ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.1070.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 1070/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. v exekuční věci oprávněného Z. P. , proti povinné Ing. D. K. , zastoupené Mgr. Janem Nedomou, advokátem se sídlem v Novém Malíně 426, pro částku 2.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 22 Nc 2810/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 30. listopadu 2011, č.j. 40 Co 786/2011-223, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 24. 3. 2011, č. j. 22 Nc 2810/2008-193, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce odůvodněný tvrzením, že vymáhaná pohledávka zanikla v důsledku započtení (proti)pohledávky, kterou měla povinná ve výši 5.000.000,- Kč za právním předchůdcem oprávněného J. V., jenž (v tomto řízení vymáhanou) svou pohledávku za povinnou ve výši 2.500.000,- Kč oprávněnému postoupil. I když (proti)pohledávka povinné za J. V. byla pohledávkou judikátní (přiznanou vykonatelným rozhodčím nálezem pro uznání), nebyla podle názoru odvolacího soudu k započtení způsobilá. Jak totiž plyne z listiny z 26. února 2009 přiložené povinnou k rozhodčímu nálezu, označené jako dohoda o uznání dluhu, J. V. se jí sice zavázal zaplatit částku 5.000.000,- Kč z titulu náhrady škody povinné, ve skutečnosti však nešlo o pohledávku povinné, ale celé společnosti (jejíž společnicí povinná byla), jíž J. V. (jednatel poškozené společnosti) svým protiprávním jednáním způsobil škodu; povinná (jako společnice poškozené společnosti) tedy újmu způsobenou protiprávním jednáním J. V., spočívající ve snížení hodnoty jejího obchodního podílu v poškozené společnosti utrpěla, šlo však pouze o újmu odvozenou od škody vzniklé na majetku společnosti.
Protože uznání dluhu není samostatným zavazovacím důvodem, podle názoru odvolacího soudu předložený rozhodčí nález (vydaný podle §153a odst. 3 ve spojení s ustanovením §114b odst. 5 o. s. ř., tedy za použití fikce) „neposkytuje právně významné skutečnosti o tom, že bylo možno vzájemně započíst (proti)pohledávku, jak to učinila povinná. Neobsahuje-li rozhodčí nález právo povinné vůči dlužníkovi – J. V. – na peněžní plnění na základě uznání dluhu jako nesamostatného zavazovacího důvodu a navíc na plnění, jež není kompenzabilní, pak povinné jako věřitelce nelze přiznat oprávnění takové plnění vymáhat prostřednictvím zápočtu. Uvedená (proti)pohledávka mohla být započtena jedině proti nároku směřujícímu proti společnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3180/2008).“
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je jím řešena otázka, zda exekuční soud je povolán k tomu, aby suploval nalézací řízení podle §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) spatřuje v závěru odvolacího soudu, že ač je k započtení namítnutá pohledávka pohledávkou judikátní, přiznanou vykonatelným rozhodčím nálezem, lze přesto v řízení o zastavení exekuce zjišťovat a posuzovat, zda ona k započtení namítnutá pohledávka vůbec (ve vztahu k povinné) existovala, resp. zda jejím vlastníkem nebyl subjekt jiný, v daném případě společnost, jejíž společnicí (které byla způsobena škoda spočívající ve zmenšení jejího obchodního podílu) povinná byla, případně zda je tato (proti)pohledávka způsobilá k započtení. Podle dovolatelky je takový závěr odvolacího soudu v rozporu se zásadou nepřípustnosti přezkoumávání věcné správnosti rozhodnutí vydaného v nalézacím řízení. Nesprávné právní posouzení pak podle dovolatelky spočívá i v závěru odvolacího soudu, že (proti)pohledávka povinné namítnutá k započtení vůči J. V. není způsobilá k započtení.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Povinná sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) dovolacím soudem neřešené právní otázky ani otázky, jež by měla být řešena jinak, totiž v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Spatřuje-li dovolatelka porušení zásady nepřípustnosti přezkumu věcné správnosti rozhodnutí vydaného v nalézacím řízení exekučním soudem (z čehož dovoluje přípustnost dovolání pro rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou), pak se mýlí, neboť tato zásada (formulovaná např. v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2000) neplatí obecně, nýbrž pouze ve vztahu mezi soudem rozhodujícím v konkrétním vykonávacím řízení a konkrétním exekučním titulem v tomto řízení vykonávaným, právě jehož věcnou správnost exekuční soud přezkoumávat nemůže. V souzené věci však o takový případ nešlo, jelikož exekuční soud nepřezkoumával věcnou správnost exekučního titulu, nýbrž – stran existence k započtení namítnuté (proti) pohledávky, případně její způsobilosti k započtení – dospěl k závěru jinému než orgán v nalézacím (v daném případě rozhodčím) řízení jiném než v tom, v němž byl vydán exekuční titul.
Jestliže dovolatelka opakovaně argumentovala obecnou vázaností exekučního soudu rozhodnutími vydanými v nalézacím řízení, ani v tomto směru ji přisvědčit nelze, jelikož výrok pravomocného rozhodnutí (nestanoví-li zákon jinak, o kterýžto případ v souzené věci nejde) je závazný jen pro účastníky řízení (§159a odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu též pro všechny orgány (§159a odst. 4 o. s. ř.) a tedy i pro soud. Pro soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správní je výrok pravomocného rozhodnutí v jiných než statusových věcech (a v dalších věcech zavazující každého) závadný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, případně mezi osobami, na něž byla subjektivní závaznost rozsudku rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení a ani podle zákona vůči němu není rozhodnutí závazné, může uplatnit svá práva k věci nebo právu, o nichž bylo rozhodnuto, v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný orgán veřejné správy nemůže vůči němu při posuzování věci vycházet ze závěru, že – a jak – o ní bylo v jiném řízení již pravomocně rozhodnuto. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, a týká- li se stejného předmětu řízení a týchž osob (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I., §1-200za Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1096-1097 s.). O takový případ v souzené věci rovněž nejde.
Způsobilou vést k závěru o přípustnosti dovolání není konečně ani (hmotněprávní) námitka zpochybňující závěr odvolacího soudu o nezapočitatelnosti (proti)pohledávky povinné namítnuté jí k započtení ve vztahu k J. V. V tomto směru je odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3180/2008, vydané (dne 24. června 2009, tedy po vydání rozhodčího nálezu z 8. dubna 2008, vykonatelného 13. dubna téhož roku) v řízení, jež vyústilo v exekuční titul, jehož účastníky tedy byli účastníci předmětného exekučního řízení, správný. V právní větě uvedeného judikátu, jímž bylo dovolání povinné proti exekučnímu titulu zamítnuto, Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení §195 odst. 5 obch. zák. uzavřel, že skutečná škoda způsobená společnosti (v jejímž důsledku se sníží její čistý obchodní majetek) se projeví i snížením hodnoty podílů ve společnosti, že tedy společníci v jejím důsledku utrpí újmu, že však tato újma je odvozená od škody vzniklé na majetku společnosti a že její existence je závislá na existenci škody na majetku společnosti. V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak Nejvyšší soud vysvětlil, že společníci nemají proti jednateli společnosti nárok na náhradu újmy vzniklé na jejich podílech v důsledku škody na majetku společnosti, způsobené jeho jednáním, neboť odstranění této újmy se mohou domoci tím, že jménem společnosti uplatní ( její ) nárok na náhradu škody. Pohledávka z titulu náhrady škody však není pohledávkou společníků, nýbrž pohledávkou společnosti, společník s ní nemůže disponovat jako s pohledávkou vlastní, nemůže ji tedy ani započíst proti jakémukoliv nároku směřujícímu proti němu – tato pohledávka může být započtena jedině proti nároku směřujícímu vůči společnosti. Převedeno do poměrů projednávané věci, pokračuje v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud, to znamená, že dovolatelka (v předmětném exekučním řízení povinná) z titulu tvrzeného znehodnocení svého obchodního podílu nemá a ani nemůže mít pohledávku, kterou by mohla započíst proti pohledávce navrhovatele (zde oprávněného) na vrácení zaplacené ceny obchodního podílu, je však (a vždy byla) legitimována k uplatnění nároku společnosti na náhradu škody z tohoto titulu.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu