ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.1301.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 1301/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné PRAGUE INTERNATIONAL TRADING, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Josefská 1, identifikační číslo osoby 18628273, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, proti povinné SEPO-MARKET, spol. s r. o. v likvidaci, se sídlem v Plzni, Hrádecká 1104/16, identifikační číslo osoby 45805237, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, pro 10 555 510,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 Nc 952/2006, o dovolání oprávněné proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011, č. j. 11 Co 467/2010-184, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 12. 12. 2011, č. j. 11 Co 467/2010-205, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 29. 6. 2010, č. j. 73 Nc 952/2006-126, zastavil exekuci nařízenou svým usnesením ze dne 5. 9. 2006, č. j. 73 Nc 952/2006-8, ve znění usnesení ze dne 7. 11. 2006, č. j. 73 Nc 952/2006-15, a ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2007, č. j. 11 Co 185/2007-43. Oprávněné uložil zaplatit soudní exekutorce JUDr. Janě Tvrdkové náklady, jejichž výše bude stanovena samostatným usnesením, a dále jí uložil zaplatit povinné na nákladech řízení částku, jež bude stanovena rovněž samostatným usnesením.
Městský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a oprávněné uložil zaplatit povinné k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci usnesení 5520,- Kč. Vyšel ze zjištění, že oprávněná nabyla pohledávku vůči povinné na základě jejího postoupení od Union Banky a.s. a že podkladem pro nařízení exekuce je notářský zápis ze dne 1. 10. 1998 č. j. N 363/98, NZ 307/98. Protože pohledávka byla založena úvěrovou smlouvou, uzavřel, že „se jednalo o obchodně právní vztah a že vlastním postoupením pohledávky je vyloučeno změnit charakter závazkového vztahu mezi účastníky“. Stejně jako soud prvního stupně dospěl s ohledem na 397 obch. zák. k závěru, že pohledávka oprávněné je promlčena, měla-li povinná na základě notářského zápisu zaplatit oprávněné částku 10 555 510,- Kč z titulu neuhrazené pohledávky Union Banky z úvěrové smlouvy ze dne 10. 2. 1995 nejpozději do 30. 9. 1999 a dále úrok ze smlouvy za období od 28. 9. 1998 do 30. 9. 1999, a to ve splátkách se splatností poslední splátky nejpozději 30. 9. 1999, protože návrh na exekuci byl podán až 2. 6. 2006. Za právně nevýznamnou považoval odvolací soud námitku oprávněné týkající se poučení notářkou, že „na základě uzavřené smlouvy stvrzené notářským zápisem se jedná o občanskoprávní vztah“; nesprávné poučení notářky nemůže podle odvolacího soudu mít vliv na délku promlčení doby. K námitce, že soud prvního stupně vydal překvapivé rozhodnutí, odvolací soud dodal, že takové rozhodnutí soud vydat nemohl, neboť „se jedná o exekuční řízení, ve stádiu návrhu na zastavení řízení, které nemůže skončit jinak, než návrhu bude vyhověno nebo bude zamítnut“. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud nepostupoval podle §118a o. s. ř. Dále odvolací soud uvedl, že uzavřená smlouva, resp. notářský zápis, není písemným prohlášením strany, vůči níž se právo promlčuje ve smyslu ust. §401 obch. zák. Za právně bezvýznamnou považoval také odvolací námitku, že se oprávněná dvakrát pokoušela o nedobrovolnou dražbu podle zákona č. 26/2000 Sb. a že mu v tom vždy bránila rozhodnutí soudu. Plnění povinné ve splátkách, z nichž poslední byla „plněna“ 30. 7. 2002, tedy v době kratší než čtyři roky před podáním návrhu na nařízení exekuce, „nemůže být (podle odvolacího soudu) uznáním dluhů podle §407 odst. 3 o.s.ř. (správně obch. zák.) jako takového, neboť je-li dluh již splněn, nelze pouze jednou splátkou (poslední) ho uznat opakovaně, neboť v takovém případě by došlo k právní absurdní situaci, že by povinná se zavázala již splněný závazek plnit opakovaně“. zák.). Ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. lze uznat pouze takový dluh, který ke dni takového plnění ještě existuje. Současně odvolací soud neshledal důvody pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák., podle kterého by nemělo být přihlédnuto k námitce promlčení.
Oprávněná v dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Podle dovolatelky „zásadní právní otázkou je skutečnost, zda v daném případě mělo či nemělo být aplikováno na posouzení běhu promlčecí lhůty ustanovení §407 odst. 3 obchodního zákoníku. Zda je zásadní diskrepancí v rozhodnutí Městského soudu v Praze skutečnost, že potvrdil usnesení soudu prvého stupně ze zcela jiných důvodů, než pro které soud prvého stupně toto usnesení vydal. Vycházel přitom z údaje, který nebyl ničím důkazně podložen a byl prokazatelně chybný“. Uvedla, že zatímco soud prvního stupně zastavil exekuci z důvodu údajného promlčení, odvolací soud dospěl k závěru, že celý dluh byl již v plném rozsahu uhrazen složením příslušných částek do soudní úschovy. Za překvapivý považuje dovolatelka závěr odvolacího soudu, že „ by sice plněním do soudní úschovy před uplynutím čtyřleté lhůty bylo možno založit novou promlčecí lhůtu, ale v daném případě se tak nestalo, neboť složením poslední splátky do soudní úschovy byl již dluh zcela uhrazen“. Úhradou poslední splátky (nižší splátky, než která byla původně avizována) dne 30. 7. 2002, podle dovolatelky dluh uhrazen nebyl a nic takového nekonstatoval ani soud prvního stupně. Odvolací soud pro takový závěr neměl navíc jakékoliv podklady či důkazy.
„Nesprávné právní posouzení věci spočívá v neujasnění si, co vlastně je důvodem pro zastavení exekuce, zda promlčení, nebo zaplacení dluhu, nebo zda obojí“. Dovolatelka uvedla, že „rozsudek nikde nehovoří o tom, jak byl dluh zaplacen, tedy neuvádí žádná skutková zjištění, že byl konkrétními platbami dluh beze zbytku splněn“. Odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 170/01, IV ÚS 225/02 příp. I ÚS 336/99, týkající se porušení zásady dvouinstančnosti. Rovněž zmínila nález ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. I ÚS 2502/09, týkající se běhu promlčecí doby a předvídatelnosti soudního rozhodnutí za situace, „kdy je pro účastníka velmi podstatné, proti jakému názoru má v odvolání brojit“. Namítá porušení ustanovení §118a o. s. ř. (což považuje za další zásadní právní otázku), neboť pokud by soud prvního stupně oprávněnou upozornil, že pohledávku považuje za promlčenou, pak by poskytla důkazy k prokázání opaku. Za podstatné (další zásadní právní otázka) považuje i posouzení, zda inominátní smlouva ze dne 30. 9. 1998, resp. 1. 10. 1998, má být posuzována podle obchodního zákoníku, a nikoliv občanského zákoníku, který pro případ uznání dluhu co do důvodu a výše dlužníkem, stanoví desetiletou promlčecí dobu (§408 odst. 1 a 2 obch. zák.). Přestože smlouva není označena jako dohoda o narovnání, „ve skutečnosti narovnává dosavadní právní vztahy, kdy ve smlouvě došlo k zásadním změnám, pokud jde o podmínky splátek, výpočet smluv pokuty atd., tedy ke změnám, které vztah mezi věřitelem a dlužníkem narovnávají. Již z toho důvodu by mělo jít o občanskoprávní vztah.“
Dovolatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1610/2007, a ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3786/2008, týkající se aplikace §408 odst. 2 obchodního zákoníku v exekučním řízení. Zásadní otázky spatřuje v tom, „zda ve sporných případech lze vykládat střet dvou soukromoprávních úprav v neprospěch účastníka smlouvy, který uzavíral závazek v postavení nikoli jako podnikatel,“ a „zda v situaci, kdy byla příprava nucené dražby přerušena rozhodnutím soudu, kterým bylo vydáno předběžné opatření zákazu pokračování v přípravě nucené dražby, v řízení, ve kterém byla zpochybněna platnost zástavní smlouvy, která měla být dražbou realizována, nedošlo k přerušení nebo stavení promlčecí doby, neboť zde probíhalo soudní řízení, ve kterém byla uplatněna práva, která měla dopad do zahájené přípravy nucené dražby. Oprávněné se tak vlastně soudním rozhodnutím bránilo činit další kroky k vymáhání své pohledávky.“ Rovněž za zásadní považuje otázku, zda námitka promlčení neměla být posuzována „jako námitka, která je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákoníku.“ Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dodatku v dovolání ze dne 17. 4. 2012 dovolatelka sdělila, že dne 8. 3. 2012 vydal Městský soud v Praze v jiném složení senátu ve skutkově stejné věci, která se týká týchž účastníků, usnesení sp. zn. 62Co 90/2012, jímž zrušuje usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 12. 2011, č. j. 74 Nc 1179/2006-78, „o zastavení exekučního řízení z důvodu promlčení a vrací věc tomuto soudu k dalšímu řízení“. Proto jsou podle názoru dovolatelky dány důvody k přijetí dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť „jde o právní otázku, která je soudy rozhodována rozdílně a má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle §274 písm. e) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 mohl být exekučním titulem notářský zápis, jenž vedle formálních náležitostí vymezených v §62 zákona č. 358/1992, o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „not. řád“), obsahoval i náležitosti vymezené tímto ustanovením, a to označení osoby oprávněné a povinné, právní důvod, předmět a dobu plnění, a dále osoba povinná svolila v notářském zápise k jeho vykonatelnosti.
V souzené věci je exekučním titulem notářský zápis ze dne 1. 10. 1998 , N 363/98, NZ 307/98, v jehož bodě „Za druhé“ společnost SEPO-MARKET, spol. s r. o. prohlašuje, že uznává tímto svůj dluh vůči společnosti PRAGUE INTERNATIONAL TRADING, spol. s r. o. ve výši 10 555 510,- Kč, a to z titulu ve lhůtě splatnosti neuhrazené pohledávky Union Banky a. s., což vyplývá z úvěrové smlouvy ze dne 10. 2. 1995, uzavřené mezi Union bankou, a. s. a společností SEPO-MARKET, spol. s r. o., a zavazuje se tento svůj dluh uhradit věřiteli - postupníkovi, tj. společnosti PRAGUE INTERNATIONAL TRADING spol. s r. o. v dohodnuté lhůtě, a to nejpozději do 30. 9. 1999. Tento svůj dluh vůči společnosti PRAGUE INTERNATIONAL TRADING spol. s r. o., shora uvedený, uznala společnost SEPO-MARKET spol. s r. o. též „Smlouvou“ ze dne 1. 10. 1998, čj. reg. č. P28/9/98. Obsahem notářského zápisu v bodě „Za třetí“ je i splátkový kalendář, podle něhož poslední splátka ve výši 260 272,80 Kč měla být zaplacena nejpozději do 30. 9. 1999. Společnost SEPO-MARKET, spol. s r. o. dala pro případ, že svůj dluh nesplní řádně a včas, souhlas, aby byl na základě notářského zápisu proveden výkon rozhodnutí (bod „Za čtvrté“).
Námitka oprávněné, že promlčecí dobu je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, neboť právním důvodem závazku je Smlouva ze dne 1. 10. 1998, není na místě. Z obsahu podkladového notářského zápisu vyplývá, že vymáhaným plněním je pohledávka z titulu neuhrazeného úvěru z úvěrové smlouvy ze dne 10. 2. 1995 . Uzavřela-li Union banka, a. s. (resp. její právní předchůdce) s povinnou smlouvu o úvěru, jež se jako tzv. absolutní obchod (§261 odst. 3 písm. d/, §497 a násl. obch. zák.) řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“) bez ohledu na povahu účastníků této smlouvy, zůstává původní obchodněprávní režim zachován i ve vztahu mezi povinnou a oprávněnou, která tuto pohledávku nabyla postoupením . Platí totiž, že nové smluvní strany vcházejí do původní úvěrové smlouvy. Postoupením nemůže dojít ke změně režimu závazkového vztahu, který byl původně obchodněprávní a zůstává obchodněprávní. Řídí-li se závazkový vztah obchodním zákoníkem, jsou ustanovení obchodního zákoníku rozhodná i pro posuzování promlčení nároků vyplývajících z jeho obsahu (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo jeho rozsudek ze dne 27. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4821/2007).
Je-li podkladem pro vymáhání pohledávky smlouva o úvěru ze dne 10. 2. 1995, je již nadbytečné zjišťovat obsah smlouvy ze dne 1. 10. 1998 pro posouzení, jakým právním předpisem se bude řídit promlčení pohledávky.
Rovněž námitkou, že došlo k částečnému plnění závazku dlužníkem, které má účinky uznání zbytku dluhu, neboť lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku (§407 odst. 3 obch. zák.), dovolatelka ve skutečnosti zpochybnila správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely, a z okolností uváděných v dovolání dovozovala nesprávnost právních názorů, které soud učinil. Je-li však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, není důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu, způsobilým dovolacím důvodem; námitky tohoto druhu nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože oprávněná nabyla pohledávku na základě postupní smlouvy (viz výše), zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze pojit ani s otázkou, „zda ve sporných případech lze vykládat střet dvou soukromoprávních úprav v neprospěch účastníka smlouvy, který uzavíral závazek v postavení nikoli jako podnikatel“.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezaloží otázka, zda v souzené věci neměla být aplikována promlčecí doba podle §408 odst. 2 obch. zák. (jež se váže k situaci, kdy právo bylo pravomocně přiznáno). Touto otázkou se Nejvyšší soud již zabýval a s ohledem na povahu notářského zápisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, či rozsudek ze dne 10. října 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000), uzavřel, že nikoliv (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2011, sp. zn. 20 Cdo 170/2009). V této souvislosti dovolací soud připomíná, že dovolací námitky výslovně nesměřovaly proti právním závěrům o použití §397 obch. zák. pro běh a délku promlčecí doby.
Námitka, že odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně z jiného důvodu, než pro který soud prvního stupně exekuci zastavil, neodpovídá skutečnosti. Ze spisu se podává, že povinná podala návrh na zastavení exekuce pro zaplacení pohledávky a rovněž vznesla námitku promlčení (č. l. 62 a násl, č.l. 80, č. l. 104). Soud prvního stupně zastavil exekuci s tím, že uplynula čtyřletá promlčecí lhůta podle §397 obch. zák., která počala běžet dnem 1. 10. 1999 (§391 obch. zák.), neboť poslední splátku měla povinná zaplatit do 30. 9. 1999. I odvolací soud dospěl k závěru, že právo vymáhat pohledávku je promlčeno. Na rozdíl od soudu prvního stupně však posuzoval i to, zda plněním povinné nemohlo dojít k uznání dluhu; v této souvislosti pak uvedl, že je-li dluh již splněn, nelze jej pouze jednou (poslední) splátkou opakovaně uznat. Vzhledem k uvedenému proto není na místě ani výtka nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, spočívající „v neujasnění si toho, co je vlastně důvodem pro zastavení exekuce“.
Dovolatelka rovněž vytýká, že soud prvního stupně porušil ustanovení §118a o. s. ř. (pokud by ji upozornil, že pohledávku považuje za promlčenou, poskytla by soudu odpovídající důkazy). Tvrdí současně, že odvolací soud neměl pro své závěry důkazy. Skutečnost, že soud prvního stupně dovolatelku nepoučil a že odvolací soud k jeho postupu zaujal stanovisko, s nímž dovolatelka nesouhlasí, však nemá pro posouzení přípustnosti dovolání v této věci význam, stejně jako tvrzení, že odvolací soud vycházel z nepodložených a nesprávných údajů. Nejvyšší soud již opakovaně konstatoval, že přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit námitky, jimiž dovolatelka soudům (obou stupňů) vytýká, že vycházely z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a že ji nepoučily podle §118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jde o výhrady podřaditelné pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., případně podle §241a odst. 3 o. s. ř., k nimž však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o. s. ř.), přihlédnuto (viz ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 20 Cdo 3028/2005, usnesení ze dne 14. ledna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3254/2009, usnesení ze dne 21. září 2011, sp. zn. 20 Cdo 2201/2011, případně k porušení §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. rozsudek ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 20 Cdo 3301/2009). Ze stejného důvodu neobstojí ani dovolatelčina námitka o překvapivosti rozhodnutí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 266/2012).
Vytýká-li dovolatelka nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, namítá tím vady řízení, tento dovolací důvod však není uplatnitelný v případě, že přípustnost dovolání může být založena pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezaloží ani otázka, jaký má význam pro běh promlčecí doby zástavou zajištěné pohledávky skutečnost, že došlo k přerušení nedobrovolné dražby podle zákona č. 26/2000 Sb. rozhodnutím soudu, který v řízení o neplatnost zástavní smlouvy, jež měla být dražbou realizována, vydal předběžné opatření zákazu pokračování v přípravě nucené dražby (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3762/2007, usnesení uveřejněné pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ani otázku, zda námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010, přijal závěr, že v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce mohou nastat situace, kdy uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II ÚS 309/95). I pro exekuční řízení však platí, že obecně (zásadně) námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není; jen ve zcela výjimečných případech odůvodněných zvláštními okolnostmi však její uplatnění může být shledáno v rozporu s dobrými mravy.
Výtku, byť oprávněnou, že se odvolací soud s námitkou promlčení vypořádal jedinou větou, a v tomto směru je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, je nutno také podřadit pod dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem se však nepřihlíží (viz výše).
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř.; povinnému, kterému vzniklo právo na jejich náhradu, podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2013
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , Ph. D.
předsedkyně senátu