ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.370.2013.1
sp. zn. 11 Tdo 370/2013-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 27. srpna 2013 dovolání obviněného L. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 9 To 40/2012 jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 1/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obv. L. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2008, sp. zn. 7 T 1/2008, byl obv. L. S. uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (skutky popsanými pod body A/ I, II, a III.), a dále ze spáchání pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 3 tr. zákona (dvěma skutky popsanými pod body ad IV. a V.), za které byl podle §210 odst. 6 tr. zákoníku za použití ust. §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let a 6 (šesti) měsíců . Současně mu byla uložena povinnost spolu s ostatními spoluobviněnými uhradit poškozeným pojišťovnám společně a nerozdílně škodu, přičemž výše jednotlivých částek určil Krajský soud v Hradci Králové v rámci jednotlivých výroků o náhradě škody. Dále byl tímto rozsudkem obv. S. podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby ve čtyřech případech – jednalo se o případy popsané pod body B/ 4, 6, 16 a 18, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal.
Tento rozsudek napadl obv. L. S. odvoláním. Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 9 To 43/2011, rozhodl takto: - rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ohledně obv. S. z r u š i l , a to ve výrocích o vině popsaných pod body A/ I., II. a III., dále ve výrocích o trestu a o náhradě škody, kromě výroků o uložení povinnosti k náhradě škody ve výši 336.960,- Kč ve prospěch České pojišťovny, a.s., Praha 1 a ve výši 216.000,- Kč a 7.140,- Kč ve prospěch ČSOB Pojišťovny, a.s., Pardubice. Současně Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání krajského státního zástupce z r u š i l napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) odst. 2 tr. ř. rovněž ve zprošťující části – ohledně obv. S. v bodě B/ 4, a ohledně obv. S., P., B. a K. v bodě B/ 18.
- Vrchní soud v Praze podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že obv. L. S. se dopustil skutků popsanými pod body I., II., III., pokusu zločinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §210 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a za tyto trestné činy a za dva trestné činy pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 3 tr. zák. (body IV., V. napadeného rozsudku) podle §210 odst. 6 tr. zákoníku a za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let , a pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
- Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obv. S. a dalším spoluobviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit vzniklou peněžitou škodu poškozené Alianz pojišťovně, a.s., a Kooperativa pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group, v částkách uvedených v tomto rozsudku.
- Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obv. L. S. (spolu s T. P., J. B. a T. K.) zproštěn obžaloby ohledně skutku, popsaného v rozsudku soudu I. stupně pod bodem B/18. Poškozená Allianz pojišťovna, a.s., byla s nárokem na náhradu škody ve výši 237.345,- Kč odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
- V rozsahu zrušeného výroku o vině ohledně obv. S. (obv. P., K.) v bodě I/11 a ve zprošťujícím výroku týkajícího se obv. S. v bodě B/4, byla věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
Po novém projednání Krajským soudem v Hradci Králové (v rozsahu zrušeného výroku o vině) rozhodl tento soud rozsudkem sp. zn. 7 T 1/2008 ze dne 25. 11. 2011 (č. l. 9.858) tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 9 To 43/2011, z r u š i l výrok o vině pod body I., II. a III. v celém výroku o trestu a všechny výroky o povinnosti k náhradě škody týkající se obv. L. S., a odsoudil obv. L. S. za skutky popsané pod body I., II. a III. za spáchání zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost a za dva trestné činy pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 3 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2011, sp. zn. 7 T 1/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 9 To 43/2011, pod body IV., V. napadeného rozsudku, podle §210 odst. 6 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 a §45 odst. 1 tr. zákoníku, ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let a 6 (šesti) měsíců . Současně mu byla uložena povinnost spolu s ostatními spoluobviněnými uhradit poškozeným pojišťovnám společně a nerozdílně škodu, přičemž výše jednotlivých částek určil Krajský soud v Hradci Králové v rámci jednotlivých výroků o náhradě škody. Podrobný popis všech skutků, jakož i povinností společně a nerozdílně uhradit poškozeným subjektům škodu ve stanovených sazbách obsahuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2011, sp. zn. 7 T 1/2008.
Tento rozsudek napadl obv. L. S. odvoláním.
Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 9 To 40/2012, (č. l. 10.475) ohledně obv. L. S. rozhodl, že z podnětu odvolání obv. L. S. zrušil napadený rozsudek v odsuzující části podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ve výroku o náhradě škody, jímž mu bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo zaplatit částku 347.268,- Kč poškozenému Kooperativa pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group, se dílem v Praze 1. V ostatních částech zůstal rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2011, sp. zn. 7 T 1/2008 nezměněn.
Podle skutkových zjištění Vrchního soudu v Praze se:
obv. S. (spolu s J. B., T. P. a T. K.) dopustil trestné činnosti tím, že v období od června r. 2003 do října r. 2005 v devatenácti případech, na různých místech v P., postupně uzavíral nebo zajišťoval uzavření pojistných smluv motorových vozidel na havarijní pojištění, pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, příp. i placení pojistného a po uzavření pojistných smluv na jména níže uvedených pojištěných úředně evidovaných vlastníků motorových vozidel, obv. L. S., T. P., J. B., T. K. sami, nebo v součinnosti s obv. V. A., J. Č., Š. Č., L. J., I. K., M. L., E. R., P. B., J. K., R. K., V. M., T. N., E. P. a P. Š. – zinscenovali nebo zajistili zinscenování dopravních nehod s pojištěnými vozidly a nahlášení zinscenovaných dopravních nehod jako škodní události u příslušné pojišťovny prostřednictvím pojištěného či na jméno pojištěného a při následném jednání s pojišťovnou bylo uplatněno poškození vozidla, které nevzniklo jimi deklarovanou pojistnou událostí, když jejich úmyslným jednáním přímo vznikla škoda, nebo bezprostředně hrozil vznik škody pojišťovnám Allianz a Kooperativa v částkách uvedených v rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Pro posouzení dovolání obv. L. S. je podstatný popis skutků ad I./19 a I./20.:
I./19.: Obžalovaný L. S., spolu s T. P., T. K., P. Č. a M. L., poté co obv. T. K. jako úředně evidovaný vlastník vozidla uzavřel dne 4. 6. 2004 s pojišťovnou Allianz pojistnou smlouvu č. …, kterou pojistil vozidlo zn. Opel Zafira, r. z. …, na havarijní pojištění a odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla, s nímž dne 21. 10. 2004 ve 20,30 hod. mezi obcemi N. a P. na silnici č. … způsobil dopravní nehodu obv. P. Č., když se měl střetnout s vozidlem zn. Mazda 323F, r. z. …, úředně evidovaného vlastníka a řidiče v době dopravní nehody obv. M. L., kterou podle domluvy s obv. L. S. dne 21. 10. 2004 v 20,35 hod. nahlásil obv. P. Č. k šetření Policii ČR, OŘ Pardubice, č.j. ORPA-2679/DN-KM-2004, při které mělo dojít k poškození vozidla v rozsahu zadokumentovaném Policií ČR, škodní událost dne 4. 11. 2004, nahlásili obv. T. K. a obv. M. L. pojišťovně Allianz, pobočka Pardubice, v oznámení pojistné události uvedli poškození, které nemohlo vzniknout při deklarované dopravní nehodě. Likvidaci pojistné události provedl likvidátor J. K. poukázáním pojistného plnění za havarijní pojištění, …, ve výši 143.266,- Kč na účet č. … majitele V. P., který dne 1. 12. 2004 částku ve výši 143.000,- Kč z účtu v hotovosti vybral a následně předal obv. L. S.. Dále pojišťovna plnila poukázáním pojistného plnění z odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, …, ve výši 56.011,- Kč na účet č. … majitele obv. M. L., který dne 1.12.2004 částku ve výši 56.000,- Kč z účtu vybral v hotovosti a podle předchozí dohody předal obv. T. P., vzhledem k tomu, že u pojišťovny Allianz byla uplatněna škoda, která nevznikla deklarovanou pojistnou událostí, byla způsobena poškozenému Allianz pojišťovna, a.s. škoda v celkové výši nejméně 199.277,- Kč.
I./20.: Po předchozí dohodě s obv. L. S. obv. T. P. dne 12. 9. 2003 v P. uzavřel na pracovišti Pojišťovny České spořitelny u externí spolupracovnice L. M. pojistnou smlouvu, vedenou u právního nástupce pojišťovna Kooperativa pod č. …, kterou jako majitel pojistil vozidlo zn. VW LT 35, r. z. …, na základní havarijní pojištění a odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla, s nímž dne 14. 12. 2003 v 14,15 hod. mezi obcemi K. a L. na silnici č. … úmyslně způsobil dopravní nehodu, která byla dne 14. 12. 2003 ve 14,25 hod. obž. T. P. nahlášena a následně šetřena Policií ČR, OŘ Chrudim, č.j. ORCR-1593/DN-VO-2003, při které mělo dojít k poškození vozidla v rozsahu zadokumentovaném Policií ČR. Škodní událost dne 19. 12. 2003 nahlásil obv. T. P. pojišťovně Kooperativa, agentura Pardubice, …, a v oznámení pojistné události uvedl poškození, které nemohlo vzniknout při této deklarované dopravní nehodě. Likvidaci pojistné události provedl likvidátor M. K. poukázáním pojistného plnění ve výši 238.663,- Kč na účet č. … majitelky L. S., matky obv. L. S.. Vzhledem k tomu, že u pojišťovny Kooperativa obv. P. uplatnil škodu, která nevznikla deklarovanou pojistnou událostí, byla způsobena poškozenému Kooperativa pojišťovna, a.s. škoda ve výši nejméně 238.663,- Kč.
Podrobný popis všech skutků obsahuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7 T 1/2008 ze dne 25. 11. 2011, na č. l. 9858.
II. Dovolání L. S.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 9 To 40/2012 podal obv. L. S. prostřednictvím svého advokáta Mgr. Martina Kašpara (u Krajského soudu v Hradci Králové dne 22. 2. 2013) dovolání , kterým napadl výroky Vrchního soudu v Praze v celém rozsahu.
A) Za zcela zásadní výhradu, kterou obv. S. podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. považuje to, že Vrchní soud v Praze se v podstatě vůbec nezabýval jeho odvolacími námitkami. To dovolatel odvodil z toho, že o jeho řádném opravném prostředku se ve výroku svého rozsudku vůbec nezmínil, resp. se explicitně nevyjádřil k tomu, zda podané odvolání zamítá jako nedůvodné podle §256 tr. zák. Odvolací soud ve svém rozhodnutí pouze uvedl, že zrušuje výrok o náhradě škody, kterým mu bylo uloženo zaplatit částku 347.268,- Kč ve prospěch pojišťovny Kooperativa, a.s.
B) Dále obv. S. podal dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., protože nesdílí právní názor Vrchního soudu v Praze (obsažený v odůvodnění jeho rozhodnutí) ve skutcích popsaných pod body I. 19 a I. 20, a to z níže uvedených důvodů.
Ke skutku pod bodem I. 19. dovolatel namítl, že z žádného důkazu nevyplynulo, že by se v rozhodné době nacházel na místě dopravní nehody. Podle jeho názoru z výpovědí, které soudy nižších stupňů provedly, pouze vyplynulo, že poté, co se telefonicky dozvěděl o dopravní nehodě, tak vyzval účastníky nehody k tomu, aby zavolali policii a aby T. P. dojel pro havarované vozidlo Opel Zafira. Dále dovolatel upozorňuje na zásadní rozpor mezi výpověďmi T. K. z přípravného řízení a následně z hlavního líčení, kdy během hlavního líčení zásadně změnil svou výpověď ohledne toho – od koho se vlastně o dopravní nehodě dozvěděl. Obviněný v této části zdůraznil, že soud II. instance při vyhodnocení provedených důkazů vyšel z K. výpovědi, která byla učiněna v přípravném řízení, kde vypověděl, že se o dopravní nehodě dozvěděl přímo od něj. Tímto postupem Vrchní soud v Praze však porušil zásady ústnosti a bezprostřednosti, což považuje za podstatnou vadu řízení ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., která je důvodem pro zrušení rozsudku soudu I. stupně odvolacím soudem a činí takto provedený důkaz absolutně neúčinným. Mimo výše uvedené skutečnosti nebyla prokázána ani jakákoliv forma jeho spolupráce s obv. L. a K., ani to, že by k případnému fingování dopravní nehody někoho naváděl, či mu v takové činnosti jakkoliv pomáhal. Ani přesvědčení soudů nižších instancí o tom, že automobil Opel Zafira nebyl v okamžiku odjezdu z dílny odsouzeného S. pojízdný a k jeho poškození nedošlo při nehodě 21. 10. 2004, ale už v souvislosti s nehodou ze dne 4. 9. 2004, není také podpořen náležitými důkazy. Závěrem tedy dovolatel uzavřel, že jelikož neměl v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch, stejně jako nevyvolal ani nepředstíral událost, s níž bylo spojeno právo na plnění z pojištění, byl v tomto bodě prokazatelně odsouzen neprávem.
Ke skutku popsanému pod bodem I. 20. dovolatel uvedl, že poukázání pojistného plnění na účet (v daném případě na účet jeho matky) není trestným činem, ale jednáním smluvní povahy, které není trestné. I kdyby však odsouzený S. obdržel předmětné pojistné plnění vědomě (což nebylo dokázáno), ani tak nelze učinit závěr, že by tímto jednáním spáchal trestný čin, protože toto jednání předmětnou skutkovou podstatu nenaplňuje. Paušální tvrzení odvolacího soudu, že takto bylo standardně činěno i v jiných případech, dovolatel považuje za porušení zásady materiální pravdy. Z odůvodnění soudu II. stupně vyplývá, že ani jedna ze soudních instancí se nezajímala o získání nezvratných důkazů, které by prokázaly jeho spojitost s tímto trestným činem. Dovolatel pak zdůrazňuje, že předmětná částka, která byla poukázána na účet jeho matky, byla platbou za koupi bytu, která s touto trestnou činností nemá žádnou spojitost.
Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a to z důvodu, který je vymezen v ust. §265bn odst. 1 písm. k) tr. ř., příp. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud Nejvyšší soud dojde k závěru, že dovolání je v tomto směru přípustné, obv. S. žádá, aby rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil, a buď podle §265m tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že se obv. S. zprošťuje viny podle §226 písm. c) tr. ř., nebo věc podle §265l tr. ř. vrátil soudu II. stupně, a to se všemi důsledky, které z toho plynou.
III. Vyjádření NSZ
K projednávanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
ad A) Výhradu chybějícího výroku, kterou dovolatel podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , a ve které namítl, že výroková část rozsudku se týkala pouze zrušení výroku o náhradě škody, ale k jeho odvolání proti původním výrokům soudu I. stupně se vůbec nevyjádřil, státní zástupce odmítl a v reakci na ni poukázal na procesní vývoj posuzované trestní věci. Dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo mj. rozhodováno o odvolání obv. S., které podal proti části výroku o vině (ad I./19 a I./20), a proti navazujícím výrokům o trestu a o náhradě škody. V posledně uvedeném skutku odvolací soud zrušil adhezní výrok, čímž bylo obv. S. vyhověno, a to aniž by bylo ve zrušeném rozsahu znovu rozhodováno. Z toho vyplývá, že ve výrokové části svého rozsudku žádný výrok nechybí, a proto státní zástupce tuto dovolací námitku odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
ad B) Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel podřadil námitky, které se rovněž vztahují k výrokům popsaným pod body I./19. a I./20.
K výroku obviněného ke skutku I./19. , v rámci kterého obviněný namítl, že jeho vina nebyla důkazně prokázána, státní zástupce zaujal odmítavé stanovisko, neboť takto formulovaná námitka nezapadá do rámce dovolacího řízení. Podle popisu skutkového děje I./19. je podstatné, že dovolatel v tomto dílčím případě jednal způsobem, který plně zapadl do skutkového rámce návětí bodu I. výroku, který popisuje způsob páchání trestných činů a s ní související trestné součinnosti všech obviněných. Co se týče závěrů znalce Ing. Hrubce, státní zástupce konstatoval, že z dovolatelovy strany chybí jakákoliv kvalifikovaná argumentace, která by nasvědčovala tomu, že by se soudy (po vyhodnocení výsledků dokazování) dopustily chybných skutkových závěrů. Proto odvolací soud zcela správně uzavřel, že i když na místě údajné nehody nebyli přítomni ani dovolatel, ani obv. P., přesto se podíleli na uplatnění neoprávněného nároku na pojistné plnění u pojišťovny.
Ve vztahu k výroku o vině popsané pod bodem I./20 ., státní zástupce uvedl, že jde o obdobný případ, kdy dovolatel opět zjevně přehlédl uvozující část skutkové věty ad I. výroku o vině, podle které nebyl uznán vinným pouhým inkasem pojistného plnění (prostřednictvím matčina účtu), ale na základě prokázané dohody se spoluobviněným P. Podle této úmluvy se dovolatel společně s obv. P. dohodli, že obv. P. s pojišťovnou založí pojistný vztah, následně úmyslně vyvolá pojistnou událost, a pak uplatní nárok na pojistné plnění. Po podání této žádosti pak požadoval výplatu pojistného plnění na bankovní účet L. S. – své matky. Z toho je jasné, že dovolatel byl významným článkem řetězu dílčích činností, které směřovaly k dokonání trestného činu pojistného podvodu. Protože výše uvedené skutečnosti byly během trestního řízení prokázány, přiklonil se státní zástupce k hodnotícím úvahám, které Vrchní soud v Praze podrobně odůvodnil na s. 12 – 13 svého rozsudku i s tím, jak se vypořádal s obhajobou obv. S. (zejm. ohledně tvrzení, že předmětná částka poukázaná na účet matky obv. S. měla být platbou za byt, tedy platbou nesouvisející s trestnou činností).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby o dovolání odsouzeného L. S. ze dne 19. 2. 2013 rozhodl tak, že jej podle §265r odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby takto bylo rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
IV. K meritu věci
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu – tzn. jestli byla všechna podaná dovolání v souladu s §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda všechna podaná dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené §265f tr. ř. Po prostudování dovolání Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Nejprve dovolatel S. vznesl své námitky s odkazem na dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí soudu II. stupně některý výrok chybí nebo je neúplný. Tak je tomu v případech, kdy v napadeném rozhodnutí buď nebyl určitý výrok učiněn a jeho absence činí výrokovou část rozhodnutí neúplnou , anebo určitý výrok sice učiněn byl, ale je neúplný. Jinými slovy za „chybějící“ je považován výrok, který v rozhodnutí není obsažen, přestože ho měl soud podle zákona do výrokové části pojmout. „Neúplný“ výrok pak spočívá v absenci či neúplnosti obligatorních náležitostí výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků, uvedených zejména v ustanoveních §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 ž §124 tr. ř. nebo ve výrokové části usnesení uvedené v §134 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podstatou dovolatelovy námitky je to, že Vrchní soud v Praze ve výroku svého rozsudku sp. zn. 9 To 40/2012 ze dne 26. 9. 2012 (č. l. 10.475) se údajně nijak nezabýval podaným odvoláním, což dovolatel dovozuje z toho, že v tomto rozhodnutí výslovně neuvedl, že „podle §256 tr. ř. odvolání obv. S. zamítá jako nedůvodné“.
Je pravdou, že obv. S. podal odvolání proti části rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, které se týkalo výroku o vině v bodech I./19. a I./20., jehož součástí byly i výroky o uloženém trestu a o náhradě škody. Z přiloženého spisového materiálu Nejvyšší soud ověřil, že Vrchní soud v Praze se touto odvolací námitkou věcně zabýval. O tom především svědčí část odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 9 To 40/2012 (s. 9 – 13, č.l. 10.479 an.).
Ke skutku I./19. odvolací soud jasně uvedl, že k tomuto bodu odvolání Krajský soud v Hradci Králové respektoval pokyny, které tomuto soudu uložil ve svém předchozím rozsudku a během hlavního líčení (které bylo nařízeno ve dnech 23. a 24. 11. 2011) provedl další dostupné důkazy. Konkrétně se jednalo o výslech znalců Ing. Hartmana a Ing. Hrubce, kdy oba znalci obhajovali své znalecké závěry a současně se vyjádřili i k argumentům oponentního posudku, ve vztahu k dalším provedeným důkazům. Po vyhodnocení těchto důkazů pak krajský soud dospěl ke skutkovým závěrům, které podrobně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí (s. 9 a 10, č.l. 10.479).
Také k dílčímu skutku popsanému pod bodem I./20. Vrchní soud „shledal způsob hodnocení důkazů a rozhodných okolností, jak je provedl krajský soud v napadeném rozsudku, správným“ (s. 12). V této souvislosti se odvolací soud podrobně zabýval opakovaně vznesenou námitkou obviněného, že v tomto skutku nijak nefiguroval a jedinou skutečností, která jej s touto dopravní nehodou spojuje je skutečnost, že pojistné plnění pojišťovna vyplatila na účet matky obviněného L. S.. Vrchní soud však dostatečně jasně odůvodnil svůj souhlas se závěry soudu I. stupně, když mj. uvedl, že „pouze obžalovaný S. musel předat číslo bankovního účtu své matky obžalovanému P. před uplatněním neoprávněného nároku na pojistné plnění, neboť bez této součinnosti obž. S. by obž. P. neměl možnost číslo účtu vepsat do formuláře pojišťovny o oznámení pojistné události (č. l. 2.097).“ Rozhodně se tedy nejednalo o izolovaný případ, který by vzbuzoval pochybnosti o zapojení obv. S. do trestné činnosti, ale o opakovaný způsob páchání předmětné trestné činnosti, spojený s neoprávněným inkasováním plateb od pojišťoven.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že Vrchní soud v Praze odvolací námitky obv. S. (ohledně skutků popsaných pod body I./19 a I/20.) akceptoval, dokazování ohledně těchto skutků pečlivě přezkoumal a po důkladné úvaze věc uzavřel tak, že se plně ztotožnil se skutkovými závěry soudu I. stupně, že obě dopravní nehody byly obžalovanými pouze fingovány. Z tohoto důvodu tyto výhrady vyhodnotil jako nepřesvědčivé a o jeho odvolání rozhodl tak, že jeho návrhu nevyhověl, a pouze v části, která se týká náhrady škody, konstatoval, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody, kterým byla obv. S. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit částku 347.268,- Kč poškozené Kooperativa pojišťovně. Tento výrok pak vzbuzuje otázku, z jakého důvodu Vrchní soud takto rozhodl, když se se závěry soudu I. stupně o vině obv. S. plně ztotožnil. Vrchní soud své rozhodnutí odůvodnil na s. 18, kde uvedl, že „zmíněný výrok zrušil bez náhrady, neboť zjistil – stejně jako u obžalovaných L. a P. – že o tomto nároku na náhradu škody rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem chybně opakovaně, když nárok poškozenému Kooperativa pojišťovně již v minulosti přiznal rozsudkem Vrchního soudu ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 9 To 43/2011, proto zmíněnou vadu odvolací soud napravil výše uvedeným zrušujícím výrokem“ (s. 18-19, č. l. 10.483).
Protože se Vrchní soud v Praze v rámci své přezkumné činnosti odvoláním obviněného věcně zabýval a ohledně předmětných skutků se ztotožnil s výroky Krajského soudu v Hradci Králové, tak o odvolání rozhodl tak, že výrok o vině a trestu ponechal beze změny, a změnil pouze výrok o náhradě škody.
K samotné dovolací námitce obv. S., že v rozhodnutí Vrchního soudu absentuje výrok, že „podle §256 tr. ř. se odvolání obv. S. zamítá jako nedůvodné“, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že takový výrok uvádí odvolací soud pouze v případech, kdy se plně ztotožnil se závěry soudu I. stupně, a tím potvrdil správnost (tj. zákonnost a odůvodněnost) odvolatelem napadeného rozhodnutí v tom rozsahu a z těch důvodů, jimiž byla vymezena přezkumná povinnost odvolacího soudu. Podle tohoto ustanovení odvolací soud odvolání zamítne, pokud jej shledá, že jako celek je nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání podle tohoto ustanovení nepřichází v úvahu.
Mimo to trestní řád v §258 odst. 2 uvádí, že „jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek pouze v této části.“ Toto ustanovení umožňuje v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení, aby v případě zjištění některé z vad uvedených v §258 odst. 1 písm. a) – g) tr. ř. nemuselo docházet ke zrušení celého napadeného rozsudku a k opětovnému vyslovení oddělitelných výroků, které nejsou zatíženy žádnými vadami. Odvolací soud tak ruší pouze vadnou část rozsudku, kterou lze oddělit od ostatních. Proto pokud považuje odvolací soud za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok, aniž by zároveň jakýmkoli dalším svým výrokem rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu I. stupně (tj. výrok o vině a výrok o trestu) zůstávají nedotčeny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 151/2001, publikované pod č. NS 9/2001 – T 239, dále R 37/1965 publikované ve Sb. rozh. tr., rozhodnutí NS sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, apod.).
Protože Vrchní soud v Praze shledal vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodl pouze o zrušení tohoto výroku, ale ostatní části, tzn. výrok o vině i výrok o trestu ponechal beze změny. Protože tedy bylo ve výrokové části rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 9 To 40/2012 o námitce obv. S. rozhodnuto výrokem o zrušení příslušného adhézního výroku Krajského soudu v Hradci Králové, v napadeném rozhodnutí žádný výrok nechybí. Proto Nejvyšší soud námitku obv. S. vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V další části dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu námitky, které subsumoval pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí pouze jeho hmotně právní posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03), a proto pod tento dovolací důvod nejsou zásadně podřaditelné námitky na porušení procesních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
V obecné rovině je nutné zdůraznit, že podstatou právního posouzení skutku je aplikace hmotného (trestního) práva na skutkový stav, který zjistily soudy I. a II. stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhají dovolatelé . V dovolání je podle tohoto dovolacího důvodu možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy nižších instancí, nenaplňuje znaky trestného činu, jimiž byl ten který obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat pouze právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy.
Z toho prakticky vyplývá, že mimo rámec tohoto dovolacího důvodu jednoznačně stojí námitky proti porušení procesních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03) a výhrady skutkové povahy, tj. námitky, jimiž se dovolatelé domáhají jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sami prosazují. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen pouze k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů I. a II. stupně byla přezkoumávána ještě III. instancí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 76/03). Proto jsou skutková zjištění soudů I. a II. stupně pro Nejvyšší soud již definitivní a úplná.
Nejvyšší soud již nemůže posuzovat správnost a úplnost skutkových zjištění, neboť není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Obv. S. pod tento dovolací důvod podřadil výhrady směřující proti výroku o vině popsané pod bodem I./19. , v rámci kterých uvedl, že „nebylo nikterak prokázáno, že by k případnému fingování dopravní nehody někoho naváděl, či mu v takové činnosti jakkoli pomáhal, nebo jinak participoval na jednání směřujícím ke spáchání trestného činu, vč. případného zisku z trestné činnosti“, a také, že veškerá skutková zjištění odvolacího soudu „ nejsou opřena o relevantní důkazový materiál a spočívají pouze na závěrech a přesvědčeních, které nejsou uzavřeny alespoň souhrnem nepřímých důkazů.“ Podobně argumentuje dovolatel S. i ohledně výroku o vině popsané pod bodem I./20. , když namítl, že „bylo prokázáno pouze to, že pojistné plnění bylo zasláno na účet L. S., ale již nebylo jakkoli prokazováno, že by toto plnění inkasoval odsouzený L. S.“, a proto „nelze učinit závěr, že by tímto jednáním spáchal trestný čin podle §210 odst. 2 tr. zákoníku“. Zásadně se dovolatel ohrazuje proti tzv. „paušálnímu“ tvrzení odvolacího soudu o tom, že „takto to bylo standardně činěno i v jiných projednávaných případech“ . Tento výrok soudu považuje za flagrantní porušení zásady materiální pravdy.
Odsouzený S. se tedy pokouší zvrátit rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o jeho vině a trestu tím, že oběma soudům nižších stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů, které považuje za „jednostranné, chybné a neoprávněně vyznívající v jeho neprospěch“. Tím usiluje o zpochybnění zjištěného skutkového stavu věci tak, jak jej zachytily soudy nižších stupňů ve výrocích o vině.
Takovou argumentací však dovolatel ukazuje, že nevnímá rozdíl mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením skutku. Za „právní posouzení skutku“ totiž nesprávně považuje vyhodnocení provedených důkazů, které slouží k formulaci skutkových závěrů v podobě skutkových vět obsažených ve výroku o vině. Trestní řád však v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pod tímto pojmem chápe hmotněprávní hodnocení již stabilizovaného skutkového stavu, jak je vyjádřen v popisu jednotlivých skutků ve výroku o vině, resp. formulaci právních vět a jím odpovídajícího pojmenování trestných činů slovním a číselným označením (číslo paragrafu, odstavce, příp. písmene) v trestním zákoníku.
Když tedy dovolatel své výhrady bez výjimky směřuje proti skutkovým hodnocením, čili proti tomu, jak soudy nižších stupňů posoudily provedené důkazy a na jejich základě formulovaly jednotlivé skutky v tzv. skutkové větě, nenaplnil předmětný dovolací důvod. V dovolání vyjádřené námitky, směřující proti výrokům o vině, obviněný postavil na odlišném skutkovém základu, než k jakému dospěl Krajský soud v Hradci Králové a následně Vrchní soud v Praze, neboť se neztotožnil s jejich skutkovými ani právními závěry. Takto formulované dovolání však nemohlo být ze strany Nejvyššího soudu akceptováno.
Nejvyšší soud je oprávněný k zásahu do skutkových zjištění pouze výjimečně – a to za předpokladu, že reálně existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a z nich plynoucích právních závěrů na straně druhé, na který by dovolatel upozornil a který by podrobně popsal. Dovolatel S. však ve svém dovolání v podstatě zopakoval svou obhajobu, uplatněnou v předcházejících etapách trestního řízení, a i když k vlastní obhajobě užívá silné výrazy o flagrantním porušení základních zásad trestního řízení, přesto ve svém dovolání žádný „extrémní nesoulad“ nedoložil.
Co se týče skutku popsaného pod bodem I./19, tak obviněný brojí proti některým důkazům – konkrétně změněné výpovědi obv. T. K. a údajně neprokázané formě spolupráce obv. K. a L. (což se ale soudům nižších instancí nejevilo pro posouzení viny dovolatele jako klíčové), vůbec se však nevyjádřil k nově doplněnému dokazování (provedeném při hlavním líčení ve dnech 23. a 24. 11. 2011 u Krajského soudu v Hradci Králové), především k argumentům znalce Ing. Jaroslava Hartmana, které soudy nižších instancí vyhodnotily jako zásadní. To samé platí i o jeho námitkách proti výroku o vině popsaném pod bodem I./20, kde vytrhává ze souvislostí prokázanou inkasovanou platbu na účtu své matky a „odvádí pozornost“ od podstaty věci tvrzením, že se údajně jednalo o platbu za legálně zakoupený byt a již zcela ignoruje další důkazy, na jejichž základě byla soudy nižších stupňů prokázána jeho vina. Z toho vyplývá, že v obou případech dovolatel zjevně nepřijal skutkové závěry soudů nižších stupňů, ze kterých vyplynulo, že se spolu s ostatními spoluobviněnými skutečně dopustil organizování fingovaných dopravních nehod, spojené s uplatněním neoprávněného nároku na pojistné plnění u pojišťovny a poté na inkasování tohoto plnění.
Když pak dovolatel brojí proti tzv. „paušálnímu“ tvrzení odvolacího soudu, že stejným způsobem bylo standardně postupováno i v jiných případech (tím má na mysli návětí tzv. skutkové věty), i zde účelově pomíjí skutková zjištění krajského a vrchního soudu, které si na základě provedených důkazů nemohly nevšimnout 16x opakovaný scénář páchání trestné činnosti – kdy na základě úmyslně vyvolané pojistné události bylo ze strany pojišťovny vyplaceno pojistné plnění domluvené osobě, která nebyla na pojistné události nijak zainteresována (viz v rámci skutku I./20. matka obviněného S.).
Jelikož tedy dovolatel zjevně nenaplnil dovolací důvod, na který odkázal, Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti uzavřel, že při projednávání předmětných případů nedošlo k žádnému, natož zásadnímu (či extrémnímu) nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a z nich plynoucími právními závěry na straně druhé.
Součástí dovolání obv. S. bylo zdůrazňování ústavně právní roviny popisovaných pochybení , když mj. uvedl, že obviněný může být odsouzen „ pouze na základě nezvratných důkazů (…) jinak by byl zásadně porušen požadavek ust. čl. 39 Listiny základních práv a svobod, kde je uvedeno, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit.“
K tomu Nejvyšší soud dodává, že je pravdou, že výše zdůrazněná zásada, s níž přistupuje k odmítavému vyhodnocení skutkových námitek, nemusí být uplatněna vždy zcela bezvýhradně. To platí zejména v případech reálně existujícího „extrémního nesouladu“, kdy nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod, ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. To koneckonců zdůrazňují také některá rozhodnutí Ústavního soudu, která zmiňují, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována také v řízení o všech opravných prostředcích (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, apod.)
V projednávaném případě však – jak bylo popsáno výše – k takovým pochybením ze strany obecných soudů prokazatelně nedošlo. Naopak studiem přiloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že soudy I. i II. stupně přistupovaly k projednávání skutků zcela zodpovědně, když shromáždily všechny dostupné důkazy, ty podle svého přesvědčení vyhodnotily a své konečné rozhodnutí řádně odůvodnily. V daném případě však dovolatel za své námitky v podstatě ukryl svou nespokojenost s tím, jak soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy a brojí tak proti skutkovým závěrům, ke kterým dospěly. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak citoval pouze formálně, neboť zpochybňovat skutková zjištění soudů nižších stupňů v řízení před Nejvyšším soudem nemůže být úspěšné, už vzhledem k zásadě dvouinstančního řízení (viz výše).
V. Závěr
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení konstatoval, že skutky, jimiž byl obviněný S. uznán vinným, byly správně právně kvalifikovány, a proto svůj přezkum uzavřel konstatováním, že Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku sp. zn. 9 To 40/2012 ze dne 26. 9. 2012, stejně jako Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku sp. zn. 7 T 1/2008 ze dne 25. 11. 2011 ve svých právních závěrech nepochybily. V napadených rozhodnutích tedy nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. k) a g) tr. ř. k porušení zákona, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného L. S. odmítl, a to s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 27. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman