ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.710.2013.1
sp. zn. 11 Tdo 710/2013 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2013 o dovolání obviněného M. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. 4. 2013, sp. zn. 31 To 119/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 253/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 4 T 253/2012, byl obviněný M. J. uznán vinným ad 1, 2) dvěma přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a ad 3, 4) přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Za to mu byl podle §228 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka podle §49 až §51 tr. zákoníku. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný „1) dne 20. 11. 2011 v době od 16.00 hod. do 16.20 hod. v L. v ulici T. ve vstupní chodbě 1.NP panelového domu čp. … odhozením hořící sirky úmyslně zapálil otevřenou papírovou bednu s obaly z kartónového papíru, PVC obaly, polystyrénem, PVC trubkami, uloženými jako odpad ze stavební činnosti probíhající v uvedené nemovitosti, a tak vědomě za užití otevřeného plamene založil požár, jehož vlivem došlo ve vstupní chodbě 1.NP uvedené nemovitosti k poškození maleb včetně štukové omítky, dále k poškození dlažby, elektroinstalace a rozvodu vody a způsobení škody Stavebnímu bytovému družstvu Pozemní stavby Liberec, Mlýnská 611/35, 460 01 Liberec, 4, IČO: 00042722, kterou likvidovala Kooperativa pojišťovna, a.s. Vienna Insurance Group, Brněnská 634, 664 42 Modřice a pojistné plnění bylo vyplaceno ve výši 209.778,- Kč,
2) dne 24. 7. 2012 v době od 19.00 do 20.00 hod. úmyslně založil požár ve 12patrovém panelovém domě v L. v ulici T. čp. … tak, že zapálil neznámou látkou čtvery dveře nacházející se v 1.NP, oheň byl zlikvidován zásahem jednotky Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje a jednáním obviněného vznikla škoda Stavebnímu bytovému družstvu Pozemní stavby Liberec se sídlem Mlýnská 611, Liberec, IČO: 00042722, ve výši 198.021,- Kč, kterou v rozsahu 197.021,- Kč proplatila Kooperativa pojišťovna a.s.,
3) dne 18. 9. 2012 v době od 17.08 hod. do 17.40 hod. úmyslně založil použitím otevřeného plamene několik požárů ve 13patrovém panelovém domě v 1.,2. a 5. až 10. a 12. až 14. nadzemním podlaží společných prostor chodby domu čp. … ul. M., L., kde zapálil papírové informativní cedule zatavené do plastových fólií, vypínače světel a reklamní letáky, přičemž oheň v jednotlivých případech samovolně uhasl nebo byl uhašen zásahem nájemníků domu, a takto způsobil škodu ve výši 18.696,- Kč Bytovému družstvu M. na elektroinstalaci, malbě, poškozením okna a schránky, a E. K., poškozením dveří způsobil škodu 5.700,- Kč,
4) dne 18.9.2012 v době od 17.08 hod. do 17.40 hod. vědomě a úmyslně použitím otevřeného plamene založil několik požárů ve 12patrovém panelovém domě na různých podlažích společných prostor chodby domu čp. … L., tak, že v 6.NP podpálil stolek s dřevěnou deskou a sousední dveře bytu č. … ve stejném podlaží, které kompletně shořely, na chodbě v 9.NP se pokusil zapálit dřevěnou polstrovanou stoličku, na chodbě v 10.NP se pokusil zapálit vypínač osvětlení chodby, na chodbě 12.NP zapálil vypínač veřejného osvětlení spolu s rozpisem služeb úklidu, v 1.NP objektu za pomoci reklamních letáků se snažil zapálit dřevěné plaňkové dveře vedoucí ke sklepní kóji pod schodištěm, přičemž zplodiny hoření vzniklé požárem založeným v 6.NP zaplnily postupně únikovou cestu pater nacházejících se nad požárem, proto z objektu bylo z důvodu silného zakouření za pomoci Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje evakuováno 13 osob, kdy jedna z evakuovaných osob J. Š., byl z důvodu intoxikace zplodinami převezen do Krajské nemocnice Liberec k ošetření a po ošetření byl z nemocnice propuštěn, na místě byly Zdravotnickou záchrannou službou Libereckého kraje ošetřeny další 4 osoby – M. Z., E. H., J. M., a H. Š., bez nutnosti transportu do nemocnice; poškozením maleb, rozvodu plynu, el. rozvodu, STA a internetu, výtahů, podlah a dveří vznikla Společenství vlastníků Matoušova 56/19a, Liberec III IČO:25432095, škoda ve výši 661.637,- Kč, která byla nahlášena jako škodní událost Allianz pojišťovně a.s., na poškozených dveřích a zařízení bytu vznikla dále škoda A. B., ve výši 9.844,- Kč, E. Š., ve výši 12.500,- Kč, J. H., ve výši 3.000,- Kč.“
Tento rozsudek napadla státní zástupkyně odvoláním podaným v neprospěch obviněného. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 12. 4. 2013, sp. zn. 31 To 119/2013, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem 4), ve výroku o trestu, ve výroku o náhradě škody, jímž byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené ČSOB Pojišťovně, a ve výroku, jímž byla tato poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného vinným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 4) a za tento zločin a tři přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, které zůstaly rozsudkem odvolacího soudu nedotčeny, jej odsoudil podle §272 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Pro výkon trestu byl obviněný zařazen podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Současně bylo podle 228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nároku na náhradu škody. Ve zbytku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Obviněný M. J. podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný se ve svém dovolání ztotožnil se soudem prvního stupně, který ve svém rozhodnutí kvalifikoval skutky ad 3) a 4) jako pokračující přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Naopak nesprávně podle jeho názoru postupoval soud odvolací, který skutek uvedený pod bodem 4) posoudil jako zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr odvolacího soudu, podle kterého založení požáru obviněným bylo takového rázu, že byla snížena možnost úniku obyvatel bytu a požár musel být likvidován hasičským záchranným sborem, nemá oporu v provedeném dokazování. Naopak, podle odborného vyjádření ani požár stolku ve 4. podlaží se nerozšířil do bytové jednotky a osoby v bytě nebyly ohroženy zplodinami. Ostatní požáry se z místa svého vzniku nerozšířily. Obviněný namítá, že sice úmyslně ničil cizí věci, ale v žádném případě neměl v úmyslu někoho ohrozit na životě a zdraví a je přesvědčen, že k ohrožení těžkou újmou na zdraví nebo na životě nedošlo. Následně citoval z judikatury Nejvyššího soudu, zejména z rozhodnutí č. 10/1965 Sb. rozh. tr., č. 39/1982 Sb. rozh. tr., č. I/1966 Sb. rozh. tr., č. 27/1967 Sb. rozh. tr., č. 12/1988 Sb. rozh. tr., dále z usnesení sp. zn. 6 Tdo 329/2012 a sp. zn. 6 Tdo 598/2010, kde Nejvyšší soud podal vysvětlení k trestnému činu obecného ohrožení. Dovolatel má za to, že následky na zdraví hrozily pouze tomu, kdo se v době požáru pohyboval ve společných prostorách, v nichž hořelo a kde vznikaly zplodiny, avšak takové následky byly vysloveny pouze v hypotetické rovině a nebyly definovány jako ohrožující život nebo zdraví do té míry, aby naplnily znak těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. U skutku ad 4) reálně nedošlo u žádné ze 4 ošetřovaných osob ani k ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku. Obyvatelé domu, kteří své byty neopustili, žádné zdravotní obtíže neměli, stejně jako obyvatelé, kteří sami sešli zakouřenými prostory před dům. Bylo tedy namístě při zásahu hasičů rozhodnout tak, že osoby, které nepotřebovaly ošetření, neměly vycházet z domu a měly zůstat v bytech, případně z domu vyjít po jeho odvětrání. Byť byla jistě úzkost poškozených vysoká, pocity strachu o zdraví a život nelze zaměňovat s objektivním ohrožením, které je vyžadováno k naplnění zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný je proto přesvědčen, že u skutků, vymezených v rozsudku soudu prvního stupně pod body 3) a 4), se jednalo o pokračování v trestném činu poškození cizí věci ve smyslu §116 tr. zákoníku. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a v trestní věci sám rozhodl, nebo aby přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který ve svém vyjádření nejprve obecně citoval z judikatury Nejvyššího soudu vymezující podstatu trestného činu obecného ohrožení. Poté shrnul skutková zjištění k bodu 4) učiněná v předchozím průběhu řízení, z nichž vyplynulo, že obviněný založil požár na různých podlažích dvanáctipatrového obytného domu, v němž se nacházelo více jak sedm obyvatel. Následně došlo k silnému zakouření společných prostor, proto bylo několik obyvatel domu evakuováno členy Hasičského záchranného sboru. Jednáním obviněného rovněž došlo ke vzniku škody ve výši více než 685.000,- Kč. Z těchto skutkových zjištění státní zástupce shledal naplnění skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle §272 tr. zákoníku. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 6 Tdo 598/2010, a ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 6 Tdo 329/2012, kterými je v dovolání argumentováno, nelze ve věci použít, neboť se vždy týkaly pachatele, jenž zakládal jediný požár s cílem ohrozit konkrétní osobu (resp. její majetek), aniž by došlo k zásahu hasičů. Obviněný M. J. ovšem své jednání zjevně cílil k většímu útoku, směřujícímu obecně k zapálení domu jako celku a ohrožení více osob záleželo na tom, jaký bude vývoj celé situace. Skutečnost, že oheň se přes snahu obviněného nerozšířil, k výraznějšímu poškození zdraví dalších osob nedošlo a konečná škoda činila 661.637,- Kč na majetku společenství vlastníků a 25.384,- Kč na majetku jednotlivých vlastníků, sice dopady skutku obviněného snižuje, avšak nevylučuje jeho trestnost ve smyslu §272 odst. 1 tr. zákoníku. Námitka obviněného, podle které jsou jeho útoky popsané pod body 3) a 4) rozsudku soudu prvního stupně pokračujícím trestným činem, není relevantní, navíc obviněný bod 3) svým dovoláním ani nenapadl. Ze všech těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jenom z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu §265b tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až 1) tr. ř. s odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a tedy ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Obviněný v obsahu svého dovolání vymezil námitku, podle které jeho jednání, popsané v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 4), odvolací soud nesprávně posoudil jako zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, když ohledně skutků uvedených v bodech 1) až 3) rozsudku soudu prvního stupně ničeho nevytýkal. Námitka, že skutek pod bodem 4) měl být z důvodů v dovolání rozvedených posouzen jen jako přečin poškození cizí věci, uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá, a Nejvyšší soud na základě svého přezkumného oprávnění podle §265i odst. 3 tr. ř. dospěl k těmto závěrům :
Trestného činu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo úmyslně vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že způsobí požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, nebo kdo takové obecné nebezpečí zvýší anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění.
Obecné nebezpečí nastane tehdy, vznikne-li situace, která svou povahou, rozsahem a intenzitou ohrožení se rovná nebezpečí požáru, povodně, výbuchu apod., tedy hrozí-li lidem bezprostřední nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví anebo škody velkého rozsahu na cizím majetku (srov. rozhodnutí č. 10/1965 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obecné nebezpečí vznikne, když nebezpečí v zákoně uvedené povahy a intenzity hrozí bezprostředně, což znamená výrazné přiblížení se k poruše. Nestačí proto, když jednáním pachatele byla vytvořena jen taková situace, v níž obecně nebezpečný následek může sice vzniknout, avšak jen po splnění dalších podmínek, které jsou ještě v moci pachatele nebo jiných osob. Pro stav obecného nebezpečí – i když k poruše vůbec nemusí dojít – je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž je vznik poruchy závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob (srov. rozhodnutí I/1966, č. 27/1967, č. 12/1988 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný v dvanáctipatrovém domě založil nebo se pokusil založit na různých patrech nejméně 6 požárů, čímž jeho útok nebyl zaměřen na konkrétní místo v uvedeném domě, nýbrž na zcela různé místa. Fakticky tak došlo k ohrožení všech prostor domu, když ohniska požáru byla na několika místech v různých podlažích, a tím nastala zvýšená hrozba rychlejšího postupu požárů, jakož i mnohem větší riziko ohrožení života obyvatel a majetku v bytovém domě. Obviněný čin spáchal v rozmezí od 17:08 do 17:40 hod., tedy v době, kdy se obvykle lidé vracejí z práce a je pravděpodobné, že většina obyvatel domu se již zdržuje v bytech nebo se právě pohybuje po společných prostorách domu, kde byly požáry zakládány, čímž je zvýšené riziko přímého zasažení ohněm ze založeného požáru, resp. zplodinami hoření vzniklými z požáru. Zplodiny požáru, které jsou zdraví a životu nebezpečné, se mohou šířit mnohem rychleji než samotný požár, zvláště za situace, kdy dojde k vyvolání několika požárů v mnohopodlažní uzavřené budově a zplodiny prostupují do ovzduší téměř okamžitě podlažími, které se nachází nad podlažím, v kterém došlo ke vzniku požáru. Pokud obviněný v bytovém domě vyvolal několik požárů na různých podlažích počínaje tím nejnižším prvním nadzemním podlažím, nebyli obyvatelé ohroženi pouze samotným ohněm, ale i zplodinami hoření, kterými může dojít k zamoření celého panelového domu v krátkém okamžiku, což rovněž nastalo, když z požáru založeného v 6. nadzemním podlaží zplodiny hoření postupně zaplnily únikovou cestu z pater nacházejících se nad požárem, přičemž z důvodu silného zakouření vzniklého z požáru založeného obviněným bylo za pomoci Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje evakuováno 13 osob. Zplodinami, které ze vzniklého požáru se dostanou do ovzduší, může dojít k intoxikaci zasažené osoby, zvláště v uzavřených prostorách jako jsou právě panelové domy, a následně může dojít k nenávratnému poškození dýchacích cest, neboli k těžké újmě na zdraví, nebo bez zásahu záchranných složek až k smrti zasaženého člověka. K silnému zakouření, a tedy k ohrožení intoxikací obyvatel panelového domu přitom došlo v době, kdy lze důvodně předpokládat největší počet osob pohybujících se v panelovém domě. Vzhledem k nutnosti zásahu hasičského sboru, následné evakuaci nejméně 13 osob, přičemž 1 z nich musela být převezena k ošetření do nemocnice a 4 z nich musely být ošetřeny na místě, a likvidaci požáru hasičským sborem, lze učinit závěr, že jednáním obviněného došlo k obecnému ohrožení. Obviněný se přitom pokusil založit ještě další požáry na různých podlažích tohoto panelového domu, které by v případě jejich vzniku, mohly způsobit společně s již založenými požáry mnohem fatálnější následky na zdraví, životech a majetku obyvatel panelového domu. Současně se pokusil zapálit také vypínač veřejného osvětlení, čímž mohlo dojít k zásahu kabelů elektrického proudu, které jsou již samo o sobě nebezpečným předmětem při nevhodném zacházení. Obviněný v dovolání odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 6 Tdo 598/2010, a ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 6 Tdo 329/2012, která však nelze na daný případ aplikovat, neboť předmětem posouzení byl zcela odlišný skutek, kdy se jednalo o založení jednoho požáru v bytě s cílem způsobit škodu, resp. ohrozit konkrétní osobu, jak také uvedl státní zástupce. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že obviněný věděl, že svým jednáním může vystavit lidi nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti a přinejmenším byl srozuměn s možností vzniku tohoto ohrožení. Nejvyšší soud se ztotožňuje se soudem odvolacím, jakož i se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství v tom, že z tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem ad 4) vyplývají takové skutečnosti, které naplňují zákonné znaky zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku.
Jak bylo výše již rozvedeno, obviněný v dovolání vytýkal nesprávnost právního posouzení činu pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně s tím, že jde o dílčí útok pokračujícího trestného činu poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, spáchaný společně s dalším dílčím útokem uvedeným pod bodem 3) tohoto rozsudku. Za této situace, i když obviněný to v dovolání výslovně nenamítl, Nejvyšší soud považuje za nutné poukázat na pochybení, kterého se dopustil odvolací soud zrušením rozsudku prvního stupně pouze v bodě 4) výroku o vině, ačkoliv podle uvedeného rozsudku se mělo jednat o dva dílčí útoky téhož skutku posouzeného jako jeden pokračující přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku.
Pokračování v trestném činu tvoří podle trestního práva jeden skutek. Podle §12 odst. 12 tr. ř. skutkem podle tohoto zákona se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Podle §116 tr. zákoníku se pod pojmem pokračování v trestném činu rozumí takové jednání pachatele, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Z výše uvedeného zároveň vyplývá, že pojem pokračování v trestném činu má jiný význam v hmotně právním smyslu (zde platí, že pokračování v trestném činu je jeden skutek, jeden trestný čin) a jiný v procesně právním smyslu (kde každý dílčí útok pokračujícího trestného činu je samostatným skutkem).
Škody způsobené pokračováním v trestném činu se sčítají , což má zásadní význam u trestných činů, u nichž znakem skutkové podstaty je škoda na majetku. Všechny dílčí akty pokračování totiž tvoří jediné jednání, které pak má i jediný následek, resp. účinek. To může být skutečnost důležitá z hlediska naplnění jak základní skutkové podstaty, tak okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby („značná škoda“, „škoda velkého rozsahu“ apod. – srov. č. 51/1979 a č. 22/1990 Sb. rozh. tr.).
Soud prvního stupně skutek v bodě 3) a 4) výroku o vině rozsudku [dále jen „bod 3)“ a „bod 4)“] kvalifikoval jako jeden pokračující přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku s tím, že těmito útoky způsobil značnou škodu. Jen na okraj lze poznamenat, že v tomto ohledu tzv. právní věta výroku rozsudku soudu prvního stupně vztahující se k bodu 3) a 4) nadbytečně obsahuje pojmy „…způsobil…škodu nikoli nepatrnou,…“ a současně „…způsobil značnou škodu,…“. Za této situace nemohl odvolací soud zrušit tento rozsudek jen ohledně výroku o vině týkající se bodu 4), neboť oba výše označené body výroku o vině jsou neoddělitelně spjaty. Pokud odvolací soud zrušil odvoláním napadený rozsudek, avšak pouze v bodě 4) výroku o vině, přičemž v bodě 3) ponechal rozsudek nedotčený, nelze se s takovým postupem ztotožnit, když taková změna měla vliv na právní posouzení tohoto skutku. S ohledem na výši způsobené škody se již nemohlo jednat o naplnění znaku „značné škody“ ve smyslu §228 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, neboť výše škody způsobená skutkem pod bodem 3) činí necelých 25.000 Kč. Odvolací soud správně shledal, jak je výše podrobně rozebráno, ve skutku pod bodem 4) naplnění znaků skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, na rozdíl od prvoinstančního soudu, který v tomto spatřoval pouze přečin poškození cizí věci. Pokud však dospěl k závěru o jiné právní kvalifikaci jednoho dílčího útoku pokračujícího trestného činu (jednoho skutku), měl přistoupit ke zrušení obou dílčích útoků, a tedy výroku o vině v bodu 3) a 4) pokračujícího trestného činu, a nově rozhodnout o vině ohledně obou těchto skutků, což odvolací soud neučinil, když nově rozhodl pouze ohledně dílčího útoku pod bodem 4). Přitom se jednalo o změnu právní kvalifikace v bodě 4), a obviněný tak nemohl dílčím útokem pod bodem 3), při způsobení škody ve výši necelých 25.000 Kč, naplnit znak kvalifikované skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci v §228 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. V tomto ustanovení je vyžadováno způsobení značné škody, kterou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč. Dosažení této kvalifikované skutkové podstaty bylo učiněno na základě součtu způsobené škody v bodě 3) a 4). Překvalifikováním skutku pod bodem 4), ve kterém způsobená škoda tvořila kardinální část pro naplnění znaku značné škody, nepřicházelo v úvahu ponechání právní kvalifikace jednání obviněného pod bodem 3), které se takto osamostatnilo, podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu bylo nutné změnit právní kvalifikaci skutku v bodě 3) pouze na přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Ačkoliv odvolací soud ponechal dílčí útok pokračujícího trestného činu v bodě 3) bez povšimnutí, ve výroku o trestu konstatoval, že trest se ukládá za zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a za tři přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, což by v případě zrušení napadeného rozsudku v bodě 3) a při novém rozhodnutí o tomto skutku, bylo možno považovat za tomu odpovídající správně učiněný výrok.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že i když se odvolací soud dopustil výše podrobně rozvedeného pochybení, uvedená vada je formálního charakteru a postavení obviněného by nemohla nijak ovlivnit, když nelze očekávat, že by se uvedené pochybení mohlo jakkoliv promítnout do druhu a výměry uloženého trestu. Obviněnému v rámci nového projednání při napravení pochybení rozhodnutím o skutku v bodě 3) by byl ukládán úhrnný trest za trestný čin nejpřísněji trestný, kterým by v daném případě byl i nadále zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným za skutek pod bodem 4) a za tři přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, tedy shodně jak učinil odvolací soud, přičemž by nedošlo ani k uložení jiného trestu, neboť ani Nejvyšší soud neshledává žádné důvody pro jeho zmírnění. Vzhledem k tomu, že institut pokračování v trestném činu je jak z hlediska hmotně právního, tak procesně právního, otázkou v judikatuře Nejvyššího soudu, jakož i v odborné právnické literatuře, opakovaně a podrobně řešenou, nemá otázka zde řešená zásadní právní význam. Nejvyšší soud je proto toho názoru, že projednání dovolání by nemohlo vzhledem k povaze vytýkané vady v tomto konkrétním případě zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být řešena, není po právní stránce zásadního významu. Ostatně lze znovu zdůraznit, že dovolatel na toto pochybení ani nepoukazuje, ovšem na druhé straně vytýká nesprávnost právního posouzení skutku, který byl soudem prvního stupně posouzen jako jediný skutek spáchaný dvěma dílčími útoky a domáhá se toho, aby Nejvyšší soud dospěl k témuž závěru.
Nejvyšší soud proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík