ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.1505.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 1505/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská 4, identifikační číslo osoby 44848943, proti povinným 1) Ing. P. a 2) V. Š. , zastoupeným JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, pro částku 905.519,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 37 E 902/2001, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze 14. prosince 2011, č. j. 20 Co 462/2011-478, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze 14. prosince 2011, č. j. 20 Co 462/2011-478, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 28. června 2011, č. j. 37 E 902/2001-397, okresní soud rozvrhl rozdělovanou podstatu ve výši 1.682.094,- Kč tak, že z ní bude uspokojena
1. pohledávka státu na nákladech výkonu rozhodnutí ve výši 4.218,- Kč
2. pohledávka oprávněné k částečnému uspokojení v částce 1.677.876,- Kč
s tím, že z dalších pohledávek nebude uspokojena žádná.
Napadeným rozhodnutím krajský soud usnesení soudu prvního stupně změnil a rozdělovanou podstatu „sestávající z nejvyššího podání v částce 1.666.670,- Kč a úroků z něho ke dni vyplacení“ rozvrhl tak, že z ní budou uspokojeny:
1. v první skupině pohledávka státu ČR – Okresního soudu v Kladně na nákladech výkonu rozhodnutí ve výši 4.218,- Kč
2. ve třetí skupině prvním pořadí částečně pohledávka oprávněné částkou 1.662.452,- Kč a částkou odpovídající úrokům z rozdělované podstaty ke dni vyplacení.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud vysvětlil, že při rozvrhovém jednání byla pohledávka oprávněné vyčíslena soudem (oprávněná nebyla přítomna a pohledávku nevyčíslila) tak, že sestává z jistiny 905.519,- Kč, úroku z prodlení činícího za dobu od 1. listopadu 1998 do 28. června 2011 (datum vydání rozvrhového usnesení) v částce 2.293.816,- Kč, nákladů předcházejícího řízení 51.424,- Kč a nákladů vykonávacího řízení 18.110,- Kč s tím, že patří do třetí skupiny. Takto vyčíslená pohledávka a její zařazení do skupiny nebyla žádným účastníkem rozvrhového řízení popřena. Po odečtení pohledávky státu ve výši 4.218,- Kč (z titulu nákladů dražby) zbývá z rozdělované podstaty k rozdělení částka 1.662.452,- Kč a úroky ke dni vyplacení, takže vzhledem k vyčíslené výši vymáhané jistiny a jejího příslušenství shora uvedená částka nepokryje ani příslušenství pohledávky. Podle §337c odst. 4 o. s. ř. připadá částka 362.704,- Kč na úhradu úroků z prodlení za tři roky před rozvrhem (tj. od 28. 6. 2009 do 28. 6. 2011) a částka 69.534,- Kč na úhradu nákladů nalézacího řízení a (vyčíslených) nákladů výkonu rozhodnutí; zbývající částka 1.230.214,- Kč (s úroky ke dni vyplacení) pak připadá na úhradu další části úroku z prodlení, (tj. za dobu od 1. 11. 1998 do 27. 6. 2009) podle obecné zásady, že nestačí-li plnění na vyrovnání celého dluhu, tedy jistiny i příslušenství, a dlužník neurčí, zda chce vyrovnat jistinu nebo příslušenství, popřípadě v jakém poměru, je namístě přednostně vyrovnat příslušenství dluhu před jistinou (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 1598/2009). V závěru odůvodnění pak odvolací soud konstatoval, že „jediného pochybení se soud prvního stupně dopustil tím, že rozdělovanou podstatu stanovil součtem nejvyššího podání a úroku z něho ke dni rozvrhu, ačkoli rozdělovanou podstatu správně tvoří nejvyšší podání a úrok z něho ke dni vyplacení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali povinní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzují s odůvodněním, že jsou v něm řešeny „následující otázky zásadního právního významu, které byly odvolacím soudem vyřešeny nesprávně“, a to:
1. zda a případně jak se má soud při rozhodování o rozvrhu vyjádřit k tomu, jaké pohledávky oprávněného, případně dalších osob, na něž připadá alespoň částečné uspokojení, jsou uhrazeny, nelze-li plně uspokojit všechny pohledávky, zejména zda tak má učinit ve výroku rozhodnutí či pouze v jeho odůvodnění, které je však nezávazné, či zda tak nemá učinit vůbec,
2. zda lze v případě výkonu rozhodnutí při rozvrhu aplikovat hmotněprávní ustanovení právních předpisů upravujících otázku úhrady a specifikace plněné pohledávky v případě, kdy dlužníkem poskytnuté plnění nepostačuje k úhradě všech jeho závazků a kdy se dlužník nevyjádří, jaký závazek hradí,
3. jaké další pohledávky oprávněné budou uhrazeny po úhradě úroku z prodlení za poslední tři roky před rozvrhovým jednáním a náhradě nákladů řízení, zda tedy bude dále hrazena jistina pohledávky oprávněné či zda budou hrazeny úroky z prodlení za dobu předcházející třem posledním rokům před rozvrhovým jednáním.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelé spatřují – pokud jde o řešení 2. otázky – v nesprávné aplikaci závěrů přijatých ve výše uvedeném judikátu sp. zn. 33 Cdo 1598/2009, jenž se podle jejich názoru vztahuje k jiné než předmětné právní situaci, a to takové, kdy jde o splnění dluhu, tedy o jednostranný právní úkon, kterým dlužník poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost, kdy je rozhodující jeho prohlášení (určení) při plnění, zda chce splnit jistinu či její příslušenství, případně v jakém poměru, nestačí-li plnění na úhradu celého dluhu. V souzené věci však jde o aplikaci nikoli hmotněprávní normy (jak tomu bylo v uvedeném judikátu), nýbrž normy procesní, občanského soudního řádu, kdy dlužník, resp. povinný nemá právo jakkoli ovlivnit otázku, na jaké pohledávky či jejich příslušenství bude použita rozdělovaná podstata v situaci, kdy nelze uspokojit všechny pohledávky. Je zde tedy zásadní rozdíl oproti hmotněprávní úpravě, kdy takové právo má dlužník v okamžiku plnění závazku a kdy tedy může určit, na jakou konkrétní pohledávku (zda na jistinu, úroky, úroky z prodlení, atd.) plní. Pokud jde o 3. právní otázku, při jejím řešení bylo nesprávně aplikováno ustanovení §337c odst. 4 o. s. ř., v důsledku čehož došlo k poškození dovolatelů tím, že by žádná částka získaná prodejem jejich nemovitostí nebyla použita k úhradě jistiny a tudíž by i nadále byla jistina úročena úrokem z prodlení, což by dále zvyšovalo jejich závazek. Z ustanovení §337c odst. 4 o. s. ř. lze podle jejich názoru dovodit, že pouze v něm taxativně vypočtené pohledávky jsou uspokojovány před jistinou, a že tudíž teprve po jejich uspokojení dojde k uspokojení jistiny. Jestliže by měly být před jistinou uhrazeny i veškeré další úroky, úroky z prodlení či poplatek z prodlení (tj. i za dobu předcházející poslední tři roky před rozvrhem), pak by ustanovení §337 odst. 4 zcela ztratilo smysl. Kromě toho dovolatelé namítají existenci zmatečnostní vady řízení podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., kterou spatřují v tom, že „v důsledku nesprávného přidělení věci na základě nesprávného rozvrhu práce okresního soudu“ byl soud nesprávně obsazen.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §238a odst. 1 písm.e), odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. pro rozpor s judikaturou, je důvodné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Jak Nejvyšší soud dovodil v usnesení z 24. února 2005, sp. zn. 20 Cdo 216/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4/2005 pod poř. č. 64, z ustanovení §337c odst. 4 o. s. ř. plyne, že úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení, jež náležejí věřiteli pohledávky jistiny za dobu delší než tři roky před rozvrhovým jednáním, se uspokojují ve stejné skupině jako jistina, ale podle samostatného pořadí určeného skutečnostmi vymezenými v ustanovení §337c odst. 5 o. s. ř.
V souzené věci se však odvolací soud – jestliže pod bodem 2. výroku I. (viz. druhý odstavec odůvodnění tohoto usnesení) rozhodl o úrocích z prodlení za poslední tři roky před rozvrhovým jednáním i o úrocích z prodlení za dobu delší tří let před tímto jednáním společně – uvedenou zásadou neřídil. Kromě toho, že o těchto úrocích se samostatným pořadím má být rozhodnuto samostatně (tedy patrně pod bodem 3. výroku I.), plyne z výše uvedeného rozhodnutí další důsledek. Předepisuje-li totiž ustanovení §337c odst. 4 o. s. ř. pořadí – speciálně – úroků (úroků z prodlení a poplatku z prodlení) za poslední tři roky před rozvrhovým jednáním, je z této zákonné úpravy zřejmé, že mezi tímto příslušenstvím na jedné straně a příslušenstvím za dobu delší než tři roky před rozvrhovým jednáním na straně druhé rozlišuje. Z tohoto rozlišení pak nutno dovodit, že vztahuje-li ustanovení §337c odst. 4 o. s. ř. zásadu (priority), podle níž nestačí-li rozdělovaná podstata, uhradí se příslušenství před jistinou, výslovně jen na příslušenství za poslední tři roky před rozvrhovým jednáním, pak se u příslušenství za dobu delší tří let před rozvrhovým jednáním uplatní (obecná) zásada proporcionality podle §337c odst. 2 o. s. ř. věty za středníkem, podle níž pohledávky patřící do téže skupiny, které mají stejné pořadí, se uspokojí poměrně (stejné pořadí /s jistinou/ úroků z prodlení za dobu delší tří let před rozvrhovým jednáním plyne z ustanovení §337c odst. 4 o. s. ř. věty první in fine).
Poněvadž odvolací soud zásadu priority příslušenství aplikoval i na úroky z prodlení za dobu delší než 3 roky před rozvrhovým jednáním, je jeho právní posouzení věci nesprávné a protože na tomto nesprávném právním posouzení věci napadené usnesení spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je podle §243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu podle §243b odst. 3 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení, v němž se odvolací soud neopomene zabývat námitkou vady řízení podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu