ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.1106.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 1106/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněného S. P. , zastoupeného JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, M. R. Štefánika 1a, proti povinnému Ing. L. M. , zastoupenému Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, za účasti manželky povinného Ing. V. M., pro 23.674,- Kč, vedené u soudního exekutora JUDr. Antonína Dohnala, Exekutorský úřad Jeseník, se sídlem v Jeseníku, Otakara Březiny 229, pod sp. zn. 014 EX 132/05, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. července 2011, č. j. 40 Co 408/2011 - 174, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. července 2011, č. j. 40 Co 408/2011 - 174, a usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 10. ledna 2011, č. j. 3 Nc 514/2005 - 147, se ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o návrhu povinného na zastavení exekuce, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Jeseníku k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Jeseníku usnesením ze dne 10. 1. 2011, č. j. 3 Nc 514/2005 - 147, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 3. 2. 2005, č. j. 3 Nc 514/2005 - 5 (podle rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 3 C 188/2001 - 79, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2004, č. j. 15 Co 234/2004 - 96), i jeho návrh na odklad provedení exekuce, obsažené v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce a odůvodněné vznesenou námitkou započtení vzájemné pohledávky povinného ve výši 81.000,- Kč proti vymáhané pohledávce s tím, že kompenzační projev učinil dopisem adresovaným oprávněnému ze dne 15. 12. 2004, a očekáváním, že exekuce bude zastavena (§266 odst. 2 o. s. ř.). Soud prvního stupně zjistil, že u téhož soudu jsou projednávány žaloby podané povinným proti oprávněnému spojené ke společnému projednání a rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 1/2003, že žaloba povinného, jíž se po oprávněném domáhá zaplacení částky 81.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 4 % p.a. z částky 81.000,- Kč za období od 10. 10. 2002 do zaplacení, z částky 52.500,- Kč s úroky z prodlení ve výši 3,5 % p.a. z částky 52.500,- Kč za období od 15. 2. 2004 do zaplacení, částky 56.250,- Kč s úroky z prodlení z částky 56.250,- Kč ve výši 9,75 % p.a. za období od 18. 8. 2007 do 31. 12. 2007 a ve výši 10,5 % p.a. za období od 1. 1. 2008 do zaplacení, a částky 156.000,- Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 156.000,- Kč za období od 15. 12. 2007 do zaplacení, byla dosud nepravomocně zamítnuta (rozsudek byl vyhlášen dne 23. 12. 2010) a že dalšími podáními ze dne 6. 5. 2010 a ze dne 5. 1. 2011 povinný navrhl zastavení exekuce a odklad jejího provedení s tím, že dne 5. 5. 2010 oznámil oprávněnému započtení „jejich vzájemných pohledávek a závazků“. Dále ze spisu téhož soudu sp. zn. 3 C 238/2010 vzal za prokázáno, že povinný podal proti oprávněnému žalobu o zaplacení částky 199.000,- Kč s příslušenstvím, o níž dosud nebylo rozhodnuto. Při právním posouzení věci vycházel okresní soud z §266, §268 odst. 1 písm. g) a písm. h) o. s. ř. a uzavřel, že návrh povinného na zastavení a na odklad provedení exekuce není důvodný, neboť „neprokázal existenci žádné pohledávky splatné a faktické“.
K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 28. 7. 2011, č. j. 40 Co 408/2011 - 174, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dílčím způsobem zopakoval dokazování, avšak ani poté nedoznal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně žádných změn; potřeba provedení dalších důkazů v odvolacím řízení nevyšla najevo. Důkaz navržený povinným, a to „obsahem spisu“ Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 4 C 1/2003, krajský soud neprovedl, neboť provádění důkazu celým spisem „souhrnně“ není dle jeho názoru správné, jelikož nelze posoudit, který z konkrétních důkazních prostředků (které považuje povinný za právně významné) má být využit. Uvedl, že „nahrazovat tímto způsobem za povinného formulaci skutkových tvrzení je v přímém rozporu s poučovací povinností soudu dle §5 o. s. ř.“, a za bezcenný označil i obsah odvolání povinného proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 23. 12. 2010, č. j. 4 C 1/2003 - 159; současně podotkl, že soudům obou stupňů bylo znemožněno, aby „v uvedeném směru“ poskytly povinnému poučení podle §118a o. s. ř., neboť to lze učinit jen vůči přítomnému účastníku při jednání. Odvolací soud dále s poukazem na §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) vyložil, že povinný může vznést námitku započtení vzájemné pohledávky v exekuci, aniž by musel svůj nárok uplatnit samostatnou žalobou, přičemž se může jednat i o pohledávku tzv. nejudikátní , a že soud v řízení o návrhu na zastavení exekuce způsoby vlastními pro řízení uvedená v §120 odst. 2 o. s. ř. zjišťuje, zda tvrzená pohledávka vznikla, zda byl učiněn kompenzační projev, zda (a kdy) se obě pohledávky setkaly a v jakém rozsahu. Poukázal na to, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 4 C 1/2003 „vede povinný od 3. 10. 2002 s oprávněným spor o zaplacení částky 81.000,- Kč s příslušenstvím z titulu tvrzených nároků na smluvní pokutu ve výši 81.000,- Kč na základě smlouvy o dílo ze dne 1. 10. 2000“ a že rozsudkem ze dne 23. 12. 2010, č. j. 4 C 1/2003 - 159, byla tato žaloba nepravomocně zamítnuta. Názor povinného, že námitku započtení lze uplatnit i v exekučním řízení, a to jako obranu (§98 o. s. ř.) proti „v exekuci oprávněným uplatněné judikátní pohledávce, založené exekučním titulem, bez ohledu na to, že zda je již předmětem jiného řízení před soudem“, odvolací soud neakceptoval. V tomto ohledu dovodil, že v nalézacím řízení „se jedná o nároku uplatněném v námitce započtení (předběžná otázka je, zda pohledávka existuje a kdo je jejím věřitelem) dříve, než byla v exekučním řízení vůbec povinným vznesena, a tedy, že bylo zahájeno samostatné řízení, které není skončeno (ať meritorně či jiným způsobem), což brání věcnému projednání nároku uplatněného námitkou započtení v exekučním řízení , neboť nárok (resp. jeho část) může být pak nepřípustně přiznán povinnému dvakrát (jednou v podobě nejudikátní pohledávky uplatněné v započtení a jednou vyhovujícím exekučním titulem, nehledě na situaci, kdy v obou řízeních by bylo rozhodnuto rozdílně, a to ať ve prospěch povinného či oprávněného)“. Zdůraznil, že oprávněný disponuje řádným exekučním titulem a že „na právním výkladu povinného právní řád žádného demokratického státu nestojí a ani stát nemůže“. Krajský soud se proto ztotožnil se závěrem okresního soudu, že „za současného stavu věci“ nejsou splněny předpoklady k zastavení exekuce, když exekuční titul po nařízení exekuce nebyl zrušen a povinný „dosud nedisponuje způsobilou pohledávkou účinnou k započtení“. Jestliže návrh na zastavení exekuce byl soudem prvního stupně správně zamítnut, nebylo možno ani odložit provedení exekuce podle §266 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., přičemž za zásadní po právní stránce považuje otázky: a) „zda jediným ústavně souladným způsobem je postup soudů spočívající v povinnosti přezkoumání oprávněnosti tvrzené pohledávky povinného za oprávněným, a pokud soud zjistí, že tato tvrzená pohledávka je již předmětem jiného soudního řízení a rozhodl se sám nezabývat oprávněností pohledávky povinného a ponechat věc na nalézacím soudu, má exekuci odložit do doby pravomocného rozhodnutí o pohledávce povinného za oprávněným“, a b) „zda pokud exekuční soud zamítá návrh na zastavení exekuce i odklad exekuce pro hypotetickou úvahu, že pohledávka povinného dosud není pravomocně vyřešena nalézacím soudem, a úvahu, že zřejmě není oprávněná či opodstatněná, je soud povinen své zamítnutí návrhu na zastavení exekuce opřít o svůj přezkum oprávněnosti zmíněné pohledávky, včetně provedení účastníky navržených důkazů, směřujících k prokázání opodstatněnosti tvrzené pohledávky“. Dovolatel nesouhlasí s právními závěry soudů obou stupňů a namítá, že započtení „nepravomocné pohledávky“ žádný právní předpis nezakazuje. Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu skutečnost, že proti zamítavému rozhodnutí Okresního soudu v Jeseníku ze dne 23. 12. 2010, sp. zn. 4 C 1/2003, podal odvolání, a že taktéž nepřihlédl k jeho obsahu ani k obsahu spisu, v němž jako žalobce „specifikoval relevanci“ své pohledávky za oprávněným (žalovaným). Soud se nezabýval ani jeho tvrzením o existenci a důvodnosti jeho pohledávek, ani tím, že dne 5. 5. 2010 oznámil oprávněnému započtení jejich vzájemných pohledávek a závazků s tím, že „závazky oprávněného převyšují výši vymáhané pohledávky“. Pro případ, že by uvedené otázky byly již judikatorně vyřešeny, namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným i procesním právem a judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1143/2004), že soudy obou stupňů se nezabývaly existencí a oprávněností jeho tvrzené pohledávky a že svá rozhodnutí ani ústavně souladným způsobem nezdůvodnily; podle dovolatele tak postupovaly nezákonně a „účelově jen ve prospěch oprávněného a porušily jeho práva dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy i čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny“. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II., bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II., bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátkou, dospěl k závěru, že dovolání proti části výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, je přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeném sice nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012, avšak podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, i nadále použitelném pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012), neboť rozhodnutí odvolacího soudu v tomto výroku má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., daný tím, že odvolací soud otázku vztahující se k započtení vzájemné pohledávky v exekuci vyřešil v rozporu s ustálenou soudní praxí [srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1966, sp. zn. 4 Cz 84/66, uveřejněný pod číslem 34/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 10. října 1968, sp. zn. 2 Cz 67/68, uveřejněný pod číslem 77/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. února 1981, sp. zn. Cpj 159/79, Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí, uveřejněné pod číslem 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (str. 187 a násl.), jejichž závěry jsou použitelné i v současné době, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1380/2004]. Po přezkoumání tohoto výroku usnesení odvolacího soudu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci z obsahu spisu zejména vyplývá, že exekučním titulem (pravomocným dne 6. 12. 2004) bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněnému na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 10.880,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 12.794,- Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Pro tyto pohledávky byla k návrhu oprávněného usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 3. 2. 2005, č. j. 3 Nc 514/2005 - 5, nařízena exekuce na majetek povinného. Podáním ze dne 6. 5. 2010 vznesl povinný námitku započtení své vzájemné pohledávky ve výši 81.000,- Kč s tím, že kompenzační projev učinil dopisem adresovaným oprávněnému ze dne 15. 12. 2004; podle zjištění soudů obou stupňů jde o nejudikátní pohledávku, která je předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 4 C 1/2003.
S názorem odvolacího soudu, že věcnému projednání „nároku uplatněného námitkou započtení v exekučním řízení“ brání dříve zahájené a dosud probíhající nalézací řízení o témže nároku žalobou uplatněném, nelze souhlasit.
Podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon již proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude exekuce zastavena i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku.
Podle §268 odst. l písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Týká-li se nařízeného výkonu rozhodnutí některý z důvodů zastavení jen zčásti nebo byl-li výkon rozhodnutí nařízen v rozsahu širším, než jaký stačí k uspokojení oprávněného, bude výkon rozhodnutí zastaven částečně (odstavec 4).
Podle §52 odst. 1 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle §580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Právo z občanskoprávního vztahu zaniká mimo jiné i způsobem předvídaným v §580 obč. zák., tj. uplatňuje-li se proti vymáhané pohledávce k započtení pohledávka, jež se k započtení hodí. Námitkou započtení lze uplatnit vzájemnou pohledávku povinného vůči oprávněnému bez ohledu na to, zda vzájemná pohledávka vznikla před vydáním exekučního titulu nebo po jeho vydání. Zánik působí sice právní úkon směřující k započtení (kompenzační projev), jímž může být jednostranný právní úkon nebo dohoda, avšak nastane okamžikem, kdy se obě pohledávky setkají; setkají-li se po vydání exekučního titulu (bez ohledu na to, zda se kompenzační projev stal perfektním před jeho vydáním či po něm), jde o důvod podle §268 odst. 1 g) o. s. ř., setkají-li se před vydáním exekučního titulu (na základě právního úkonu učiněného po jeho vydání), je namístě exekuci zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (k tomu srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1380/2004).
Z toho, že povinný může vznést námitku započtení vzájemné pohledávky v exekuci, aniž by musel svůj nárok uplatnit samostatnou žalobou, vyplývá, že tato pohledávka nemusí být judikátní (přiznaná soudním rozhodnutím nebo jiným titulem), a má-li základ v soukromoprávním vztahu účastníků, může jít nejen o pohledávku vyplývající z právního úkonu, ale i o pohledávku opírající se o jinou právní skutečnost (např. ex delicto). Posuzování důvodnosti námitky započtení vzájemné pohledávky povinného vůči oprávněnému znamená, že soud v řízení o návrhu na zastavení exekuce způsoby vlastními pro řízení uvedená v §120 odst. 2 o. s. ř. zjišťuje, zda tvrzená pohledávka vznikla, zda byl učiněn kompenzační projev, zda (a kdy) se obě pohledávky setkaly a v jakém rozsahu. Za tím účelem je exekuční soud rovněž povinen nařídit jednání, k němuž je třeba předvolat účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba (§115 odst. 1, §254 odst. 1, věta první, §269 odst. 2 o. s. ř. - viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1624/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník1997, pod číslem 64, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2004, sp. zn. 20 Cdo 1329/2003). V již citovaném usnesení ze dne 22. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1380/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 3344, Nejvyšší soud dále vyslovil závěr, podle kterého „navrhuje-li povinný zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) v důsledku zániku vymáhané pohledávky započtením, skutečnost, že vzájemná pohledávka povinného za oprávněným není judikátní a je sporná, nezbavuje soud povinnosti postavit dokazováním najisto, zda jsou splněny předpoklady, s nimiž hmotné právo spojuje zánik pohledávky započtením“.
Byť odvolací soud právní názory a závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1380/2004, v odůvodnění svého usnesení citoval, při svém rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce v důsledku tvrzeného zániku vymáhané pohledávky započtením se jimi neřídil, ačkoliv jsou zcela aplikovatelné i v dané věci; okolnost, že tvrzená namítaná pohledávka k započtení je předmětem jiného (nalézacího) řízení totiž není významná (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 1506/96, uveřejněný pod číslem 21/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jeho závěr, že věcnému projednání „nároku uplatněného námitkou započtení v exekučním řízení“ brání dříve zahájené a dosud probíhající nalézací řízení o témže nároku uplatněném žalobou, je tak v rozporu s citovanou judikaturou.
Protože usnesení odvolacího soudu není ve výroku o věci samé správné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl naplněn, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu podle §243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž bylo nutné se zabývat dalšími námitkami obsaženými v dovolání. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí ve výroku, jímž zamítl návrh povinného na zastavení a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Jeseníku k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta třetí o. s. ř.).
Dovolání proti části výroku usnesení odvolacího soudu, jímž potvrdil výrok usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na odklad provedení exekuce, není podle §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustné proto, že toto rozhodnutí v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o odkladu provedení exekuce není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek sešit 10, ročník 1998, pod č. 61, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod č. 70). Nejvyšší soud proto dovolání povinného proti tomuto výroku usnesení odvolacího soudu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.), popřípadě bude o náhradě nákladů rozhodováno ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu