ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.1648.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 1648/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., ve věci žalobkyně RELEAS a.s. se sídlem v Praze 8, Pod Hájkem 2204, identifikační číslo osoby 49241061, zastoupené JUDr. Karlem Brucklerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30, proti žalované DVOŘÁK – TRUCKS, s.r.o., se sídlem v Brně – Králově Poli, Palackého třída 1846/149, identifikační číslo osoby 60732628, zastoupené JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 1/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze 6. prosince 2011, č. j. 54 Co 636/2011-50, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2073,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jiřího Ponížila.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil (vyhovující) rozsudek okresního soudu z 1. dubna 2011, č. j. 6 C 1/2011-33, tak, že žalobu o vyloučení tam specifikovaného nákladního vozidla z exekuce vedené žalovanou proti povinnému M. Š. zamítl. S poukazem na ustanovení §331a odst. 1 o. s. ř. a §179 občanského zákoníku uzavřel, že uplatnila-li žalovaná k zajištění své pohledávky za povinným z titulu nezaplacené ceny za provedenou opravu vozidla (jehož vlastníkem je žalobkyně, která s povinným uzavřela leasingovou smlouvu) zadržovací právo, nemůže být vylučovací žaloba vlastníka důvodná, jelikož zadržovací právo jako jedno z věcných práv k věcem cizím působí vůči každému, tedy i proti žalované. Žalovaná (jako věřitelka pohledávky za povinným, který jí vozidlo předal k opravě, jejíž cenu pak nezaplatil, takže si proti němu opatřila vykonatelný titul /platební rozkaz/, jejž pak úspěšně exekovala) má při exekuci prodejem movité věci právo na přednostní uspokojení z výtěžku prodeje zadrženého vozidla.
V dovolání žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že exekucí lze postihnout movitou věc ve vlastnictví třetí osoby (zde žalobkyně), k níž oprávněný (žalovaná) uplatnil zadržovací právo, a která se dostala do jeho sféry jednáním dlužníka (povinného), aniž je dána existence exekučního titulu vůči žalobkyni . Dovolatelka je názoru, že exekucí nelze postihnout majetek jiné osoby než dlužníka (povinného). Žalovaná (věřitelka pohledávky) nemá a neměla vůči žalobkyni žádný exekuční titul, existuje pouze a jedině exekuční titul vůči dlužníkovi (povinnému). Byla-li žalovaná názoru, že provedením opravy vozidla jí vznikla nebo mohla vzniknout pohledávka z titulu zhodnocení movité věci, nic jí podle dovolatelčina názoru nebránilo domáhat se takového nároku u žalobkyně „přímo nebo soudním řízením“. Jestliže by dovolací soud dovolání oprávněným neshledal, pak by podle žalobkyně z povahy věci plynulo, že obecně mohou věřitelé k zajištění svých pohledávek vůči dlužníkům uplatnit zadržovací právo k movité věci ve vlastnictví třetí osoby, a současně na tyto věci vést exekuci; takovýto právní stav „by zcela rozhodně poškodil všechny vlastníky movitých věcí, které jsou předmětem leasingových smluv, výpůjček atd.“ Podle žalobkyně takový stav není v souladu s právními předpisy a „má dosah v ústavněprávní rovině.“
Žalovaná s poukazem na dosavadní judikaturu navrhla odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání (přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že uplatnila-li žalovaná k zajištění své pohledávky za povinným z titulu nezaplacené ceny za provedenou opravu vozidla (jehož vlastníkem je žalobkyně, která s povinným uzavřela leasingovou smlouvu) zadržovací právo, nemůže být vylučovací žaloba vlastníka důvodná, jelikož zadržovací právo jako jedno z věcných práv k věcem cizím působí vůči každému, tedy i proti žalované.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V rozsudku z 27. září 2006, sp. zn. 21 Cdo 2265/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7/2007 pod poř. č. 96 (v němž vysvětlil podstatu a funkce institutu zadržovacího práva a to i z hlediska jeho dopadu do exekučních poměrů), Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel může zadržet podle ustanovení §175 občanského zákoníku cizí movitou věc, má-li pohledávku vůči osobě, která sice není jejím vlastníkem, avšak mu věc na základě platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu předala nebo jí má věc podle platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu odevzdat.
V odůvodnění citovaného rozhodnutí pak vysvětlil, že exekucí prodejem movitých věcí (§321 až §334a o. s. ř.) mohou být postiženy také věci, které byly ve smyslu ustanovení §175 občanského zákoníku zadrženy za účelem zajištění pohledávky věřitele, a to tehdy, byl-li věřitel ochoten je vydat ke dražbě a byly-li tedy pojaty do soupisu (§55 vyhlášky č. 37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Výtěžek prodeje zadržené věci (samozřejmě jen do výše zajištěné pohledávky s příslušenstvím) soud vyplatí věřiteli pohledávky zajištěné zadržovacím právem. Skutečnost, že vlastníkem (zadržené a nyní v exekuci) prodávané věci je jiná osoba než povinný (dlužník), není důvodem, pro který by mohla být movitá věc, na níž vázne zadržovací právo, z exekuce vyloučena nebo pro který by exekuce mohla být zastavena. Na jiném místě odůvodnění Nejvyšší soud zdůraznil, že zadržovací právo není závazkovým právním vztahem, ale věcným právem k věci cizí, které působí ve prospěch oprávněné osoby (věřitele) vůči každému, tedy i proti vlastníku zadržené věci.
Protože o takový případ jde v souzené věci, kdy žalobkyně právo nepřipouštějící exekuci ve smyslu ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř. nemá, neboť to bylo eliminováno právě zadržovacím právem žalované (mýlí se tedy žalobkyně, dovozuje-li nutnost existence exekučního titulu žalované vůči ní jako vlastníku věci), lze s ohledem na výše uvedené uzavřít, že napadené rozhodnutí je správné, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Jelikož dovolání bylo zamítnuto, vzniklo procesně úspěšné žalované podle ustanovení §142 odst. 1, §§224 odst. 1 a §243c odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1.500,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 advokátního tarifu (viz nález pléna Ústavního soudu ze 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb., a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu z 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010), jakož i DPH ve výši 21%, tj. částce 273,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu