ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.684.2013.1
sp. zn. 11 Tdo 684/2013-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2013 o dovolání obviněné Bc. H. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 5 To 419/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 68/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Bc. H. H. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 52 T 68/2012, byla obviněná Bc. H. H. uznána vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku a podle §208 odst. 1 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 tr. zákoníku byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců, jehož výkon jí byl podle §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.
Obviněná napadla citovaný rozsudek odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 5 To 419/2012, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná Bc. H. H. dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná především zpochybňuje naplnění subjektivní stránky výše uvedeného přečinu, neboť nebyla seznámena s rozhodnutím soudu o vyklizení předmětného bytu, a proto si nebyla vědoma své povinnosti jej vyklidit. V této souvislosti zpochybňuje závěry soudů o doručení rozhodnutí o vyklizení a o jejím seznámení se s povinnostmi v nich určenými. Rovněž soudu vytýká neprovedení výslechů svědků, kteří se měli vyjádřit pravě k této klíčové otázce. Povinnost vyklidit předmětný byt si uvědomila teprve v rámci trestního řízení, což následně učinila a byt předala vlastníkovi. Podle dovolatelky nebylo prokázáno její seznámení s rozhodnutím o vyklizení bytu, a proto nelze učinit jednoznačný závěr o její vině. Nájemkyní předmětného bytu byla její babička, obviněná byt v kritické době neužívala, což nebylo z důvodu havarijního stavu ani možné, pouze v něm měla své věci. Dále dovolatelka zdůrazňuje, že za užívání bytu ponese civilněprávní odpovědnost formou náhrady bezdůvodného obohacení, kterou vlastník požaduje v civilním soudním řízení. Domnívá se proto, že soud prvního stupně porušil ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, když uplatnil trestněprávní důsledky za situace, kdy je vedeno v téže věci civilněprávní řízení. Navíc její jednání nelze považovat za společensky škodlivé, jelikož předmětný byt byl v neobyvatelném stavu. Dovolatelka má také za to, že se nejednalo o „byt jiného“, když vlastník tento byt nikdy neužíval, čímž nebyl naplněn znak skutkové podstaty přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Nakonec se obviněná ohrazuje vůči závěrům odvolacího soudu k otázce aplikace zásady in dubio pro reo. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelka sice zpochybňuje závěr o existenci subjektivní stránky trestného činu, který v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v obecné rovině lze napadat, avšak tuto námitku založila na polemice se skutkovým závěrem soudů, podle kterého byla seznámena s obsahem občanskoprávních soudních rozhodnutí, kterými jí bylo uloženo byt vyklidit. V této souvislosti vytýká neprovedení jí navrhovaných důkazů, zpochybňuje procesní použitelnost vyjádření její dřívější právní zástupkyně, a zejména činí vlastní skutková hodnocení věci. Dovolací námitky týkající se absence úmyslného zavinění jsou tedy podle státního zástupce primárně skutkového charakteru a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. K námitce podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty, spočívající v tom, aby se jednalo o byt jiného uvedl, že obviněná nebyla vlastníkem předmětného bytu a neměla k němu nájemní, podnájemní ani jiný právní vztah, na základě kterého by byla osobou oprávněnou byt užívat. Ve vztahu k její osobě tedy nepochybně šlo o „byt jiného“. Pokud dovolatelka odmítá uplatnění trestní odpovědnosti s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze se s tímto ztotožnit. V předmětné trestní věci jednání dovolatelky vykazovalo všechny formální znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku a současně nebyly dány žádné konkrétní výjimečné okolnosti, pro které by závažnost tohoto jednání neodpovídala ani nejlehčím v praxi se vyskytujícím neoprávněným zásahům do práva k bytu podle citovaného ustanovení postihovaným. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolaní odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nejprve nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Obviněná v dovolání zpochybňuje naplnění subjektivní stránky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, jakožto obecně hmotně právní námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod. Tuto námitku však zakládá na výhradách výlučně skutkové povahy tvrzením, že ji nebylo doručeno rozhodnutí o vyklizení bytu, a že nebyla seznámena s povinností vyklizení v něm uloženou. Tyto námitky s ohledem na shora uvedené požadavky na hmotně právní argumentaci při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Rovněž další související námitky dovolatelky k subjektivní stránce spočívající v neprovedení navrhovaných důkazů ve formě výslechu svědků, jakož i nepoužitelnost vyjádření její právní zástupkyně, vybočily z mezí deklarovaného dovolacího důvodu, když jsou zaměřeny proti rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů učiněných soudem prvního stupně. Obviněná tak nabízí vlastní hodnocení důkazů, z kterých dovozuje zcela odlišná skutková zjištění, přičemž teprve na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo dojít i ke změně právního posouzení v tom smyslu, že její jednání nebylo vedeno úmyslem podle §15 tr. zákoníku. Přestože tedy napadla právní posouzení skutku, odůvodnila jej námitkami, kterými nebyl uplatněný dovolací důvod naplněn. Obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že ač soud prvního stupně ve skutkové větě explicitně nevyjádřil vědomost, případně seznámení obviněné s obsahem rozhodnutí o povinnosti k vyklizení bytu, tato skutečnost bezpochyby vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí. Přitom uvedená námitka byla uplatněna již v rámci odvolacího řízení a odvolací soud se s ní podrobně a náležitě vypořádal. Nejvyšší soud proto odkazuje na jeho argumentaci k této otázce na str. 4 a 5 odůvodnění jeho rozhodnutí. Za těchto okolností lze souhlasit i s tím, že rozsah provedeného dokazování byl dostatečný ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a nebylo nutno okruh provedených důkazů rozšiřovat.
Pokud jde o porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů.“ K tomu ještě nutno dodat, že dovolatelka v souvislosti s údajným porušením této zásady brojila výhradně proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, což z hlediska §265a odst. 4 tr. ř. není přípustné.
Právně relevantní námitku, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty souzeného přečinu, kterým je vyžadováno, aby se jednalo o byt jiného, Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou. Dovolatelka totiž spatřuje absenci tohoto znaku v tom, že vlastník tento byt neužíval, a proto se nejednalo o jeho byt. Uvedená argumentace však nemůže obstát, neboť vlastník je podle §123 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, oprávněn, nikoliv povinen, předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Vlastníkovi tak nemůže zaniknout vlastnické právo v důsledku toho, že byt přímo neužívá. Naopak byla to právě obviněná, která užívala byt, ke kterému nepochybně neměla žádný právní nárok, když nebyla jeho vlastníkem, nájemcem ani jiným oprávněným uživatelem, čímž se vůči ní beze sporu jednalo o byt jiného, jak to vyžaduje §208 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedená skutečnost vyplývá již z rozhodnutí soudu o vyklizení bytu, neboť toto by nemohlo být vydáno za situace, kdyby obviněná byla oprávněným uživatelem bytu.
Další zákonu odpovídající dovolací námitkou bylo tvrzení obviněné, že soudy pochybily, pokud neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, a to vzhledem k civilně právní povaze sporu.
Zásadě subsidiarity trestní represe uvedené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“ se věnuje stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012: Podle tohoto stanoviska: „Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva“.
A dále, že: „Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.“
Respektování principu subsidiarity trestní represe neznamená vyloučení trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů při pouhé existenci jiné právní úpravy řešící stav porušení práva. Sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněnou totiž ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zmiňovanou zásadu bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
V posuzovaném případě byla obviněné rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 25 C 288/2009, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 55 Co 220/2011, který nabyl právní moci dne 21. 7. 2011, uložena povinnost vyklidit předmětný byt a předat jej vyklizený do patnácti dnů od právní moci rozsudku poškozenému. Obviněná takto neučinila, a to i přesto, že byt neužívala jako své bydliště, které měla zajištěné u své matky, nýbrž pouze v něm měla uskladněné své věci. Nejednalo se tak o situaci, že by splněním povinnosti vyklidit byt byla ohrožena její základní lidská potřeba bydlení, neboli že by se obviněná opuštěním předmětného bytu dostala do stavu bezdomovectví, což by mohlo odůvodňovat sníženou společenskou škodlivost jejího činu. Ačkoliv si byla obviněná vědoma své povinnosti vyklidit předmětný byt, jež ji byla uložena soudním rozhodnutím, zcela neoprávněně po dobu devíti měsíců bránila poškozenému ve výkonu vlastnického práva, které mu náleželo. Je tak zřejmé, že se dopustila činu společensky škodlivého, na který zjevně nepostačuje pouhé uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, byť se jednalo o čin vycházející z občanskoprávního vztahu. Obviněná svým jednáním naplnila po stránce objektivní i subjektivní všechny znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, a to způsobem, který vyžaduje užití prostředků trestního práva a uplatnění trestní represe. Zásadou subsidiarity trestní represe, kterou obviněná namítala již v odvolacím řízení, se náležitě zabýval odvolací soud, a proto v podrobnostech lze odkázat na str. 6 a 7 odůvodnění jeho rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů nedošlo. Dovolání obviněné proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík