté, co se poškozený postavil, obviněný znovu požadoval navrácení peněz. Dovolatel tak po neúspěšném použití pohrůžky násilí, již přímo užil násilí se stejným cílem, přičemž tak v této fázi svého útoku učinil za použití zbraně, kterou byl nůž s čepelí nejméně 5 cm a proto bylo nutno kvalifikovat jeho jednání také podle odst. 2 písm. c) §175 tr. zákoníku.
Z takto popsaného skutkového děje Vrchním soudem v Olomouci je nepochybně zřejmý úmysl obviněného, který poškozenému vyhrožoval užitím násilí, pokud mu nevrátí dluh ve výši 500,- Kč. Jelikož poškozený toto odmítl, obviněný přistoupil pro zdůraznění svého požadavku k užití násilí, kterého se na poškozeném dopustil se zbraní, nehledě na to, že jej také udeřil pěstí do obličeje, a po takto vykonaném útoku opětovně požadoval navracení finanční částky. Nelze proto logicky dospět k jinému závěru než k tomu, že obviněný užil pohrůžku násilí, jakož i následně násilí s úmyslem donutit poškozeného k navrácení požadovaného dluhu, což dokládá i skutečnost, že po užití násilí vědom si svého jednání a silnější pozice, nadále požadoval vrácení peněz za stálého držení nože. Průběhem konfliktu, svědeckými výpověďmi a jejich případnými rozpory, jakož i jednotlivými znaky skutkové podstaty zločinu vydírání, se podrobně zabývaly soudy nižších stupňů, s jejich argumentací se lze ztotožnit, a proto dovolací soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí. Z provedeného dokazování a skutkových zjištění lze bezpochyby učinit závěr, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to po stránce objektivní i subjektivní.
Je tedy zřejmé, že dovolací námitky obviněného nemohou obstát. Soud především učinil ve vztahu k zákonným znakům skutkové podstaty posuzovaného trestného činu zcela konkrétní skutková zjištění, která následně popsal ve skutkové větě výroku o vině. Postupoval přitom zcela v souladu s §120 odst. 3 tr. ř., když uvedl potřebné konkrétní okolnosti, v nichž po objektivní i subjektivní stránce spatřuje naplnění trestného činu vydírání podle 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a zároveň skutek popsal způsobem, který jej umožňuje spolehlivě odlišit od jiného. Tvrzení dovolatele, že zjištěný skutkový stav nevykazuje všechny zákonné znaky mu přisouzeného trestného činu, je tak zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík