ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.618.2013.1
sp. zn. 11 Tdo 618/2013-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2013 o dovolání obviněného L. I. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 9 To 335/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 34/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. I.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 14. 5. 2012, sp. zn. 1 T 34/2012 byl obviněný L. I. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobou v trvání 2 let. Současně byl obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 2 let.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný L. I. „dne 12. 2. 2012 kolem 22.05 hod. řídil po dálnici D1 ve směru na Brno osobní automobil tovární značky Mercedes Benz, r.z. ..., a to přesto, že rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 7.12.2011 sp. zn. MHMP 985612/2011 mu byl uložen mj. zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 16ti měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, tj. od 7.1.2012, a ke dni 7.12.2011 dovršil dvanácti bodů v bodovém hodnocení řidiče stanoveném zákonem č. 361/2000 Sb., oznámení o této skutečnosti a výzva k odevzdání řidičského průkazu Magistrátu města Brna ze dne 9.12.2011 č.j. ODSČ-459/B-2011 se nepodařilo obžalovanému doručit, bylo vyvěšeno na úřední desce od 12.12.2011 do 28.12.2011 a zároveň zveřejněno způsobem umožňujícím dálkový přístup“ .
Odvolání obviněného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 9 To 335/2012, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný L. I. podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný ve svém dovolání namítl, že rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, jehož maření se měl dopustit, jakož i zahájení správního řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, mu v okamžiku spáchání trestného činu nebylo známo. Již při svém zadržení poskytl Policii ČR náhradní doručovací adresu, kterou ovšem policie řádně nepředala Magistrátu hlavního města Prahy a právě to bylo důvodem, proč veškeré další písemnosti byly doručovány na adresu trvalého bydliště obviněného a nedostaly se mu do rukou. Soud prvního stupně však toto nezkoumal a vzal pouze za prokázané, že, s ohledem na své chování, obviněný svou skutečnou adresu policii při zadržení nesdělil. Závěr o existenci nepřímého úmyslu tak soud založil na obsahu spisu Magistrátu hlavního města Prahy, na předchozích zkušenostech obviněného s přestupkovým řízením a na předpokladu, že se měl aktivně zajímat o další vývoj následující po jeho zadržení, což nečinil. Jeho chování podle tohoto soudu mělo být od počátku vedeno snahou vyhnout se doručení rozhodnutí, které mělo být teprve v budoucnu vydáno. Na základě všech těchto předpokladů vzal soud prvního stupně podle obviněného chybně za prokázané, že musel vědět o vydání budoucího rozhodnutí a taktéž že byl seznámen s tím, že obsahem tohoto rozhodnutí bude zákaz řízení motorových vozidel. Podle judikatury Ústavního soudu (např. nález sp zn. III. ÚS 722/09) nelze nepřímý úmysl toliko předpokládat, nýbrž je nezbytné jej ze zjištěných skutečností prokázat. Provedené dokazování a soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění jsou s touto judikaturou v příkrém rozporu, neboť závěr o existenci nepřímého úmyslu je pouhou presumpcí založenou na předchozích zkušenostech s jinými subjekty. Samotná lhostejnost k průběhu a výsledku řízení z jeho strany, vedeného Magistrátem hlavního města Prahy, nepostačuje k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Odvolací soud potom k odvolání pouze uvedl, že pokud z provedených důkazů vyplývá existence úmyslu dopustit se trestného činu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je takový závěr soudu prvního stupně jistě závěrem logickým a žádným jiným způsobem se otázkou zavinění, jakožto naprosto elementárním základem pro odsouzení, nezabýval. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obsahem dovolacích námitek je mj. i námitka skutková, která směřuje proti učiněnému skutkovému zjištění a proti způsobu hodnocení důkazů. Jedná se o námitku, týkající se údajného nahlášení adresy určené pro účely doručování policejnímu orgánu dne 21. 9. 2011, kde soud prvního stupně vzal za prokázané, že obviněný takto neučinil. Taková námitka nenaplňuje ani uplatněný, ani jakýkoliv jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Jedinou relevantní dovolací námitkou je nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný údajně nevěděl o jemu uloženém zákazu řízení. Odvolací soud se sice s uvedenou námitkou vypořádal pouze stručným vyjádřením, odkázal ovšem na podrobné úvahy soudu prvního stupně uvedené na str. 3 jeho rozsudku. Zde soud prvního stupně zdůraznil, že jednak obviněnému nic nebránilo, aby si zásilku v místě trvalého bydliště vyzvedl, případně učinil opatření k jejímu doslání na jinou adresu, což podle zprávy pošty od roku 2007 neučinil. Ze spisu Magistrátu hlavního města Prahy rovněž vyplynulo, že obviněný policistům svou skutečnou adresu pro účely doručování nesdělil. Obviněný se vůbec nevyjádřil k úvahám soudu prvního stupně ohledně tzv. vybodování, tj. dosažení dvanácti bodů v kartě řidiče, ačkoli soud zdůraznil, že obviněný byl vždy informován o spáchání přestupku a uložení pokuty. Vzhledem k tomu, že Magistrátu města Brna se nepodařilo obviněnému doručit oznámení o dosažení dvanácti bodů do vlastních rukou, byl nucen využít náhradního doručení. Ze všech skutečností uvedených ve vyjádření k dovolání, učinil státní zástupce závěr, že obviněný jednal zaviněně podle §15 písm. b) tr. zákoníku, tj. v nepřímém úmyslu. Proto státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Obviněný v obsahu svého dovolání vymezil námitku chybějícího úmyslu spáchat přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když upozornil, že nevěděl o existenci rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. MHMP 985612/2011, kterým mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu, a že rovněž nevěděl o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení řidičů. Tato námitka uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá, Nejvyšší soud však zjistil, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl. Pachatel tohoto přečinu byl v rozhodné době ohrožen uložením trestu odnětí svobody až na dvě léta.
Jak vyplynulo ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, v projednávaném případě je nesporné, že obviněný byl dne 21. 9. 2011 zadržen Policií České republiky, přičemž svému zadržení se aktivně bránil, odmítl se podrobit dechové zkoušce a lékařskému vyšetření na zjištění alkoholu, musela být proti němu dokonce použita zbraň, aby bylo zamezeno jeho útěku. Za této situace pokládá Nejvyšší soud za vyloučené, aby obviněný s policisty spolupracoval a sdělil jim svou skutečnou adresu, na níž mělo být doručováno namísto adresy jeho trvalého pobytu. Taková skutečnost nevyplynula ani ze spisu Magistrátu hlavního města Prahy, sp. zn. MHMP 985612/2011. Dále bylo spolehlivě zjištěno, že obviněný má již řadu záznamů v kartě řidiče, v důsledku čehož má také dostatek zkušeností s řízením před správními orgány, které rozhodují ve věcech porušení pravidel silničního provozu. S ohledem na jeho minulost a s ohledem na to, že jako každý řidič má povinnost znát právní předpisy týkající se řízení motorových vozidel, tedy obviněnému muselo být známo, že po jeho zadržení bude zahájeno správní řízení, jehož výsledkem bude vydání rozhodnutí a uložení příslušného počtu bodů do bodového hodnocení řidiče. Za situace, kdy se dovolatel odmítl podrobit dechové zkoušce a lékařskému vyšetření k možnému ovlivnění alkoholem, čímž porušil povinnost vyplývající z ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“) a spáchal tím přestupek podle §125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, o čemž musel být hlídkou Policie ČR poučen, a to zejména s ohledem na jeho zajištění pro spáchání uvedeného přestupku, je zcela evidentní vědomost obviněného o závažnosti jednání, jakož i o tom, že o uvedeném přestupku bude vedeno správní řízení. Zákon č. 361/2000 Sb., přesně vymezuje sankce ukládané při spáchání deklarovaného přestupku, a to mimo jiné v §125 odst. 5, podle kterého s takovým deliktním jednáním je uložení zákazu činnosti řízení motorových vozidel nezbytně obligatorně spojeno. Okolnost, že se obviněný vůbec nezajímal o to, jak rozhodl Magistrát hlavního města Prahy v řízení vedeném pod sp. zn. MHMP 985612/2011, tj. v řízení o jeho vlastních právech a povinnostech, nemůže být právně relevantní obhajobou toho, že nevěděl o pravomocném uložení zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu. Rozhodnutí, kterým byl obviněnému uložen zákaz řízení motorových vozidel, bylo obviněnému správně a v souladu se zákonem doručeno na adresu jeho trvalého bydliště, neboť jiná adresa nebyla rozhodujícímu správnímu orgánu známa, a po uplynutí zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem, stanovené lhůty došlo k jeho doručení „fikcí“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 498/2013). Stejně tak je nutno posoudit doručení oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče, které bylo vyvěšeno na úřední desce a zveřejněno způsobem, umožňujícím dálkový přístup. Bylo zajisté v možnostech obviněného (a povinnostech všech řidičů, kteří se dopustí přestupků zařazených do tzv. bodového systému) zajímat se o počet uložených bodů a zjistit tuto informaci v evidenční kartě řidiče, jejíž výpis je dostupný u všech obecních úřadů obcí s rozšířenou působností. Na tomto místě je třeba zopakovat, že s ohledem na předchozí zkušenosti obviněného mu tato skutečnost, navíc všeobecně rozšířená, musela být známa. Konečně, ze všech kroků obviněného – adresa trvalého pobytu v sídle úřadu; nesdělení skutečné adresy pro doručování Policii České republiky ani Magistrátu hlavního města Prahy; neučinění opatření k doslání pošty na jinou adresu; nezájem o průběh a rozhodnutí správního řízení vedeného pod sp. zn. MHMP 985612/2011; nezájem o počet bodů v kartě řidiče – má Nejvyšší soud za prokázané, že cílem jeho jednání bylo vyhnout se doručení případného rozhodnutí a tím i nastoupení nepříznivých následků, např. právě v podobě zákazu řízení motorových vozidel. Nelze proto u obviněného pochybovat o existenci úmyslu, byť ve formě eventuálního, a tím pádem ani o naplnění subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Pokud jde o nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, kterým je v dovolání argumentováno, Ústavní soud jej založil především na skutečnosti, že závěr o úmyslném zavinění, jehož existence byla shledána obecnými soudy, je v extrémním nesouladu s dokázanými skutkovými okolnostmi. V projednávaném případu však naopak Nejvyšší soud, jakož i soud odvolací, takový extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jež učinil soud prvního stupně, neshledal, přičemž obviněný existenci tohoto nesouladu ve svém dovolání ani nenamítl. Jak totiž vyplývá z výše uvedené argumentace, soudy nižších stupňů zcela vyhověli požadavkům k prokázání nepřímého úmyslu, které Ústavní soud vymezil v předmětném nálezu, neboť použité nepřímé důkazy sloužící k závěru o jeho vině, tvořily systém, jehož jednotlivé články byly v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností, tj. s existencí eventuálního úmyslu.
Nejvyšší soud tedy dovolání obviněného z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 8. 2013
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík